Naše společnost se musela v minulém století srdnatě vypořádat hned se dvěma režimy, které potlačují základní lidská práva a svobody a vůbec podstatu demokratického státu. Což o to, byli tu samozřejmě lidé, kteří se dokázali nastolené totalitě brzy přizpůsobit. Ať už hnědé, rudé, nebo ti hbitější klidně oběma. Ovšem mnoho hrdinů se v jedné dekádě dostalo do křížku jak s nacisty, tak s komunisty. Jedním z nich byl rodák ze Slavic Vladimír Josef Krajina. Zajímavá to osobnost – botanik, osobní vězeň K. H. Franka, přední politik národně socialistické strany, odpůrce komunismu, poúnorový exulant a ekologický aktivista. Vše zmíněné se pojí právě s Vladimírem Krajinou, od jehož narození uplyne, pokud čtete později než v den vydání, uplynulo, ve čtvrtek 30. ledna sto dvacet let.
Jak životní cesta dovede být klikatá a velmi pestrá, dokládá právě příběh Vladimíra Krajiny, který by jistě vydal na pořádné filmové zpracování. „Životní dráhu V. Krajiny dozajista předurčily vlastnosti – ctižádost poznávat přírodu (vliv otce, který byl učitelem na Třebíčsku) a smysl pro čest při obětech za národní a lidské hodnoty (prosazování politického programu, nasazení života v protifašistickém odboji, pokus o obětování života v krajní situaci zatčení),‘‘ představil ve svém článku v krátkosti Krajinův osud bývalý děkan pražské Přírodovědecké fakulty Pavel Kovář. Ano, výrazných osobností, které se i z těch nejmenších vísek prosadily ve vrcholné politice nebo ve světě vědy a staly se uznávanými osobnostmi, bychom na Třebíčsku našli více. Životní pouť Vladimíra Krajiny však byla do všeho dvakrát zatarasena nedemokratickým zřízením.
Rodným místem Slavice, studijním Praha i Havaj
Malinká víska Slavice čítala počátkem minulého století necelé čtyři stovky obyvatel. Váženým pánem mezi zdejšími lidmi byl učitel na slavické škole a kronikář Emanuel Krajina. Jemu se společně s chotí Emilií postupně narodilo hned šest dítek, dva kluci a čtyři děvčata. Nejmladší potomek se manželům Krajinovým narodil 30. ledna 1905. K tehdy již dvanáctiletému nejstaršímu Emanuelovi a jeho sestrám přibyl do domácnosti mladší bratr Vladimír Josef. Ten již od útlého věku, zřejmě ovlivněn osobou svého otce, přímo vyzařoval zájmem o vzdělání. Sám pan otec, někdejší kantor v Číchově, měl na formování svých dětí velký vliv. Vždyť také jeho synové se později věnovali botanice a studiu. Otec však v březnu 1918 zemřel, a to v době, kdy již Vladimír Krajina byl studentem třebíčského gymnázia. Po maturitě, samozřejmě že s vyznamenáním, se roku 1923 ve svých osmnácti letech vydal na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy studovat botaniku a rostlinnou ekologii. Kolik se toho dá stihnout v poměrně útlém věku, ukazuje sám Krajina. Během svých studií i v letech pozdějších nepodnikal výzkumy pouze v pražských laboratořích a botanických ústavech, ale vydal se také za hranice tehdy mladého československého státu – Polsko, Balkán, ale i daleká Havaj. Roku 1927 se ve věku dvaadvaceti let těšil z doktorátu z botaniky, o sedm let později se stal docentem ve svém oboru. Ve 30. letech pracoval Krajina zprvu coby odborný pracovník v univerzitním botanickém ústavu a veškeré politické aktivity se držel poněkud stranou. Změnu však přinesla březnová okupace 1939.
Do svého rodného kraje se Krajina vrátil po dvaačtyřiceti letech. Takto o Krajinově návštěvě psala Jiskra 27. března 1990. Foto: Jiskra 13/1990
Odboj a vězení pod dohledem K. H. Franka
Do veřejného života začal Krajina promlouvat za nacistické okupace. Ovšem nikoliv skrze vědu, ale skrze odboj. Nejednalo se samozřejmě o hlasité promlouvání, ale o odboj, který musel být tichý, nenápadný, leč užitečný. V protektorátním prostředí se brzy po okupaci utvořily dvě přední odbojové organizace – Obrana národa sdružující důstojníky a vojenskou elitu a Politické ústředí reprezentované demokratickými politiky. Do druhé uvedené organizace už po okupaci pronikl docent Krajina, jehož sem uvedl jeho známý právník Jaroslav Drábek. Úkolem slavického rodáka z učitelské rodiny bylo udržování kontaktu mezi domácím a zahraničním odbojem či v prvním roce protektorátu organizace protiněmeckých akcí. Ovšem po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zastupujícího říšského protektora byl domácí odboj brzy rozmetán. Popravy české generality, rozsáhlá zatýkání, první stanné právo, teror. Pod zastřešením Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), který od počátku roku 1941 sdružoval tuzemské odbojové organizace, zůstalo v boji proti okupační správě pouze pár jedinců. Z významných představitelů odboje se podařilo neskončit v rukou gestapa právě Krajinovi. Co se nepodařilo jeho blízkým spolupracovníkům, a to zůstat skrytí i v době heydrichiády, to se právě docentu geobotaniky povedlo. K jeho dopadení došlo až v lednu 1943. Radši než být chycen, rozhodl se Krajina spáchat sebevraždu pozřením kyanidu. Gestapo však tomuto činu zabránilo a šifrant domácího odboje skončil v Pestchkově paláci, nechvalně proslulém sídle gestapa.
Zatímco řada vůdčích představitelů odboje zaplatila za svoji činnost smrtí, Krajinovi se dostalo speciálního zacházení. Stal se totiž osobním vězněm státního tajemníka Karla Hermanna Franka, a toto označení pro něj platilo i po přesunu do Terezína v březnu 1943 a až do konce války. Vše vycházelo z iniciativy Franka, nikoliv Krajinových proseb. „Nezapomínejme, že se před zatčením pokusil spáchat sebevraždu, ale na druhou stranu zřejmě plně nechápal, jak ryze „elegantním“ způsobem ho Frank kompromituje s nacistickým režimem. Nechal přivézt jeho ženu z koncentračního tábora, z Osvětimi se vrátil Krajinův blízký přítel Jaroslav Drábek, navíc internace v podmínkách zvláštního režimu poskytovala jisté výhody,‘‘ napsala ve své bakalářské práci Karolína Stegurová. Co tím nacisté sledovali? Jednak se na jeho osobu snažili pochytat další členy odboje, kdy Krajinu kupříkladu nechali projít po Praze a na základě známostí mohli pochytat další podezřelé osoby. Důležitou roli hrála také snaha vydolovat z vězně podstatné informace, hlavně však jej chtěli nacisté využít k dehonestační kampani vůči exilovým politikům. Jak stojí v již výše zmíněné práci, nacisté už nechtěli dávat Čechům nové hrdiny, spíše se z jejich představitelů pokusili udělat kolaboranty. Zde ale příliš nepochodili. Také Krajina skutečně při výsleších pod psychickým náporem něco prozradil, ovšem nikoliv stěžejní informace, jak se po válce snažili vylíčit komunisté. Sdělil gestapu šifrovací klíč, ovšem ten starý z roku 1941, a tedy neplatný. I přesto se ale část zpráv podařila Němcům dešifrovat. Dále pak Krajina poskyto val informace zejména o těch, o kterých věděl, že jsou již ve vězení či bohužel mrtví. Na samém sklonku války měl Frankův vězeň posloužit jako prostředník při vyjednávání mezi okupanty a novou vládou, což však odmítl.
Politický vzestup i dehonestace z levé strany
Po letech za zdmi Terezína přinesla třetí republika Krajinovi značný společenský vzestup a změnu pole jeho působnosti. Z prvorepublikového vědce a uznávaného botanika se rázem stala jedna z předních postav domácí politiky. Za stranu národně socialistickou, jejímž se dokonce stal generálním tajemníkem, zasedl jak v Prozatímním národním shromáždění, tak následně i Ústavodárném národním shromáždění. Národní socialisté byli tehdy zosobněni zejména Petrem Zenklem, Prokopem Drtinou, Hubertem Ripkou a právě Vladimírem Krajinou. Ostatně také osoba nacisty perzekuovaného Krajiny se mohla skvěle vyjímat v předvolební kampani.
Ačkoliv v systému Národní fronty nebylo po volbách opozice a všechny strany se za třetí republiky podílely na vládě, komunisté již v této době podnikali první kroky k jejich vytčenému cíli v podobě získání absolutní moci. Kromě samotné infiltrace demokratických stran byla účinnou zbraní také dehonestace nekomunistických politiků. Jedním z terčů takového útoku se stal hned několikrát také námi probíraný Krajina. Zprvu se komunisté snažili přetvořit k obrazu svému jeho vězení za protektorátu a byl obviněn z kolaborace. Dle obvinění měl být Krajina konfidentem gestapa, což mělo prokázat zfalšované svědectví K. H. Franka. Nepravdivé informace v protokolu následně u soudu popřel i sám Frank. Veškerá obvinění se tak dokázala z Krajiny smést, antikampaň se však táhla dále. Generální tajemník národních socialistů se netajil svými protikomunistickými názory a velmi aktivně vystupoval ve prospěch prodemokratického směřování republiky. Výraznou roli hrál také v tzv. Krčmáňské aféře, kdy po debatách o milionářské dani přišly ministrům Drtinovi, Zenklovi a Masarykovi v září 1947 poštou balíčky s výbušninou. Ty pocházely od komunistů z obce Krčmáň na Olomoucku, což se dokázalo právě díky Krajinově upozornění. Přímo jeho se ale týká případ tzv. Mostecké špionážní skupiny. Ve zcela vykonstruovaném obvinění a provokaci Státní bezpečnosti byli členové protinacistického odboje a bývalí důstojníci osočeni z příprav státního převratu. A to ve spolupráci s politiky národně socialistické strany. Ačkoliv tato aféra započala již v listopadu 1947, v roce následujícím se po únorovém převratu stala základem jednoho z prvních politických procesů.
Přírodovědná činnost v exilu
Vyhrocená atmosféra roku 1947 vyústila ve známou vládní krizi v únoru 1948 a získání absolutní moci do rukou komunistické strany. Hned 26. února, tedy den po přijetí demise demokratických ministrů, musel Krajina opustit vědecké pracoviště na Karlově univerzitě, dokonce byl na několik hodin zatčen. Po propuštění si byl Krajina dobře vědom, co by jej v nově nastolené společnosti čekalo a už 28. února 1948 emigroval. Po roční zastávce ve Velké Británii se jeho exilovým domovem stal kanadský Vancouver. Brzy po opuštění republiky byl v nepřítomnosti odsouzen k pětadvaceti letům odnětí svobody. Za vinu mu byla pokládána spolupráce s nacisty a příprava státního převratu.
Za oceánem se Krajina navrátil zpět ke své původní profesi. Vyučoval na Univerzitě Britské Kolumbie ve Vancouveru a vlastní iniciativou se podílel na ochraně kanadské krajiny. Svojí odborností se také zasloužil o prosazení zákona o ekologických rezervacích, díky čemuž mohly vzniknout stovky takovýchto oblastí. Po sametové revoluci se Krajina navrátil zpět do své rodné vlasti, obdržel Řád bílého lva a navštívil také svůj rodný kraj. Třebíčská Jiskra 28. března 1990 o setkání s Krajinou ve Fóru napsala: „Hned zpočátku navodilo atmosféru porozumění vřelé vyznání pana Krajiny svému rodišti, které nesměl 42 let spatřit a na něž po celou dobu pobytu v Kanadě s láskou vzpomínal. „Jako Čechoslovák jsem žil a jako Čechoslovák chci také umřít. Vždy jsem měl na paměti svůj národ a osobní čest.‘‘ S dojetím dr. Krajina blahopřál všem k získané svobodě a vyzdvihl nutnost spravedlivého soudu nad členy KSČ, nikoli však zaslepené msty vůči všem komunistům bez rozdílů.‘‘
Pestrá životní cesta Vladimíra Krajiny doznala svého konce o tři roky později, 1. června 1993 ve Vancouveru.
Petr Herbrych
Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů: DRÁBEK, Jan. 2016. Dva životy Vladimíra Krajiny. Toužimský & Moravec. // KOVÁŘ, Pavel. Vladimír Josef Krajina (1905-1993). Článek v Časopisu ŽIVA 4/2012 // STEGUROVÁ, Kateřina. 2009. Úloha profesora Vladimíra Krajiny v poválečné národně socialistické straně. Bakalářská práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. // Jiskra 13/1990 // Matriční kniha narozených Třebíč – Jejkov: https://www.mza.cz/actapublica/matrika/hledani // Spolek pro vojenská pietní místa – Vladimír Krajina: vets.cz // Studenti pražských univerzit 1882-1945 – Matrika doktorů Univerzity Karlovy: is.cuni.cz
