Jan Uher

25. 07. 2024

NOVÁ BRTNICE (juh) - Jen kousek nad Zašovicemi v malebném zámečku starého italského rodu Collaltů se každoročně rozezní kovadliny a perlíky, zatímco výhně hučí. V přírodní zahradě vyrostou obrovské stany s polními kovárnami. Kovářský tábor, který již léta pořádá ekocentrum Chaloupky, jede na plné obrátky.

Tábor původně vznikl jako tábor pro kluky a jejich otce. V minulosti bylo běžné, že synové sledovali své otce – řemeslníky jako své životní vzory a často je následovali i v jejich živnostech. To se však pomalu vytrácí, kluci často ani netuší, co jejich tatínek dělá, a ten je natolik vytížený, že nemá čas si s nimi popovídat. Cílem kovářských táborů nebyla výchova nových kovářů, ale umožnění společné práce otce se synem na jednom díle. Nikde si chlapi tak dobře nepopovídají jako u práce, když je potřeba si oddechnout.

Mnoho let tento model fungoval. Na táborech se střídali nejen otcové a synové, ale i dědečkové, maminky, a dokonce i dcery. Kovářská práce je náročná, ale krásná a přitažlivá. Kus železa, ze kterého jste v potu tváře společně vytvořili něco, co se vzdáleně podobá původní představě, vydrží. A je věčnou pečetí vašeho společného týdenního úsilí.

Po pár letech dokonce vznikl další běh, kde byly jen děti. Původní idea sice zmizela, ale program bylo snazší přizpůsobit malým kovářům. I to má své kouzlo a výsledky. Některé kluky natolik nadchlo černé řemeslo, že se vyučili kovářem a nyní se tím živí.
Letos se u kováren sešlo 19 kluků ve věku od 9 do 15 let. Tentokrát bez otců. Zato mistry jim dělají právě ti, kteří stáli u kovadlin před pár lety v jejich roli. O to lépe od nich jejich zkušenosti přijímají.
Tábor starého Hefaista samozřejmě není jen o bušení kladivem. Podobně jako u jiných táborů sem patří koupání, hry v lese a povídání. Právě to v našich životech často chybí.
Foto HoN: Jan Uher