VYSOČINA (juh) - Hovoříme-li o návratu velkých šelem na Vysočinu, neřkuli na Třebíčsko, máme na mysli především vlka. Další kdysi místní velké šelmy jsou rys a medvěd. Ti však vzhledem k charakteru krajiny a hustotě osídlení nejsou s největší pravděpodobností ve hře. Komu se úvahy o návratu vlka zdají přemrštěné, ať si vzpomene na bobra. Koho by před třiceti lety napadlo, že bobr se nejen vrátí, ale stane se běžným obyvatelem mnoha říček a potoků? První bobr se objevil na řece Sázavě přesně před třiceti lety.

Podobný comeback vlka asi nečeká, ale nějací tu s námi zcela bezpečně žít budou. Vlastně už tu jsou. Ve Žďárských vrších sledují jednu smečku, která již druhý rok vyvedla vlčata a přítomnost druhé smečky je tušena s největší pravděpodobností. Nepředstavujme si však, že se jedná o desetihlavé skupiny krvežíznivých šelem, které pročesávají krajinu a pasou po Červené karkulce či jiné laskomině. Naši smečku tvoří vlčice s vlkem a jejich mláďata. A letos to vypadá, že přežilo jedno. Ano, přežilo. Stejně jako ostatní divoká zvířata je vlk vystaven mnoha nebezpečím. Rychlými auty počínaje a cizopasníky a nemocemi konče. Když k tomu přidáte lovce, kteří střílí po všem, co má zahnutý zobák nebo ostré zuby, nemají to vůbec jednoduché.

Jak to tedy s návratem velkých šelem je? Právě o tom byl seminář pro učitele o návratu velkých evropských šelem do naší přírody s odborníky, který proběhl minulý týden v Domu přírody Žďárských vrchů v Krátké. Lektory byli zoolog Ing. Tomáš Iĺko ze Správy Národního parku Muránská planina a Petr Piechula ze Správy Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy.

Kde se bere strach z vlků?
To se musíme vydat opravdu do dávné historie. Vlci se v naší mytologii a folklóru objevují výhradně jako symboly nebezpečí. Vzpomeňme na již zmiňovanou Červenou karkulku nebo Pohádky ovčí babičky. Vlk je vždy nebezpečná postava, což je nám vštěpováno od dětství.

Přesto, že ochranářské organizace věnují osvětě poměrně dost energie, u široké veřejnosti stále přetrvává nedostatek informací. Mnoho lidí nemá dostatek znalostí o biologii vlků a jejich chování.

Nedobrou úlohu v osvětě přinášejí samotné sdělovací prostředky. Média často zveličují případy útoků vlků nebo dramaticky prezentují jejich návrat do krajiny.

S tím souvisí obavy chovatelů hospodářských zvířat. Pro zemědělce může návrat vlků znamenat riziko, což může vyvolat strach z ekonomických ztrát.

Proč zmizeli?
Důvodů bylo několik. Jednak ze strachu, o kterém již byla řeč, z ekonomických a hospodářských důvodů a rovněž byl lovci vnímán jako konkurent. Lovil stejnou zvěř jako lidé. Poslední vlk ve Žďárských vrších byl zastřelen 2. ledna roku 1830. Vážil 44 kg. Dalším důvodem bylo i zničení jejich přirozeného prostředí. Prostě se neměli kam vracet. Zvláště období minulého režimu dávalo přírodě na frak. To se však, i když k dokonalosti chybí hodně, mění.

Vlci se vrací
Vyhubením vlků jsme si ale zadělali na vážný problém. Vlci v lesích totiž nejsou na parádu, ale jsou důležitou součástí ekosystému, který se vyvíjel po miliony let. Fungují jako zdravotní policie, která odstraňuje slabé a nemocné kusy a srnčí a černou zvěř udržuje v dobré zdravotní i duševní kondici. Redukuje stavy této zvěře a tím chrání lesy. Jejich přítomnost má potenciál přispět ke zdravější dynamice lesních ekosystémů, protože udržují rovnováhu mezi početními stavy zvěře a vegetací. Ne nadarmo se říká, že kde žijí vlci, roste les.

Návrat vlků na Vysočinu je součástí širšího evropského trendu. Jde o region s relativně nižší hustotou zalidnění, rozsáhlými lesy a volnými plochami, což poskytuje vhodné podmínky pro velké šelmy. Vlk, který ve Žďárských vrších založil rodinu, k nám přišel z Polska. Je sledován pomocí telemetrického obojku a jeho pohyb v Chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy byl zaznamenán již několikrát. Odkud přišla vlčice, není přesně známo. Vlci jsou velcí cestovatelé a naběhají tisíce kilometrů, což jasně ukazuje právě telemetrický obojek. Můžeme být tedy velice rádi, že si z mnoha proběhaných lokalit zvolil právě Žďárské vrchy.

A co s těmi hospodáři?
Naše krajina však dávno není divočina, ale kulturní krajina, kde člověk zaujal své místo. Krajinu jsme si před stoletími upravili a stále upravujeme k obrazu svému. Již dvě stě let si tu žijeme bez velkých šelem a mnozí si myslí, že to tak má i zůstat. Z přírodovědeckého hlediska je to však úzký pohled, který nezohledňuje to všechno, o čem byla řeč. Vykládejte to však chovatelům dobytka, kteří si na bezpečnost naší krajiny zvykli a podle toho nastavili svoje chování a hospodaření. Ať to chceme vidět, nebo nechceme, k občasným útokům na ovce či jiná domácí zvířata dochází, a to vede k napětí mezi ochránci přírody a farmáři. Velmi důležitá je preventivní a důsledná práce ochránců s farmáři. Diskuse a odborná pomoc o preventivních opatřeních, jako jsou elektrické ohradníky, pastevečtí psi nebo kompenzace za škody, jsou tím, co otupuje hroty a vede k pochopení a přijetí měnící se situace.

Doputuje i na Třebíčsko?
Návrat vlka do krajiny přináší velkou změnu. Musíme přijmout fakt, že už nejsme v lese sami. Že spolu s námi tam žije někdo velký a silný. Je však dobré si uvědomit, že pro nás neznamená konkurenci, a tudíž ani nebezpečí. Nejsou známy případy, že by napadl člověka. Prostě se nás bojí a má se před námi na pozoru.

Nedávná kůrovcová kalamita lesy na Třebíčsku zdecimovala. Podle některých odborníků, by však právě tato krajina mohla být pro vlky zajímavá. Pestrá mozaika s různě vzrostlou vegetací, pasekami a zbytky vysokého lesa je to, co by se mohlo vlkům líbit. A přiznejme si, že stáda divočáků, kteří se beztrestně pohybují krajem, a když zalezou do kukuřice, jsou nezranitelní, by měli utrum. Rozumní hospodáři to asi uznají. Největší změna je to pochopitelně právě pro chovatele dobytka, kteří by museli zcela zásadním způsobem upravit svoje zvyklosti a z pohodlného hospodaření by přešli na poněkud drsnější styl hospodaření v divočině. Nová situace přináší nejen ekologické, ale také sociální výzvy, zejména pro zemědělce a chovatele. Uvidíme, zda se bude týkat i Třebíčska.

Nesmí se to přehnat
O návratu velkých šelem do přírody kolují mezi lidem někdy divoké skazky. „Očití svědci“ vykládají, jak jsou do přírody vypouštěni vlci a rysi. Není to pravda. Stejně jako třeba bobři, o kterých jsme si říkali na začátku, šíří se i vlci samostatně. My je jen sledujeme pomocí telemetrických obojků, poštěstí-li se je zvířeti nasadit, a nebo fotopastí. Příroda si tedy návrat šelem řídí sama a my jsme jen pozorovatelé.

Nedávno se ale ve Žďárských vrších objevil rys. A jaký rys! Nebojí se lidí a nechá se klidně fotografovat na deset metrů od paní se psem. Naštěstí nikoho neohrožuje a spořádaně si loví srnčí. Ale v pořádku to není. „Správného rysa byste neměli nikdy spatřit. Je to duch lesa,“ říká lektor a zoolog Tomáš Iľko. Tento rys přišel z Polska. Také on má na krku telemetrický obojek. „Podařilo se nám vypátrat, že se jedná o rysa, který byl vypuštěn v Polsku. Je to zřejmě kus, kterého si choval někdo doma pro potěšení, ale když přišla puberta a začal být nezvladatelný, zbavil se ho. Tohle je ten nejhorší způsob zacházení s divokými zvířaty a s jejich ochranou a návratem do přírody nemá nic společného,“ říká Petr Piechula z SCHKO Žďárské vrchy, který kantorům vyprávěl o návratu vlků do Žďárských vrchů.

Foto: Jan Uher a Petr Piechula