Nová Ves leží 8 kilometrů severozápadně od Třebíče. Aktuálně má obec 260 obyvatel a její rozloha je přibližně 435 hektarů. Severně od sídelní části vsi se nachází známý ranč s ustájenými koňmi a bývalý lom Vápenka.
Ten v létě nabízí hezké koupání i s nabídkou občerstvení. Při západním okraji Nové Vsi leží osada Podhájí a průmyslová zóna se zastoupením významných firem. Přibližně kilometr od severní hranice vesnice a kousek od kopce s názvem Zubrca (612 m n. m., Číhalín) pramení Číhalínský potok. Západní až jihozápadní okraj Nové Vsi tvoří řeka Jihlava. V katastru obce leží tři rybníky – dva nepojmenované návesní a rybník Žlíbek. U návesních rybníků je situována budova obecního úřadu, obchodu se smíšeným zbožím a v bezprostředním okolí rybníků se nalézá dětské hřiště, památník obětem světových válek a dřevěné sochy v podobě vodníka a pohádkových postaviček Křemílka a Vochomůrky včetně jejich domku. Poprvé je Nová Ves písemně zmíněna v roce 1459 jako součást třebíčského panství. V dávné minulosti v blízkosti Nové Vsi měly stát další obce jako Dobrkovice, Vickov a Bezděkov, které později zanikly. V druhé polovině 16. století vesnici zakoupil Burian Osovský z Doubravice. V roce 1567 získalo město Třebíč a okolní vesnice mílové právo. To těmto obcím udělovalo středověká privilegia. Jejich cílem byla ochrana městského podnikání.
Právo zaručovalo monopol řemeslníků sdružených v cechu na poskytování služeb a prodeje výrobků nejenom uvnitř městských hradeb, ale rovněž i v okruhu jedné míle okolo města. Ke konci století devatenáctého byl vypracován projekt, jehož hlavním záměrem bylo od Nové Vsi přivádět pitnou vodu do Třebíče. V roce 1905 byla v obci zřízena škola, o 6 let později byl ve vesnici založen hasičský sbor a v roce 1924 byl založen Sokol a Domovina. V průběhu 19. a 20. století Nová Ves spadala pod správu Červené Lhoty a Přibyslavic.
Úplně se Nová Ves osamostatnila po roce 1990. Mezi pamětihodnosti vesnice patří kromě již výše zmíněného památníku obětem světových válek ještě zvonička, několik křížů a technická památka – budova cihelny. Jedná se o čtrnáctikomorovou cihlářskou kruhovou pec původem z 19. století. K osobnostem Nové Vsi patří Jan Dokulil (24. dubna 1887 – 10. září 1957, učitel, muzeolog a spisovatel) a Josef Musil (2. července 1889 – 13. července 1977, politik a meziválečný poslanec Národního shromáždění za agrárníky). Autor Miroslav Hedvábný v knize Pověsti Třebíčska zmiňuje hned několik pověstí spojených s obcí Nová Ves, a to Hořící peníze, Hastrman ve mlýně, Hastrmani na loukách, Hejkálek ve Větrovicích nebo Jak světýlko vodilo Kubu. Za dávných časů si lidé vykládali různé příběhy o tom, jak světýlka sváděla pocestné z cest do bažin a páchala další neplechy. Lidé se jich báli a varovali před nimi děti a dospělé. Ne všichni těmto příběhům však věřili. Mezi ně patřil i sedlák Kuba z Nové Vsi. Ten se jednou, v druhé polovině října, vypravil na cestu na trhy do nedaleké Třebíče.
Po trzích bývalo v třebíčských hospodách veselo. I Kuba zavítal do jedné z hospod, poseděl, pojedl a popil, najednou byl večer. Kuba vyjížděl s povozem již za tmy. Minul rybník Kuchyňku a vydal se k Sokolí a dále k Nové Vsi. Silnice tu však tou dobou ještě nevedla. Koně zpomalili a povoz začal hodně drncat. Sedlák bědoval, že si s sebou na cestu nevzal lucernu. V tom v dáli uviděl světýlko. Kuba pobídl koně, aby světýlko dohonili. Domníval se, že to musí být chodec s lucernou. Vzdálenost mezi nimi se však nezmenšovala. Sedlák se tedy snažil koně popohnat ještě víc. Povoz však nenadále zastavil. Koně za žádnou cenu nechtěli pokračovat dál. Jelikož nebylo vidět na tři kroky před sebe, Kuba vzal kámen a hodil ho před sebe. Ten se skutálel ze stráně a žbluňkl dole v řece Jihlavě. Teprve nyní si sedlák uvědomil, v jakém nebezpečí se nachází! Nezbývalo než vypřáhnout koně a čekat, až se rozední. Světýlko lákalo Kubu dál, ten se však už z cesty svést nenechal. Nakonec se sedlák ze šlamastyky dostal a mohl vyprávět svůj příběh dál. V příštím díle Toulek po Třebíčsku navštívíme obec Výčapy.
Pavel Janega
