KOJATÍN – První písemná zmínka pochází už z roku 1104 a najdeme ji v zakládací listině třebíčského kláštera. Od té doby však neustále bojuje o existenci. V jediné zmínce z počátku šestnáctého století je připomínána i tvrz, která zde byla vystavěna, ale je uváděna jako pustá. Zanikla nejspíše i se vsí ve druhé polovině patnáctého století. Až po dlouhých 200 letech byla obec opětovně vystavěna. Ještě v roce 1628 se uvádí jako část Smrku, kdy však je uvedena jako pustá vesnice. Obec byla znovu vystavěna až v roce 1712. V roce 1748 se od farnosti ve Vladislavi vesnice Střížov a Kojatín odtrhly. V roce 1834 získala obec pečeť a v roce 1879 byla ve vsi postavena kaple Panny Marie. Mezi lety 1850 a 1962 patřil Kojatín pod Pozďatín a mezi lety 1962 a 1980 zase pod Smrk. Po revoluci se obec osamostatnila a dnes v ní žije 93 obyvatel.

O této maličké, ale pohodové obci si povídáme s neuvolněným starostou Miroslavem Ujčíkem, který je v úřadu dlouhých dvaadvacet let. A předtím byl samozřejmě čtyři roky místostarosta. Prostě člověk obci oddaný. Občanským povoláním je pojišťovací zprostředkovatel pro ČSOB. Místostarostka, která za námi na úřad přišla také, se jmenuje Maruška Chromá a v úřadu je čtrnáct let. Její civilní povolání je optička. Jsou na první i druhý pohled sehraná dvojice, proto nebudeme rozlišovat, co kdo odpovídal. Pohoda a humor, jaký při naší návštěvě vládl, nás přesvědčil, že život v Kojatíně je prima.

Znak vaše obec nemá, ale pouze pečeť. Pochází až z počátku 19. stol. Mezi dvěma stromy je obrácené srdce. Jaký to má výklad?
Ty dva stromy zřejmě představují vrby. WK by mohlo představovat ves Kojatín a to obrácené srdce? To je tak trochu záhada, ale ten symbol se dá vyložit různě.

Jak v takto malé obci funguje spolková činnost?
Jako všude jinde. Samozřejmě, že zde máme hasiče, kteří se společně s obcí starají také o sport a kulturu v obci. Je to jednoduché. Až na pár výjimek jsme zde všichni hasiči, a tudíž se velmi lehce domlouváme na tom, jak a kdo kterou akci zajistí. A protože se všichni známe, funguje to. Ať jsou to hasičské soutěže nebo pouť, která probíhá od pátku do neděle. Součástí pouťových slavností je nedělní dopolední turnaj v nohejbalu. Odpoledne probíhá nejslavnostnější část pouti, kdy je na hasičském hřišti posezení s živou hudbou.

Když už jste s tím začal, jaké další tradiční akce v Kojatíně probíhají?
Bývaly maškarády čili masopust, ale ty jsme nějak opustili a nyní se je snažíme obnovit. Bylo by to pěkné, snaha je. Žije tu totiž několik rodin s malými dětmi, a to je velký potenciál.
Další pěknou akcí je vánoční rozsvěcování naší kapličky na začátku prosince, kdy děti dostávají mikulášskou nadílku. Ale dostávají jen nadílku, u tohoto Mikuláš není.

Jak to? Mikulášská nadílka bez Mikuláše?
Tohle je balíček od obce. Mikuláš s andělem a čertem chodí normálně 5. prosince jako všude jinde. To si domlouvají rodiče malých dětí přímo s Mikulášem. Toto neřídí ani obec ani hasiči.

Pojďme za dalšími akcemi. Co se děje v Kojatíně po Mikuláši?
Po Mikuláši se k nám sjíždějí hasičská družstva na již tradiční hasičské závody O vánočního kapra.

Další krásná tradice je zpívání koled u kapličky. Letos to bude již po třicáté osmé. To je výhoda malé obce. U kapličky se sejdou místní muzikanti a s nimi takřka celá obec. Ale opravdu. Už je to tak zažité a oblíbené, že do sedmi hodin jsou všichni navečeřeni, dárky jsou rozdány a v celou hodinu stojí u kapličky skoro celá vesnice a pějeme koledy. Je to krásné a poetické. Posledních zhruba deset let ještě vaříme svařák, takže každý už přichází se svým hrnečkem.
Mezi vánočními svátky a Silvestrem jdeme za sportem do kulturního domu, kde bude letos třetí ročník turnaje ve stolním tenise.

Pár dní na to vyrážíme podobně jako okolní obce na silvestrovskou vycházku. A protože jdou i maminky s kočárky, vybírá se taková trasa, aby se jim šlo pohodlně. Což znamená, že využíváme takzvanou Honzíkovu cestu kolem Valdíkova. Správně se to jmenuje Mlýnská cesta, protože takto byla obnovena stará cesta k Opatskému mlýnu, ale protože se o to zasloužil bývalý starosta Valdíkova pan Jan Pavlíček, říká se jí Honzíkova cesta. Každopádně to byl záslužný čin. Ukončení silvestrovské vycházky je v kulturním domě, kde je posezení a opečeme si špekáček nad ohněm.
Kulturní dům je u nás využíván celoročně hojně. Od podzimu do jara se každé úterý schází chlapi na stolní tenis. Ani ženy nezůstávají pozadu. Ve stejném ročním období, ale v pondělí a ve čtvrtek, si chodí do kulturního domu zacvičit, zatančit. Posledním provozovaným sportem je nohejbal. Nohejbalisté se setkávají od jara do podzimu venku na víceúčelovém hřišti. Zrovna nedávno, v sobotu 7. září, u nás byl druhý ročník nohejbalového turnaje. První ročník byl určen pouze pro místní hráče, letos už byli zváni všichni příznivci tohoto sportu.

Jaké jsou zde možnosti zaměstnání a kam chodí děti do školy?
Dřív to bylo jasné, Budišov byl spádový a všichni jsme jezdili tam. Jezdilo se autobusem a vlakem. Teď berou děti často rodiče, když jedou do práce. Takže některé děti chodí i do Třebíče.
Hned při vjezdu do obce je konírna. Původně to byla slepičárna, kterou na stáje přebudoval pan Mejzlík. Teď to má paní Katarína Holasová, která celý areál dala hodně do pořádku. Má tam vlastní koně a ustájuje i koně chovatelů, kteří sice koně milují, ale nemají pro ně místo. Ale je to spíš na brigádu. Jinak zde žádná pracovní místa nejsou.

Jak to zde máte s chataři nebo s chalupáři?
Ano, jsou zde a je s nimi pohoda. Chtějí mít klid, a tudíž se do života obce aktivně nezapojují. Jsou sami pro sebe. Přijdou třeba na akci, to ano, ale jinak ruku k dílu nepřikládají.
Chatovou oblast nemáme, ale máme odloučenou část obce Spálený Dvůr. Původně to byl dvorec od barona ze zámku, ale funkci zemědělské usedlosti už dávno neplní. Párkrát to zde vyhořelo, proto ten název. Nyní je Spálený Dvůr rozdělen na šest samostatných domů a myslím, že je to pěkné bydlení pro ty, kdo chtějí mít klid. I když jak se to vezme. Vede tudy stezka Generála Svobody, takže během letní sezony tam frčí kolo za kolem.

Chataře máte, cyklisty taky. A co turisté? Jsou zde nějaké zajímavé turistické cíle?
Máme. Není sice ve vlastnictví obce, ale na našem katastru. Nedaleko od železniční zastávky Kojatín je v menším lesíku nádherný zatopený lom. Voda je krásná na koupání celé léto, i když jinde už je zelená. Je ale studená, protože je lom hluboký a ve stínu. Lom vznikl v době, kdy se budovala železnice. Těžili tam kámen na železniční násep a údajně dokonce na stavbu nějakého mostu ve Velkém Meziříčí.
A potom ještě jedna zajímavost zde je, jde o ametystovou žílu, kde se nacházejí parádní kameny. Je smutné, že se najdou takzvaní milovníci přírody a kamenů, kteří přírodu doslova rabují. Nestačí jim sbírat, ale kopou a dolují a nechávají po sobě spoušť. Les úplně zmasakrovali, až se vyvracely stromy. Prostě děs.

Spolupracujete třeba nějak úžeji s okolními obcemi?
Podle potřeby. Třeba s Pozďatínem jsme se spojili, když se budoval plyn. Vytvořili jsme sdružení, ale plyn je zaveden, takže sdružení zaniklo.

Jakou zde máte infrastrukturu?
Máme plyn. Vodu má každý svoji, buď studnu nebo vrt a kanalizaci na dešťovou vodu. Odpadní vody si každý řeší sám pomocí septiku. Splašková kanalizace je v úrovni příprav. Není to jednoduché ani levné. Je zde samozřejmě internet, poskytovatelé jsou Jaronet nebo 02.

Jaká je zde dopravní dostupnost?
Rozhodně nemůže nikdo říct, že jsme konec světa, protože obec je průjezdná. A máme to všude zhruba stejně daleko. Do Třebíče, Náměště nebo do Velkého Meziříčí. Nedaleko to máme také do větších měst, do Jihlavy nebo do Brna. Jet se dá autobusem i vlakem. A myslím, že spoje navazují. Ale jezdí se hodně auty, bohužel. I děti našich mladých jsou zatím voženy, protože jsou tam i školkáčci, ale jak povyrostou, tak „pojachají“. My jsme taky jezdili vlakem a bylo to prima.

Jaké jsou výhledy a plány obce?
O kanalizaci jsme již mluvili. Co bychom ale opravdu chtěli, je nový společenský stánek. Kulturák říkat nebudu. Prostě víceúčelovou budovu, kde bychom se mohli scházet.

A ještě se vrátím k hasičům a dětem. Věnuje se zde někdo dětem?
Ano. Přistěhovala se sem mladá rodina, která má sama děti. Jsou to skauti, takže se začali dětem věnovat a učí je dovednosti, které se jim budou v životě hodit. A určitě i v hasičském sportu. Samozřejmě už jsou to také hasiči. To je jasné! Říkají si Kojatínští svišti a scházejí se každé úterý.

A jak se tedy cítíte? Jako stárnoucí, nebo mládnoucí obec?
Rozhodně mládnoucí! Jak jste už dnes několikrát slyšel, děti tu máme a mít budeme. Když to spočítáme, je tu tak třináct dětí do osmi let. Je smutné, že zde nemáme k nabídce žádná stavební místa, o která je zájem.

Proč si myslíte, že je dobré žít v Kojatíně?
Je tu klid, krásná příroda a dobrá parta lidí, i když přímo v obci nejsou pracovní místa. Zkrátka všechno má své pro i proti.

Poslední otázka. Jaké jsou starosti a radosti starosty?
Starosti jsou s obcí, ale od toho jsme tady. A radosti? Když se nikdo nehádá a práce se daří.
Foto HoN: Jan Uher