Ladislav Šob žije ve Vladislavi a voní mu dřevo. A také benzin z motorové pily, nafta ze stavebních strojů i dálky a příběhy, které na svých cestách prožíval. Ladislav Šob celý život pracoval u železničních staveb s nejrůznějšími stavebními stroji. Přestože manipuluje s metrákovými váhami, jeho dovednost vyžaduje jemnost a přesnost chirurga. Po těžkém úrazu nohy, který z něj udělal polovičního invalidu, pracuje s kráčejícím bagrem, se kterým dokáže zázraky. O tomto stroji vypráví s nadšením. Dnes si však s panem Šobem budu povídat o jeho další vášni – řezbářství.
Lásku ke dřevu, ze kterého lze pomocí nástrojů vykouzlit v podstatě cokoli, v sobě objevil ve dvanácti letech, kdy si vyřezal figuru Turka, po kterém následovaly další dětské výtvory: meče, nože či praky pro kamarády. A od té doby už ho to nepustilo.
Poprvé jsme se potkali na vánočním jarmarku ve vladislavské sokolovně v loňském roce. Seděl si tam blízko hučících kamen s pejskem na klíně a přes krásný vyřezávaný betlém si povídal se známými, kteří se u jeho stánku zastavili a kochali se jeho uměním. Myslel jsem si, že betlémy jsou Ladislavovou největší specialitou, ale ukrutně jsem se mýlil. Řezbář Šob se ke svým řezbám nechává inspirovat čímkoli a kýmkoli, co a koho na své pouti životem potká.
Loňské Vánoce už jsme to nestihli, ale letos jsem se za panem Ladislavem vypravil a dlouze jsme si povídali, prohlíželi figurky, figury i sochy, procházeli po jeho království. Tím královstvím myslí dvě pergoly a garáž. Pod pergolami jsou narovnány metry prosychajícího převážně lipového dřeva, které je vzorně popsáno jako láhve vína v archivu – původ a rok uložení do přírodní sušičky pod pergolou. V království potkáváme i figury různých velikostí a v různém stupni rozpracování. A také ty, které se nepovedly. Některé praskly, u některých ruka řezbářova „ujela“ a ufikla něco, co mělo zůstat. Tyto kusy však nekončí v kamnech, ale žijí si svým životem pod pergolou a čekají na svou příležitost.
„První byl kdysi v mládí ten Turek, ale když jsem se rozhodl do vyřezávání opravdu pustit, cvičil jsem svou dovednost a představivost vyřezáváním kuliček a kostek v kostce a podobně. Ty první jsem řezal ještě někdy na učňáku. Na nich jsem se opravdu hodně naučil. Potom jsem se pustil do nejrůznějších ornamentů
a 3 D propletenců. To je podobné. Také tady se musíte soustředit, ale zapojíte i fantazii. A pak už jsem přistoupil k nejrůznějším figurkám. Od pohádkových postaviček, betlémových figurek až po velké figury – sochy. Zajímalo mě všechno,“ popisuje pan Šob své řezbářské začátky. „Lákalo mě třeba vajíčko ve vajíčku. Jak to udělat? a tady to je! Tohle je hotové a tohle ještě čeká na dodělání,“ ukazuje hrdě svůj výtvor. Inspiraci hledal i ve filmu Pán prstenů, a tak mezi nimi najdu i hrot kouzelníkovy hole.
Nedopídil jsem se, čemu dává přednost, jestli malým figurkám do dlaně, nebo těm skutečně velkým, které už si plně zaslouží označení sochy. Také finální zpracování je rozdílné. Někdy je hotový výtvor zpracován jemně s takřka filigránskou přesností, jindy je ve finální podobě vidět stopy dláta – podle toho, jak to mistr cítí. „On to prostě v tom dřevu vidí,“ vloží se nám do povídání řezbářova žena. „Dělá mu radost, když z byčejného kusu dřeva vytvoří dílo, které někoho potěší.“
Největší sochy jsou postavy světců Petra a Pavla u kostela v Hartvíkovicích. V Rudíkově je to socha Heřmana na památku roku 1234, kdy Heřman z Rudíkova daroval patronátní právo kostela v Rudíkově oslavanskému klášteru. Sochy skutečných historických postav, zvířat i pohádkových bytostí jsou rozesety po celé vlasti. Ladislav při své práci odjakživa hodně cestoval a svoje umění nechával, kde se dalo. Překvapilo mě, jak často říkal: „Tohle jsem dal, tuto sošku jsem věnoval…“ Také něco prodáte? „Neživí mě to a nejsem profesionální řezbář. Vyřezávám si pro radost, a především pro kamarády a známé. Ale nemohu to jen rozdávat. Nástroje i benzin jsou drahé.“
Ano, Ladislav patří k těm šikulům, kteří dokážou pouze motorovou pilou vyřezat sochu od začátku do konce. Však jich má celou sbírku – od velkých po malého „Japonce“ značky Echo. Přijde ke špalku, koukne, vezme pilu a jede. „Prostě to tam je! Já jen ořežu přebytečné dřevo, aby to viděli i ostatní.“ Něco podobného řekl kdysi jistý Michelangelo.
Sochy pana Šoba nejsou jen ozdobou, ale někde se stávají i orientačními body, které využívají navigační systémy obcí. Pan Šob má velké plány a dřeva tolik, že může vyřezávat ještě dlouhá léta. Velké sochy budou muset počkat do jara, ale ty drobné jde dělat i nyní doma.“
A jak slaví u řezbářů Vánoce? „Odhrneme záclonku na polici nad stolem a betlém je postaven. Víc figurek se tam již nevejde. Teď jsme je měli vyndané, protože jsme je vzali na výstavu v sokolovně. A rozkrojené jablíčko na štědrovečerním stole? I to vyřezal. Samozřejmě z jednoho kusu. Od pravého k nerozeznání. Sice nevoní, ale má jednu velkou výhodu. Nescvrkává se ani neshnije.
