Redakce

28. 03. 2025

Marek Rybníček je muž, pro kterého jsou auta nejen prací, ale i vášní. S jednatelem společnosti LIQUI MOLY CZ a úspěšným automobilovým závodníkem jsme se bavili nejen o jeho závodní kariéře a lásce k rychlosti, ale také o rodině, podnikání a pomoci těm, kteří ji potřebují.

Pane Rybníčku, mohl byste nám představit společnost LIQUY MOLY?
Ano, jsme výhradním dovozcem olejů, autokosmetiky a aditiv do České a Slovenské republiky. Značka LIQUY MOLY je zde zastoupená už přes 20 let. Já se firmě osobně věnuji od roku 2019, předtím ji zastupovala firma MANN+HUMMEL, kde jsem byl zaměstnancem.

Motorový svět je vám osobně velmi blízký. Jak dlouho se v něm pohybujete?
Pocházím z Náměště nad Oslavou, kde můj táta každoročně pořádá tradiční závod automobilů do vrchu. V tomto prostředí se proto pohybuji celý svůj život už od dětství.

Byl to váš dětský sen věnovat se automobilovému závodění?
Byl. S tátou jsme se chodili dívat na nejrůznější závody a já samozřejmě jako spousta mladých kluků snil o tom, že budu jedním ze závodníků. Dlouho mi to nedovolovaly finanční možnosti, závodit jsem začal v roce 2003. Přece jen je to poměrně finančně náročný sport a ani dnes se bez sponzorů a partnerů neobejdete. Na začátku jsem si vzal půjčku, měl slabší auto a s ním jsem obsazoval tak 5. až 7. místa. Postupem času s lepšími auty a s přibývajícími zkušenostmi se mi začalo více dařit. Dokázal jsem si obstarat i dobré sponzory a partnery. Dnes mám jako hlavního partnera značku, kterou zastupuji, a to už je o něčem úplně jiném. Je hezké, že má práce je spojená i s mým koníčkem.

Přiblížil byste nám vaše největší úspěchy, které jste na čtyřech kolech zažil?
Aktuálně jsem sedminásobný mistr republiky v kategorii cestovních vozů a loni jsem vyhrál ještě mezinárodního mistra Slovenské republiky. Letos se chystám jet mistrovství Evropy těchto závodů a mým cílem je umístit se na nejvyšších příčkách do 3. místa, což je asi nejvíce, čeho může člověk dosáhnout – aby se dostal někam do Evropy a stal se i třeba oficiálním reprezentantem České republiky.

Sdílí nadšení pro věc i vaše rodina?
Rodina to se mnou samozřejmě sdílí. Moc se mnou na závody nejezdí, ale fandí mi na dálku u online přenosů na internetu a v televizi. Jsem rád, že se oba synové věnují sportu. Ten starší hraje odmalička fotbal a je pro to hrozně zapálený. Mladšímu by se asi líbilo závodění, ale já jsem toho názoru, že v tomhle věku si děti mají hrát, a to mládí si nějakým způsobem užít. Pokud bude chtít závodit ještě třeba v 18 letech, tak ho moc rád podpořím. Zároveň mám ale představu, že si kluci tu svoji cestičku vyšlapou i sami.

Jakým způsobem se podílíte na zajištění náměšťského závodu Zámecký vrch?
Tátovi pomáhám s finančním zajištění závodu a jeho propagací. Je zapotřebí rozeslat různé žádosti na Kraj Vysočina, zařídit uzavírky silnic a nechat naplánovat objížďky, jelikož se jedná o frekventovanou silnici vedoucí na dálnici směrem Velká Bíteš. O tohle se stará táta. Já sháním partnery a sám vystupuji jako hlavní partner akce. Před samotným závodem se schází tým 20 lidí, který chystá depo, pneumatiky, ochranné bariéry, páskuje prostory pro diváky i závodní auta. Zkrátka kompletně zabezpečuje trať a následně další týden po závodech uklízí. Na závod se chodí dívat několik tisíc lidí, patří k nejvýznamnějším akcím v regionu. Jako jeden z nejstarších závodů u nás má už strašně dlouhou tradici a my doufáme, že i nadále bude úspěšně pokračovat.

Čím aktuálně žijete a na co se v letošním roce nejvíce těšíte?
Tak letos se těším, že pojedu poprvé celý seriál mistrovství Evropy v závodech automobilů do vrchu, což je desetidílný závod v 10 různých zemích. Některé z nich jsem už absolvoval, ale nikdy jsem nejel závod jako celek. Například ve Španělsku se na trať chodí dívat okolo 100 000 diváků nebo v Chorvatsku se jezdí téměř u moře, takže je tam krásná atmosféra. Jinak rád ve volném čase zajedu s dětmi na výlet vlakem anebo podpořit syna na zápasy.

Nově jste se připojil k dárcům charity. Co pro vás její podpora znamená?
Většina lidí si pod pojmem charita představí sociální případy na okraji společnosti, ale tak tomu není. Když jsem si pročetl Výroční správu Oblastní charity Třebíč, byl jsem překvapený, komu všemu věnuje svoji pozornost. Je opravdu fantastické, že takovou organizaci tady máme. Snažím se proto bavit s lidmi z regionu a poukázat na to, aby charitu podpořili. Teď jestli se ještě podaří uskutečnit i záměr s výstavbou Centra služeb sv. Zdislavy, tak to bude něco opravdu neskutečného. A já věřím, že se to povede a s chutí projekt větší částkou opět podpořím.

Proč je podle vás důležité finančně posilovat neziskový sektor?
Nikdy nevíte, kdy vy sami nebo někdo ve vašem nejbližším okolí bude potřebovat pomoc. U nás v rodině se to vlastně stalo. Babička onemocněla Alzheimerovou a Parkinsonovou chorobou a do toho trpěla i dalšími přidruženými nemocemi. Moje mamka přerušila zaměstnání a rok se doma o babičku starala. Měl jsem tak tu možnost sledovat každý den, jakým způsobem je to pro ni nekomfortní, psychicky a fyzicky zcela vyčerpávající. Zestárla tak o několik let. Je to už hodně roků, a když vidím, jaké jsou dnes možnosti, že můžete příbuzného někam umístit, kde je o něj postaráno nebo mu zařídit péči ošetřovatelek do domu a u toho nepřestanete pracovat, tak to je podle mě opravdu úžasné.

Je něco, co byste chtěl vzkázat těm, kteří o dárcovství uvažují?
Pokud je člověk zdravý, má zdravé děti, kde bydlet a za co žít, tak má vlastně všechno, co od života potřebuje. Problém nastává, když přijde nemoc nebo se lidem změní život ze dne na den. To se bohužel může stát každému z nás. Tyhle věci si spousta lidí neuvědomuje a já bych je chtěl namotivovat, aby nad nimi začali přemýšlet. Aby svůj život nebrali jako samozřejmost. A pokud je to v jejich silách, podpořili místní instituce, které se důležitými životními tématy zabývají. Myslím si, že stačí opravdu málo, aby se pomohlo dobré věci, a konečný výsledek za to úsilí rozhodně stojí.

Lucie Málková