Jan Uher

06. 09. 2024.

1948

RUDÍKOV (juh) –Jméno Jan Voneš ještě před pár týdny znali jen ti, kteří se zajímají o cyklistiku. Přitom se jedná o českého dráhového cyklistu, který se v posledních letech stal jedním z předních českých závodníků v tomto sportu. Narodil se 30. prosince 2000 v Rudíkově. Původně se věnoval fotbalu, ale ve třinácti letech přešel k cyklistice. Tu dříve závodně provozoval i jeho otec v mládežnických kategoriích. Trénovat cyklistiku začal v klubu TJ Favorit Brno. Od té doby se stal jedním z nejvýznamnějších českých cyklistů, přičemž od roku 2023 reprezentuje Duklu Praha a tým TUFO–Pardus Prostějov.

Na olympiádě v Paříži 2024 se umístil na 12. místě v omniu a 7. místě v madisonu, kde závodil společně s Denisem Rugovacem. Výsledky obou závodů překvapil a jsou považovány za velmi solidní výkony. Vždyť jeho soupeři byli nejlepší světoví cyklisté. Rozjeli jsme se do nedalekého Rudíkova a s Honzou Vonešem si nejen o jeho cestě do Paříže povídali.

Vaším původním sportem byl fotbal. Co vás vedlo k rozhodnutí ho opustit a začít se věnovat cyklistice? Byl v tom nějaký klíčový moment, nebo to bylo postupné rozhodnutí? Podporoval vás v tomto rozhodnutí váš otec?
Myslím, že ani ne. Ale fotbalových tréninků i utkání ubývalo a já chtěl něco dělat. Doma jsme měli druhé silniční kolo, které předtím používal můj bratr, a tak jsem si s ním párkrát vyjel na výlet. Bylo to přirozené, pohoda. A potom se objevily místní závody Křížanovská padesátka. Řekl jsem si, že to zkusím a hned napoprvé jsem vyhrál. Ten úspěch mě motivoval, a tak jsem to zkusil znovu, tentokrát na závodech Zlaté kolo Vysočiny. A tam už byl trenér TJ Favorit Brno pam Jiří Dofek, kterého můj výkon zaujal.

Ukázalo se, že máte pro cyklistiku talent. V čem podle vás ten talent spočívá? Je to o hlavě, nebo jste měl už od začátku silné nohy?
No, možná to bylo kombinací všeho. Hraní fotbalu mi určitě pomohlo a dalo mi dobrý základ. Když jsem začal jezdit na kole, cítil jsem, že mám výhodu v kondici. Postupně jsem zjistil, že mi cyklistika sedí, hlavně na dráze. Tam jsem mohl využít nejen svou sílu a vytrvalost, ale také způsob myšlení. Prostě mně to sedlo. Takže přes týden jsem trénoval tady na silnici a jednou týdně jel do Brna na velodrom.

Co vás na dráhové cyklistice tolik přitahuje? Vždyť je to jen kroužení po okruhu, a navíc je to i nebezpečné s těmi klopenými zatáčkami…
Je to adrenalin. Líbí se mi ta rychlost, koncentrace a taky, že je to trochu boj se sebou samým. Na dráze musíte být nejen rychlý, ale i takticky přemýšlet. A to mě baví. Měl jsem i výhodu v tom, že jsem měl sílu šlápnout do těžšího převodu, což mi na dráze pomáhalo. Postupem času, jak jsem se do toho víc dostával, jsem zvyšoval svou váhu a sílu, což mi dalo další výhodu právě na dráze. Rychlost, taktika a síla – to jsou věci, které mě na dráhové cyklistice opravdu chytly.

V čem se vlastně liší kolo na dráhu od toho silničního?
Dráhové kolo nemá brzdy a má jenom jeden pevný převod, který si zvolíte před závodem a během jízdy už ho nemůžete změnit. Vaše cyklistické tretry jsou pevně zacvaknuté do pedálů, takže musíte neustále šlapat. Pokud přestanete šlapat, kolo vás má tendenci vykopnout, což může být nebezpečné, hlavně pokud máte lehký převod. Když jsem začínal, také se mně to stalo. Ale teď už jezdíme na obrovské převody, které člověka přetlačí.

Drsný sport. Jak se vlastně vyvíjela vaše sportovní kariéra? Jak jste se dostal od začátků až tam, kde jste teď?
Hrozně mě to bavilo, ale nepřeháněl jsem to. Dělal jsem to, co bylo potřeba, ale nepřidával jsem nic navíc.Těžil jsem především z dráhových tréninků. Tady jsem se projížděl hlavně pro zábavu. Po roce, co jsem začal, jsem byl mistr republiky na dráze, ale v úplně jiné disciplíně, než jezdím teď. Bylo to ve sprintu a měl jsem tehdy veliké štěstí. Už jenom proto, že jsem byl o rok mladší než soupeři.
Když jsem se dostal mezi juniory, začal jsem si uvědomovat, že bych se mohl cyklistice věnovat naplno a dosáhnout něčeho většího. A to se mi postupně dařilo. V prvních dvou letech mezi mládežníky jsem se stal známým na závodech, ale až v juniorské kategorii jsem začal vážně zvažovat, že bych to mohl dotáhnout daleko. Postupně jsem se dostával na mezinárodní závody, což mě motivovalo ještě víc.
V dospělých kategoriích pak přišel zlom. Chtěl jsem změnit klub, ale v Brně mě nepustili, což byl pro mě náročný rok, kdy jsem vážně přemýšlel, jestli vůbec chci pokračovat. Nakonec ale pochopili, že nemá cenu mě držet a já mohl nastoupit v Dukle Praha, kde začala větší cyklistika.
Pak ale začal covid, a zatímco ostatní kluci si nakládali a jezdili 300 km denně, já to vzal za opačný konec a pomáhal tátovi v práci. A když to uvolnili, já byl odpočatý a natěšený. Ostatní byli utahaní, protože to přeháněli.
Po dvou měsících jsme jeli na veliké závody do Itálie a já byl třetí ve své kategorii. Celkově jsme byli s kamarádem čtvrtí. Jel jsme poprvé s Denisem Rugovacem, se kterým jezdím madison. A rok na to jsem byl na seniorském mistrovství světa. Tenkrát jsme si řekli, že se pokusíme kvalifikovat na olympiádu.

Což se vám podařilo a jeli jste. Jaké to je ocitnout se na olympiádě?
Bylo to neskutečné. Původně jsme v olympijské vesnici neměli bydlet, protože dráha je dál, ale to nevyšlo a byli jsme s ostatními sportovci ve vesnici. A atmosféra tam byla ohromující, neuvěřitelná. Když vidíte všechny ty sportovce z různých koutů světa, je to něco, co si člověk nedokáže ani představit.
A když se podíváte na to, jak jste skončili. V omniu na 12. místě a v madisonu na 7. Je to úspěch?

Rozhodně ano. V omniu, kde jede každý sám za sebe, to byla kombinace čtyř disciplín a tam nás jelo dvaadvacet. V madisonu soutěžilo 15 dvojic. My jsme se do kvalifikace dostali přes nejtěžší cestu, což nás dost posílilo. I když jsme nepatřili mezi favority, povedlo se nám skončit na slušném sedmém místě, což pro nás bylo velkým úspěchem. Na olympiádě totiž není místo na chyby, a to se nám potvrdilo.

Jel jste na olympiádu s myšlenkou na vítězství, nebo jen sbírat zkušenosti?
V mém případě se jednalo především o sbírání zkušeností. Když tam jedete, víte, že se tam sejdou ti nejlepší z nejlepších. Může se stát, že nedojedete do cíle, nebo naopak překvapíte a dostanete se daleko. Na olympiádě bylo 15 týmů a minimálně 12 z nich mělo šanci na vítězství. My jsme byli mezi těmi třemi, kteří mohli překvapit.

O kolik starší byli vaši soupeři?
Favorité byli většinou ve věku 25 až 32 let. Ale jeden z mých vrstevníků skončil třetí v omniu, což je velký úspěch. Takže vyloučené není nic.

Takže před vámi je ještě dlouhá olympijská kariéra. Jak se na to díváte?
Teď, když máme za sebou první olympiádu, už jsme začali přemýšlet o té další. Původně jsem byl v Dukle zařazen až na další olympiádu v Los Angeles. Takže Paříž pro nás byla vlastně takový bonus. Ale dopadli jsme dobře a i trenér nám říkal, že teď máme cenné zkušenosti, které bychom měli využít. Takže už teď se chystáme na příští olympijskou kvalifikaci a doufáme, že se znovu dostaneme do té nejlepší formy a budeme ještě úspěšnější.

Zaujala mě souhra parťáků, kteří se asi musí dokonale znát. Jak moc záleží na tom, aby si dva závodníci dobře rozuměli?
Je to hodně důležité. Během závodu spolu moc nemluvíme, často ani nemůžeme. Ale protože jsme spolu už dva roky, tak víme, co od sebe očekávat. Trávili jsme spolu spoustu času na trénincích a soustředěních, takže jsme se naučili jeden druhého dobře chápat. Pokud si dva závodníci navzájem dobře nerozumí, může to mít negativní dopad na výkon, i když jsou jinak skvělí sportovci.

Takže je nutné být tak trochu kamarádi, aby stačilo jen se na sebe podívat a vědět, co ten druhý myslí?
Přesně tak. Někdy stačí pohled a oba víme, co dělat. Je to klíčové pro úspěch.

Jak se změnil váš život po olympiádě? Jaké máte plány a jak to všechno ovlivnilo vaši kariéru?
Změnilo se to hodně. Na olympiádě jsme si získali respekt, najednou nás začali brát vážně i ti nejlepší sportovci. Dřív jsme byli ti, co se jen snažili probojovat dopředu, ale teď už nás pouští a věří nám. To bylo znát hlavně po omniu, když mi gratulovali. Získat tento respekt byl pro mě velký moment. Co se týče plánů, určitě se chci kvalifikovat na další olympiádu a pokusit se o medaili na mistrovství světa nebo Evropy. To je můj hlavní cíl.

Každý velký úspěch je ohromnou inspirací pro ostatní. Co byste řekl dětem, které přemýšlí o tom, že by se začaly věnovat cyklistice?
Určitě bych jim poradil, aby se sportem začaly později, až budou zralejší. Cyklistika je náročná, a pokud se začne příliš brzy, může se stát, že je to omrzí. Ale jakmile se do toho pustí a začnou mít výsledky, je to skvělý sport, který stojí za to.
Kromě chuti začít musí mít cílevědomost, vytrvalost a odhodlání. Ne vždy to jde hned, někdy to trvá dlouho, než se dostaví výsledky. Ale pokud máte rádi to, co děláte, a jste ochotní do toho dát vše, úspěch přijde.

Děkuji vám za rozhovor!