Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky v srpnu 1968 byl pro tehdejší občany šokem. Veškeré snahy alespoň o částečnou demokratizaci společnosti byly pomyslně pošlapány tanky s bílými pruhy a holinami vojáků. Rozčarování občanů bylo v následujícím roce znát hned několikrát. Od lednového činu studenta Jana Palacha přes bouřlivé oslavy hokejového vítězství nad Sovětským svazem v březnu až po srpen 1969, od něhož aktuálně uplyne pětapadesát let. Vedoucí orgány KSČ se proto pilně připravovaly na roční výročí, které přímo vybízelo k projevům nespokojenosti. Okresní výbor KSČ v Třebíči v tuto chvíli vyžadoval hlavně klid, pořádek a zodpovědnost.

Srpen 1968 s hluboko zapuštěnými kořeny
Již polovina 60. let přinesla proměnu generací v aparátu KSČ. Vedle dlouholetých straníků činných za první republiky a angažovaných komunistů z 50. let se nahoru postupně dostávala také garnitura nová, mladší, o něco liberálně smýšlející. V komunistické straně, která měla od roku 1960 v ústavě zakotvenou vedoucí úlohu ve státě, se tak nyní střetly dva proudy – konzervativní a liberální. Nově se tak začaly otevírat nové otázky týkající se liberalizace ekonomického prostředí, cenzury, rehabilitace politických vězňů předchozí dekády a podobně. Zároveň se rozhoupala židle pod nejmocnějším mužem ve státě, prezidentem a prvním tajemníkem ÚV KSČ v jedné osobě Antonínem Novotným, což vedlo k jeho konci ve veřejných funkcích. Za významné historické milníky roku 1968 běžně vyučované v hodinách dějepisu jsou brány především 5. leden, kdy se Alexander Dubček stal prvním tajemníkem ÚV KSČ, zvolení Ludvíka Svobody novým prezidentem 21. března a 5. duben spjatý s přijetím Akčního programu strany. Na pozadí hesla „socialismus s lidskou tváří‘‘ se tak začaly během onoho pražského jara uvádět v ČSSR do praxe reálie v západních zemích zcela běžné. Došlo ke zrušení cenzury a otevřela se dosud tabuizovaná témata, po letech se obnovil život ve spolcích Junák a Skaut, vznikl Klub angažovaných nestraníků a spolek K 231 sdružující politické vězně, vedly se debaty o obnovení sociální demokracie a Slováci opět otevřeli otázku federalizace státu. Lidé, ač stále žijící v socialismu, se mohli o něco svobodněji nadechnout. Demokratizační proces však nelibě sledovaly ostatní státy východního bloku v čele se Sovětským svazem. Ty v ČSSR viděly ohnisko kontrarevoluce, které je třeba uhasit. Po letních jednáních mezi československými politiky a východním blokem pak přišel rázný krok v podobě invaze v noci z 20. na 21. srpna 1968.

Ve stínu tanků špatně se bratří
„Přišli. Jsou nevyspalí, křečovitě se drží volantu a svého samopalu. Jsou vystrašeni a všude, za každým rohem očekávají kontrarevolucionáře…Nikdo je nezval, ale o tom oni nevědí. Jsou překvapeni spontánním odporem lidu…Ve stínu tanků se však špatně bratří, ve stínu tanků nelze budovat žádné přátelství. A toho si je vědom lid našich národů velmi spontánně,‘‘ psala třebíčská Jiskra ve svém zvláštním vydání ze sedmého dne okupace. Třebíčskem se tanky prohnaly především na frekventovaných trasách Brno-Třebíč a Znojmo-Jemnice. Náporem vojenské techniky doprava kolabovala, často i vinou dopravních nehod a dalších komplikací. Například u Vladislavi sjely dva tanky ze silnice do protékající řeky Jihlavy, v ní pak převrácený tank ležel tři dny. Zdejší scenérie byla podobná těm, které máme v hlavě díky dobovým záběrům a filmovým zpracováním. Ani v Třebíči nechyběly pro vojáky „na uvítanou‘‘ nápisy typu Okupanti, táhněte!, Ivane, běž domů!, 1939 – Hitler, 1968 – Brežněv nebo Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil. Situace ve městě je navždy pro další generace zdokumentována díky unikátním fotografiím Vladimíra Braunera.

Redaktoři výše zmíněné Jiskry přinášeli každým dnem nová jednostránková vydání, ve kterých informovali své čtenáře o aktuální situaci na Třebíčsku i v Praze, zprostředkovávali prohlášení místních špiček KSČ i prostého lidu. Novináři se v těchto dnech postavili na stranu Dubčekova křídla, což bylo znát na obsahu novin. Otištěna zde byla například přání obyvatelstva, aby Československá socialistická republika vystoupila ze svazku Varšavské smlouvy a stala se neutrálním státem. Takovéto výzvy vzešly například od zaměstnanců Jihlavských papíren v Přibyslavicích nebo od občanů z Hroznatína, rodiště prezidenta Ludvíka Svobody. Na straně Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla a dalších tehdy stálo také předsednictvo OV KSČ. Je zajímavé, že i Lidové milice požadovaly odchod okupantů a odsouzení signatářů tzv. zvacího dopisu.

Obyvatelé Třebíčska onu „bratrskou pomoc‘‘ těžce nesli. V jejich výzvě zveřejněné 27. srpna ve zvláštním vydání Jiskry se píše: „Nebojte se angažovat proti okupantům. Ať si kolaboranti píší vaše jména. Život na „svobodě‘‘ se od věznic v okupaci lišit nebude. Naopak. Ve věznicích budou nejlepší synové a dcery našich národů a uvidíte, že bude i legrace,‘‘ Kromě slov podpory, stanovisek a prohlášení výborů uveřejňovala ale Jiskry i výzvy obyvatelům Třebíčska. V další se například dává občanům za úkol, aby přemýšleli, kde se zřídí rezervace pro „sirotky Novotného‘‘ a „Jidáše‘‘. Podobné odhodlání ale u většiny obyvatel bohužel brzy vyprchalo a nastal úpadek do každodenní šedi socialismu. Postupně se přecházelo k normalizaci.

Ozvěny invaze
Přítomnost cizích vojsk vzbudila u řady občanů takové rozhořčení a skepsi, až se rozhodla dát svůj názor veřejně najevo. Uvádí se, že po srpnu 1968 z republiky emigrovalo nad 100 tisíc občanů. Část těch, kteří se rozhodli v republice zůstat, dali najevo svoji nespokojenost hned několika způsoby. Nejznámější protiokupační demonstrace proběhly v březnu a srpnu 1969. V prvním případě bylo spouštěčem vítězství československé hokejové reprezentace nad Sovětským svazem, po kterém se tisíce fanoušků v mnoha městech po republice vydalo slavit do ulic. „Lidé nejenže skandovali výsledek zápasu a provolávali slávu hokejistům, ale nebáli se projevit vzdor vůči okupantům vlastní tvořivostí – od různých rýmovaček po úpravu fasád jednotlivých budov,‘‘ píší historici Milan Bárta, Jan Břečka a Jan Kalous v knize Demonstrace v Československu v roce 1969 a jejich potlačení. Radost a nadšení občanů však zastavil režimem nařízený zásah represivních složek. Dle zmíněných autorů se hokejových oslav po celé republice účastnilo okolo půl milionu obyvatel.

Druhý, velmi hlasitý nesouhlas s přítomností vojsk přišel během prvního výročí okupace, kdy se také protestujícím napříč republikou postavily pořádkové jednotky. Potlačené demonstrace příslušníky SNB, armády a Lidových milicí si zde bohužel vyžádaly i oběti na životech. Avšak byli v republice i takoví, kteří brzy po okupaci upadli do marasmu a jen nečinně přihlíželi, jak se v Československu usazují cizí vojáci. Právě na tuto pasivitu společnosti upozornil 16. ledna 1969 svým činem student Jan Palach, kterého v následujících týdnech následovali další lidé.

Třebíč vyžaduje klid a pořádek
Ač ještě v listopadu 1968 odesílali komunisté ze Západomoravských strojíren, Závodů Gustava Klimenta První brněnské strojírny, vojenského útvaru v Náměšti a dalších institucí rezoluce podporující obrodný proces, brzy na ně čekala zásadní otázka. Jak se vůbec k celému dění roku 1968 postavit a jak se s ním vypořádat? Zejména pro mnohé stranické funkcionáře bylo pražské jaro a k němu zaujaté stanovisko ožehavým tématem. Předseda ONV KSČ v Třebíči František Hons z Předína okomentoval ve svém novoročním textu z ledna 1969 demokratizační proces ve smyslu, že lidé přivítali „odstranění tuhého administrativního byrokratismu‘‘, který neřešil společenské problémy. K tomu Hons však uvedl: „Když se protrhnou hráze rybníka, neteče jen čistá voda. A tak tomu bylo i po lednu, kdy masové sdělovací prostředky nebyly ve své kritice vždy objektivně spravedlivé.‘‘ Jak lze vyčíst, bylo třeba za děním roku 1968 udělat tlustou čáru, ukázat na viníky a pomyslně najet do starých kolejí. Sám Hons byl dokonce mezi lety 1969 a 1971 členem Byra pro kontrolní a revizní politickou práci, které se také podílelo na rozsáhlých stranických čistkách. Po nich o stranickou knížku přišlo okolo půl milionu komunistů.

Oproti Praze, Brnu a dalším větším městům byly měsíce roku 1969 v Třebíči klidnější. I zdejší obyvatelé sice vyrazili v březnu do ulic oslavit slavné vítězství své hokejové reprezentace, ovšem bez větších nepokojů. Rok 1969 se na Třebíčsku, pohledem dobového tisku, nesl ve znamení klidu, pořádku a zodpovědnosti. Zejména čím více se blížilo první výročí od vstupu vojsk, tím více se musela mít strana a její bezpečnostní aparát na pozoru. Toto smutné jubileum totiž přímo vybízelo k hlasitému projevu nesouhlasu. Není tak divu, že v těchto dnech přicházel OV KSČ Třebíč hlavně s výzvou k udržení klidu, pořádku a zodpovědnosti. Novinová vydání z 20. srpna přinášela články s palcovými titulky Tyto dny vyžadují odpovědnost, Zabezpečíme klid a pořádek nebo Pracující žádají klid.

Uvedené a další výzvy se splnit podařilo a masovější protesty, které by dnes byly součástí odborných prací, se městu vyhnuly. Menší třebíčskou stopu ale můžeme najít v brněnských nepokojích. Demonstrace v ulicích Brna probíhaly po celý 21. srpen 1969 a dle historiků Bárty, Břečky a Kalouse byl jejich vyvrcholením večerní střet demonstrantů s bezpečností na křižovatce Leninovy ulice a náměstí Rudé armády, tedy dnešní Kounicovy ulice a Moravského náměstí. Zde demonstranti hodili Molotovův koktejl na vůz bezpečnosti, který následně použili coby barikádu. „Odpor v této části města přijely zlikvidovat tři tanky s radlicemi. Již předtím v 19.15 hod. dorazila zmíněná četa pěti obrněných transportérů OT-64 z Vyškova. Těžkou techniku doplnily posily zhruba 280 vojáků ČSLA a z pořádkových jednotek okresů Brno-venkov, Blansko, Vyškov, Hodonín a Třebíč dorazilo 110 příslušníků VB,‘‘ uvádí trojice historiků ve výše uvedené publikaci o protiokupačních demonstracích.

Na závěr se ale přesuňme z Brna zpět na Třebíčsko. Je možné, že k zachování zdejšího klidu dopomohla také autorita tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody, který byl v tuto dobu na návštěvě svého rodného Hroznatína. Nebyl to však sám prezident, který v průběhu roku 1969 poctil svojí návštěvou občany zdejšího regionu. Za zmínku též stojí, že 12. března 1969 navštívil Třebíč bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek. Ten v srpnových dnech roku 1968 proslul vznesením protestu k Radě bezpečnosti OSN, kdy on sám coby ministr obsazené země označil celou akci za okupaci. I o tomto svém kroku promluvil k Třebíčanům ve velkém sále JKP (Jednotný klub pracujících). Besedou nazvanou Mír a statečnost sklidil velký ohlas. „Otevřeně, statečně, jako komunista, vlastenec i diplomat, zhostil se prof. dr. Hájek svého úkolu a vysloužil si uznání všech. Takovýto kontakt našich představitelů s masami by byl velkým přínosem pro náš další vývoj,‘‘ psala Jiskra. V Třebíči sice uznání Hájek našel, na vyšších místech už ale ne. Podobně jako další představitelé proreformního proudu i on byl zbaven vrcholných funkcí a vyloučen z KSČ. Režim postupně započal proces, jehož cílem byl návrat poměrů před rok 1968, návrat k normálu. Do normalizační šedi pak na více než dvě dekády upadlo celé Československo.

 

Alespoň částečné odreagování v srpnových dnech 1968 mohli sklíčení občané nalézt 
v humoru a satiře. Třebíčská Jiskra kupříkladu uveřejnila 
v rubrice Nezaručené zprávy, následující vtipy:

První den okupace zmizel svatý Václav i s koněm z Václavského náměstí. Sám generál Pavlov ho dostihl před Vlašimí a ptá se?
• Kudá ty? • No. Jedu pro Blanické rytíře. Národu je zle. • Nevěř tomu, povídá generál Pavlov. My jsme mu dnes donesli svobodu a chceme mu nabídnout i začlenění do Sajuzu. • Tak jo. 
Já počkám. Bude ještě hůř.

Sovětské velení si myslí, že jejich kuchaři mají schopnosti Kristovy. 
Taky mají třemi rybami nakrmit celou divizi. 

Zachovejte klid. Včera ve večerních hodinách byli před obcí Studenec pobodáni čtyři sovětští vojáci (místními komáry). 

Ještě žádná vítězná armáda neměla takový hlad, jako mají u nás Sověti.
Jaký je rozdíl mezi Kristem a Dubčekem? Dubček byl na tom hůř. 
Zradili ho tři Jidáši – Indra, Kolder a Bil’ak.

 

Při psaní tohoto článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Jiskra – Orgán OV KSČ a Rady ONV v Třebíči, 1968 a 1969.
BÁRTA, Milan a BŘEČKA, Jan a KALOUS, Jan, 2012. Demonstrace v Československu v srpnu 1969 a jejich potlačení. Ústav pro studium totalitních režimů.