Ve veřejné paměti je zakotveno několik historických dat, které si pamatuje snad téměř každý. Ačkoliv by všichni nedokázali přesně říct, k čemu, proč a v jakém kontextu došlo, hned vyplivnou: 1212 – Zlatá bula sicilská, 1415 – upálení Mistra Jana Husa, 1620 – bitva na Bílé hoře. Od základních škol stále omílaná data. V paměti však nejsou uchovány pouze konkrétní roky, ale i jednotlivé dny. Některé nám připomíná náš svátkový kalendář, jiné se staly známými i bez legislativního ukotvení. Buď se jedná o tak silné události, nebo se do pamětí vryly díky jejich častému připomínání v minulosti. Obojí platí pro 25. únor. Většina lidí si s tímto datem jistě spojí rok 1948, převzetí moci komunistickou stranou a onu proslulou větu „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky‘‘. Toto datum však ale není pouze o Gottwaldovi a jeho slavné řeči na Václavském náměstí.
Únor 1948 coby špička ledovce
Co vůbec brát za počátek komunismu u nás? Za ten prvotní bod bývá označován právě 25. únor 1948. Nutno však podotknout, že únorové události jsou jen pouhou špičkou pomyslného ledovce. Moc do svých rukou nedostali komunisté znenadání díky demisi demokratických ministrů. Kde tedy můžeme hledat ten skutečný počátek?
V Mnichově 1938, kdy českoslovenští občané i jejich prezident Edvard Beneš ztratili důvěru ve své západní spojence? Podpisem československo-sovětské spojenecké smlouvy 12. prosince 1943? Na konci druhé světové války doprovázeným silnou levicovou náladou obyvatelstva? Nebo rozhodnutím o politickém uspořádání v poválečném Československu? Vše jsou spojité nádoby, a nelze tak počátek komunismu umístit do února 1948. Samotný systém třetí republiky nejde také nazvat demokracií v plném slova smyslu. Na moci se v systému Národní fronty v českých zemích podílejí pouze čtyři politické strany, jiné po válce nebyly povoleny, a opozice tak neexistuje. Kromě toho drží komunisté již od roku 1945 ve vládě důležité resorty vnitra, informací, zemědělství, svého člověka v podobě nestranického Ludvíka Svobody mají i na ministerstvu obrany. Jistě, předsedou první poválečné vlády je sice sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, avšak jeho pozdější osud a těsné sepjetí s komunisty je všem známé.
Ostatně i onen Košický vládní program pojednávající o poválečném uspořádání je zejména odrazem programu komunistické strany. To ale není vše. K naprostému uchopení moci komunistům posloužila nejen z jejich strany brilantní propaganda, ale i infiltrace jiných politických stran a útoky na své protivníky. Jakousi zkouškou k úplnému převzetí moci pak byl podzim 1947 na Slovensku, kde komunisté osočili Demokratickou stranu z protistátní činnosti a tamější politické uspořádání zvrátili ku svému prospěchu. Na Slovensku to šlo poměrně hladce, na řadě tak byla celá republika.
Co se dělo před návratem z Hradu?
Rozbuškou k únorovým událostem se staly personální změny v pražském oddělení Sboru národní bezpečnosti. Jak jinak než ve prospěch KSČ. Ministři nekomunistických stran na vládním zasedání v pátek 13. února odsouhlasili, aby komunistický ministr vnitra Václav Nosek od těchto kroků upustil. Nestalo se však a vypukla vládní krize. Ministři stran národně-socialistické, lidové a slovenské Demokratické se tak po dnech jednání a strategického rozhodování odhodlali jít do odvážného kroku v podobě podání demise. Problém však byl ten, že z šestadvacetičlenné vlády podalo 20. února demisi pouze dvanáct ministrů. V těchto kritických dnech se na plné obrátky rozjely komunistické nátlakové akce, jejichž cílem bylo zaktivizovat masy, a přinutit tak prezidenta k přijetí demisí. V tomto případě by si tak komunisté doplnili vládu o nové členy. O ty, kteří jim byli nakloněni.
Z rozhodnutí KSČ vznikly Akční výbory Národní fronty, ve městech se pořádaly demonstrace na podporu komunistů a vyzývající k přijetí demise a vyzbrojováním dělníků si komunisté budovali i vlastní ozbrojené jednotky. Vše pod dohledem sovětských poradců. Významnou roli zde hrála ona dělnická třída. Kupříkladu i ze sjezdu závodních rad a odborů vzešla rezoluce podporující politiku KSČ a na 24. února se naplánovala generální stávka. Pod tímto vším tlakem a obavami ze zásahu milicí a hrozbou občanské války prezident Edvard Beneš nakonec demisi dvanácti ministrů přijal. Komunistům se tak podařilo uchopit moc bez násilné revoluce, ač se to příliš nepozdávalo soudruhům ze Sovětského svazu.
Ovšem o převzetí moci v rukavičkách a dle ústavních pořádků nemůže být řeč. Na poslední chvíli podali demisi i dva sociálně demokratičtí ministři, vláda se přesto pouze restaurovala dle Gottwaldových návrhů. Také nátlak ze strany ulice a vyzbrojených dělníků, kteří se promenádovali Prahou, nepatří do demokratické společnosti. „Občané, občanky, soudruzi, soudružky. Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu presidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy přesně tak, jak byly podány, přijal,‘‘ sdělil na Václavském náměstí předseda vlády Gottwald. Dav jásal. Co následovalo dál? Komunisté doplnili vládu o vhodné kandidáty. Političtí a ideoví odpůrci se uchýlili k emigraci a ty, kteří to bohužel nestihli, čekalo pronásledování a perzekuce.
Chladný únor na Třebíčsku
Únor 1948 je především a pochopitelně spjat s děním v Praze. Ovšem i zde na Třebíčsku veškeré události silně rezonovaly. Tak jako při generální stávce a nevydařeném levicovém puči v roce 1920 hrál zde ve městě významnou roli Augustin Kliment, v roce 1948 se zde setkáváme především s jeho bratrem Karlem, toho času vedoucím tajemníkem Okresního výboru KSČ v Jihlavě. Už z kraje roku Kliment v Jiskře poznamenal, že rok 1948 bude rokem „závažných rozhodnutí‘‘ a „rokem velkého vítězství socialistické myšlenky‘‘.
Vládní krizi v únoru 1948 zde sledovali především činovníci politických stran a samozřejmě třída pracujících. Kupříkladu veřejná slyšení o aktuální politické situaci se konala v Baťově továrně i závodech UP a Devátého května (Dekva). Právě
z těchto podniků zamířili také delegáti na zmiňovaný a přelomový sjezd závodních rad a odborů v Praze. „Všichni dali při památném hlasování svůj hlas Gottwaldově vládě a podpořili návrh, aby prezident republiky dr. E. Beneš přijal demisi ministrů buržoazních stran,‘‘ vzpomínalo se o čtyřicet let později v třebíčské Jiskře. Kromě Prahy se ale zástupci dělnictva z Boroviny účastnili i setkání ve Zlíně, aby jak se píše v publikaci Kapitoly z dějin KSČ na Třebíčsku, „zjistili, jak si počíná proletariát v největším našem obuvnickém závodě‘‘. Po ohlášení vzniku Lidových milicí se též místním dělníkům dostaly do rukou zbraně a jednotlivé podniky byly v pohotovostních stavech. Jak je vidno, z publikací a novinových článků vyplývá, že se únor na Třebíčsku odehrával především v továrnách, kde se také brzy ustanovily Akční výbory NF. Pozadu však ve své činnosti ale nezůstali ani členové demokratických stran.
Kupříkladu zde v regionu silní lidovci uspořádali 24. února v moravskobudějovické Besedě velké shromáždění na podporu své politiky. Jak se později vzpomínalo v místním tisku: „Tam se poslanci Charvát a Sochorec pokoušeli přesvědčit rolníky, že pro komunisty je rolnictvo jen podřadnou složkou národa a že Ďurišovy zemědělské zákony porušují nedotknutelnost soukromého vlastnictví. To už byly ale jen poslední pokusy bez naděje na reálný úspěch.‘‘ Stoupenci národních socialistů šířili zase po fabrice v Borovině stranický tisk Svobodné slovo s protikomunistickým obsahem. Přání znějící z továren bylo přijetím demise a rekonstrukcí Gottwaldovy vlády naplněno. Ovšem zkrotit poněkud nepoddajný region, jakým Třebíčsko a vůbec celý Jihlavský kraj byl, nebylo pro komunistickou státní moc jednoduchou záležitostí.
Role Lidových milicí
Důležitou součástí nejen února 1948, ale celého období komunistické vlády, byly Lidové milice. Zbraně v rukou dělníků a možnost jejich vpuštění do akce byly pro komunisty stěžejní. Už po roce 1945 se ve fabrikách objevovali pracující se zbraněmi v ruce, ti však měli za úkol střežit jejich znárodněné pracoviště. „My, komunisté v Borovině, jsme před únorem 1948 pomáhali zajišťovat ochranu závodu, železničních mostů i dalších objektů,‘‘ vzpomínal například v roce 1988 člen okresního štábu Lidových milicí Josef Pokorný. Roku 1948 se ale role mění, zbraň do ruky dostalo vícero dělníků a jejich úkolem už nebylo strážit pouze konkrétní továrnu, ale stranické zájmy. Milicionáři se v roce 1948 stali jedním z nátlakových prostředků v době vládní krize a po následujících čtyřicet let jakousi nelegální armádou KSČ.
Po konci druhé světové války disponovali borovinští milicionáři pouhými třinácti puškami, které zde zůstaly po Rudé armádě. Větší vyzbrojenost pak přišla s únorovou krizí.
O této době Pokorný poznamenal: „Byla ustavena družstva a čety. Výcvik prováděli soudruzi Zimerman, Caha a další. Ze začátku jsme cvičili na nádvoří v závodě pořádkové cviky. Tehdy jsme ještě neměli žádné uniformy. Cvičili jsme v civilu. Jen s páskou LM na rukávě.‘‘ Podobně i v dalších třebíčských závodech se začaly řady milicí ve druhém měsíci roku 1948 rozrůstat.
Převzetím moci ale milicionáři neschovali své zbraně, stále byli ozbrojenou, avšak legislativně neukotvenou, složkou strany. V závěru 40. let čítaly milice na Třebíčsku jednapadesát jednotek a svými slovy „udržovaly veřejný pořádek‘‘. Účastnily se jak dopadení střelců z babické školy, tak například i zátahu proti členům odbojové organizace Světlana. Kdysi dělnické jednotky strážící své závody se tak postupně vyvinuly v jednu z opor režimu připravenou kdykoliv zakročit proti nepřátelům režimu. Ať už se jednalo o jakoukoliv dekádu 20. století.
Nejen Gottwald a jeho okolí: 25. únor poněkud jinak
Jak dokáže být život hravý až tragicky absurdní ukazuje i to, co se dále 25. února událo. Zatímco v roce 1948 k davu na Václavském náměstí řeční Klement Gottwald a komunisté se dostávají zcela k moci, pětadvacátý únor let následujících se bohužel silně týká opačného spektra obyvatelstva – ideových nepřátel komunistů.
Druhé výročí „Vítězného února‘‘ zastínila vysokým komunistickým špičkám zpráva, že v sanatoriu v pražské Legerově ulici zemřel na následky mučení a týraní během výslechů farář Josef Toufar. Proč zrovna smrt kněze z Číhoště mohla některým špičkám KSČ zastínit oslavy února? Po psychickém a fyzickém nátlaku se podařilo vyšetřovatelům StB z Toufara doslova „vymlátit‘‘ doznání, že úmyslně pohnul křížkem v kostele, a domněle tak vytvořil svým farníkům zázrak. S knězem pak hodlali komunisté uspořádat monstrproces, který by byl ostře namířen proti nepoddajné církvi.
Rok po smrti P. Josefa Toufara přinesl 25. únor další podstatnou událost. Zatímco však u číhošťského faráře tímto datem život skončil, zde na Třebíčsku zásadní dění 50. let teprve začínalo. Píše se 25. únor 1951. Denním tiskem se nesou zprávy o připomínce února a jistě i Klement Gottwald si na onen slavný den přiťukl štamprličkou. A ne jednou. Mezitím v Chlístově probíhá zkouška místního ochotnického sboru. Té je přítomen i rokytnický kněz Jan Bula, a tak neznámý muž v uniformě SNB klepe v podvečerních hodinách na svého známého na faře v Rokytnici marně. Počká však na něj. Tím mužem není nikdo jiný než Ladislav Malý, jehož jméno se ani ne po půlročním putování regionem vryje zásadně do místní paměti.
Mnoho podob února
Den 25. února není pouze
o známých politických jménech jako Gottwald, Beneš, Zápotocký, Zenkl, Šrámek, Drtina, Laušman a další. Samotný 25. únor 1948 se promítl do života i těch nejběžnějších dělníků, kteří mnohdy tvořili mikrodějiny ve svých obcích a pracovištích. Mnoho podob 25. února pak spočívá také v tragičnosti tohoto data v dalších letech.
Únoru 1948 z třebíčského pohledu se budeme věnovat i v příštím vydání.
Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
BAŠTA, Jiří. Lidové milice – nelegální armáda KSČ. In: Paměť a dějiny 2008/02.
ČAPKA, František. 2010. Dějiny zemí Koruny české. Libri.
Jiskra 8/1988.
Kapitoly z dějin KSČ na Třebíčsku 1921-1981. Západomoravské muzeum v Třebíči. 1981.
KAPLAN, Karel. 1997. Pět kapitol o únoru. Doplněk
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2022. Přepište dějiny podruhé. Jota.
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2023. Přepište dějiny potřetí. Jota.
Totalita.cz
