---

HROTOVICE/ISLAND - Island, země ohně a ledu, ostrov sugestivní krásy, kde i kameny mluví a hory mají duši. Tak se v obvyklých superlativech hovoří o ostrovu, ležícím na pomezí Severního ledového a Severního Atlantského oceánu, s populací 387 000 lidí a rozlohou 103 125 km², což z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát. 

Za velkého znalce Islandu v Česku je považován cestovatel, fotograf a průvodce turistů PhDr. Jan Sucharda z Hrotovic. Ano, Jan Sucharda se může směle řadit k „islandským fanatikům“, což není nadávka, ale obdivný terminus technicus pro označení všech, kteří propadli kouzlu sopečného ostrova a založili v roce 2001 Klub islandských fanatiků. Požádali jsme jej o obsáhlý rozhovor pro Horácký magazín.

Začněme takto: Jak byste nejstručněji charakterizoval Island?
Mohl bych odpovědět tou skoro otřepanou frází, kterou si přečtete v každém průvodci a v každém katalogu cestovky, která vozí klienty na Island: Je to země ohně a ledu. Bude to pravdivé, ale zdaleka neúplné. Takže si pomohu výrokem jednoho islandského publicisty, který Island charakterizoval takto: „Pokud by se stáří planety Země vtěsnalo do jednoho roku, tak Island se narodil 30. prosince večer.“ To je hledisko geologie a z toho vyplývá i obraz islandské krajiny. Jsou zde lávová pole, aktivní sopky, „nekonečné“ černé písečné pouště, mohutné ledovcové řeky, rozlehlá pustá území, ledovce… A další hledisko je historie islandského národa. Islanďané byli několik set let pod docela krutou nadvládou Dánů a k tomu jim život navíc „zpestřovaly“ ničivé erupce sopek. Není pak divu, že se tohle všechno nějak promítlo do vnímání přírody, do mytologie i myšlení. Pokud se trochu víc začnete zajímat o Island, zcela jistě narazíte na pojem huldufólk, což v překladu znamená skrytí nebo neviditelní lidé…

Skrytí lidé…?
Ano. Nebo, chcete-li: tedy elfové, skřítci, trollové… Prostě na Islandu kromě světa lidí existuje ještě svět neviditelných lidí-elfů. Většina Islanďanů na přímou otázku, zda věří na existenci „skrytých lidí“ odpoví nejspíš záporně, ale řeknou to potichu, aby to náhodou ti skrytí lidé přece jenom nezaslechli. A malý příklad: když se mezi Reykjavíkem a Keflavíkem stavěla dvouproudová silnice vedoucí napříč obrovským lávovým polem, byla stavba na určitou dobu pozastavena, protože Islanďané naznali, že v tom lávovém poli žijí skřítci a elfové, a bylo potřeba jim dát čas, aby si mohli najít nová místa k životu a na přestěhování.

Příroda, to je pro člověka z vyspělého evropského středozápadu už jen místo více či méně vhodné pro trávení dovolené. Chorvatsko, Turecko, Egypt, Karibik, Havajské ostrovy, Thajsko, to jsou prý pro většinu našinců ty vysněné ráje k povalování se na plážích a k „masážím“ všeho druhu. Island ale asi není zrovna místo k takovému způsobu trávení dovolené… Proč tedy vy a Island a proč tolik let?!
Pravda, Island není zrovna destinace vhodná pro „válení“ na pláži a posedávání v kavárnách se sklenkou vína. Ale proč já a tolik let? To samozřejmě vím dobře. Když jsem jel na Island poprvé, tak jsem o něm prakticky neměl žádnou představu a byl jsem tou lávovou krajinou, sopkami, mechy, pustinou bez lidí a tím vším doslova konsternovaný. A samozřejmě, každý si odevšad musí odvézt něco na památku, tak jsem si tam vzal takový malilinkatý kousíček lávy, strkám ho do kapsy a průvodce mi říká - na tohle pozor, protože skřítci to nemají rádi. Oni potom mohou člověka začít zlobit, pošťuchovat, dělat mu různé naschvály a to dělají tak dlouho, než člověk to, co vzal, vrátí na to samé místo.


Počáteční fáze erupce gejzíru Strokkur.

Stalo se, a musel jste za rok zpátky na Island.
Stalo se, na Island jsem se vrátil hned další rok, ale ten kousek lávy jsem s sebou „zapomněl“ vzít. Mám ho pořád v nočním stolku, ten malinký kousek z roku 2001.

Vida, přemísťovač z vypočítavosti - a skřítci vás pořád ponoukají, abyste ten kousek lávy vrátil, že?
Tak tak, pořád mě lákají zpátky na Island, abych jim ho přinesl. Takže prostá odpověď na vaši otázku proč já a Island a proč tak dlouho.

Takže znova - Island není destinace, kde by se člověk „vypláznul“ někde na pláži.
Ne, na pláži se na Islandu vyvalovat rozhodně nebudete. Ale zato se tam člověk může vykoupat v horkých pramenech, i v přírodě, v teplém potoce v hlubokém vnitrozemí, kde je civilizace sto kilometrů na každou stranu. Na východě je dokonce horký vodopád, takže vlastně přírodní horká sprcha, ale to všechno je vzhledem k těm drsným podmínkám a obtížné dostupnosti poněkud namáhavé. Jen s plážovým lehátkem tam neobstojíte. Pokud se nenecháte vozit zájezdovým autobusem po okružní silnici, ale chcete nakouknout do vnitrozemí, kde začíná ten „opravdový“ Island, tak si tam musíte vařit, spát ve stanu i když je děsná zima, leje a je vichřice a ještě musíte mít terénní auto, abyste se do vnitrozemí vůbec dostali, takže je to složitější dovolená.

Nechoďte kolem horké kaše, že vy tam neustále jezdíte kvůli té mladé „prakrajině“?
Samozřejmě, na Island jezdím kvůli té krajině. A když se člověk v té krajině pohybuje, teď mám na mysli vnitrozemí, které je liduprázdné, neobývané a neobyvatelné, kde se cesty otvírají během roku tak na dva tři měsíce od půlky června do září, tak potom, když se vpodvečer projde lávovým polem, najednou pochopí, proč Islanďané věří, že kromě toho našeho světa, je tam ještě jeden svět, svět „skrytých lidí“, a že věří, že kameny umí mluvit (Je o tom i krásná kniha významného islandského spisovatele Þórbergura Þórdarsona Kameny mluví.) a že hory mají svou duši. Jedna hora v islandském vnitrozemí se dokonce jmenuje Mælifell - Mluvící hora.


Hora Mælifell – Mluvicí hora. Abyste ji spatřili, musíte se vydat do vnitrozemí a přebrodit těžké řeky.

Kráter Víti na sopce Askja.

A je to tady, jezdíte tam za duší krajiny. Nacházíte tam to, co jsme my u nás v Čechách a na Moravě civilizačním vývojem ztratili, co jsme měli snad ještě za Marobuda nebo Sáma Velikého, ale už je to pryč.
Tak nějak to bude, i když, samozřejmě, také Island se v posledních letech rychle mění. Sleduji to během těch už více než dvaceti let, co tam jezdím, je to už velký rozdíl. Něco jiného je Reykjavík, kde žijí dvě třetiny Islanďanů, což je asi dvě stě padesát tisíc obyvatel a zabývajících sto tisíc lidí žije po obvodu Islandu. Reykjavík je svět sám pro sebe. Nejzabydlenější část je jihozápad Islandu s farmami a rybářskými městečky a pak pobřeží, ale když vykročíte kousek do vnitrozemí, tak se ocitnete v jiném světě.

A tam vy vykračujete rád a cíleně.
Je to, jako byste se ocitl tři miliardy let zpátky v České kotlině. Pro geology doslova orgie a pro nás geologické laiky úžas.

Tedy „ráj“ pro vaši dovolenou. Ten u nás nikde nenajdeme, všude kolem samá smrková plantáž a podnikatelské baroko.
Ano, u nás už je všechno nějak člověkem opracováno. Obdělaná pole, lesy vykácené a znovu vysazené, městečka, silnice atd. Kdežto na Islandu je to obráceně. Tam je toho člověčí rukou poznamenaného velmi málo, většina je člověkem nepoznamenaná. Dokonce i samotní Islanďané v oficiálních pramenech uvádějí, že asi šedesát procent území ostrova je oficiálně pustina – země bez života.

Jak se za dobu, co jezdíte na Island, změnil váš pohled na svět jako fotografa, fotografické vidění, přístup k fotografování?
Já ho pořád poznávám, je to dáno tím, že krajina na Islandu je velmi proměnlivá. Některé řeky mění svá koryta, erupce sopky v roce 2010 změnila kus Islandu opravdu fyzicky, zmizelo tam jedno jezero. Byl jsem na spoustě míst mnohokrát opakovaně. Mnohé cesty jsem jel už pětkrát nebo šestkrát jedním i druhým směrem a vždycky to vidím jinak.

Myslel jsem, jestli jste si třeba neoblíbil podexpozici, focení za šera nebo nad ránem.
Tak bych to neřekl, protože světlo na Islandu je i tak velmi zvláštní. V létě jsou dlouhé dny, kdy téměř nezapadne slunce, takže jsem fotografoval třeba i o půlnoci. Ale někdy zase ani v poledne se skoro fotit nedá, protože je tam nízká oblačnost, takže panuje podivné příšeří. A oblačnost na Islandu většinou nejsou krásné letní mraky, jak je známe my, ale je to taková ta deka, která leží nad celým ostrovem. A pokud jste ve vnitrozemí, které je tvořeno vysočinou o nadmořské výšce 600-900 m nad mořem, máte pocit, že se dotknete hlavou mraků. Někdy je to zvláštní příšeří dost podobné situaci, kdy je u nás zatmění slunce, máte z toho i trochu tísnivý pocit a je to možná chvíle, kdy kameny začínají mluvit.

Máte na Islandu to své místo, čas, tu denní dobu, kdy příroda nejvíc mluví a duch země se vyjevuje?
To není o čase, to není o ročním období, to není ani o denní době, to je o tom člověku, který chce hovořit s přírodou nebo s těmi skřítky. A to se samozřejmě nedá naplánovat, nemůžete uprostřed Islandu v lávovém poli říct: já jsem tady, pojďte si popovídat. Prostě člověk tam jede a dívá se třeba do zpětného zrcátka a vidí, že se tam něco hýbe, tak se otočíte a ono se to nehýbe. Ale už víte, o co se jedná, trollové většinou předstírají, že jsou kameny. Tak se zastavíte, vyjdete mezi ty kameny a můžete slyšet ty hlasy…Tak je to nějak. Tam si člověk prostě tu správnou chvíli musí najít, a nebo ji možná určují tvorové z onoho světa neviditelných lidí.

Viditelní jsou ale běžní Islanďané nebo Poláci, co tam pracují v továrně na hliník a třeba i slovenští mniši, kteří se tam starají o jejich duše. A do toho ta příroda ve stadiu zrodu. Ta jistě vytváří i dramatické rozdíly mezi lidmi: na jedné straně moderní město Reykjavík a na druhé straně pustina. Islanďan-velkoměstský, Islanďan-farmář, Islanďan-poustevník.
Určitě to tak bude, i ti farmáři jsou dnes jiní, než byli před dvaceti třiceti lety. Každý má terénní auto, mobilní telefon, internet, televizi.

Brodění řeky Markarfljót. Tak tady to bylo opravdu na hraně.


Opuštěná farma Dagverdará. V pozadí ledovec Snæfellsjökull.


Zasněžená hora po sněhové přeháňce počátkem srpna.


Krajina v okolí vnitrozemské cesty Faxasund

Dočetl jsem se, že Island patří v počtu aut na obyvatele mezi nejmotorizovanější země na světě.
Tak to máte plnou pravdu. Pro příklad: k 1. lednu 2012 byl počet obyvatel Islandu 319 575 a na ně připadalo 238 293 aut. Ale auto je na Islandu životní nutností. Islandská společnost je podobná té jejich přírodě, ta je také velice mladá. V roce 1900 měl Reykjavík pět tisíc lidí a teď má přes dvě stě padesát tisíc. Do začátku 20. století většina Islanďanů žila v drnových domečcích jen s dřevěnou střechou. A měli to k sobě daleko. Čili jejich duše byla úplně jinačí než dnes, v době komunikačních prostředků. Ale určitě je mentalita Islanďanů na venkově jiná než městských lidí. Znám jednoho zkrachovalého rybáře, který pro nemoc musel přestat jezdit na moře. A jednou seděl v hospodě, koukal na televizi a tam ukazovali nějaký belgický minipivovar, který se dokonce vyráběl v Česku. A tak si řekl – tohle budu dělat. Zadlužil se, postavil halu, pozval si sládka z Česka (Ing. Mášu) a na severu Islandu (blízko Dalvíku) otevřel pivovar a vaří tam pivo pod jménem Kaldi. Už tam má další varnu a nestačí vyrábět, daří se mu. A už si na to rybaření ani nevzpomene. Ale není to „kapitalista“ v kravatě a bílé košili, maká tam osobně, dává lahve do krabic, manželka dělá účetnictví, syn se vyučil na sládka, a pak jsou tam dva tři další zaměstnanci.

A městský člověk?
Znám i lidi veskrze městské - manžele, kde muž vlastní nějakou hotelovou firmu a manželka pracuje v zastoupení Coca-coly. Mají domek na okraji Reykjavíku a možná byste to nepředpokládali, mají několik svých koní a každoročně v létě o dovolené se s přáteli vypraví na cestu na koních do islandského vnitrozemí. Takže ten kontakt s přírodou, který je tak typický právě pro Islanďany, oni udržují trvale. Seznámil jsem se s nimi právě na jedné takové cestě, kdy jsme se potkali na horské chatě prakticky v samotném středu Islandu (minimálně 100 km na každou stranu k civilizaci), za hrozného počasí - liják s vichřicí. Večer ta jejich parta poseděla, zpívala, děti organizovaly pro dospělé všelijaké soutěže a ráno, zatímco já jsem sedl do terénního auta, oni se oblékli do gumových obleků (skoro potápěčských skafandrů) protože nepřestávalo zoufale pršet, nasedli na koně a vyrazili na další etapu. Snad se tak vraceli do doby svých předků, do doby, kdy v dopravě nevládla auta…

Někoho z umělecké oblasti na Islandu neznáte?
Znám, jednu hobojistku - Eydís Franzdottir. A jestli chcete - dám vám hádanku - jaké bylo křestní jméno jejího otce? Neuhádnete? Je to lehké: Franz. Na Islandu totiž neznají naše příjmení, jmenují se po křestním jménu otce - dívky mají za tím jménem dottir = dcera a chlapci son. Takže kdyby měla Eydís bratra, třeba Jóna, jmenoval by se Jón Franzson, ale už jeho syn, třeba křestním jménem Hugi, by se jmenoval Hugi Jónson. Je to docela zábavné - a v telefonním seznamu jsou lidé řazeni podle svých křestních jmen. Takže Eydís najdeme pod E nikoli pod F, jak bychom předpokládali. Vyznejte se v tom.

Vraťme se k samotné Eydís.
Má malou farmu po rodičích, kde chová asi dvacítku ovcí a pár slepic, ale jinak učí na hudební škole v Reykjaviku, obdobě naší základní umělecké školy. A několik let učinkovala v Plzeňské filharmonii, takže umí docela dobře česky. Už byla třikrát na Islandských dnech v Praze, které pořádá Klub islandských fanatiků, jednou dokonce přijela i se svým dětským folklórním souborem. Není to tedy ani typická farmářka ani typická městská žena.

A co třeba nějaký poustevník nebo islandský mnich?
O poustevnících nevím, ale mnichy na Islandu znám osobně. To ale nejsou Islanďané, nebo vlastně už skoro ano. Na Islandu je hlavní náboženství luteránství, je zde „státní“ církev Evangelická luteránská církev Islandu, k ní se hlásí asi 65% obyvatel. Kromě toho jsou zde další církve, z nichž druhá největší je katolická, asi 4% z celkového počtu obyvatel ostrova. Svoboda vyznání byla na Islandu přijata ústavou až v roce 1874, do té doby bylo jiné náboženství než luteránské zakázáno.
Na východě Islandu je klášter, v němž působí tři mniši - kapucíni Slováci. Jejich farnost je od severu Islandu až na jih, po silnici asi sedm set kilometrů. Vedle jejich bohoslužebného náčiní tedy patří k jejich životu neodmyslitelně také pořádné terénní auto, aby se dostali za svými „ovečkami“. Na východě Islandu je velká hliníkárna, kde část zaměstnanců tvoří Poláci, takže kapucíni působí zejména mezi nimi.

Takže bratři Slované, Slováci, katolíci.
Jsou to tři svérázní pánové, kapucíni, nosí ony typické dlouhé hnědé hábity s kapucí, ovázané v pase provazem. Jenže takhle oblečení nechodí pořád, je to jejich „pracovní uniforma“ - běžně je potkáte v bermudách a tričku. Kdysi jsem na ně dostal tip, tak jsem se u nich zastavil a od té doby, už více než deset let, trvá naše přátelství. Asi tak třikrát do roka si napíšeme e-mail. A když jedu na Island, tak se za nimi vždycky zastavím. Misi začínal v roce 2004 Dávid Tencer, který dnes už žije v Reykjavíku a je islandským katolickým biskupem. Se zájmem si vždycky přečte i Horácké noviny, které mu přivezu. Výtisk Horáckých novin se tak stane exponátem jejich klášterní knihovny.

Před několika lety byl u kláštera postaven nový roubený kostel ze stromů, které vyrostly na Zvolensku na Slovensku.
Slováci kostel postavili nejprve v Hriňové, následně jej rozebrali a připravili k odeslání. V kontejnerech byl přepraven na Island a tam ho stavbaři „jako stavebnici“ opět sestavili. Beton do základů dodala česká firma Metrostav, která nedaleko stavěla tunel. Stavbu biskup Tencer dedikoval svatému islandskému biskupu z 12. století Þorlakovi. Kostel už dokonce patří k tamním turistickým „atrakcím“. Se souhlasem biskupa jsem jej uvedl i ve svém průvodci Island - 133 nej…

Vyjděme z kostelního ticha zpět do ticha islandské přírody. Podzemím Islandu se prý čas od času plíží žhavý červ a země nad ním se zvedá a třese.
To pak ticho dostává na frak. Islandské sopky je potřeba sledovat. Co „provedou“, může ovlivnit i nás v kontinentální Evropě. A nemusí jít jen o omezení letecké dopravy kvůli popílku vyvrženému do atmosféry jako v roce 2010. Když v roce 1783 vybuchla islandská sopka Laki, dostalo se do atmosféry velké množství sopečného popela a sopečných plynů. Lidé v Anglii a Francii umírali kvůli „pekelným plynům“ při práci na polích. Erupce měla za následek i pokles teplot v Evropě po několik následujících let. To mělo za následek neúrodu a strádání lidí bylo nakonec i jednou z příčin Velké francouzské revoluce.

Uteklo 230 let a v roce 2014 Island vydal nejvyšší stupeň varování před erupcí sopky Bárdarbunga. Hlavně letecké společnosti tak upozorňuje na možné potíže způsobené sopečným popelem po případné erupci. Když v lednu 2010 vybuchl vulkán Eyjafjallajökull, bylo zrušeno přes 100 tisíc letů.
Sopka Bárdarbunga je zároveň druhá nejvyšší hora Islandu. Ale je pod ledovcem v jeho severozápadním výběžku. Ledovec má 8 300 kilometrů čtverečních, takže je větší než leckterý náš kraj. V místě sopky je ledovec silný až čtyři sta metrů. Sousední sopka Askja je už mimo ledovec. Láva z Bárdarbungy postupovala v pětikilometrové hloubce pod zemí a poté se v řadě kráterů v oblasti Holuhraun vyvalila na povrch.


Roubený kostel v Reyðafjorðuru.


Černá pláž Reynisfjara, v pozadí skály, trčící z moře, jsou podle pověsti zkamenělí trollové.


Neznámá žena na pláži Reynisfjara.


Dávid Tencer, nynější katolický biskup na Islandu s Horáckými novinami.

Na Islandu tehdy panovaly hlavně obavy z možné povodně, pokud by erupce sopky náhle roztavila část ledovce nad ní.
Byly uzavřeny vnitrozemské silnice podél řeky vytékající z ledovce směrem na sever, kudy by se mohla valit povodeň. Bylo dokonce spočítáno, že na sever Islandu by povodeň dorazila za devět hodin. To by byla opravdu v několika hodinách řeka jako Amazonka. Takže jak to nebezpečí začalo, byly vyklizeny kempy s turisty a vyčkávalo se. Měřilo se nejen zemětřesení, ale i to, jestli se ledovec zvedá. Ledovcová řeka má pro turisty a fotografy atraktivní místa, kdy je stísněná do kamenných koryt, kterými se voda valí úžasnou rychlostí. Na severu je pak část, které se říká islandský Grand kaňon. Ten je obrovský, jeho stometrové skály by asi tu povodeň pohltily, ale mimo něj jsou oblasti, kde řeka teče téměř po rovině v písčinách a tam by se rozlila do obrovské šíře. Taková ledovcová povodeň vznikla i v již zmíněném roce 2010 na řece Markarfljót, kdy hrozila strhnout most na okružní silnici č. 1. Islanďané tehdy most zachránili velice nápaditým způsobem - na několika místech probagrovali silniční násep, voda tudy odtekla a most zůstal bez poškození. A během několika dní pak zase násep dosypali a mohlo se opět jezdit. Logika je jasná, obnovit násep je daleko jednodušší a levnější, než stavět nový most. Ale i bez erupce sopky je občas tání ledovce tak silné, že zaplaví cesty ve vnitrozemí…

Kam ale zájezdové autobusy nejezdí.
Island je v posledních letech velmi žádanou turistickou destinací. V roce 2015 se tam vypravil více než jeden milion lidí a v roce 2017 jich bylo již přes dva miliony. Naprostá většina z nich však absolvuje pouze turistické atrakce v blízkosti hlavní islandské okružní silnice, která se však už doslova „prohýbá“ pod náporem turistů. Kdo chce poznat Island „do morku svých vlastních kostí“, ten se musí vydat do vnitrozemí. I tam se ale situace ve stavu silnic každoročně mění nejen díky přírodě, ale i tlaku turistů a snahám Islanďanů o zkvalitňování silnic, možností dopravy. Mnohé cesty, dříve obtížně sjízdné, mají z roku na rok nově upravený povrch, mizí některé brody – nahrazeny bývají většinou trubkovým přemostěním. Jsou budovány zcela nové silnice, jiné rušeny, některé přečíslovány, případně jsou vedeny jinudy. Významně byly v posledních letech rozšířeny hranice Národního parku Vatnajökull, kde platí velmi přísná pravidla pro cestování i kempování.

Cestovatele může na Islandu zastihnout ve vrcholném létě třeba i sněhová vánice.
Znalcům Islandu je jasné, že ve vnitrozemí ostrova se může situace měnit z hodiny na hodinu. Ještě včera snadno průjezdné brody mohou mít najednou tolik vody, že se v nich „utopí“ každé auto, snadná cesta s hladkým povrchem se může v krátké době stát zcela neprůjezdnou díky sesuvu půdy, přívalu bahna a podobně. Nečekaně mohou přijít i uprostřed léta sněhové vánice, povodně či stále častější písečné bouře. A na Islandu nelze vyloučit ani sopečnou erupci se všemi jejími důsledky pro cestování. Rozvaha a obezřetnost jsou proto nezbytnými podmínkami pro úspěšné cestování. Člověk musí mít vždy na paměti, že se chce dostat nejenom TAM, ale ve zdraví i vrátit ZPĚT.


Tabulka označující místo dávno opuštěné farmy.


Rauðauga – Červené oko. Pramen řeky Rauðá.




Brodění řeky Krossá.



Brodění řeky Holmsá - legrace to rozhodně nebyla.

„Offroudění“ je tam ale zakázáno.
Ano, ale je potřeba ten škaredý novotvar vysvětlit. Lidé, kteří se autem vypraví do vnitrozemí, musí mít především neustále na zřeteli fakt, že na Islandu je zakázáno jezdit mimo cesty, tedy „off road“. A tento zákaz neplatí pouze v národních či přírodních parcích, ale na celém Islandu. Leckoho by k tomu mohla zlákat pustá krajina. Opustit silnici však není dovoleno ani v případě, kdy je například zatopena vodou. Při míjení dvou aut na úzké silnici mohou být mimo vozovku pouze dvě kola jednoho vozidla. V posledních letech se dodržování zákazu jízdy mimo cesty na Islandu velmi přísně hlídá a případné překročení zákazu je trestáno drastickými pokutami.

A co zvířata na silnici, na Islandu asi hlavně koně a ovce?
Na asfaltových silnicích je maximální rychlost 90 km/hod., na šotolinových 80 km/hod., v obcích 50 km/hod. někde i méně. Je tam nařízeno celodenní svícení, bezpečnostní pásy a platí nulová tolerance k alkoholu. A máte pravdu, po silnicích se mnohde pohybují ovce, případně přebíhají na druhou stranu těsně před projíždějícím autem. V případě srážky s ovcí je vinen řidič. Pokud potkáte stádo koní, tak je potřeba zastavit a nechat ho projít.

Vím, že na Islandu platí jedno zásadní pravidlo: Ledovcové řeky broďte pokud možno ráno.
Na některých cestách je brodů tolik, že je řidič záhy přestanete počítat. Ani úspěšné absolvování třeba deseti brodů by však nemělo řidiče ukolébat. Ten jedenáctý může znamenat konečnou. Ano, obecná zásada praví, že ledovcové řeky se pokud možno brodí ráno nebo během dopoledne, protože během dne, zejména když svítí slunce, taje ledovec velmi rychle a řeky mohou mít večer tolik vody, že jsou autem nepřekonatelné, kdežto v noci se ochladí, tání se výrazně zpomalí a hladina v ledovcových řekách klesne.

A z obyčejných silnic se pak stávají silnice značkonosné. 
,,Máme každý svoji řeku, musíme po proudu plout, nebo proti jejímu toku.“ zpívá se v písni Zlatonosná řeka. Ne každý se však vydává do světa za tou svojí osudovou řekou do pusté oblasti Klondike v kanadském Yukonu. Já se ze svých domovských Hrotovic opakovaně vydávám Island i kvůli své oblíbené značkonosné řece, tedy spíše silnici…


Sbírka značek u domečku záchranářů v Landmannalaugaru.

V létě roku 2020 jste navštívil Island po třicáté druhé.
I když jsem si na začátku toho roku myslel, že to bude už třicátá třetí, nepovedlo se. V únoru se tam nedalo jet, což jsme měli s kolegy také v plánu. Takže na Island jsem tehdy připlul 16. července a odjel odtud 20. srpna. A měl jsem toho roku hezké kulaté výročí – 20 let od mé první cesty na Island. 

Fungoval jste opět jako průvodce českých turistů po vnitrozemí ostrova?
Byla to už taková moje klasika. Zase jsem tam měl na starost skupinku lidí, ale také jsem se tam poflakoval v rámci svých zájmů.

Poflakoval, to je hezky řečeno, asi jste se poflakoval hlavně se svým fotoaparátem.
Tak, navštěvoval jsem různá místa a známé lidi, kteří tam pracují už mnoho let. A samozřejmě pilně fotografoval. I když jste na stejném místě poněkolikáté, tak je pokaždé nějak jiné.

A tak jste jednoho dne dorazil i ke své oblíbené značkonosné řece.
Tak to musím vysvětlit podrobněji. Registrační značky aut se nacházejí téměř výhradně v brodech islandských řek. Řeky ve vnitrozemí nejsou až na výjimky přemostěné, tedy se musí brodit. Prvního brodu se turisté zvyklí na mosty obvykle bojí, ale u těch dalších už je to „legrace“. Jezdí pak už dalšími brody rychle, voda stříká a mají zážitek. A značka, zacvaknutá v plastovém rámečku, takové dovádění nevydrží. Voda před autem udělá vlnu, vyloupne rámeček a značka zůstane ve vodě. Turista jede spokojeně dál a třeba večer pak zjistí, že je bez značky. Mezi tím ujel padesát kilometrů a absolvoval dvacet brodů, takže je bez šance tu značku najít. Ale možná je to i tak, že u brodů číhají skřítci a elfové. A kdo se podle jejich názoru chová příliš hlučně a bezohledně, tomu tu značku odloupnou. 

Za tou ztrátou značky může být i strach, pocit řidiče, že tu řeku musí překonat rychle, aby měl to nebezpečí z neznámé vody co nejrychleji za sebou.
Ano, ale opak je pravdou, do vody se musí jezdit co nejpomaleji. Takže těch značek se v brodech nachází hodně, zejména na silnici číslo F 208 v jižní části vnitrozemí Islandu. Je to moc pěkná silnice, vede přes hory a řeky a dá se projet i běžnějšími čtyřkolkami jako jsou Toyota RAV4 nebo Dacia Duster, takže tam jezdí hodně turistů v autech z půjčoven.

Kdy jste se rozhodl značky sbírat a kolik už jich máte?
Mám jich přes stovku a sbírat jsem je začal asi před deseti roky. Všiml jsem si, že ty značky v brodech v sezoně sbírají islandští záchranáři a na svých základnách u kempů je pak mají obvyklé přibité na svém domečku. Je to varování turistům, aby si dávali při brodění pozor. Navíc, ta značka nezůstane v řece, něco takového zkrátka nemá v přírodě co dělat, stejně jako jiné druhy odpadků. Takové sběratelství mě zaujalo, tak jsem začal se sbíráním značek také. Před několika lety jsem jich v jednom celkem jednoduchém brodu nasbíral deset. Odhaduji, že jsou to stovky značek, které ale v těch brodech zůstanou.

Značkonosná řeka, to je vtipný přívlastek, sám jste ho vytvořil? 
Přišel s ním jeden můj známý. Ale správnější by asi bylo pojmenování - značkonosná silnice – to je právě silnice F 208, která se jmenuje Fjallabak Nyrdri, v překladu Severní stezka za horami. 

To je pěkný poetický název. Jak ty značky z vody lovíte?
Zastavím, vyhrnu si nohavice nebo převleču do kraťasů, vlezu do té studené vody v nějakých ťapkách, vyndám ji, zmačkanou vyrovnám a mám další kousek do své sbírky. Často vidím, že některé pokroucené značky prožily hrozné „drama“, když přes ně jezdila další a další auta, já je z toho „utrpení“ vysvobodím a pak si je vystavím doma.

Ztráta značky, to může být pro motoristu s autem z půjčovny nakonec i finanční ztráta, což?
Já mám trošku podezření, že s takovým přivýdělkem půjčovny aut na Islandu tak trochu počítají. Soukromá terénní auta Islanďanů mají totiž značky pořádně prošroubované skrz nárazník (já také), třeba i třemi šrouby. Na autech
z půjčoven je značka jenom v tom plastovém rámečku, no a při ztrátě se to pak turistovi mastně naúčtuje.  Tak jako u nás, je potřeba autu obstarat na úřadě značku novou a v půjčovnách se pak hromadí ty již nepoužitelné značky ze zadní části auta - o ty se v brodech nepřichází. 


Jeden z nejnavštěvovanějších vodopádů - Seljalandsfoss.


Vodopád Axlarfoss. Pokud nemáte velké terénní auto, tak se k němu nedostanete.

Jak se projevila pandemie nového koronaviru na Islandu v tamních půjčovnách aut?
Stály tam u každé půjčovny desítky aut, která měla jezdit s turisty a nejezdila. Turisti zkrátka nebyli. Při svém pobytu ve dvou letech „koronáče“ jsem nepotkal žádný autobus s turisty. Na atraktivních místech na jihu a jihozápadě Islandu, kde jsou krásné vodopády a velká parkoviště, bývá obvykle dvacet autobusů a 150 aut. V době covidu tam nebyl žádný autobus a třeba jen dvacet aut. A když pandemie skončila, tak půjčovny chtějí dohnat ušlé zisky. Půjčovné proto naskočilo do závratných výšin.

Což byl pro vás, jako cestovatele a fotografa krás Islandu, ideál.
Připadal jsem si jako v dobách, když jsem před dvaceti lety začal na Island jezdit, roky 2001, 2002, 2003. Tehdy tam bylo asi tolik turistů. Doma ale také museli zůstat Islanďané, kteří mají vesměs rádi teplé destinace v Americe a na Kanárských ostrovech. V kempech jsem jich tedy potkával hodně.  Platí pravidlo, že když je hezky, musí Islanďan do kempu a musí grilovat, to je tam téměř „občanská povinnost“. Takže ze všech stran se linula vůně grilovaného masa a ryb.

Vaše sbírka ztracených hliníkových poznávacích značek aut je dokladem jakési nepatřičné přítomnosti člověka v krajině ostrova, nakupeninou předmětů, které tam nemají co dělat. Měl jste ještě nějaký takový zážitek na Islandu? 
To jste mě trochu zaskočil, ale když o tom tak přemýšlím, tak ano. Navštívil jsem v jednom velkém domě u nábřeží starého přístavu v Reykjavíku bleší trh, který je otevřený jen v sobotu a neděli. Tam se dá koupit snad úplně všechno, kromě protiletadlové rakety a ponorky. To říkám v nadsázce, nic jsem tam nekoupil, ale bylo to vetešnictví ve velkém. Jeden chlap tam prodává staré mince, jiný stříbrné příbory, další oblečení, jiný rozbité psací stroje, nábytek a hodně starých knih, protože Islanďané jsou velcí čtenáři. Bylo tam zkrátka všechno, na co si vzpomenete. Koupil jsem si kelímek kávy a celý ten trh si prošel. Jako určitý islandský kolorit je to zajímavá podívaná a také příklad podivuhodného nakupení. Trošku ten zážitek dávám do souvislosti s obrovskými šrotovišti aut na severozápadě Islandu. Tam najdete údolíčka se stovkami rezivějících aut. Když jsem je viděl, tak jsem si říkal, že praktický, spořivý a manuálně zručný Čech by nejméně s polovinou těch aut klidně odejel. V mentalitě Islanďanů ale není staré věci opravovat, raději si koupí nové. Tak u některých farem vidíte vedle nejmodernějších traktorů John Deer polorozpadlé džípy a náklaďáky, a leckdy i rezavějící české Zetory. Ale na druhé straně si dnes Islanďané hlídají svoji přírodu velmi bedlivě.

Island, to není ale jen oheň, led. O Islandu se dá hovořit také jako o zemi vodopádů, těch je tam skutečně nepočítaně. A skoro každý vodopád je tam… foss.
V islandštině se vodopád řekne foss, a protože si Islanďané libují ve složeninách, můžete si být jisti, že jakmile na nějaké cedulce nebo na mapě uvidíte (zpravidla nevyslovitelné) slovo, na jehož konci je …foss, bude se bezesporu jednat o vodopád. I když – každé pravidlo má své výjimky – i na Islandu najdete vodopády, jejichž jméno tím „foss” nekončí a přesto jsou to vodopády „par excellence”. A některé vodopády mají dokonce dvě jména – jedno s oním „foss” a druhé bez něj. Například vodopád Dynjandi (v překladu: Zvučící) má také jméno Fjallfoss (v překladu Horský vodopád). A aby toho nebylo málo, tak spousta vodopádů má jméno jenom Foss, takže se jmenují Vodopád. Hezké, že? Jako by se u nás nějaká řeka jmenovala prostě Řeka.

Některé vodopády jsou poblíž okružní silnice RR 1…
Takže je vidí prakticky každý turista, který vstoupí na islandskou půdu – třeba Gullfoss, Seljalandsfoss, Skógafoss, Godafoss aj. Pak jsou další, k nimž je nutné absolvovat pěší túru nebo odbočit z hlavní silnice a nakonec ty, k nimž není snadné se dostat, protože jsou skryty v obtížně přístupném vnitrozemí, třeba Axlarfoss, Dynkur a mnoho bezejmenných.

Na Islandu lze zažít téměř i blízké setkání třetího druhu.
Vnitrozemí Islandu je převážně neobyvatelnou pustinou. Proto mě tam v roce 2014 překvapil přízračný kovový zbytek létajícího stroje rozpadající se v liduprázdné  planině. Na černé pláži působilo stříbřitě svítící duralové torzo trupu letadla jako nějaký surrealistický objekt. Objevil jsem ho v jednom „ďolíku“ pouště Sólheimasandur. K letadlu se váže i zajímavý příběh.


Vodopád Dettifoss.


Vodopád Aldeyjarfoss.


Letecký přízrak – DC 03 na černé pláži Sólhejmasandur na jihu Islandu.

Vím, že je to vrak ve své době velmi známého a rozšířeného dopravního letadla Douglas DC-3 Dakota. I když letečtí šťouralové by namítli, že se jedná o torzo přepracovaného vojenského transportního letounu pro americké námořnictvo, který létal pod typovým označením Douglas C-117D.
Přesně tak, jak by řekli cimrmanologové: To jsou ty věci, které odborníka dráždí, ale vy si jich ani nevšimnete. Zůstaňme u toho, že Douglas DC-3 Dakota je dvoumotorový vrtulový letoun pro dvacet až třicet cestujících, jehož výkony způsobily ve 30. a 40. letech minulého století revoluci v letecké dopravě. Díky svému dopadu na letecký průmysl i průběh II. světové války je tento typ považován za jednu z nejdůležitějších konstrukcí v historii letectví. Letadel DC-3 bylo v civilních i vojenských verzích v USA vyrobeno 10 655 kusů, přes 2000 licenčně v tehdejším Sovětském svazu, 485 v Japonsku… a ještě v roce 1998 jich bylo ve službě přes 400! A létaly doslova všude, i nad Islandem.

A pak přišel pro jednu dakotu špatný islandský listopadový den.
Stalo se to 21. listopadu roku 1973. Jak jste již zmínil, byl to letoun amerického námořnictva. Nápis US Navy je na trupu ještě trochu vidět. Letadlo letělo z Ameriky, ale na Islandu bylo tak špatné počasí, že piloti minuli letiště v Keflavíku, kam měli letět. Hledali, kde jsou, dostali se do nějakého stresu, a když přepínali na další plnou nádrž, přepnuli na prázdnou. Zjistili tak, že jsou bez paliva a přistáli klouzavým letem na pláži. Piloti to nouzové přistání přežili, ale poškozené letadlo bylo na odpis a Američané ho ponechali svému osudu. Farmář, na jehož území letadlo „přistálo“, pak ještě rok jezdil se svým traktorem na benzín z toho letadla, o kterém si piloti mysleli, že už má prázdné všechny nádrže. Byla to vlastně tragikomická událost.

Nešťastná dakota tam na Islandu leží už 50 let kousek od nejjižnějšího mysu Dýrhólaey.
Je to asi čtyři kilometry od silnice. Donedávna se o přízračném vraku moc nevědělo, dnes je z něj turistická atrakce. U hlavní silnice je parkoviště a odtud musíte jít pěšky, nebo se nechat odvézt (za nemalý peníz) mikrobusem. A samozřejmě islandští fotografové módy před technickým torzem pro ten kontrast rádi fotí sličné modelky v nádherných róbách. Já jsem si fotografii letadla dal i na jedno svoje PF s nápisem – Ať vše, co se zdá být katastrofou, má dobrý konec.

Leteckých vraků je na Islandu víc. 
Přímo nad velkým islandským ledovcem ztroskotalo také velké letadlo a šla tam cestující hledat záchranná pátrací skupina. Zbytky základny té záchranné skupiny, takovou malou chatičku, lze u ledovce také dodnes spatřit. Na severu Islandu, na poloostrově Langanes, leží vrak letadla, které přistálo mimo letiště. Pilot letadla si při přiblížení na přistání zřejmě neupravil na kompasu deklinaci, i když to pro blízkost polárního kruhu měl udělat, a posadil letadlo kousek vedle přistávací dráhy. Letadlo se zabořilo do země a byl to konec jeho leteckého života. A farmář, na jehož pozemku se to stalo, nemá nejspíš rád Američany, protože nápis US NAVY přetřel černým asfaltovým nátěrem. Letadlo je tam dosud a je další, i když cekem málo navštěvovanou, turistickou atrakcí.

Pokračování
Sucharda - Na Islandu i kameny mluví a hory mají duši (2. díl)

Hrotovice Island Jan Sucharda PhDr. Jan Sucharda Klub islandských fanatiků