Za dlouhá staletí jsou dějiny českých zemí protkány takovým množstvím postav, že téměř každou chvíli by se dala připomínat nejrůznější kulatá a půlkulatá výročí. S rokem 2024 se jich pojí hned několik. Hudební svět si připomněl kulaté narozeniny skladatelů Bedřicha Smetany (1824-1884) a Jiřího Šlitra (1924-1969), literární prostředí zase zaměřilo pozornost na Franze Kafku, od jehož smrti letos uplynulo sto let. Dnes, ve čtvrtek 8. srpna, si Sokolové jistě vzpomenou na sto čtyřicet let od úmrtí jejich otce zakladatele Miroslava Tyrše. Právě v souvislosti s profesorem Tyršem se tento týden téma historického seriálu přímo nabízí. Na řádcích níže se podíváme na sokolské hnutí v Třebíči a jejím blízkém okolí.
Druhá polovina 19. století je spjata s rychle se šířícím českým národním hnutím. Hrdí národovci, aby zdůraznili svůj hlas ve společnosti a měli jakýsi prostředek k naplňování svých zájmů, zakládali v této době nejen politické strany, ale také nejrůznější spolky. Vznikly tak například spolky hospodářské, divadelní, ale také sportovní a tělocvičné. Jejich cílem bylo především zvýšit fyzickou zdatnost jedinců a zároveň posílit jejich národní, zemské cítění. Jedno z takovýchto tělovýchovných cvičení probíhalo v Praze pod taktovkou ortopeda Ferdinanda Schmidta a tehdy se ho účastnili společně Češi a Němci. Oblíbený spolek však postupem let začal upadat, a tak se sportovci dvou zmíněných národů rozhodli založit nový. Ovšem 60. léta 19. století již byla doprovázená vzájemnými konflikty mezi Čechy a Němci, což se promítlo i do dalšího pokračování tělovýchovné činnosti v českých zemích. Ze strany „sponzorů‘‘ nově vznikajícího spolku vzešel požadavek, aby se jednalo o spolek německý, s tím ale narazili u českých sportovců. Důsledkem této roztržky bylo, že si samostatnou tělovýchovu založili jak Němci, tak Češi. Dne 16. února 1862 proběhla v pražské Panské ulici ustavující schůze českého spolku nazvaný Sokol. Prvním starostou se stal Jindřich Fügner, Miroslav Tyrš jednatelem. Nový tělovýchovný spolek ale nezůstal uzavřen v Praze. Ještě roku 1862 vznikly sokolské jednoty například v Brně a Kutné Hoře, obdobné spolky vznikaly i mezi krajany v zahraničí.
Zde v Třebíči proběhlo založení Sokola mezi lety 1863 a 1882 hned třikrát. Nejprve se o to rok po ustavující schůzi v Panské ulici pokoušeli místní studenti, jejich úsilí však nevydrželo ani rok. S druhým pokusem přišel roku 1873 doktor Jan Krupička se svými přáteli z řad učitelů a doktorů. Udržet Sokol v Třebíči stabilně v chodu se ani tehdy bohužel nepodařilo. Téhož roku totiž došlo po obecních volbách v Třebíči k vytvoření německého panství, a spolek tak opět po krátké době zanikl. Ono známé do třetice všeho dobrého platilo v tomto případě i pro třebíčské Sokoly. Ke konečnému a již úspěšnému založení tělovýchovného spolku zde došlo roku 1882. Prvním starostou Sokola v Třebíči se stal lékař Vítězslav Mann.
Spolek ale po dobu prvních deseti let své existence nedisponoval vlastními prostory. Ke svým cvičením se členové museli scházet zprvu v Národním domě, posléze v tělocvičně na městské radnici. Sokolovny se třebíčští cvičenci dočkali roku 1892. Dnes může být až neuvěřitelné, za jak krátkou dobu se povedlo stavbu sokolského zázemí zmáknout. V květnu roku 1892 zakoupili pozemek, kde dnes stojí Kongresové centrum Pasáž, začátkem června začaly první stavební práce a již v polovině listopadu sem vkročily první cvičky. O dvanáct let později se budova rozrostla o prostornou šatnu, byt, a jak na svém webu uvádí Tělocvičná jednota Sokol Třebíč, jednalo se teprve o druhou dokončenou sokolovnu na Moravě. Prostor mezi dnešní Smrtelnou a Sokolskou ulicí avšak nebyl jediným ve městě, kde byl vzkvétající spolek vidět. Prostory krásné sokolovny později doplnil také stadion vybudovaný v letech 1926 až 1932.
Ačkoliv již ze samotného označení tělocvičný spolek může vyplývat, že se jeho činovníci zaměřovali hlavně na sport, cvičení a budování tělesné zdatnosti, k naplnění účelu „povznášení mravní a tělesné síly lidu‘‘ posloužily i další aktivity. Sokolové například pořádali přednášky, organizovali výlety, zakládali pěvecké sbory, sehrávali divadelní představení a podobně. Ti třebíčští zažívali rozkvět brzy po svém založení. Velkou událost zaznamenali Sokolové deset let po svém založení. Dne 13. srpna 1893 hostila Třebíč župní slet za účasti šesti set cvičenců, podobné události s několikatisícovou návštěvností se konala také roku 1899. Závěrem 90. let 19. století se místní Sokol rozrostl o ženský odbor. Z organizačního hlediska spadala třebíčská jednota od roku 1892 do Župy západomoravské pod Obcí moravsko-slezskou.
Nejvýraznější postavou třebíčského Sokola v předválečné době byl bezesporu učitel Jan Máchal. Do třebíčského Sokola vstoupil hned roku 1883 ve svých devatenácti letech a od roku 1897 do roku 1915 mu náležela funkce náčelníka jednoty. Pod jeho dohledem Sokol v Třebíči vzkvétal, jeho význam pro sokolské hnutí ale daleko přesáhl hranice města. V roce 1935 napsal tehdejší župní náčelník František Krška, že se Máchal kupříkladu podílel na rozšíření spolku do Jihlavy, Velkého Meziříčí, Dačic nebo Jaroměřic nad Rokytnou. Jako téměř každý sokol i tento třebíčský náčelník a pedagog byl hrdým českým vlastencem. Když se také 29. října 1918 donesla do Třebíče zpráva o dění v Praze a spontánním vyhlášení státní samostatnosti, stal se Máchal předsedou národního výboru zdejšího okresu.
Ve výčtu osobností třebíčského Sokola se ale nevyjímá pouze učitel Máchal. Velice aktivními členy byli též Josef Vaněk, Jan Syrový a Josef Jiří Švec. Tato trojice, která později výrazně promluvila do dějin, se před první světovou válkou setkala právě v sokolském stejnokroji a ve zdejší jednotě zanechala nesmazatelnou stopu. Oproti Vaňkovi a Syrovému nebyl Švec rodilým třebíčským občanem. Rodák z Čenkova u Třeště se do Třebíče dostal díky svému učitelskému poslání. Během svého osmiletého působení na místní obecní škole si Švec našel čas také na tělocvičnou aktivitu v řadách Sokola, kam vstoupil v roce 1903. Zde se také seznámil se studentem brněnské stavební průmyslovky Syrovým. Ten měl svůj zápal pro spolek zděděn od svého otce, obuvníka Jana Syrového, který byl členem sokolského pěveckého sboru. Syrový mladší se v době svých středoškolských studií aktivně zapojil do organizace spolku coby jeden ze cvičitelů. Dokladem aktivity Syrového může být, že pozdější armádní generál se roku 1912 účastnil sletu slovanského sokolstva, kde se z více než 200 účastníků ve dvou závodech umístil na 45. a 17. místě. Sokolem Syrový zůstal i v pozdějších letech. Roku 1923 časopis Sokol okomentoval tehdejší mezisletové závody těmito slovy: „Mile nás překvapil náhle mezi závodníky se ocitnuvší generál Syrový. Přišel z čistého zájmu o závody, neboť sám kdysi lámal dřevce o vavříny.‘‘ Plný energie se do spolkového života vložil také pozdější starosta Třebíče Vaněk. Činnost dvou rodáků Syrového a Vaňka se ale taktéž neomezila jen na jejich rodné město. Oba se například roku 1910 podíleli na založení sokolské organizace v nedaleké Starči.
Jak spletité jsou cesty života, ukázal následný osud trojice zmíněných mužů z třebíčského Sokola. Jako mladíci věnovali s nadšením svůj čas šíření sokolské myšlenky, velká válka každého zavála jinam. Svým hrdinstvím na východní frontě se do dějin zapsali legionáři Švec se Syrovým. První jmenovaný se ale zpět do vlasti nevrátil, spáchal sebevraždu během sibiřské anabáze 25. října 1918. Sokolové Vaněk se Syrovým posléze v době první republiky nakoukli do vysoké politiky. Vaněk se roku 1925 na dlouhých čtrnáct let stal starostou svého rodného města, ve volebním období 1929 až 1935 zároveň za Českou stranu národně sociální zasedal v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění. Generál Syrový v době první republiky zastával vysoké vojenské funkce jako náčelník hlavního štábu či generální inspektor branné moci, až jej zářijová krize roku 1938 vynesla do premiérského křesla. Ovšem závěr života dvou třebíčských Sokolů rozhodně nebyl ve znamení honosných audiencí, luxusních obleků a úsměvů. Starostu Vaňka zatklo dne 1. září 1939 gestapo, byl deportován nejprve do koncentračního tábora Dachau a následně do Buchenwaldu, kde 23. května 1944 zemřel. Bývalý ministr národní obrany a premiér naopak prožil válku v ústraní ve své dobřichovické vile, po válce však byl obviněn z vlastizrady a odsouzen ke dvaceti letům vězení.
Byl-li tu zmíněn generál Syrový, je zajímavé, že ve své rodině nebyl jediným zapáleným propagátorem sokolské myšlenky. Jeho mladší bratr Bohumír byl za první republiky dlouholetým činovníkem Sokola v Rokytnici nad Rokytnou, kde sloužil jako poštmistr. Ovšem rokytnický Sokol není tak letitý jako organizace v jiných vsích na Třebíčsku. Již před první světovou válkou vznikaly tělocvičné jednoty i mimo Třebíč, kupříkladu v roce 1908 v Želetavě. Zde se o její založení zasloužil dvaadvacetiletý zámečník František Luka z Lesné, jenž pro tento krok nalezl inspiraci u sokolů v Moravských Budějovicích. Výše zmíněna již byla Stařeč, kde Sokol vznikl roku 1910. O dva roky později si pak vlastní jednotu založili i občané v Okříškách. Vinou první světové války se ale sokolská činnost zastavila, jelikož roku 1915 byl spolek označen za protivládní a zakázán. Život v sokolovnách a sportovních cvičištích se opět obnovil po vzniku Československé republiky. V této době došlo k zakládání nových jednot v Čechách a na Moravě a k růstu členské základny. Ještě v roce 1918 započal svoji existenci Sokol v Opatově, v letech dalších pak vznikly jednoty například ve Vladislavi, Valči, Rudíkově nebo v již uvedené Rokytnici.
První republika tak přinesla opětovný vzestup sokolstva. V úvodu do inventárního seznamu fondu Sokol – okresní výbor Třebíč ve Státním okresním archivu Třebíč se uvádí, že v roce 1925 měla Západomoravská župa 68 jednot a 8 330 členů, o devět let později 79 jednot a 9 005 členů. Ono krátké 20. století, jak se doba mezi lety 1914 a 1991 nazývá, však nepřineslo sokolům pouze rozkvět jejich organizace. Kdo by se domníval, že omezení spjatá s první světovou válkou budou konečná, byl na omylu. Život jednotlivých organizací v následujících letech silně postihly dva totalitní režimy, kterými si naše země prošla. V dubnu 1941 byla nejprve činnost Sokola pozastavena, následně po nástupu Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora došlo k úplnému rozpuštění České obce sokolské a jejích sdružení. Roku 1945 sice došlo k obnovení Sokola, ovšem po necelých třech let se sokolové a další museli smířit s novou organizací tělovýchovy v Československé republice. Poté, co od února 1948 drželi veškerou moc v rukou komunisté, byly z nařízení Ústředního akčního výboru Národní fronty veškeré sportovní organizace sjednoceny pod hlavičku ČOS.
A jak jsou na tom vůbec sokolové dnes? Dle informací ČOS působí Sokol v tisícovce obcí a měst, sdružuje okolo sto šedesáti tisíc členů v sedmi stech padesáti sokolovnách. Základní jednotkou obce sokolské jsou tělocvičné jednoty, které se sdružují do jednotlivých žup. Momentálně se v České republice nachází 42 sokolských žup. Tělocvičné jednoty na Třebíčsku spadají pod župu Plukovníka Švece sídlící v Jihlavě.
