„Bratře Jene, s Tebou uzavírá se válečná kniha našeho osvobození! Tvoje stránka jest v ní psána zlatým písmem lásky k vlasti, válečného bratrství, kázně a věrné služby národu a demokracii! Byl jsi stále s námi, ve slávě i utrpení, ve zbrani i krvi a ve vděčných vzpomínkách zůstaneš s námi do odchodu posledního z našich bratří! Klid a mír Tobě! Čest Tvé památce,‘‘ pronesl nad rakví generála Jana Syrového obstoupenou osmačtyřiceti legionáři Mikuláš Antonín Číla.

Generál Syrový, rodák z Třebíče a v mládí zde činný sokol, zemřel ve věku dvaaosmdesáti let dne 17. října 1970. Tedy dnes, kdy tento článek vychází, přesně před padesáti čtyřmi lety. Zejména v posledních letech se příběh generála Syrového dostal z lehkého zapomnění zpět do veřejného prostoru, a to díky zrušení rozsudku soudu z roku 1947 a v tomto ohledu neskonalé aktivitě rodiny Syrového. Ač generál Syrový býval kdysi osobou, o které se děti za první republiky učili jako o hrdinovi, což mimo jiné dokládala i jeho hruď plná významnými metály, podzim života Žižky od Zborova rozhodně nebyl blyštivý jak ony medaile, nýbrž poněkud pošmourný. Nebyl to však pouze Syrový. I na další dřívější hrdiny, z nichž mnozí pocházeli z našeho okolí, čekala po roce 1945, respektive 1948, „odměna‘‘ v podobě perzekuce nebo vězení.

Armádní generál ve vězeňské cele
Ačkoliv generál Syrový opustil vysoké veřejné funkce v červnu 1939 a po celou dobu protektorátu žil v ústraní ve své dobřichovické vile, brzy po osvobození, přesněji 14. května byl coby člen bývalé protektorátní vlády zatčen. Je zajímavé, že ve věznici krajského soudu v Praze sdílel společnou celu s dalšími generály, jakými byli například Karel Husárek a Alois Podhajský. Mimo to se na Pankráci setkal i se svým domovníkem, konfidentem gestapa, který na Syrového po čas protektorátu dohlížel. Někdejšímu předsedovi vlády Syrovému nebylo po celý rok sděleno obvinění, až zkraje roku 1946 na něj byla uvalena soudní vazba na základě prezidentského dekretu 16/1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Po celý rok 1946 pak probíhalo vyšetřování, ve kterém se jako svědci objevili například nacističtí činovníci jako Karl Hermann Frank či Ernst Kundt nebo československá generalita. Autoři nedávno vydaného díla o Syrovém Jaroslav Rokoský, Karel Straka a Radim Chrást uvádí, že konečná obžaloba proti němu čítala 103 stran, chystala se téměř rok a půl, i tak ale nebyla nijak přesvědčivá a převážně se věnovala období, kdy Syrový zastával post ministra národní obrany ve vládě Rudolfa Berana.
Soudní proces s Rudolfem Beranem, Janem Syrovým a ministry Jiřím Havelkou, Otakarem Fischerem a Jiřím Černým probíhal od 30. ledna do 21. dubna 1947. Nutno v této souvislosti podotknout, že v ČSR nemohly být oproti jiným zemím souzeni čelní představitelé protektorátu a hlavní tváře kolaborace. Protektorátní prezident Emil Hácha zemřel 27. června 1945, Emanuel Moravec spáchal sebevraždu 5. května a František Chvalkovský zahynul již 25. února téhož roku. Za hlavní strůjce minulé doby tak byli bráni především členové protektorátních vlád. I proto byl tak proces s Beranem a Syrovým ostře sledován, avšak třebíčský rodák zde byl až postavou číslo dva za agrárníkem Beranem. Ačkoliv národní prokurátor navrhl po Berana i Syrového trest smrti, nakonec oba obdrželi dvacet let vězení. Dle Národního soudu spočívala vina Syrového v tom, že v březnu 1939 nedal rozkaz ke zničení vojenského materiálu a následně schválil jeho prodej Německu, dále pak že se coby ministr účastnil návštěvy Adolfa Hitlera, generála Johanna Blaskowitze a účastnil se vojenských přehlídek.
V průběhu soudního procesu vyvíjeli zejména komunisté silný tlak na to, aby Beran se Syrovým obdrželi trest smrti a po verdiktu soudu ovlivňovali veřejné mínění názory, že trest dvaceti let odnětí svobody je nízký. Příkladem zde může být událost z června 1947. Po odsouzení byli Beran a Syrový umístění na justiční statek Javorník v Podkrkonoší, kde oba pracovali. V červnu 1947 Rudé právo uveřejnilo tyto informace a tázalo se, zda bývalí premiéři jsou ve vězení či na rekreaci. Prostřednictvím komunistického tisku se tak spustila silná kampaň, po které byli oba vězni přesunuti na jiné místo. Generál Syrový zamířil do valdické věznice, následně se ocitl také na Mírově, v Leopoldově a posléze opět na Mírově. Zajímavé je, že na Mírově sdílel celu s prvorepublikovým politikem a mediálním magnátem Jiřím Stříbrným, v Leopoldově s dalšími předsedy vlády Rudolfem Beranem, Jaroslevem Krejčím a Štefanem Tisem.
Z vězení se známý legionář vrátil po amnestii prezidenta Antonína Novotného v roce 1960, a to i přes to, že dle původního návrhu KSČ se politických vězňů týkat neměla. Na svobodě však Syrového čekaly další nástrahy. Jelikož mu byl vyměřen nízký důchod, začal ve dvaasedmdesáti letech pracovat jako noční hlídač Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan. Jednooký hrdina první světové války zemřel v roce 1970. Jak sporné a nespravedlivé bylo odsouzení Syrového se ukázalo v posledních letech, kdy byl rozsudek zrušen a Beran se Syrovým rehabilitováni.

Vězeň K. H. Franka i terč komunistů
Dalším z příkladů pak může být rodák ze Slavic Vladimír Krajina. Doktor a později profesor botaniky se za protektorátu aktivně účastnil domácího odboje pod organizací Politického ústředí. Tato organizace sdružovala činovníky prvorepublikových demokratických stran a udržovala kontakt s londýnským exilem v čele s Edvardem Benešem. V odboji Krajina pokračoval i v Ústředním vedení odboje domácího. Jeho odbojovou činnost spočívající v udržování kontaktů s Londýnem nezastavilo ani rozmetání domácího odboje Reinhardem Heydrichem, ani vlna zatýkání a poprav za heydrichiády. Ke Krajinově zatčení došlo až v únoru 1943. Jelikož se jednalo o významného představitele odboje, byl v Terezíně držen coby osobní vězeň Karla Hermanna Franka. Uvádí se, že s ním Frank počítal jako svědkem proti prezidentu Benešovi, později s coby předsedou protektorátní vlády, která by zajistila bezkonfliktní předání moci.
Po druhé světové válce vstoupil Krajina do Československé strany národně socialistické a stal se z pozice generálního sekretáře strany a poslance jedním z jejích nejvýraznějších představitelů. Ovšem podobně jako jiní demokratičtí politici ani sekretář ČSNS se za třetí republiky nevyhnul osobním útokům ze strany komunistů. Ti se jej snažili zdiskreditovat nepravdivým svědectvím 
K. H. Franka, dle kterého Krajina kolaboroval s nacisty, i díky čemuž dokázal přežít konec protektorátu. Veškeré tyto pomluvy však byly vyvráceny. Nelze zde nezmínit ani tzv. krčmaňskou aféru, kdy i díky Krajinovi se ukázalo, že balíčky s výbušninou určené pro ministry Petra Zenkla, Prokopa Drtinu a Jana Masaryka mají původ u komunistů v malé obci Krčmaň na Olomoucku.
Poté, co se komunisté 25. února 1948 ujali moci, byl národní socialista Krajina zatčen, jen díky zásahu prezidenta Beneše se mu ale dostalo propuštění. Demokratickým politikům typu Petra Zenkla, Heleny Koželuhové a dalších, bylo jasné, co by je ve státě ovládaném komunisty čekalo. Proto také Krajina uprchl na Západ. Do Německa, Velké Británie, až se usadil v Kanadě, kde také v roce 1993 zemřel. Po Krajinově útěku zinscenovali komunisté v srpnu 1948 proces s národními socialisty, s tzv. Krajinovou kanceláři, v rámci čehož byl sám někdejší vězeň Franka odsouzen v nepřítomnosti k pětadvaceti letům vězení.

Za války Britské ostrovy, v 50. letech Jáchymov
Koncem 90. let se na televizní obrazovky v produkci České televize dostal seriál Zdivočelá země natočený dle románů Jiřího Stránského. Příběh pilota RAF Antonína Maděry, který po roce 1948 čelí perzekuci ze strany komunistického režimu, chytl za srdce mnoho diváků a seriál se stal velice oblíbeným a též popularizátorem moderních českých dějin. Podobně jako Maděru v Krušných horách také třebíčské letce RAF čekaly po nástupu komunistů k moci mnohé nástrahy a místo zasloužených ovací se jim dostalo jen potupné šikany.
Již před dvěma týdny jsme zde v krátkosti zmiňovali osudy třebíčských letců. Vyučený holič a pozdější pracovník u Bati ve Zlíně Bedřich Kružík strávil druhou světovou válku na Britských ostrovech v pozici navigátora královského letectva. Po návratu do vlasti se sice stal součástí československé armády, avšak jeho vojenskou kariéru zastavily armádní čistky. Na konci 40. let byl Kružík nejprve degradován a z armády propuštěn, další životní rána následovala za necelé čtyři roky. Roku 1953 jej bezpečnost zatkla a bývalý člen RAF zamířil do uranových dolů v Jáchymově. Zpět do rodné Třebíče se navrátil po amnestii Novotného v roce 1960, nalezl práci v Západomoravských strojírnách a roku 1971 zemřel. Jiný třebíčský letec Stanislav Hunáček raději v dubnu 1948 přeletěl hranice republiky a zamířil zpět do Velké Británie.

Ukrytí před gestapem i StB
Podobně jako letci i jiní hrdinové z doby války a protektorátu se později dostali do křížku i s dalším totalitním režimem, a to s komunistickým. Již výše byl zmíněn Vladimír Krajina, ovšem nelze nezmínit ani další výrazné postavy našeho regionu. Odvahu za protektorátu i komunismu prokázal též mastnický rodák, kněz a básník Jan Dokulil. Ten za německé okupace na své uhřínovské faře ukrývali manželku generála Ludvíka Svobody Irenu a dcerou Zoe, dále také zachránil život mnoha příbuzným parašutisty Jana Kubiše žijícím v Dokulilově farnosti. Po roce 1948 se na kněze zaměřila StB, před zatčením se mu však roku 1950 podařilo utéci a po dlouhých sedm let se před bezpečností ukrýval. Díky tomu přečkal tvrdé represe počátku 50. let, což mu dost pravděpodobně zachránilo život. Zatčen byl roku 1957 a po zkušenostech z věznic v Leopoldově, na Mírově a ve Valdicích byl ze zdravotních důvodů v roce 1965 propuštěn.
I mnozí odsouzení v babickém případu byli činnými aktéry druhého odboje. Například v srpnu 1951 popravený šebkovický sedlák Antonín Plichta působil za války v partyzánském oddílu Lenka-Jih. Na jeho statku se na konci války ukrývali do regionu shozené zbraně, společně s Plichtou se ve druhém odboji potkali také kněží Jindřich Hladík a Jan Podveský a František Bláha, jeden z pozdějších postřelených v babické škole. Za svoji odbojovou činnost se sice Plichta dočkal po válce uznání, kdy pracoval na Okresním národním výboru v Moravských Budějovicích. Obtížné časy Plichtovi a dalším velkým sedlákům, věřícím, členům lidové strany a jiným „nepřátelům socialismu‘‘ nastaly po únoru 1948.

Hrdinství se neodpouští
Jak je vidno, ani sebevětší hrdinství i zásluhy v boji za svobodu a vlastní stát kolikrát nepostačily. Komunistický režim si v prvních letech po převzetí absolutní moci v Československu chtěl v prvé řadě poradit se svými potenciálními nepřáteli a lidmi, kteří by mohli jejich práci stěžovat. Ať už to byli dřívější významní politici a vojáci, generálové znalí poměrů v Sovětském svazu, hrdinové se západní zkušeností, či i ti nejobyčejnější lidé – sedláci, živnostníci, věřící. Zkrátka jak se proneslo i do pohádky Pyšná princezna natočené v roce 1952: „Co překáží naší práci, se bez zlosti skácí.‘‘

Petr Herbrych

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:  FIDLER, Jiří. 1999. Generálové legionáři. Jota – Military. // MEJZLÍK, Jaroslav. 1997. Naši krajané v boji za svobodu. Amaprint // POKORNÁ, Eva. 2016. Šest statečných. Apis Press. // ROKOSKÝ, Jaroslav a STRAKA, Karel a CHRÁST, Radim, 2023. Armádní generál Jan Syrový: jeden velký český osud. Polnička: Tváře// STEHLÍK, Eduard a ČERNÝ, Karel a CHRÁST, Radim. 2013. Legionáři s lípovou ratolestí. Polnička: Tváře. // STEHLÍK, Michal. 2016. Babické vraždy. Academia // Ústav pro studium totalitních režimů: Vladimír Krajina – ustr.cz // ZEJDA, Radovan. 2000. Osobnosti Třebíčska. Akcent.