Období komunismu v Československu bývá především rámováno roky 1948 a 1989. Na jedné straně máme Klementa Gottwalda hovořícího za chladného února na Václavském náměstí, že se právě vrátil z Hradu, na straně druhé symbol dvou vztyčených prstů ve tvaru písmena V. Ať už u protestujících studentů, občanů nebo u Václava Havla. Naše společnost však nepřešla do demokratického zřízení zčistajasna na konci roku 1989. Ačkoliv dle zákona 181/2007 Sb. o Ústavu totalitních režimů (ÚSTR) a Archivu bezpečnostních složek končí komunismus zvolením Havla prezidentem 29. prosince 1989, pomyslných milníků by se dalo nalézt více. Jedním z nich může být třeba zrušení Státní bezpečnosti, k němuž došlo 15. února 1990.
Počátkem nebyl rok 1948
Ač je StB neodmyslitelně spjata s komunistickou mocí, její počátek nenajdeme po únoru 1948, ale dříve. Přelom jara a léta 1945 se na území Československa nesl především ve znamení zmatků, a ačkoliv již byla válka v Evropě ukončena, stěží se dá hovořit o bezpečném prostředí. Přece jen v pohraničních oblastech probíhaly divoké odsuny německých obyvatel, po celé republice se hledali kolaboranti, skuteční či domnělí, a do toho tu nadále pobíhala partyzánská uskupení a revoluční gardy. „Na místa v bezpečnosti nastupovali někteří vězňové propuštěni z nacistických věznic a koncentračních táborů a ve výkonu služby se projevilo, že ne všichni překonali touhu po pomstě,‘‘ uvedl renomovaný historik Karel Kaplan ve své práci Protistátní bezpečnost. Z těchto důvodů bylo zapotřebí dostat se ze všech zmatků a za pomocí nových bezpečnostních orgánů opět nastolit pořádek. V době poválečné euforie se tak začal z návrhu ministerstva vnitra rodit nový policejní aparát – Sbor národní bezpečnosti (SNB). Prvorepubliková struktura četnictva šla stranou, zároveň nastala i proměna samotného sboru. Mnozí příslušníci prvorepublikové bezpečnosti neprošli prověrkami, jiní svůj charakter ušpinili za okupace, zároveň se nově do orgánů ministerstva vnitra zapojili bývalí odbojáři a vězni z koncentračních táborů. Ostatně přesně tento příběh může být veřejnosti znám z propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana. Hlavní hrdina a jeho kolega plukovník Kalina vstupují do bezpečnostních složek právě po návratu z koncentračního tábora. Nově vznikající bezpečnost se měla dle plánu ministerstva členit do pěti základních útvarů – pořádková, kriminální, pohotovostní pluk, zpravodajství a právě Státní bezpečnost. Poslední dvě složky se posléze sloučily v jednu.
S budováním bezpečnosti se prolínají, a nelze je zde vynechat, ambice komunistů. Ti ve snaze upevnit si své dominantní postavení na politické mapě si při jednání o nové vládě vymohli významné resorty jako vnitro, zemědělství a informace. Přece jen přerozdělením půdy na ministerstvu zemědělství získáte širokou podporu veřejnosti a informace vám umožní sledovat a korigovat veškerá média a tok informací. Zvláště pak ministerstvo vnitra bylo ze strategického hlediska stěžejní. Pomocí dosazení „správně smýšlejících‘‘ osob a očisty resortu, přípravy kauz, osočování protivníků a represí umožnilo vnitro v éře třetí republiky komunistům postupný nástup k moci. Ostatně právě personální změny v SNB způsobily v únoru 1948 vládní krizi, po které komunistická strana získala moc ve státě zcela do svých rukou. V následujících dekádách pak resort vnitra napomáhal k udržení mocenského monopolu.
Několik tváří StB
Státní bezpečnostní a zpravodajská služba sice existovala už za první republiky, avšak oproti té po ovládnutí komunisty byla odlišná. Jak uvádí historik Kaplan, tajná Státní bezpečnost za první republiky chránila demokratický stát proti vnějším nepřátelům, ta poúnorová byla berličkou komunistů k uchopení a následnému udržení moci. I za cenu zločinů, porušování lidských práv a svobod a nezákonností. Zkrátka účel světí prostředky.
V agendě ministerstva vnitra po druhé světové válce měla StB poněkud zvláštní postavení. Ačkoliv bývala označována jako ona neuniformovaná složka SNB, byla primárně řízena rozkazy ministerstva vnitra a Ústředním výborem komunistické strany. Postupnými čistkami se dostala StB zcela do rukou KSČ a jejích špiček. Zjednodušeně můžeme říci, že byla pevnou oporou komunistické strany, vykonavatelkou její moci, a to bez jakékoliv kontroly. Za třetí republiky se příslušníci StB podíleli například na kampaních proti demokratickým politikům (viz v předminulém čísle představený příběh Vladimíra Krajiny), infiltraci stran Národní fronty a provokacím, čímž dopomohla dojít až k únoru 1948. Poté se tajná policie rozjela na plné obrátky. Zde se už především pohybujeme v obrazech nám známých z knih a filmů – sledování lidí, fyzické násilí, vydírání, mučení a spoluúčast na politických procesech. A na co upínali příslušníci StB svoji pozornost? Paleta jejich činnosti byla poměrně pestrá. Věnovali se nepřátelům vnitřním (poltičtí konkurenti, třídní nepřátelé, církev, sedláci, disent), ve spolupráci s KGB i těm vnějším (západní svět). Předmětem jejich zájmu ale byla též témata ekonomická.
Když se ohlédneme za minulým stoletím, je třeba zásadně rozlišovat mezi komunismem v jednotlivých dekádách a dějinných etapách. Nelze brát komunismus mezi lety 1948 a 1989 jako celek. Podobně je tomu i u StB. Lze najít rozdíl mezi činností příslušníků StB v 50. letech a za normalizace. Zatímco v 50. letech se její příslušníci uchylovali ke krutostem a násilí, v 60. letech přišlo uvolnění poměrů a po roce 1968 už nebyl hlavní zbraní fyzický teror, ale předně psychický nátlak. Ideoví nepřátelé jsou tak v prvních letech komunismu týráni, mučeni a v mnoha případech zabiti (Heliodor Píka, Milada Horáková, Josef Toufar, Babice), za normalizace byli perzekuovaní hlavně vydíráni, strašeni, nuceni k emigraci (Akce Asanace, chartisté). Ani po roce 1968 se ale výslechy samozřejmě neobešly bez násilí. Činnost StB tak po čtyři dekády její existence pojí následující: pošlapávání základních lidských práv a svobod, neúcta k člověku, nátlak a teror. Co se počtu zaměstnanců StB týče, na počátku 50. let se číslo pohybovalo okolo pěti a půl tisíci, na konci režimu šel počet dokonce ke dvanácti tisícům. To ale hovoříme o zaměstnancích, v případě spolupracovníků se jedná o desítky až stovky tisíc.
Kapitola StB se uzavřela po necelých pětačtyřiceti letech. Vláda Mariana Čalfy nejprve v prosinci 1989 činnost StB pozastavila, k jejímu úplnému zrušení pak došlo zkraje roku následujícího. Posledního ledového dne 1990 vydal ministr vnitra Richard Sacher rozkaz ke zrušení StB, který vešel v platnost 15. února 1990.
Situace v Třebíči
O činnosti StB v Třebíči a jejím okolím vydal před třinácti lety publikaci Martin Herzán, jenž se opírá mimo jiné o archiválie Archivu bezpečnostních složek, Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a okresních archivů v Třebíči a Jihlavě. Autor uvádí, že v samotné Třebíči působilo na počátku 50. let pouze 6 pracovníků StB, na konci 80. let 20 ve městě a okolo 100 příslušníků v dukovanské elektrárně. Za pětačtyřicet let se sídlo StB nacházelo na třech místech. Tím prvním byl dům na rohu ulic Jejkovská brána a Soukenická, mezi lety 1948 a 1977 dnešní Okresní soud v Třebíči a do roku 1990 budova, kde se nyní nachází Policie ČR. Mimo to však měla StB i další pobočky, například v již zmíněných Dukovanech.
Činnost třebíčské StB se nijak zásadně nelišila od jejich kolegů z jiných okresů. Příběhy perzekucí třídních nepřátel, místního disentu, nepohodlných osob ze strany třebíčské StB, sledování a donášení těch nejprostších lidí v roli spolupracovníků. To vše je bezesporu zajímavé, leč pro někoho citlivé a zraňující. Znatelnou stopu však v regionu zanechal o stupínek vyšší orgán – Krajská správa velitelství StB v Jihlavě. Právě tu, v budově v jihlavské Hluboké ulici, probíhaly kruté výslechy na počátku 50. let v souvislosti s babickým případem. Jedním ze zde nejobávanějších vyšetřovatelů byl jistý Antonín Achylis
(1923-1993), kralický rodák a na počátku 50. let občan Třebíče. Ten nechvalně proslul nelidským zacházením a krutými výslechy za pomocí podomácku vyráběnými nástroji.
Případ Babice a role StB
Bezesporu největší událostí zde na Třebíčsku, která se StB a jejích příslušníků týká, jsou právě Babice z roku 1951. Dlouhá léta se vedou debaty a spekulace, jakou roli zde bezpečnostní orgány hrály. Na jedné straně stále žije názor, že celá akce byla záměrnou provokací StB s cílem došlápnout si na ideové nepřátele. Tuto teorii zastávali jak někteří perzekuování, tak i široká veřejnost za pražského jara a po sametové revoluci. Dokonce ji lehce rozvířil i již zmíněný major Zeman. V pětadvacátém díle nazvaném Štvanice je Zeman předvolán před soud a epizodou se táhne otázka, zda celá akce v Babicích (Plánicích), nebyla pouhou provokací bezpečnosti. Seriál zde reaguje na rehabilitace roku osmašedesátého a úvahy o možném zapojení StB do babického případu. Dle podobných úvah byla celá akce v režii StB, na jejímž konci měli skončit za mřížemi a na šibenicích nepřátelé socialismu, a podařilo by se tak zkrotit poněkud nepoddajný region se silnou religiozitou, velkou podporou lidové strany a odporem ke kolektivizaci. Ač v natočeném seriálu vyjde Zeman ze soudního líčení úspěšně, díl měl být zcela jiný. V původním scénáři měl sám Zeman přemýšlet, zda nebyl pouze pomyslnou figurkou na šachovnici StB, zda vše nebylo jinak.
Případ Babice sice budí kontroverze a je pro některé možná opředen řadou tajemství, přímé řízení Ladislava Malého ze strany StB však není přímo dokázáno. Jak také v knize Babické vraždy uvedl historik Michal Stehlík. Státní bezpečnost region skutečně sledovala, avšak ne kvůli Malému. Už na konci 40. let vznikla na Moravskobudějovicku odbojová skupina kolem koláře z Litohoře Gustava Smetany, jejíž členem byl i zasloužilý partyzán, lidovec a šebkovický sedlák Antonín Plichta. Státní bezpečnosti se však na podzim 1950 podařilo skupinu infiltrovat jejím agentem Františkem Marečkem. Pod jménem major Vašek tak se Smetanou a spol. spolupracoval a díky tomu získával pro bezpečnost informace o chystaném odboji. Bezpečnost tedy měla oblast Moravskobudějovicka pod kontrolou, na jaře 1951 se ale k jejímu překvapení začaly dít neočekávané věci v jiných vsích. Prapodivné putování Ladislava Malého zdejším regionem zaktivizovalo Státní bezpečnost, která se kromě pozatýkání „spolupracovníků‘‘ Malého rozhodla také k zásahu infiltrované skupiny okolo Smetany.
Státní bezpečnost tak skutečně měla jednu odbojovou skupinu pod dohledem, ne však tu Malého, údajného agenta CIC. Dění od února do července 1951 bylo na základě výzkumu historika Stehlíka individuální akcí notorického alkoholika se snem o vojenské kariéře. Dobová atmosféra, očekávání války a pádu komunismu pak lehce dopomohly tomu, že Malý na svou stranu zlákal spoustu důvěřivých osob. Celé akce pak dokázala bezpečnost a komunistická moc využít k tvrdým, nepřiměřeným, ale hlavně nespravedlivým represím proti sedlákům, církvi a politickým odpůrcům.
Dosud živé téma
Na Třebíčsku se StB pojí především s 50. léty a tragickými událostmi celorepublikového rozměru. Státní bezpečnost se tu však až do roku 1989 znatelně dotýkala života řady rodin. I dnes, pětatřicet let po zrušení StB, se jedná o stále živé a vyhledávané téma. Návrat k demokracii umožnil znovu otevřít dosud tabuizovaná témata, ale také samotné svazky Státní bezpečnosti. Jen domýšlet, co vše by se nám naskytlo při prohlížení těch svazků, které bohužel byly na podzim 1989 urychleně skartovány.
Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
HERZÁN, Martin. 2012. Třebíč ve spárech Stb: Historie a perzekuce tajné policie KSČ na Třebíčsku 1945-1990.
KAPLAN, Karel. 1999. Nebezpečná bezpečnost: Státní bezpečnost 1948-1956. Doplněk.
KAPLAN, Karel. 2015. Protistátní bezpečnost. Plus.
RŮŽIČKA, Daniel. 2005. Major Zeman: zákulisí vzniku televizního seriálu: propaganda nebo krimi? Práh.
STEHLÍK, Michal. 2016. Babické vraždy. Academia.
Totalita.cz
