Arnošt Pacola

06. 03. 2023

Torzo letadla US NAVY na poloostrově Langanes.

Vím, že také na poloostrově Reykjanés, kde bývala za II. světové války americká základna, došlo 3. května 1943 k velké letecké katastrofě čtyřmotorového bombardéru B-24 Liberator 8. letecké armády USAF v Evropě. 
Na palubě toho Liberatoru byl generál Andrews, který se stal v únoru 1943 velitelem ozbrojených sil Spojenců na evropském bojišti. Generálporučík Frank Maxwell Andrews byl předurčen i k tomu, aby velel invazi do Evropy. Letoun B-24 havaroval při pokusu o přistání na letecké základně v Kaldadarnes. Letadlo startovalo ve Velké Británii a nad Islandem se piloti dostali do problémů kvůli špatné viditelnosti. Letadlo udělalo ve vzduchu několik okruhů a nakonec narazilo do hory Fagradalsfjall.
Andrews byl výkonný letec a při tragickém letu se podílel na řízení letadla jako druhý pilot. On a třináct dalších zahynulo, jako zázrakem přežil jen zadní střelec. V tom letadle zahynulo skoro celé „velitelství“ duchovní služby americké armády. Dnes je na tom místě pomník se jmény zemřelých a informační tabule s popsaným průběhem celé katastrofy.

Více, než opuštěné vraky letadel, vás na Islandu nepochybně přitahují opuštěné farmy.
Nepochybně. Je to i název jednoho mého fotografického cyklu: Opuštěné farmy na Islandu. Jsou zcela zvláštním fenoménem. Mnohé ty domy totiž na první pohled vypadají, jako vybydlené a zdevastované nepřizpůsobivými občany, jak to známe z našich krajin. Ale pro pravdivou odpověď se musíme podívat do dávnější i méně dávné historie Islandu. Většina farem byla založena před řadou století a jejich provoz po generace stačil na skromné uživení jejich obyvatel. Leč – ne vždy měli hospodáři své pokračovatele a na mnoha místech i krutě zasáhla příroda – ledovcové povodně při erupcích sopek a sopečný popel zdevastovaly úrodnou krajinu a změnily ji v pustinu. Existuje ještě i další důvod opuštěnosti islandských farem, a to, že lidé prostě odešli za lepším a pohodlnějším výdělkem a způsobem obživy do měst. Někde zůstaly „zříceniny“ betonových domů, které se stavěly na počátku 20. století, jinde jen nepatrné valy v terénu a někde už není nic zřetelného.

A jak poznáte, že tam, kde nic nevidíte, stála kdysi farma?
V některých částech Islandu – zejména na severu, jsou místa bývalých farem označena tabulkou, na níž je symbol domečku, který je přeškrtnut, a jméno bývalé farmy, případně i letopočet, kdy byla opuštěna. Míst, dříve relativně hustě osídlených a dnes zcela pustých není na Islandu málo. Například poloostrov Langanes, což je onen jakoby „prst“, který ukazuje na Norsko, odkud přišli první obyvatelé Islandu. Je to bohem zapomenutý a turisty nedotčený kus země a kdysi tam bylo snad pětadvacet farem a jedna rybářská vesnice, dnes tam není žádná a z vesnice zbylo jen několik ruin. 
Obdobně je na severu silnice F 899, kterou jsem si pro sebe pojmenoval Cesta opuštěných farem. Bylo jich tam více než deset a dnes opět žádná. A jen pro zajímavost - je tu i místo, kde stávala farma Mogilsá, která byla opuštěna už v roce 1600! Hlavní vlna opouštění farem byla ale až okolo poloviny 20. století. Po druhé světové válce začali Islanďané bohatnout, začali lovit ryby ve větším měřítku, začaly se stavět rybí továrny, práce byla jednodušší než na farmě a začalo se hospodařit ve větším. V zemědělství byly rozšířené naše traktory Zetor, které dnes už zcela vytlačily traktory americké. Spousta farem byla na odlehlých místech, kde měl farmář jen dvacet nebo třicet ovcí, to už dnes není na uživení. 

Chátrající domy jako svědkové životů lidí, ale někdy jen rozvaliny v terénu prozradí, že v daném místě stával dům…
Jedna z dobrých vlastností Islanďanů je ta, že velmi ctí místa, kde někdo žil. Jak jsem řekl, místa bývalých farem bývají označena cedulkou, a pokud tam cedulka není, otevřete si trochu podrobnější mapu a v té je jméno opuštěné farmy určitě uvedeno – v závorce. To mě vždycky úplně dojímá. Říkám si, tak tady už tři sta let nikdo nežije, ale jméno pořád existuje. Opuštěných farem mám na fotografiích spoustu, každá z nich je svědectvím nějakého lidského příběhu. 


Královna islandských hor – deset tisíc let stará sopka Herðubreið.


Říjnové lesy u řeky Sandá.

Velmi působivé místo, resp. oblast na jihovýchodě Islandu, kde se největší ledovec Vatnajökull téměř dotýká pobřeží, je podle vašich fotografií Öraefi.
V překladu to znamená Země bez života. Tam se několikrát zopakovala erupce sopek pod ledovcem a ledovcové povodně tu krajinu opakovaně spláchly, takže lidé ten kraj víceméně nedobrovolně opustili. Dodnes tam zbyly pozůstatky jedné bývalé farmy, která byla opuštěná ve 30. letech minulého století. Jmenuje se Sandfell - Písečná hora. Je to pustá planina, jako byste ji uválcoval, táhnoucí se až k moři, a v ní roste jen jeden strom. Jako „památník“ na tu farmu. Úžasně silné místo.

Zlepšit lidem podmínky k životu by mohl jistě návrat lesů na Island.
To máte pravdu, zatímco lesy u nás ve střední Evropě pomalu usychají, na Islandu už zase rostou. Například v okolí řeky Sandá (v překladu Písečná řeka), která je přítokem nejdelší islandské řeky Þjorsá v oblasti Þjorsárdalur.
Ve 40. letech minulého století tam začal pokus o návrat lesů na Island. Pokus to byl úspěšný, protože dnes jsou již lesy v této oblasti podobné našim. Dokonce tam už vznikla instituce dříve zcela nemyslitelná: Lesní správa. Do těchto míst situoval spisovatel GyrðirElíasson děj novely Kniha od řeky Sandá (s podtitulem Pastorální sonáta). Kniha vyšla v českém překladu. Je to příběh malíře, který „utekl“ z civilizace do odstaveného karavanu a prožívá pocit marnosti. Také krajina, v níž se příběh odehrává, není jen kulisou děje, ale jeho nedílnou součástí.  A protože se s autorem knihy znám osobně a ten příběh je mimořádně působivý, tak jsem samozřejmě toužil poznat blíže i toto místo. 

Poprvé jsem ho navštívil v létě 2015 – tehdy byly mraky téměř na zemi a chvílemi bohapustě lilo. Podruhé jsem se tam zastavil v říjnu 2017, kdy příroda hrála všemi podzimními barvami a krajinu ozařovalo nízké slunce. A podzimem i knížka končí…

Zmínil jste rok 2015, u nás tehdy v létě panovaly tropy, na Islandu ale padal sníh.
Máte dobrou paměť, léto na Islandu v roce 2015 bylo nejstudenější za posledních asi 15 let a zima měla nejvíce sněhu od roku 1983. Ten na mnoha místech zůstal ležet po celé léto. Průměrná teplota se přes den pohybovala mezi 8 až 10 st. C, často pršelo, o větru ani nemluvě. Takže podmínky pro cestování se stanem byly docela drsné. Ale všechno špatné je k něčemu dobré. Při cestě po jižní části vnitrozemí se jednoho podvečera změnil liják v prudkou sněhovou přeháňku a výsledek byl úžasný. Najednou byly kolem mne bílé kopce, takže jsem měl příležitost vyfotografovat „zimní“ krajinu. Vypozoroval jsem také, že když je v Čechách a na Moravě studené a škaredé léto, je na Islandu krásně a na tamní poměry teplo. Když ale v Česku panovala tropická vedra, na Islandu bylo velmi chladno, často pršelo a napadl i sníh.



Když už jsme u těch přírodních změn,krás a jevů, málem bychom zapomněli na severní polární záři…  prý je i součástí předpovědi počasí.
Je to tak, výskyt polární záře sice nemůže nikdo nikomu garantovat, ale přesto si na ni můžeme počkat díky předpovědi. Na Islandu nabízejí meteorologové předpovědi opravdu komplexní a hodně jiné, než jaké známe u nás. Na internetu si naťukáte „vedur.is“, což jsou stránky „správy“ islandského počasí, a tam vedle předpovědi oblačnosti v jednotlivých oblastech Islandu, mořského počasí, síly větru, velikosti vln a plavby ker, což je důležité pro rybáře, najdete i předpověď intenzity polární záře. Má devět stupňů a když je trojka, je už dobře viditelná. Ale předpověď také udává oblačnost, skrze kterou nemáte šanci tu záři vidět. Takže může být sebesilnější, když jsou mraky, a to bývá na Islandu často, máte smůlu.

A váš osobní zážitek…?
Polární záři (aurora borealis) jsem viděl poprvé na vlastní oči také až v tom roce 2015. Podařilo se mi ji spatřit a vyfotografovat tedy po patnácti letech každoročních cest na Island. Vedl jsem tehdy pětidenní zájezd jihozápadním cípem Islandu a hned první den, respektive noc, bylo to 8. října, se nám zjevila. Podle předpovědi se měla toho dne vyskytovat dokonce na úrovni pět, ale bylo zamračeno. Pak se objevil náznak, že by v mracích mohla být díra a v 11 hodin večer se „to“ trhlo. Naštěstí jsme měli hotel dost daleko od civilizace. Kdybychom bydleli ve městě, tak by světelný smog tu podívanou rušil nebo docela znemožnil. Nejprve se na obloze objevil zelený pruh, který by asi všichni turisté chtěli vidět. Tak jsem oběhl pokoje, vyhlásil „bojový“, tedy polární poplach. Všichni vyběhli před hotel a dvě hodiny jsme se na tu záři dívali. I když měla nakonec jenom intenzitu 3, byl to opravdu silný zážitek. Od té doby jsem polární záři viděl ještě několikrát, nejsilnější se stupněm sedm.





Polární záři jste na Islandu spatřil také během autobusového zájezdu? 
Ne, to jsem byl v říjnu na Islandu s přáteli a „polárka“ se nám objevovala po několik nocí. U městečka Djúpivogur byla opravdu fenomenální. Prakticky celé nebe zářilo zeleně, nejdříve to byly jakési zvlněné záclony, pak se zkroutily do provazce, jehož podoba připomínala tornádo, potom opět „záclony“. Najednou se na nebi objevil široký zelený pás, po jehož okraji postupovala dost rychle fialová skvrna. A skrze tu zelenou oponu byly vidět zářící hvězdy. Prostě těžko popsatelný zážitek. Na internetu je efektních fotografií polární záře včetně videí a časosběrů spousta, ale nic se nevyrovná tomu, když stojíte za absolutního ticha pod nebem, na němž se odehrává tohle přírodní divadlo. Každému bych je přál vidět. 

Jak se fotografuje polární záře?
Před tím jsem si o tom dost přečetl, ale řekl bych, že některé rady nebyly úplně košer. Většinou se doporučovalo, že mají být expozice asi třicet vteřin, ale pak už se mi hvězdy na nebi zobrazovaly jako čárky. Takže optimální čas byl 3-10 vteřin. Fotografoval jsem samozřejmě zrcadlovkou ze stativu, kompaktním fotoaparátem nebo mobilem polární záři moc kvalitně nenafotíte. Je potřeba vypnout autofokus a zaostřit ručně na nekonečno. ISO jsem nastavil na 1000, objektiv (20 mm, 1.8 světelnost) úplně odcloněný. No, a pak se koukáte na displej foťáku a mačkáte spoušť, protože ty obrazy na nebi jsou každou chvíli úplně jiné. Polární záře se vytváří i v létě, ale protože je v noci světlo, tak ji prostě  neuvidíte. Musíte tedy vyrazit na Island v době od září asi do března a doufat, že se - za prvé objeví a za druhé, že nebude zamračeno.


Pozůstatek mola u bývalé rybí továrny v Djúpavíku.

Svoje poznání Islandu jste už uložil také do jedenácti knih odlišných žánrů, tři jsou fotografické, pět je průvodců a tři jsou knihy povídek.
Ze své fotografické žně  prvních let jsem vydal roce 2007 v Česku vůbec první fotografickou publikaci věnovanou Islandu s názvem Island, země neznámá. Na ni v roce 2013 navázalo pokračování v podobě knihy Island - země včera zrozená.  A v roce 2018 jsem vydal knížku jen černobílých fotografií nazvanou Island, země vzdálená. Ta poslední je ještě na trhu, předchozí jsou vyprodané.

Island je pro fotografa nepochybně úžasná země s krajinou plnou kontrastů tvarů a barev. 
 Ano, někde je ponurá, temná, černá a šedá, jinde je zase tolik barev, že se člověku ani nechce uvěřit, že příroda dokáže něco takového vytvořit. Na mnoha místech si návštěvník připadá jako na jiné planetě. Však také američtí astronauti před prvním letem na Měsíc nacvičovali právě na Islandu. Ale znovu to opakuji, Island je zvláštní nejenom svojí krajinou, ale také lidmi, kteří po staletí žili v těsném kontaktu s „krutou“ přírodou, čelili následkům erupcí sopek, vedli úporný zápas o přežití a teprve ve 20. století udělali „skok“ ze středověku do moderní doby. Nelze se pak divit, že mnozí dodnes věří, že vedle „obyčejného“ lidského světa existuje i další svět – svět neviditelných „lidí“, svět trollů a skřítků, a že i kameny mohou mluvit a hory mají svoji duši. 

A pak jsou tu vaši průvodci po vnitrozemí…
Ano, napsal jsem celkem tři: Island autem, Průvodce islandským vnitrozemím a poslední Island autem 4x4. Tu si ještě může zájemce v některém knihkupectví opatřit. V těchto knížkách jsem popsal prakticky všechny vnitrozemské cesty s jejich krásami, nástrahami i nebezpečími. A všechny ty cesty jsem osobně projel, takže zde není žádné „jedna paní povídala…“ A vlastně na základě té první knížky jsem na žádost Petra Buriana, majitele CK Periscope v Brně, začal vodit specializované zájezdy terénními auty do vnitrozemí. Později jsem průvodcoval  i „busové“ zájezdy, většinou s názvem „Za polární září…“. V roce 2019, po deseti sezónách průvodcování, jsem si řekl, že v nejlepším je třeba skončit - na žádném zájezdu jsem neměl problém se zraněním klientů, ztrátou zavazadel, klientem „prudičem“, poruchou auta či autobusu atd. To byl konec září 2019, kdy se na zájezdu sešla úžasná parta lidí, měli jsme vynikajícího řidiče minibusu Tomáše, celou dobu nad hlavami modré nebe a v noci jsme se koukali na polární záři… no, a pak vypukl „koronáč“ a zájezdy na dva roky skončily. V současné době už provázím po Islandu jenom individuálně. 

Kapesní obrazový průvodce po Islandu jistě potěší každého, kdo se na ostrov ohně a ledu chce vypravit.  
Tenhle podtitul „Kapesní obrazový průvodce po Islandu“ má moje knížka Island 111 nej…  Tento průvodce byl myšlen jako inspirace nejenom pro lidi, co na Islandu ještě nebyli, ale i pro ty, kdo se tam vracejí a chtějí poznat nové kouty této překrásné země. Takže zde jsou nejenom místa známá a snadno přístupná, ale také i mnohá, kam zavítá málokdo. Neskromně (pardon) řeknu, že knížka malého formátu s islandskými NEJ byl „geniální“ nápad, který se mi v hlavě zrodil jedné bezesné noci. Knižních průvodců po Islandu totiž už vyšlo a vychází velké množství. Jsou to obvykle tlusté knihy s pěti stovkami stran většího formátu od nejrůznějších vydavatelů. Je v nich sice hodně informací, ale spousta z nich rychle zastarává, a minimum ilustrací. Většinou se autoři rozepisují o ubytování, hotýlcích, kempech, jejichž cena za ubytování a stravování se ovšem každoročně mění. Zvláště v posledních letech jich také hodně zaniká a vznikají jiné, protože Island zažívá velký turistický boom. Já jsem si řekl, že to udělám naopak, na každou stránku dám jednu fotografii místa, které považuji za „nej“, a na několika řádcích to místo popíšu a uvedu, jak se tam člověk dostane. A bude to opravdu jen knížečka do kapsy bundy.  

Průvodce vyšel v roce 2014 a hned se stal mojí nejprodávanější knížkou. Samozřejmě, míst, k nimž lze přiřadit předponu nej..., je na Islandu nesčetně a vždy záleží na pohledu a názoru konkrétního člověka. Pro někoho může být nějaké místo nejkrásnější, pro jiného nejzajímavější, nejvýznamnější, pro dalšího nejopuštěnější, nejdrsnější, nebo i nejsmutnější... a někoho třeba nezaujme vůbec. 



A na knížku „Island 111 nej…“ jste navázal průvodcem „Island 133 nej...“  
„Stojedenáctka“ je již vyprodaná, ledacos se na Islandu změnilo a objevil jsem další místa, která si bezesporu zaslouží ono „nej…“. Tedy jsem původní texty aktualizoval a přidal nová místa, která jistě stojí za zhlédnutí. Koncepce zůstala stejná - na každé stránce jedna fotografie, stručný popisek místa a cesty k němu. Doufám, že i ona najde své čtenáře, lidi, kteří se na Island vypraví, a bude jim dobrou pomůckou. 

Vedle fotografických publikaci a průvodců máte na kontě i knížky Setkání, Ryby v soli a Devátá vlna s podtitulem Povídky z Islandu. Najdeme v nich příběhy, které se odehrávají na pomezí fantazie a reality, zdánlivě obyčejné události, které leckdy překvapí náhlým obratem děje nebo nečekaným vyústěním. 
Víte, nemám rád tu otázku: „Co tím básník chtěl říci?“, kterou si mnozí ještě pamatujeme ze školních let. Každé dílo - obraz, socha, fotografie, báseň, román, povídka… buď diváka, čtenáře, posluchače osloví, nebo ne. A jestliže ho osloví, tedy pochopí a porozumí, co tím „básník“ chtěl sdělit. Moje povídky jsou inspirované Islandem - místy, událostmi, lidmi, situacemi…, většinou zachycují docela krátké okamžiky, v nichž vyplouvá na povrch, co bylo dříve skryto, co si aktéři příběhů neuvědomovali nebo nepřipouštěli. Někteří se nacházejí ve zlomovém okamžiku svého života, jiní bilancují jeho dosavadní průběh, další se ocitají v situacích, které se vymykají běžnému chápání. Všechny tři povídkové knížky jsou v běžné knižní distribuci, takže si je případný zájemce může v knihkupectví opatřit. 




Silnice vedoucí černou pouští k oblasti Veiðivötn.


Geotermální oblast Hveravellir.

Na Islandu je nepochybně spousta sugestivních míst evokujících příběhy. 
Je to tak, vlastně stačí tam jen být a on ten příběh na vás vyskočí sám. Pak už je potřeba ho jenom napsat. 

To jste řekl pěkně - příběh vyskočí sám.
Pokud se mě týče, potřebuji k psaní nějaký impuls, a na to je Island opravdu výborný.  Třeba na jihu Islandu jsou dvě rybářské vesničky. Je tam dnes samozřejmě nová výstavba rodinných domků, ale na okraji těch vesniček ještě stojí staré domečky rybářů, kteří tam bydleli někdy na přelomu 19. a 20. století.  A je to domeček, který má půdorys třeba jen 4x5 metrů, ale přitom v něm žila celá rodina. Živilo ji moře, ale občas ji i živit přestalo, protože ten rybář se z lovu ryb nevrátil. A pohled na takový domek byl impulsem, který dal vzniknout třeba povídce Den jako každý jiný. 

Dnes se Island strašně rychle mění i díky internetu, mobilům, přívalu turistů. A Reykjavík je už velkoměsto jako každé jiné. 
Ani farmy dnes nemají podobu drnových domečků, kolem kterých se pase dvacet ovcí. Jsou to dnes velké hospodářské komplexy vybavené obrovskými traktory obhospodařujícími rozměrné pozemky luk. Díky tomu samozřejmě už také spousta menších farem zanikla. Ale o tom jsme už hovořili. 

V jedné povídce píšete o osamělém starém farmáři, který odmítá naléhání své dcery, aby už přestal hospodařit a odešel do pohodlí domova důchodců ve městě. 
Je to známá věc, že řada starých lidí lpí na místě, kde prožili celý život. Předobraz tohoto příběhu je opravdu bohem zapomenuté místo na Islandu, odkud je to do nejbližšího vesnického obchůdku 40 kilometrů a silnice překonávající pohoří  je v zimě prakticky neprůjezdná. A když si člověk uvědomí, že na takovém místě žije rodina, nebo dvě, tak zůstane v údivu stát a neví, co k tomu říct. Bydlím v Hrotovicích, a když cokoliv potřebuji koupit, vyběhnu z domu, do obchodu to mám dvě stě metrů, nakoupím, za chvíli jsem zpátky doma, nebo jedu do supermarketu v Třebíči po asfaltové silnici, zkrátka je to středoevropské pohodlí. A pak stojíte na islandské samotě a uvažujete, co ty lidi k danému místu a způsobu obživy váže? Vždyť by dnes také mohli klidně odejít a užívat si vymožeností a radostí života, které nabízí třeba právě Reykjavík, Akureyri, Ísafjorður... A přece tu zůstávají - v těch nekonečných temných zimních měsících, kdy jeden den je sněhu po okna, druhý den leje, jako by měla přijít biblická potopa, a pak vichřice, která hrozí urvat střechu domu, ve kterém se krčíte…

Na takové opuštěné farmě si asi člověk jasněji uvědomí běh času a návaznost minulosti a současnosti. 
Uvědomí si, že třeba ten blahobyt, který je dnes i na Islandu, je vlastně teprve chvilkovou záležitostí posledních padesáti až sedmdesáti let. Před tím to vlastně byly po celá staletí ty již zmíněné drnové domečky.  Ale já se nesnažím zachytit jen onen přerod z chudoby do bohatství. A nemusí jít jen o podobu krajiny nebo starých zemědělských usedlostí. Setkal jsem se třeba s hodně naštvaným majitelem kempu, kterému jsem se znelíbil jen proto, že jsem chtěl účtenku za to, co jsem zaplatil. A hned jsem měl předobraz hoteliéra v povídce nazvané Hotel, ve kterém pršelo.

Líbila se mi i povídka o převozníku Charónovi, který nabízel převoz z malého islandského ostrova ve své černé veslici na pevninu, i když v přístavu na hrdinu povídky a desítky dalších lidí čekala motorová loď.
Jeden islandský ostrov (Hrísey) má pověst o bytosti, která se zjevuje a také převtěluje třeba do podoby psa, kočky, býka, který za sebou vleče svoji staženou kůži nebo pás mlh. Já jsem tam seděl a díval se na protější břeh, kde se tyčí hora vyzařující údajně velké množství energie, a nad mořem se začal tvořit a rozrůstat pás mlhy. To byl impuls pro moji představu člověka s černým člunem, zkrátka převozníka Charóna, odvážejícího lidi do podsvětí. Zatím mě tam neodvezl…

Knihy povídek ilustrujete vlastními autorskými černobílými fotografiemi. Fotografie na obálce vaší zatím poslední povídkové knihy je sugestivní a těžko uvěřitelná. Vidíme na ní vzedmutý mořský příboj, možná právě onu devátou vlnu rozbouřeného oceánu, ale v popředí na pláži stojí lehce oděná žena v dlouhé bílé sukni jako někde na Francouzské riviéře.
Fotografie na titulu, to je opravdu reálná fotografie, žádná fotomontáž ani něco nahraného a zaranžovaného. I pro mě je zvláštní v tom, že takto oblečená žena  stála v únoru ve strašné zimě a vichru na černé islandské pláži, to byl pro mě úplný přízrak. Pořídil jsem jednu jedinou fotografii, někdy se prostě poštěstí a stačí jen stisknout spoušť.  O té ženě nevím vůbec nic, ani jsem jí nepohlédl do tváře… Ale byl to impuls k povídce Devátá vlna. 

A nebyla to třeba elfka?
I to je možné, skoro bych tomu věřil. A když člověk viděl to rozbouřené moře, tak ho hned napadne ta pověst o deváté vlně, která všechno smete… Mám takové situace rád. Pro povídky a vymýšlení a domýšlení příběhů jsou přímo ideální, pro mě, jako autora, a snad i pro čtenáře. 

Z toho, co bylo dosud řečeno, se zdá, že „v oboru Islandu“ už máte hotovo.  Jaké změny k dobrému i špatnému jste vnímal za tu dobu 22 let, co na Island jezdíte? 
Kvůli výbuchu sopek sopek Fimmvörduháls a Eyjafjallajökull, ke kterým došlo v roce 2010 a nedalo se létat mezi Amerikou a Evropou, najednou celý svět „zjistil“, že existuje nějaký Island. Byla to dobrá reklama pro islandský cestovní ruch. Po této události začal stoupat počet turistů na Islandu a v roce 2017 už jich bylo registrováno přes 2 300 000. Pak přišel covid a Island byl prázdný. Číňané ani ostatní Asiaté tam nemohli, z Ameriky a dalších zemi byl také omezený přístup. Měl jsem to štěstí, že přes všechna omezení, jsem se tam trajektem Norröna z Dánska dostal. Takže v době covidu mi Island připadal panenský jako v roce 2001, kdy jsem tam začal jezdit. Všude pusto, prázdno. Na obrovském parkovišti, kde je v sezoně dvacet autobusů a sto aut, stála tři auta. Za čtyři týdny jsem nepotkal jediný autobus. Covid ale „bohužel“ skončil a loňský rok 2022 se turismus opět rozjel na plné pecky. Megaparkoviště u nejatraktivnějších míst Islandu byla opět přecpaná auty a autobusy. V roce 2021 se navíc na poloostrově Reykjanes objevila nová sopka a za rok nato na jaře znovu. Vzniklo několik kráterů a to vše znovu podnítilo zájem o Island. 

Už jsem se v tisku dočetl, že Islanďané pro příští rok očekávají překročení vámi již zmíněného rekordu 2 300 000 turistů. 
Ano, je to tak. V posledních letech vyrostla na Islandu spousta nových hotelů, nebo guesthousů často vytvářených z kontejnerů, v nichž je zabudováno veškeré zázemí - pokoj/ložnice, kuchyňka, toaleta, sprcha. Stavba je rychlá a určitě levnější než obrovské budovy. Je to ubytování pohodlné, ale nijak levné. Já jsem ovšem „hard man“ - spím ve stanu, vařím si jídlo v ešusu… 

Jak se proměnilo vnímání Islandu samotnými Islanďany a také vaše, po tolika návštěvách ostrova? 
Proměnilo se po všech stránkách obrovsky. První dva roky 2001/2002 jsem byl na Islandu s cestovními kancelářemi, klasickými, příšerně drahými autobusovými zájezdy na jeden týden. Při prvním zájezdu jsme objeli Island po okružní silnici a druhý rok už jsme měli terénní autobus a projeli jsme dvě vnitrozemské cesty – 35 a  F 26. Tehdy bylo na Islandu prakticky prázdno. Na jihu jsem si mohl vyfotit dva proslulé vodopády bez lidí, což v současné době není ani pozdě večer ani hodně brzy ráno možné. Další rok jsem si na Islandu půjčil auto a pak jsem tam začal jezdit svým autem. A jak přibývalo turistů, tak samozřejmě začali Islanďané více dbát na ochranu přírody, což je jistě správné.

Rozšiřoval se především jejich hlavní národní park. 
Přesně tak, ten zabírá asi čtvrtinu Islandu. A samozřejmě začala vstupovat v platnost různá omezení. V letech 2004 – 8 se dalo vjet do vnitrozemí, postavit si kdekoli stan, přespat a ráno jet dál. To už dnes možné není. Ve vnitrozemí a téměř na celém Islandu je výslovně zakázáno přenocovat jinde než v kempu, i když máte třeba obytné auto! Někde na parkovišti už tam nepřespíte. A policie to hlídá. Ve vnitrozemí tento požadavek na „netáboření“ už platí docela brutálně, musíte zkrátka do kempu. Výjimka platí jen pro pěší turisty, kteří jsou na nějakém dlouhém treku. Sám za sebe mohu říct, že jsem se nikdy kempům cílevědomě nevyhýbal. Nabízené zázemí s toaletou většinou i sprchou (která se samozřejmě platí zvlášť), je pro člověka vždycky dobré, i když jsou lidé, které něco takového strašně pobuřuje. 

Takže vjedete autem do vnitrozemí a…
A většinou vás hned zastaví mladá hezká rangerka, obvykle blondýnka v džípu (jak také jinak, že?), a udělá vám školení, jak můžete a nemůžete ve vnitrozemí jezdit. Jednou z hlavních zásad je, že nesmíte za žádných okolností vyjet z vyznačené cesty. Louži na silnici nemůžete jen tak objet. Musíte jet skrz. A když se toho bojíte, musíte se s autem otočit a jet zpátky. 

Říkáte louže?
Ve skutečnosti je to často tak, že některé „louže“ jsou na úrovni velkých a hlubokých brodů, zejména na počátku léta, kdy taje sníh. Já ale všem těmto zákazům a omezením fandím, protože jinak by islandská příroda byla za chvíli strašná - a všude kolem by byl jen samý „podpapírák“ a krajina by vypadala jako tankodrom. V těchto momentech se samozřejmě Island rychle mění a mění se i samotné vnímání Islanďanů. Leckde ve vnitrozemí ještě můžete v mechu vidět stopy po autě, ale ty stopy mohou být staré třeba dvacet let. Ty zpravidla neudělali turisté, tudy jeli samotní Islanďané a třeba jejich „zlatá mládež“. A stopy stále „žalují“, protože trvá až třicet let, než se poškození mechu zacelí. Někdy jsou takové stopy „nezničitelné“ - na jaře při tání jimi proudí voda a vymílá koryto. Příroda je na Islandu velmi krásná, ale i hodně křehká.  

Kolem minulých Vánoc byla na Islandu opravdu krutá zima. 
Spousta silnic i ta jejich hlavní silnice Jednička byla zavřená. Souvisí s tím další pokrok, který na Islandu nikdy nebýval. Při jarním tání se samozřejmě na Islandu zavřou vnitrozemské silnice. Silničáři to dělají jednoduše, mezi dvěma sloupy natáhnout napříč silnice řetěz a ten zamknou. Je to kvůli tomu, že na jaře je celá krajina rozbahněná a silnice a cesty by se strašně devastovaly. Takhle to tam bylo vždycky. Ale v posledních letech, protože hodně aut v zimě popadalo do škarp a docházelo ke spoustě dopravních nehod, byly na mnoha místech, včetně hlavní silnice č. 1, nainstalované závory, které silničáři při zhoršených podmínkách otočí přes silnici. Jsou na nich výstražná světla a tabule informující o zákazu vjezdu z důvodu nesjízdnosti silnice. Pokud tam řidič přesto vjede a pojedou ho zachraňovat, je to strašně drahé. Loni kolem Vánoc nastala situace, že silnice ze všech stran do hlavního města Reykjavíku byly kvůli silnému sněžení zavřené několik dní. Tři dny kvůli velkému množství sněhu byla zavřená silnice mezi Reykjavíkem a Keflavíkem. Tím pádem nebylo dostupné mezinárodní letiště, což činilo obrovské problémy těm, kteří měli odletět a ani při nejlepší vůli nemohli. Spousta letů byla zrušená proto, že se do letadel nedostali cestující. Vše komplikoval i silný prosincový mráz kolem -15 stupňů Celsia přímo v Reykjavíku. Byla to nevídaná anomálie, podle statistiky to byl „nejstudenější Reykjavík“ za posledních sto let. 

Jezdit autem v takových podmínkách musí být docela horor…
To ano. Ale na Islandu se v zimě používají pneumatiky s „hřebíky“, takže je to docela jiná jízda než bez nich. Před třemi roky jsem tam v únoru jezdil s Dusterem, a ani na ledu nemělo auto nejmenší tendenci se klouzat. Dnes se ale uvažuje, že zejména v Reykjavíku, kde jsou silnice
i v zimě přece jen většinou bez sněhu, by mělo být použití pneumatik s hroty omezeno nebo speciálně zpoplatněno. Je to logické, protože na silnici bez sněhu dochází k poškozování povrchu a navíc přitom vzniká velmi jemný prach, který znečišťuje životní prostředí. Tak uvidíme, jak se situace vyvine.

Z těch dvaadvaceti let cestování na Island, která doba byla podle vás nejkrásnější?
Myslím, že do roku 2010, pak už se turismus na Islandu začal hodně rozšiřovat. Ale není to jednoznačné stanovisko. Já už teď jezdím hlavně do vnitrozemí, kde nával turistů není zdaleka tak velký, a pak do míst, která nejsou turisticky „atraktivní“. Je také pravda, že autobusovým turistům, zvyklým na návaly u nejrůznějších atrakcí vždy a všude, taková situace ani moc nevadí.

Kam v posledních letech na Islandu jezdíte nejraději?
Nejraději do odlehlých koutů, například do Západních fjordů, kam je to pro těch asi 500 kilometrů pro cestovní kanceláře strašně daleko. Ale spatříte tam třeba starou rozpadající se továrnu ze 30. let minulého století, kde se zpracovávali sledi, vykoupete se v termálním bazénu přímo na mořské pláži a z vody koukáte na Severní ledový oceán, ocitnete se v místech, kam lidská noha vkročí jen málokdy. Tam potkáte „duši“ Islandu a jeho boží klid. Jedete třeba desítky kilometrů přes hory a doly a dojedete do fjordu, kde je „konec světa“. Z obou stran se tyčí hory, před vámi moře a jedna farma. Jsou to místa, která mám rád, kvůli nimž na Island jezdím a která mě inspirují i k psaní povídek.

Spisovatel Olbracht začíná svoji románovou baladu o loupežníkovi ze zakarpatské Koločavy slovy: Zde žije ještě Bůh. Starý bůh země. Ničí ledovými vichry a jarními přívaly vod vše neduživé a slabé, aby mohl milovat ty, v nichž se mu dobře zalíbilo; stromy, peřeje toků, zvířata, lidi, skály; vše stejnou láskou, rozmarnou, krutou i štědrou…
To je výstižné přirovnání, které dodnes platí i o řadě míst na Islandu. Je pravda, že když jsem tam jeden až dva měsíce, čas už pro mě nehraje takovou roli a mohu zažít i pocit z opravdového ticha a „zastaveného“ času. A je také pravda, že v takovém prostředí si může člověk pěstovat schopnost nechávat věci tak, jak jsou. 
Dá se to říci jednoduše i tak, že si na Islandu vždycky „dobiju baterky“. 

A každému, kdo se na Island vypraví, přeji:
Góda ferð! Šťastnou cestu!


Pohoří Kverkfjallarani.


Erupce gejzíru Strokkur.