Dva měsíce plné klidu a pohody, týdny sluncem zalité jsou u konce. Učitelský sbor finišuje s přípravami svých tříd na nový školní rok, děti se na návrat do lavic postupně chystají. Ať již formou doplnění pomůcek, tak psychicky. Zatímco někteří se na své kamarády po prázdninách těší, u jiných s blížícím se zářím stoupá nervozita a nechuť. Ovšem i když se někomu přímo nechce, nic s tím holt neudělá. Podobné pocity jistě měly i děti školou povinné v dobách minulých. Školství se s dějinami táhne dlouhá staletí a lze se na něj podívat z mnoha úhlů pohledu. Vznik a rozvoj moderního školství, podoba učitele, struktura výuky, vliv církve i státu. Zkrátka možností, jak se podívat na školu v historickém ohledu, je několik. V aktuálním článku se krátce podíváme na historii školství na Třebíčsku, zejména v 19. a 20. století. Všem známá Marie

Terezie a nařízení ministra Hasnera
Na samý úvod samozřejmě nesmí chybět obecné informace. Z hodin dějepisu základních škol si většina z nás ve spojitosti se školou a povinnou docházkou spojí císařovnu Marii Terezii. Jak k tomu ale došlo, co vše ono nařízení uvádělo a bylo v monarchii jediné? Od svého příchodu do českých zemí se jedním z hlavních organizátorů tuzemského školství stali jezuité. Jezuitský řád však byl roku 1773 zrušen a jeho školské instituce přešly pod monarchii, v jejímž čele tehdy stála Marie Terezie. Ta panovnice, která je většině známá coby zakladatelka povinné školní docházky. Právě za její vlády došlo k zásadní reorganizaci školské soustavy, přičemž jejím hlavním iniciátorem byl opat augustiniánského kláštera v polské Zaháni a generální ředitel všech rakouských škol Johann Ignaz Felbiger.

Reforma školství z roku 1774 přinesla povinnou školní docházku pro děti od šesti do dvanácti let, které se vzdělávaly na třech typech škol. Triviální na venkově s výukou čtení, psaní, počítání, náboženství a hospodaření. Na úrovni okresů, ve větších městech, vznikly školy hlavní, kde žáci získávali vzdělání z latiny, geometrie, dějepisu, přírodopisu, zeměpisu a dalších předmětů. Nejvyšší úrovní pak byly školy normální s německým vyučovacím jazykem. Z organizačního hlediska probíhala výuka ve dvou obdobích. Zimní probíhalo od začátku prosince do konce března, letní od první velikonoční neděle do konce září. Ovšem o povinné školní docházce zde lze hovořit s uvozovkami. Vinou nepříliš vysokého počtu škol i učitelů nebyla docházka přísně kontrolována a dodržována.

Významným dokumentem v tomto ohledu je až o téměř sto let vydaný říšský školský zákon z roku 1869, pojmenovaný po ministru kultu a vyučování Leopoldu Hasnerovi. Díky němu se školní docházka prodloužila od šesti do čtrnácti let a byla hlídaná. Následné novelizace pak například dělily základní školství na dva stupně – školu obecnou a měšťanskou. Po vzniku Československé republiky se v mnohém navázalo na legislativu z doby monarchie. Nadále tu byla povinná osmiletá školní docházka a dva typy základních škol.

Třebíčské školy u Vídeňské brány a na Jejkově
Poznatky o stavu školství v Třebíči po reformě z doby Marie Terezie představil veřejnosti historik Jan Janák ve druhém díle knihy Třebíč – Dějiny města, školství v regionech Třebíčsko, Moravskobudějovicko a Jemnicko pak podrobně zmapovala historička Jitka Padrnosová ze Státního okresního archivu v Třebíči.

Po reorganizaci školství z roku 1774 stála dvoutřídní triviální škola v Třebíči nad Vídeňskou bránou, nicméně s rostoucím počtem dětí školou povinných přestávaly být prostory vyhovující. Co tedy s tím? Jak píše Janák, nabízelo se několik možností. Kromě vystěhování učitelů a stavby nové budovy vedení města počítalo s tím, že v rámci své reformy zruší Josef II. zdejší klášter kapucínů, čímž by se pro školu uvolnil nový objekt. To se však nakonec nestalo a město postavilo novou školu na Jejkově. První polovina 19. století přinesla třebíčskému školství řadu problémů. Dva požáry školních budov, postupně chátrající škola u Vídeňské brány, nedostatečné kapacity, neúspěšné snahy o zřízení hlavní školy. I přes to lze ale nalézt v této době drobné i větší úspěchy. Roku 1833 se alespoň triviální škola rozdělila na dvě dvoutřídky, dívčí a chlapeckou. Zástupkyně něžného pohlaví navštěvovaly školu na dolní straně náměstí v čísle 33. Rozsáhlých oprav se koncem 40. let dočkala také škola u kostela sv. Martina. Do zdárného konce nakonec dospělo i úsilí vedení Třebíče ohledně zřízení hlavní školy. Tuto žádost ministerstvo kultu a vyučování schválilo roku 1856 a o rok později se v tomto typu školy započalo s výukou. Další změny přinesla až 60. léta, kdy došlo k reorganizaci zdejšího školství.

Podobně jako v jiných městech i zde v Třebíči bylo dění ve druhé půli 19. století doprovázeno národnostním zápasem mezi Čechy a Němci, což se odrazilo i na školství, přesněji na otázce vyučovacího jazyka. Vzájemné spory a neustálé úpravy ohledně hodin češtiny a němčiny nakonec vedly k tomu, že si německy hovořící obyvatelstvo zřídilo vlastní soukromou školu. Tu navštěvovalo okolo 120 dětí. A kolik dětí vůbec navštěvovalo městské školy v Třebíči? Dle Janáka to roku 1818 bylo 261 dětí u Vídeňské brány, 182 na Jejkově, roku 1857 dokonce 262 žáků v nové budově, 162 žákyň v dívčí škole a 306 dětí v jejkovské oblasti. V 80. letech se pak v třebíčských školách nacházelo nad 1300 žáků.

Hovoříme-li o Třebíči, samozřejmě nelze v tomto ohledu opomenout ani významný milník v dějinách města, kterým je založení českého nižšího gymnázia v roce 1871. Jako první v jeho čele stanul Alois Vaníček. O zřízení gymnázia se již dříve pokoušel třebíčský lékař, vlastenec, zakladatel Měšťanské besedy a pozdější poslanec Moravského zemského sněmu Jan Miloslav Haněl. Ovšem neúspěšně. Vlastního gymnázia se Třebíčané dočkali až po nástupu vlády Karla von Hohenwarta, kde se resortu kultu a vyučování ujal Čech Josef Jireček. Díky aktivitě starosty Ignáce Přerovského a jeho kolegů z vedení města se tohoto úspěchu podařilo dosáhnout. Výuka na Gymnáziu v Třebíči započala 8. října 1871. Instituce zprvu sídlila v domě u Krupičků, do nové budovy na náměstí Františka Josefa I. se přemístila v roce 1889.

A co děti v okolních vsích?
Co se samotné historie školství na Třebíčsku týče, nahlédnutí do dávných dob přinesl roku 1906 badatel František Dvorský ve své Vlastivědě moravské. Jak uvádí, mezi nejstarší školy na Třebíčsku, o kterých se nachází zmínky již v 17. století, patří Třebíč, Vladislav, Opatov, Kojetice, Čáslavice, Rokytnice a Heraltice. Dále Dvorský píše, že v roce 1888 se na Třebíčsku nacházelo celkem 36 škol, roku 1903 hned 52 škol a nárůst pokračoval i v dalších letech. Ve své studii otištěné ve sborníku Západní Morava z roku 2006 historička Padrnosová uvádí, že ve školních fascích z roku 1788 bylo na Třebíčsku zapsáno nad 50 škol, v následujícím století pak 45. Pokles je dán z toho důvodu, že pokud se triviální škola nacházela v místě, kde nebyla fara či kostel, musela se o ni organizačně i finančně postarat sama obec. „Jednalo se o školy v Boskovštejně, Budíkovicích, Jemnici-Podolí, Loukovicích, Lesonicích, Lesůňkách, Nimpšově, Polici, Račerovicích, Valdíkově, Výčapech a Zašovicích. Ani u jedné z těchto jmenovaných vsí nebyl ve fasi z roku 1788 uveden učitel…Je tedy velice pravděpodobné, že v zaniklých školách vyučoval řemeslník nebo vysloužilý voják, který se ovšem nemohl vykázat vysvědčením učitelské způsobilosti ani guberniálním dekretem…V nové školské fasi z roku 1807 jsou zmíněné obce většinou uvedeny už jako součásti jiných školních obvodů,‘‘ píše Padrnosová.

Po zmíněné Hasnerově reformě nastal vzestup školství také na Třebíčsku, což se projevilo zejména rostoucím počtem žáků a rozšiřováním škol. Kupříkladu škola v Heralticích, ke které byly přifařeny vsi Hvězdoňovice, Pokojovice a Zašovice, se na dvojtřídní rozšířila roku 1878. Zprvu se jedna třída nacházela v někdejším kupeckém domě číslo 69, druhá v původní budově číslo 21. Prostory však nebyly pro vzdělávání dětí příliš ideální, a tak si heraltičtí občané roku 1882 zřídili v místě sýpek školu novou. Ani zde se však kantoři s dětmi natrvalo neusídlili. Roku 1900 se v Heralticích započalo s výstavbou nové školní budovy a po roce byly práce úspěšně ukončeny. Na přelomu 19. a 20. století se značně rozrostla také škola v nedalekém Opatově. Mezi lety 1854 a 1924 se z jednotřídky postupně proměnila na šestitřídku. Nové školy za 20 tisíc zlatých se místní lid dočkal v roce 1889. „Jest uprostřed městečka, průčelím k jihu. Má čtyři učebny a sborovnu. Spodní místnosti jsou vlhké, v prvním poschodí nevyhovují. Chodby jsou úzké. Škola má šicí stroj a školku. Roku 1925 obec zakoupila z parcelace velkostatku pro školu přes 1 ha pozemku na pokusné pole. Škola postrádá kabinetu, letní i zimní tělocvičny, hřiště, vody. Záchody nedostačují,‘‘ stojí o tehdejší opatovské škole v publikaci Národní školství na Náměšťsku a Třebíčsku z roku 1926.

Ačkoliv nepatří na Třebíčsku mezi ty nejstarší, dlouhou tradici má také škola v Předíně. Místní omladina spadala až do konce 18. století do zmiňovaného Opatova. Škola zde byla coby škola triviální zřízena roku 1788 a kromě domovské obce do ní spadaly Štěměchy a Hory. Předínská škola dříve sídlila blízko vsi, až počátkem 20. století se přesunula na samý počátek obce, kde stojí dodnes. V květnu 1907 prošel komisionálním řízením návrh postavit školu v lokalitě nad Sýpkami, v říjnu byla dačickému staviteli Kovářovi zadána stavba a následujícího měsíce se poprvé koplo do země. Stavbu budovy doprovázela v roce 1908 drobná komplikace, kdy místní podali protest na vedení obce, jelikož se jim samotné zadání stavby i materiál zdál špatný. Obecní představenstvo podalo na stěžovatele z důvodu urážky na cti žalobu, k soudnímu přelíčení ale po vzájemné domluvě nedošlo. Nová škola v Předíně byla zkolaudována posledního zářijového dne roku 1909.

Vznik nových škol přinesl konec 19. století, jedny z takových vznikly například ve Štěměchách, Okříškách, Chlístově a Římově. Chlístovští občané si školu zřídili roku 1893, římovští o rok později. Děti ze zmíněných obcí dříve navštěvovaly obecnou školu v Rokytnici nad Rokytnou, která se těšila z velkého počtu školáků. Z toho důvodu se počátkem 90. let začaly prostory budovy školy upravovat z trojtřídní a čtyřtřídní, ovšem vinou odtržení Chlístova a Římova bylo od plánu upuštěno. Roku 1920 se navíc odškolily Markvartice, které si za 280 tisíc korun postavily vlastní jednotřídní školu. Ovšem ani zřízení vlastních škol v sousedních vsích nepřineslo Rokytnici citelnou ztrátu, i nadále sem docházelo okolo 130 dětí.

Školy v jednotlivých vsích našeho regionu tak mají opravdu dlouholetou tradici. Za staletí jimi prošly stovky až tisíce dětí, které měly později různorodé životní příběhy. Zatímco někteří se stali významnými osobnostmi nejen regionálního charakteru, někteří bohužel skončili na okraji a v zapomnění všech. Jakými významnými školáky se třeba může pochlubit škola v místě vašeho bydliště?