Jan Uher

22. 06. 2024

KOŽICHOVICE (juh) - Leží 3 km jihovýchodně od Třebíče v nadmořské výšce 465 m a žije zde 472 obyvatel. Dalo by se říct, že historie obce je stejně dlouhá jako Třebíče, se kterou jsou nerozlučně spojeny. Třebíčský benediktinský klášter je totiž dostal darem mezi lety 1101 až 1104 od Litolda Znojemského spolu se 13 dalšími osadami spolu s 51 vesnicemi a osadami od Oldřicha Brněnského. Na tuto historii také poukazuje obecní znak. Ve stříbrném štítě je červený kůl, v něm zlatá doprava obrácená berla se stříbrným sudariem, provázený po každé straně dvěma červenými růžemi se zlatými semeníky a zelenými kališními lístky. Na supermoderní radnici jsme se setkali s uvolněným starostou Otakarem Mašterou. Jsme kamarádi, takže si v rozhovoru tykáme.
 
Jaké v Kožichovicích fungují spolky?
Máme jich tu hodně. Jsou to hasiči jako asi všude, ale kromě nich zde fungují rybáři, myslivci a zahrádkáři. Kromě toho existuje i spolek žen, které již 30 let se schází ke cvičení jógy. 
 
A kolik z nich se věnuje dětem?
To pouze hasiči, ale ti opravdu svědomitě. Kroužek mladých hasičů má trénink každý týden ve čtvrtek, a kromě toho také jezdí po závodech. Jsou to hlavně mladší děti, které končí zpravidla v 15 letech.
Rybáři pořádají dvakrát ročně závody na obecním rybníku. Tento rybník funguje na pravidle chyť a pusť. Žádnou ušlechtilou rybu si nikdo nesmí odnést domů. Díky tomu se zde vyskytují kapitální kousky. Máme tu třeba kapra velkého víc, jak jeden metr! Takže by se dalo říct, že máme trofejní rybník. To ale neznamená, že je snadné tam něco chytit. Třeba letos o závodech nastala naprosto neočekávaná situace, že za celou soutěž byl uloven jen jeden jediný kapr. A samozřejmě vpuštěn zpět do vody. Dva dny na to tam jeden rybář ulovil 8 kaprů během necelé hodiny. Prostě jiný tlak a změna počasí a jde to.
Nejsou tam ale jen staré kapitální kusy, ale i malé ryby. Ty tam vypouští spolek rybářů, který zajišťuje ryby na Vánoce a co se neodprodá, skončí v našem trofejním rybníku.
Tento rybník byl naposled vyloven tak 15 let zpět. Občas si říkáme, že by bylo zajímavé ho vypustit a zjistit tak, co tam vlastně žije.
 
Proč se dětem nevěnují třeba zahrádkáři? Ty jsi předseda, že?
Nemají zájem. Je jiná doba. Děti venku skoro neuvidíš. My, když jsme byli malí, jsme přišli ze školy, praštili s brašnou a mizeli ven. Maminky nás naháněly po setmění. To byla schovka nejlepší. Ale teď je problém dostat děti ven. Natož na zahradu.
 
Jak jste na tom se společenskými akcemi? Tradičními i novými, moderními?
Myslím si, že jsme adepti na ocenění za množství společenských akcí. Některé jsou oficiální, některé spontánní, ale pořád se něco děje. Zkusím je vyjmenovat, ale určitě si nevzpomenu na všechny. Začnu Novoročním ohňostrojem, následuje Tříkrálová sbírka, plesy, masopust…

Tady tě přeruším. Masopusty jsou moje slabost. Jak pojímáte masopust?
Každý rok máme jiné téma. Letos to byl třeba večerníček. Takže masky se snažíme udělat v tomto duchu. Samozřejmě, že to není dogma. Masopust je nezřízená svoboda, takže každý si to dělá podle sebe. Ale dá se říct, že většina se snaží téma nějak uchopit.

Díky, pojďme dál. 
Takže velikonoční hrkání, velikonoční dílničky, pálení čarodějnic, turnaj ve stolním tenisu, přednášky v knihovně. Jak se udělá trošku pěkné počasí je v našem sportovním areálu nějaká akce každý víkend. Minulý týden jsme tam měli již třetí ročník Retro dne. To je zrovna akce místních nadšenců. Spočívá v tom, že kdo má, vytáhne starý stroj ze stodoly nebo kůlny, naleští ho a jede. Už týden před tím jde všechna práce stranou a připravují se mašiny na ukázku. Před námi je Gulášobraní. Pravidelně pořádáme turnaj v nohejbalu a zapomenout nesmím na hasičské závody. V červenci na Cyrila pořádáme pouť, takže v pátek zábava, v neděli chodíme po vsi, hraje dechovka s pentličkami zveme lidi na nedělní tancovačku. K tomu samozřejmě patří kolotoče a tak podobně.  K 28. říjnu pořádáme lampionový průvod a další podzimní akce je dlabání dýní. A už tu je Mikuláš a posléze vánoční dílničky. Na Mikuláše máme hned dvě akce. Obecní akce probíhá na nádvoří před kulturákem v sobotu před a přímo na Mikuláše obchází dvě party obec a roznášejí balíčky. A musím se pochlubit, několikátý rok už pořádáme adventní koncert nahoře v kostele. Připravuje si ho místní parta lidí, kteří secvičí koledy a vánoční písně. To je opravdu krásné.

Říkáš kostel. Na mysli máš kapli na kopci?
Jasně! Někdo tomu říká kaple, někdo kostel. Ale vydá se tam i 150 lidí, takže úplně malé to není. Zajímavé každopádně je, že ho naši rodiče zvládli postavit v inkriminovaných letech 1968 – 1969. 

Už jsi to zmínil. Váš sportovní areál je vyhlášený. Co všechno tam máte? 
Předloni jsme tam zbudovali workoutové hřiště, jsou tam skluzavky a hřiště na míčové hry.

Kožichovice jsou rodiště Matyáše Žďárského. Probíhá nějaká družba s Lilienfeldem?
Lilienfeld je naše patnerská obec. Druhou neděli v září pořádáme u nás Běh Matyáše Žďárského. Letos bude již 32 ročník. Hlavním organizátorem je svaz lyžařů pod vedením Petra Housera. Obec se na této akci rovněž podílí. Vím, že Rakušany několikrát zval na závody, ale nepřijeli. Pokus o sblížení zkusil i otužilecký Klub ledních medvědů Třebíč, protože Žďárský byl nejen zakladatel alpského lyžování, ale také významný otužilec a propagátor zdravého životního stylu. Občané od nás vyjeli spolu s ledními medvědy do Lilienfeldu, otužilci si zaplavali v řece Traisen, setkali jsme se na radnici s vedením města, ale odezva nepřišla. Od doby, kdy jsme u nás slavnostně uzavírali partnerství se nic na tomto poli neděje.  Možná za tím stojí i nějaká jazyková bariéra.
 
Jak je to tu se zaměstnáním a zaměstnavateli?
Z místních je to firma Pyros, která několik místních lidí zaměstnává a samozřejmě zemědělské družstvo několik živnostníků. Všichni ostatní jezdí do Třebíče. Ale práci je schopna poskytnout i obec. Je zde spousta práce na obecním majetku. Sehnat někoho je ale kumšt. Třeba jen na brigádu. A myslím si, že neplatíme špatně. 
Od roku 2018 zde máme nově postavenou budovu mateřské školy, tam jsou dokonce dvě třídy. A za dalším vzděláváním už jezdí děti do Třebíče. A to buď autobusem, nebo se svezou s rodiči, kteří jedou do práce.

Jak jste na tom s chalupáři a chataři?
Máme obojí a v naprosté pohodě. Patří k nám i část Dobré vody a společně se skautskou základnou, která tam je, si žijí svým životem. Pravá část osady patří pod Pozďátky, stavení na levém břehu patří na náš katastr. 
Skauti jsou skvělí, občas přijdou s nabídkou nějaké práce, takže už takto vyčistili část údolí od popadaných stromů a bince po turistické značce od nás podél potoka do Dobré vody, nebo nám pomohli s dětským dnem.

Co další modernizace obce? Obecní úřad máte překrásný. Přiznám se, že jsem na takto moderním úřadu ještě nebyl.
Ano, to se povedlo. Na tomto místě stával dům s nešťastnou historií. Chátral a tak jsme ho koupili, strhli a postavili zde tohle. Pohrávali jsme si s myšlenkou rekonstrukce, ale teď jsme rádi, že to proběhlo takto. Je tu společenský sál, knihovna, dva byty a rozlehlá zahrada. To nám dává možnosti, které bychom rekonstrukcí původního domu rozhodně neměli.

Obecní úřad je parádní. Ale jaké máte další výhledy do budoucna do rozvoje obce?
Na posledním jednání zastupitelstva jsme odhlasovali koupi kulturního domu, který vlastní zemědělské družstvo a společně i celého družstevního areálu. Kožichovice totiž vlastní kulturní dům nemají a do cizího majetku nemohou investovat. Pro družstvo se objekt stal příliš velký, přestěhují se do objektu váhy a budeme tak všichni spokojení. Jsme domluveni na spolupráci a postupné předávání tak, aby vše proběhlo k plné spokojenosti.
S areálem sousedí obecní zahrada a když tyto dva areály spojíme, nabízí se nám spousta možností jeho využití. Nějaké představy a plány samozřejmě máme, ale nic konkrétního na papíře zatím není. Uvažujeme o domu pro seniory, domu s pečovatelskou službou, startovací byty… Za důležité považuji to, že jsme to koupili a že to nemůže koupit nějaký developer, a postavit nám tu něco, z čeho bychom neměli radost, a nemohli bychom s tím vůbec nic dělat.
Na prvním místě je teď kulturák. Není bezbariérový a vůbec má mnoho nedostatků poplatných době. Takže základní otázka zní: opravit nebo zbourat a postavit nový?

Jaké jsou největší starosti a radosti starosty?
Velká starost je s ulicí Žďárského, která byla vybudována v 80. létech. Je na našem katastru společně s ostatními pozemky, na kterých leží více než 40 firem. Není to jednoduché, všechno proběhlo tak nějak divoce, není žádná dokumentace, nic. Ta komunikace je ve špatném stavu, potřebuje opravu, ale to přesahuje naše možnosti. Ale řešíme to a nějaké možnosti se rýsují i když to není jednoduché.
A radosti? Ty jsou stejné jako u všech ostatních lidí. Spokojenost spoluobčanů, rodina, děti a vnoučata. To je to, za co stojí zatnout zuby a vydržet ledasjaké nepříjemnosti.
Foto HoN: Jan Uher