Jedním z hlavních témat posledních týdnů zde na Třebíčsku jsou senátní volby. Také ještě aby ne, jedná se o významnou událost, při které si po šesti letech volíme svého zástupce, který bude hájit zájmy Třebíčska v horní komoře Parlamentu České republiky. Ač někteří, mnohdy i vysocí politici, považují Senát za zbytečnou instituci a odkladiště politiků, není tomu tak. Senát je skutečně onou „pojistkou demokracie‘‘ a v našem ústavním systému má své pevné místo. Ovšem nejedná se jen o posledních osmadvacet let, co byla tato instituce v České republice obnovena. V našem prostředí má dvoukomorový parlament dlouhou tradicí již od dob monarchie a první republiky. I v něm mělo Třebíčsko svého významného zástupce, podobně jako i dříve a později v dalších sférách politiky. Inu, z Třebíče a jejího okolí vzešlo mnoho person, které se podílely na chodu věcí veřejných od dob monarchie až do dnešních dnů.

Počátky parlamentarismu
Chceme-li se podívat na počátky parlamentarismu na našem území, musíme se opět vrátit k revolučnímu roku 1848. Tak jako byl tento rok podobným impulsem pro vznik politických stran, vzniká v tuto dobu také prvotní parlamentní systém v rakouském císařství. Mezi hlavními požadavky, které během onoho jara národu rezonovaly společností, bylo také zavedení ústavnosti. Panovník přece není všemocným vládcem, je třeba mít nějaké mantinely. Už v dubnu 1848 je tak po prvních demonstracích vydaná ústava, která zavádí dvoukomorový parlament – v horní zasedají císařem jmenovaní členové, v dolní je složení dáno na základě majetkového cenzu. Nakonec však bylo od představy dvoukomorového parlamentu upuštěno a svolaný ústavodárný Říšský sněm byl pouze jednokomorový. Vývoj této instituce po následující měsíce je nám již znám. Během nepokojů došlo k jeho přesunutí z Vídně do Kroměříže, kde byl v březnu 1849 rozpuštěn. Současně s rozpuštěním kroměřížského sněmu vydal císař František Josef I. tzv. Stadionovu ústavu, která deklarovala zavedení nového a již dvoukomorového parlamentu. Ovšem skutek utek a roku 1851 císař ústavu odvolal a nastalo opět období absolutismu. Změna však nastává po porážce Rakouska v severní Itálii na konci 50. let 19. století. Samotný panovník v této situaci vycítil, že je třeba monarchii znovu nakopnout a v únoru 1861 vydal novou ústavu, též nazývanou jako Schmerlingova ústava. Ta již skutečně uváděla do praxe dvoukomorový parlament. Říšská rada se dělila na sněmovnu poslaneckou, do které byli zástupci voleni ze zemských sněmů, a na sněmovnu panskou, kterou tvořili členové císařem jmenováni či zástupci šlechtických rodů. Významným milníkem je v tomto ohledu rok 1873, kdy se začalo do poslanecké sněmovny volit nikoliv přes zemské sněmy, ale napřímo ve čtyřech kuriích – velkostatkářské, městské, živnostensko-obchodnické a venkovské. Ty se roku 1896 rozšířily o kurii všeobecnou. Doslova převratná změna pak přišla s rokem 1907, kdy se do Říšské rady poprvé volilo dle všeobecného a rovného hlasovacího práva pro všechny muže starší čtyřiadvaceti let.

Národohospodář ministrem orby i poslanec hájící zájmy venkova
Koho zde nelze nezmínit je samozřejmě významný národohospodář, jehož jméno nese třebíčská obchodní akademie a u ní dopravně velmi frekventovaná třída. Rodák z Třebíče Albín Bráf (1851-1912) se po úspěšném studiu práv začal kromě své profese věnovat problematice národního hospodářství a v této oblasti se stal uznávaným a vyhledávaným odborníkem. O tom mimo jiné svědčí, že byl v roce 1882 jmenován profesorem národohospodářství na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě. Profesor Bráf však nezůstal pouze v akademickém prostředí, zdatně se pohyboval též ve světě politiky. Coby příslušník Národní strany (staročechů) se nejprve stal poslancem českého zemského sněmu, až byl díky svým zásluhám a odbornosti císařem roku 1905 jmenován doživotním členem panské sněmovny, tedy horní komory Říšské rady. Schopný národohospodář však mířil výše, až v letech 1908-1909 a 1911-1912 v předlitavských vládách Richarda Bienertha a Karla von Stürgkha vedl ministerstvo orby.

Ovšem do vysokých pater politiky v této době nenakoukl pouze Bráf. Již dříve zde byli připomínáni katoličtí politici Arnošt Tvarůžek a Jan Jílek. Ostatně o druhém jmenovaném bude ještě řeč. Koho zde také můžeme zmínit, je poslanec Říšské rady za Lidovou stranu Adolfa Stránského Jan Pospíšil (1845-1925). Ten sice z dnešního územního hlediska jako občan Oslavice u Velkého Meziříčí nespadá do Třebíčska, za kurii venkovských obcí v okresech Třebíč, Velké Meziříčí, Náměšť, Hrotovice, Moravské Budějovice, Jihlava a Telč byl mezi lety 1897-1907 poslancem Říšské rady. Mezi jeho hlavní předměty zájmu patřila především témata spjatá s venkovem a zemědělstvím.

Podobný, leč v mnohém rozdílný systém první republiky
Parlamentní systém první republiky byl sice v lecčem obdobný tomu dnešnímu, v mnoha ohledech ale můžeme najít plno odlišností. Tou hlavní je systém vázaných kandidátních listin, kdy pořadí pevně určila strana a nebylo možné jej jako dnes přednostními hlasy měnit. Dále je například také zajímavé, že zvolení politici byli vždy zodpovědní své straně a dle jejich nařízení museli vždy hlasovat. Pokud tomu bylo jinak, mandát byl dotyčnému volebním soudem zkrátka odebrán. Co se zde ještě hodí zmínit? Tak například že neexistovala hranice pro vstup do sněmovny, jak je tomu dnes. Proto bylo složení dolní komory Národního shromáždění tak pestré, že se v něm nacházelo například 14 až 18 subjektů. Volilo se na základě rovného a povinného hlasovacího práva pro všechny muže a ženy starší jednadvaceti let, avšak volit nemohli například příslušníci armády.

S ohledem na aktuální dění je zajímavé se blíže podívat na volbu senátorů. Zatímco dnes máme jednaosmdesát senátních obvodů, za první republiky byl systém poněkud jiný. V této souvislosti je třeba zmínit rozdělení krajů do voleb do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění, ze kterého následně vyplývaly jednotlivé senátní kraje. Volební kraje pro volby do sněmovny byly totožné s jednotlivými soudními okresy, respektive župami. Do Poslanecké sněmovny Národního shromáždění se tak volilo v celkem dvaadvaceti volebních krajích. Od dvou pražských krajů rozprostírajících se na dnešním Středočeském kraji přes Olomouc, Moravskou Ostravu až po Turčanský Svatý Martin, Prešov až po Užhorod. Náš region zde spadal pod volební kraj Jihlava. Jak již bylo uvedeno, z těchto krajů následně vycházely zmíněné senátní obvody. Těch bylo „pouze‘‘ třináct, protože v sobě obsahovaly více sněmovních krajů. Jako příklad můžeme zmínit právě naši oblast, kde žijeme. Ta byla zahrnuta do VI. senátního obvodu, který tvořily kraje Jihlava, Brno a Uherské Hradiště, a volilo se zde naráz 17 senátorů. Nebylo to tedy jak dnes, že si zvolíme jednoho reprezentanta Třebíčska, jednoho Žďárska a podobně. Tak jako ve sněmovních volbách, které tehdy proběhly současně se senátními, předložila strana seznam svých kandidátů a lidé nevolili konkrétní osoby, ale stranu. Dle sestaveného pořadí na kandidátce se tedy mohlo stát, že zvoleni mohli být senátoři převážně z okolí Brna, jižní Moravy a Valašska, zatímco některé části mohly být zastoupeny pomálu či vůbec.

Prvorepublikový Senát se svým dlouholetým členem
Výraznou personou našeho regionu v prvorepublikovém Senátu byl zde již před třemi týdny připomínaný senátor Jan Jílek (1864-1944). Od roku 1906 až do konce monarchie zasedal v Moravském zemském sněmu a v politice Jílek působil také v nově vzniklé Československé republice, jak jinak než pod hlavičkou ČSL. Dokud se neuskutečnily první parlamentní volby, byl kracovický rodák mezi lety 1918 až 1920 poslancem Revolučního Národního shromáždění. Jeho složení bylo dáno dle výsledků voleb do Říšské rady roku 1911, kooptací Slováků a významných osobností. V následujících letech 1920 až 1935 zasedal v Senátu Národního shromáždění.

Poslanci kooptovaní i řádně zvolení
Více významných osobností Třebíčska, které za první republiky nakoukly do vysokých pater politiky, nalezneme v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění. Například na základě tzv. Švehlova klíče, tedy dle složení Říšské rady z roku 1911, se stal po vzniku ČSR členem Revolučního Národního shromáždění rolník z Otradic František Němec (1860-1930), jak jinak než za agrárníky. V dresu sociální demokracie se dění v prostorách Rudolfina, kde sněmovna za první republiky sídlila, účastnili bratři Metoděj a Vincenc Charvátovi. Starší z nich Metoděj (1875-1948), vyučený kartáčník, byl již od roku 1911 poslancem Říšské rady a následně v letech 1918 až 1920 poslancem Revolučního Národního shromáždění. Mladší Vincenc (1889-1947) se do politického života zapojil až po první světové válce, taktéž v ČSDSD. Poslanecký mandát zastával ve volebním období 1920-1925. Mezi třemi sty poslanci ale nalezneme také jména v Třebíči o něco známější, než jsou při vší úctě bratři Charvátové. Jimi jsou starosta Třebíče Josef Vaněk (1887-1944), národněsocialistický poslanec v letech 1929-1935, a Augustin Kliment (1889-1953), krátce taktéž starosta města od roku 1929 a až do konce první republiky poslanec za KSČ.

Úkaz Šmeral
Osobou, která nám propojuje aktivní působení v Říšské radě i Národním shromáždění, je sociální demokrat a později jeden ze zakladatelů komunistické strany Bohumír Šmeral (1880-1941). Ten se již ve svých studentských letech zapojil do veřejného života ovlivněn ideami vzkvétající sociální demokracie. V třiceti letech usedl do Říšské rady a s politickou kariérou pokračoval po následující tři dekády. Ač Šmeral sám dříve byl nakloněn pokračování rakouské konstituční monarchie, jako čelní představitel levicové politiky se neztratil ani v ČSR. Počátek 20. let 20. století přinesl na tuzemské politické scéně rozkol v sociální demokracii, kde hrál Šmeral výraznou roli. Stal se jedním z hlavních představitelů levicového marxistického křídla v ČSDSD. Spor na levé straně politického spektra dospěl až k tomu, že se od sociální demokracie oddělila jeho krajní levice a roku 1921 tím zde vzniká Komunistická strana Československa. Pod značkou KSČ pak byl Šmeral do roku 1929 poslancem, v letech 1935 a 1938 senátorem Národního shromáždění. Po Mnichovu 1938 odjel do Moskvy, kde v roce 1941 ve věku nedožitých jednašedesáti let zemřel.

Líheň výrazných politiků
Chceme-li se podívat na výrazné politiky z tohoto regionu, nemusíme ve výčtu zůstat pouze u první republiky a najdeme zástupce hned z několika rozličných proudů tuzemské politiky. Národní socialista a po roce 1948 exilový politik Vladimír Krajina, dřívější „nestraník‘‘ a pozdější komunistický poslanec a prezident generál Ludvík Svoboda, normalizační poslanec a člen kontrolní komise strany František Hons. Pokračovat by se ve stručném výčtu mohlo dále. Jak je vidno, z Třebíčska vzešlo za téměř sto padesát let mnoho výrazných osobností, které svoji politickou činností daleko přesáhly hranice města, hranice okresu, kolikrát i hranice samotné země. Tradice politické síly je ve zdejším regionu dlouhá. Od národohospodáře a ministra orby Albína Bráfa přes lidovce Jana Jílka, sociálního demokrata a později komunisty Bohumíra Šmerala až do dob nedávných i dnešních. A jak lépe na tuto tradici dbát, než se sami aktivně účastnit voleb, ať již aktivně či pasivně?

..............................................

Při psaní článku byly použity informace z těchto zdrojů:
KOUŘIMSKÝ, Jan. 2013. Postavení československého Senátu v politickém systému první republiky. Diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
PALÁNOVÁ, Hana. 2010. Poslanci Moravského zemského sněmu za okresy Jihlava 
a Třebíč v letech 1861 – 1914. Magisterská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Web Databáze poslanců_ databazeposlancu.cz
Web Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky: psp.cz
Web Senátu Parlamentu České republiky: senat.cz
ZEJDA, Radovan, 2000. Osobnosti Třebíčska. Akcent