---

Ve výčtu regionálních osobností zaujímá jedno z předních míst generál Ludvík Svoboda. Je to vcelku logické. I přes veškeré kontroverze s jeho osobou spjaté se jedná o jediného občana vzešlého z Třebíčska, který stanul v čele republiky. Nicméně tento region, respektive město Třebíč mohlo mít „svého‘‘ člověka na Hradě již o třicet let dříve. Po abdikaci Edvarda Beneše v říjnu 1938 se mezi spekulovanými jmény objevovalo i to tehdejšího předsedy vlády, armádního generála Jana Syrového. Ač armádní generál s páskou přes pravé oko nebyl přímo tím hlavním adeptem na hlavu státu, o jeho jménu se společně s dalšími tehdy populárními osobnostmi spekulovalo, že zrovna oni by mohli být pomyslným svorníkem tehdy roztřesené společnosti.

Nepřítel za horami
První republika. Období, ke kterému se společnost ráda vrací. Ráda se vrací k tehdejšímu demokratickému zřízení a jeho předním politikům v čele s prezidentem Masarykem, k tehdejšímu průmyslu, kinematografii, společnosti a vůbec k samotné hrdosti, že máme svůj vlastní stát. Ovšem tato éra netrvala příliš dlouho, skončila bez jednoho měsíce po dvaceti letech podepsáním Mnichovské dohody. Ovšem jak mnozí historici uvádí, této hrozbě bylo Československo vystaveno už od samého počátku. Přece jen uprostřed Evropy vznikl nový stát, jehož stanovení hranic nebylo úplně bezproblémové. Křivdu cítili jak naši sousedé z Německa, tak Poláci i Maďaři. Napjatá situace kulminovala v polovině 30. let a doslova přímo vybouchla v roce 1938. Sudetoněmecká strana Konrada Henleina, vítězka posledních prvorepublikových parlamentních voleb, se čím dál více radikalizovala a směrem k československé vládě přinášela stále nové a nové požadavky na změnu národnostního uspořádání. Vrchol krize nastal v září 1938. Nejprve sudetští Němci posílení Hitlerovými projevy zaútočili 12. září na české občany v pohraničí, vláda v Sudetech vyhlásila stanné právo a povstání bylo potlačeno. Střety mezi Čechy a Němci však probíhaly po celé září 1938. Následující dva týdny se nesly především ve znamení vyjednávání, která měla oddálit hrozící válku. Anglo-francouzský plán na odstoupení hranic, demise vlády Milana Hodži a jmenování nového kabinetu Jana Syrového, mobilizace československé branné moci, jednání mezi Chamberlainem a Hitlerem a vůbec napětí, zda ve středu Evropy nevypukne po dvou dekádách opět válečný konflikt. Veškeré tyto události završila ona osudná noc z 29. na 30. září 1938. Podpisem Mnichovské dohody, kterou Československo pozbylo svého pohraničí na úkor Německa, byla hrozba války na čas zažehnuta. Západ ustoupil agresorovi v jeho požadavcích, avšak válka se oddálila pouze o necelý rok. Co vše Mnichovská dohoda a následná jednání přinesla? Předně samozřejmě ztrátu nad 41 tisíc kilometrů čtverečních území republiky a přesuny obyvatelstva. Brzy po odstoupení zamířilo do Říše okolo 600 tisíc osob české národnosti, naopak pohraničí muselo opustit okolo 150 tisíc Čechů, převážně hrdých občanů, sokolů a levicově smýšlejících lidí. Ovšem zásadní proměna se netýkala pouze podoby hranic a národnostního složení obyvatelstva.

Pomnichovská změna politického uspořádání
Mnichov byl pro tehdejší společnost velkým šokem a zároveň přinesl otevřenou kritiku uspořádání první republiky, jejího politického systému a vůbec jejího založení. Mnozí se tázali, zda to celé mělo smysl a stálo to za to. Kupříkladu novinář Emanuel Vajtauer přirovnal poválečné uspořádání Evropy k obchodní transakci. Dle něj nám vítězné mocnosti v roli pokladních daly ve Versailles roku 1919 přeplatek, se kterým jsme po dvacet let špatně hospodařili, a nyní to nejde vzít zpět. Část lidí se dokonce začala intenzivněji a s velkou nostalgií ohlížet za érou monarchie. Tento šok v podobě Mnichova tak přinesl i rozsáhlé debaty o změně politického systému republiky. Na konci listopadu 1938 byla zakázána komunistická strana a ve svém prvorepublikovém formátu přestaly existovat i jiné politické strany. Vznikly totiž dvě nové, levicovější Strana práce a pravicovější Strana národní jednoty, do níž byly stávající subjekty sdruženy. V říjnu byla jmenována nová vláda, opět v čele s generálem Syrovým. O té její ministr zemědělství Karel Ladislav Feierabend později sdělil, že dle prezidenta Beneše „byla jen nouzovým opatřením pro dobu politického přelomu.‘‘ Kromě autonomie pro Slováky a proměny názvu na Česko-Slovensko však podzim 1938 přinesl také změnu v čele státu. Po všech těch tíživých a pro některé ponižujících událostech se prezident Edvard Beneš vzdal 6. října svého prezidentského úřadu. Na Hradě tak skončil jeden ze zakladatelů státu a vůbec jeden ze symbolů první republiky.

Kdo tedy na Hrad?
Po Benešově abdikaci připadly prezidentské pravomoci a úkoly na tehdejšího ministerského předsedu Syrového. Právě on sdělil národu krok prezidenta Beneše a následně se například ze své funkce ujal jednání se Slováky a Rusíny o jejich autonomii. Propojení pravomocí předsedy vlády a premiéra však bylo pouze dočasným řešením. Brzy po Benešově odstoupení se rozjely debaty, kdo by se mohl stát třetím prezidentem republiky. Jak již bylo uvedeno, společnost toužila změnit stávající politický systém, což se týkalo i postu prezidenta. Národněsocialistický deník České slovo na konci listopadu 1938 k volbě prezidenta poznamenal: „Když se uvažovalo o příštím presidentovi republiky, myslilo se zprvu na vojáka, jindy na hospodáře nebo praktického podnikatele, na politika nebo diplomata.‘‘ Skutečně tomu tak bylo, po Mnichovu se vyrojila celá řada možných prezidentských kandidátů. Dohoda politické reprezentace ale v této věci zněla takto: Prezident by neměl být politik a mělo by se jednat čistě o reprezentativní funkci. Kdo tedy nově usedne na Hrad? Veřejností rezonovala jména podnikatelů Jana Antonína Bati, Jaroslava Preisse a Josefa Bohumila Bartoně Dobenína, diplomatů Vojtěcha Mastného a Štefana Osuského, ale také hudebního skladatele Josefa Bohuslava Foerstera nebo historika Josefa Šusty. Mezi možnými adepty však byl i třebíčský rodák a tehdejší předseda vlády generál Jan Syrový.

Sám se také za své činy v první světové válce těšil velké popularitě a také národ k němu a dalším generálům i v těchto časech nadále vzhlížel. Kupříkladu v Českém slovu stojí, že po Mnichovu génius dějin postavil do čela státu muže s osobní statečností. Historička Jana Čechurová, která se věnovala potenciálním kandidátům na československého prezidenta od roku 1918 do roku 1992, však míní, že zvolit do čela státu bývalého legionáře nebylo příliš realistické. Spousta občanů v něm však stále viděla možnou naději. Přece jen podobnost s Janem Žižkou z Trocnova fungovala ve veřejném prostoru po celou dobu skvěle.

Četná jednání v bytě Syrového
O Syrovém coby možném adeptu na nejvyšší ústavní funkci sem tam informuje jak dobový tisk, tak i trojice historiků Jaroslav Rokoský, Karel Straka a Radim Chrást v publikaci o armádním generálovi. Ti v souvislosti s prezidentskou volbou uvádí hned dva příklady, jak se o budoucí hlavě státu jednalo právě v bytě Syrového. Prvního zdejšího sezení se účastnili členové vlády se svými partnerkami a před těmi všemi měla generálova choť Běla Syrová říci, že „by manžel pokládal za projev vděčnosti, kdyby byl navržen na prezidenta republiky‘‘. Sám Syrový k tomuto prý neměl žádných připomínek a zdálo se, že s manželkou souhlasí. Ovšem ani Syrovému, ani jiným výše zmíněným kandidátům se této pocty nedostalo. Žhavým adeptem se stal právník a dlouholetý prezident Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. Tím se dostáváme k druhému jednání o hlavě státu v bytě Syrového. Bylo totiž třeba kandidáta na prezidenta představit vládě, jejím členům, a vzájemně se tak poznat. Ovšem aby toto setkání neproniklo na veřejnost a nevyvolalo jakékoliv rozruchy, uskutečnilo se nikoliv v sídle vlády, ale opět v bytě generála Syrového. Sám Hácha souhlasil se svojí kandidaturou, tu navíc posvětila vláda a 30. listopadu 1938 měla druhá republika konečně prezidenta.

V prezidentské volbě ale přece jen hrála postava Syrového významnou roli. Byl to předseda vlády, ke kterému po zvolení zamířil nově zvolený prezident s žádostí složit inaugurační slib. Premiér Syrový také prezidenta Háchu doprovázel do Národního shromáždění v budově Rudolfina i na Pražský hrad. Není divu, že je na fotografiích z prezidentské volby jednooký generál tak hojně zastoupen. Jak stojí ve zmíněné biografii Syrového, šéfredaktor Lidových novin Eduard Bass k volbě poznamenal, že „voják uvedl v čelo státu soudce‘‘.

Po volbě Háchy nastala druhého dne další politická změna. Vláda Syrového podala demisi a prvního prosincového dne vznikl nový vládní kabinet v čele s Rudolfem Beranem. I v tomto členském seznamu však stálo jméno Syrového, a to v kolonce ministra obrany.

Může se vám zdát, že období bez prezidenta od 6. října do 30. listopadu je poměrně dlouhá doba. Změna státních hranic a vůbec tehdy se dějící převratné změny však dovolily i tuto skutečnost. Dle dřívějších zvyklostí a právního ukotvení měl být po rezignaci prezidenta zvolen jeho nástupce do čtrnácti dnů. Tak tomu kupříkladu bylo v případě abdikace T. G. Masaryka a nástupu Beneše. Za druhé republiky však dlouho nebylo jasné, jaké poslanecké a senátorské mandáty s ohledem na odstoupení hranic zaniknou, a kolik zákonodárců tak bude moci novou hlavu státu volit.

Střih o tři dekády později
Z konce roku 1938 se nyní přesuňme o více než třicet let později. Tehdy se v době pražského jara Třebíčsko „svého‘‘ muže na Hradě dočkalo, a to v podobě Ludvíka Svobody. Právě s ním se také v sídle prezidenta na sklonku svého života Syrový setkal.

V kritických dnech ohrožení republiky býval Syrový na Pražském hradě téměř každý den, honosné prostory někdejšího sídla českých králů však po druhé světové válce nahradily špinavé a chladné vězeňské cely. Roky 1945-1960 strávil bývalý legionář, vysoký vojenský hodnostář a politik za mřížemi. V samém závěru života však ještě na Hrad zavítal. V září 1969 uspořádal tehdejší prezident Ludvík Svoboda připomínkovou akci k 55. výročí od vzniku České družiny v Kyjevě. Mezi pozvanými nechyběl ani hrdina první světové války Syrový. Symbolicky se tak v sídle prezidenta setkali dva rodáci z Třebíčska, dva legionáři a dvě osobnosti československého vojenství. Lze také říci, že pro mnohé dvě kontroverzní postavy našich dějin. Jedna strana stále vidí Syrového jako generála, který přijal Mnichovskou dohodu a po okupaci si třese pravicí s Hitlerem, druhá zase hledí na Svobodu skrze jeho napojení na Sovětský svaz. Oba místní generálové si samozřejmě nenesou čistý štít, ostatně kdo je bez viny, nechť hodí kamenem. Avšak hledí se na obě postavy stejnou měrou?