„Dne 20. září 1979 zesnul po dlouhé těžké nemoci zasloužilý stranický a státní činitel, člen ústředního výboru KSČ, armádní generál soudruh Ludvík Svoboda…Soudruh Ludvík Svoboda spojoval v sobě horoucí vlastenectví se socialistickým internacionalismem, byl symbolem bratrského soužití českého a slovenského národa i ostatních národností v socialistickém Československu. Takový zůstane v srdcích a paměti nás všech, občanů Československé socialistické republiky,‘‘ psala před pětačtyřiceti lety, dne 26. září 1979 třebíčská Jiskra. Oproti předchozím vydáním, kde rudě září nadpisy jednotlivých článků, bylo toto číslo celé v černém. Republika totiž truchlila nad smrtí bývalého prezidenta Ludvíka Svobody.

Nezpochybnitelně patří Svoboda mezi nejvýraznější postavy tohoto regionu. Vždyť se také jedná prozatím o jediného prezidenta, který vzešel z Třebíčska. Kromě hlavy státu má široká veřejnost generála Svobodu povětšinou spojena s jeho hrdinstvím ve dvou světových válkách. Ovšem ani na tuto postavu nelze nahlížet s kladným hodnotícím znaménkem. Co například Svobodova role při nástupu komunistů k moci a v roce 1968 a nástupu normalizace? Mimo to se lze na Svobodu také dívat jako na ojedinělý úkaz, jediného komunistického prezidenta zvoleného v tajné volbě. Zkrátka a prostě, Ludvík Svoboda nebyl jen hrdinou světových válek.

Mládí a zkušenosti z velké války
V malé obci Hroznatín mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím se zemědělcům Janovi a Františce Svobodové narodilo 25. listopadu 1895 třetí dítě, syn Ludvík. Svého otce malý chlapec příliš nepoznal, jelikož umřel rok po synově narození. Po vychození povinné školní docházky zamířil Svoboda do nedalekého Velkého Meziříčí na zemědělskou školu. Poklidná léta tehdy devatenáctiletého Ludvíka narušila velká válka a mobilizace mužů žijících v monarchii. Zatímco jeho bratr Josef zamířil na srbskou frontu, odkud se již bohužel nevrátil, Ludvík byl poslán na východ, kde se začala psát první kapitola jeho velkolepé vojenské kariéry. Ve stejnokroji rakouské armády totiž roku 1915 padl do zajetí a po službě u kyjevských hasičů se následujícího roku připojil k nově vzniklým československým legiím. V jejích řadách například bojoval u Zborova, později proti bolševikům na Transsibiřské magistrále. Ověnčen pořádnými zkušenostmi a coby hrdina velké války se společně s dalšími legionáři vrátil do vlasti na podzim 1920.

První republika v armádní uniformě
Do nově vzniklé republiky se Svoboda vrátil bez jakýchkoliv vojenských ambicí. Jelikož jeho matka přišla i o druhého manžela a ve válce o syna Josefa, ujal se Svoboda ve své rodné vísce rodinného statku. Velké změny jeho života ale přichází s rokem 1923. Nejen že se v Kroměříži oženil s přítelkyní Irenou Stratilovou, též ale nastoupil na vojenskou službu do samotného konce republiky, na Podkarpatskou Rus. Město Užhorod se pak pro Svobodovy stalo novým domovem na následujících osm let, během kterých se jim narodily dvě děti. Po letech mezi Rusíny jej armádní vedení převelilo zpět na rodnou Moravu, a to do Hranic a posléze do Kroměříže.

Hrdina východních bojů podruhé
Odstoupení hranic v říjnu 1938 a následná okupace v březnu 1939 byla pro Svobodu jako pro další legionáře, armádní činitele a vlastence velkou ránou. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava založili vojenští hodnostáři odbojovou organizaci Obrana národa, do které vstoupil taktéž rodák z Hroznatína. Ten však v červnu 1939 opustil protektorátní hranice a zamířil do Polska, kde se uprchlí Čechoslováci začali postupně podobně jako za první války sdružovat do dobrovolnických vojenských jednotek. Zde ovšem nastává velký problém v září 1939. Zatímco ze západu čelilo Polsko útoku nacistického Německa, na základě paktu Molotov-Ribbentrop si východní část Polska s chutí ukousl tehdejší spojenec Německa, Sovětský svaz. Po porážce Polska se vojenské jednotky Čechoslováků přemístily do Sovětského svazu, kde až do června 1941 byly umístěny v internačních táborech. Obrat nastává po napadení SSSR Německem. I za značného přispění Svobody bylo umožněno aktivně organizovat československé zahraniční vojsko. Činy generála Svobody za druhé světové války jsou obdivuhodné a veřejně známé, a lze je tak zmínit v rychlém sledu. Od formování jednotky v Buzuluku v roce 1942 a následného vzniku 1. československého samostatného polního praporu přes památnou bitvu u Sokolova a osvobození Kyjeva dosáhli Čechoslováci na východní frontě za značného přispění Svobody k tomu, že zde na jaře 1944 vznikl 1. československý armádní sbor. Velitelem sboru se však nestal Svoboda, nýbrž na nařízení exilové vlády generál Jan Kratochvíl. Až na podzim roku 1944 se z nařízení maršála Koněva ujal Svoboda velení sboru.

Ovšem i tato hrdinská kapitola Svobodova života s sebou nese i jisté kontroverze. Ze Svobodova nařízení vzniklo v lednu 1945 Vojenské obranné zpravodajství, do kterého Sověti nasadili Bedřicha Reicina a Karla Vaše, spolupracovníky sovětských tajných služeb. Jak například při svém pohledu na československé a české prezidenty uvádí pánové Martin Groman a Michal Stehlík, Svoboda otevřel dveře sovětským agentům do struktur armády a kvůli tomu i na naše území. Dodnes také někteří autoři spekulují o možném Svobodově přímém napojení na rozvědku SSSR.
Nelze zde ani nezmínit tragický osud blízkých Ludvíka Svobody v Protektorátu. Manželka Irena s dcerou Zoe se ukrývala před gestapem, syna Miroslava bohužel nacisté popravili v koncentračním táboře Mauthausen.

Nestranický straník
Během jednání v Moskvě na konci března 1945 byla mezi exilovou vládou a komunistickými představiteli ujednána první poválečná vláda obnoveného Československa. Ta později byla od místa svého jmenování označena coby Košická vláda Zdeňka Fierlingera. V ní nestraník Ludvík Svoboda získal resort národní obrany, který zastával až do roku 1950. Spojení nestraník Svoboda zde ale musíme brát se značnou rezervou a s opravdu velkými uvozovkami. Je třeba si uvědomit, že v čele resortu obrany byl sice člověk, v jehož kapse nebyla žádná stranická knížka, ale zároveň se jednalo o člověka s úzkými vazbami na Sovětský svaz. Navíc jeho resort byl prošpikován komunisty a agenty NKVD. O vazbách Svobody se stranou ostatně věděl také Klement Gottwald, který měl při sestavování vlády velké slovo a nestraníka Svobodu na obranu chtěl. Zkrátka generál Svoboda byl člověk komunistů, který ovšem vůči veřejnosti vystupoval coby nestraník. To se také ukázalo při únorové krizi 1948. Nestraníci Svoboda ani Jan Masaryk se k demisi demokratických ministrů nepřidali, a komunisté si tak ústavní cestou uzurpovali veškerou moc v tehdejším Československu. Krátce na to v listopadu 1948 odhodil Svoboda masku nestraníka a vstoupil do KSČ. Téhož roku se stal poslancem Národního shromáždění, kterým zůstal na následujících dvacet let.

Z ministra důchodcem vypomáhajícím v JZD
Ač sám Svoboda chtěl pokračovat v budování armády jak za první republiky, sovětští poradci měli zcela jinou představu. Rozsáhlé čistky, propouštění a bohužel i soudní procesy se nevyhnuly ani armádě. Je potřeba říci, že na poničených lidských životech neměl přímý podíl, ovšem jako ministr obrany tomu pouze nečinně přihlížel. Čistky, paranoia a hledání západních špionů ve vlastních řadách se ale na počátku 50. let dotkly také ministra Svobody. Jak bývalo ve vysokých stranických funkcích zvykem, výstražným signálem společenského pádu mohlo být dosazení na jinou funkci. Tak jako později byl generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský před zatčením a popravou přesunut na funkci náměstka předsedy vlády, i Svobodu odvolala strana v dubnu 1950 z resortu obrany a nově se stal náměstkem předsedy vlády s gescí pro tělesnou výchovu a sport. Začátkem září 1951 ztratil i tuto funkci a o rok později byl zatčen, po udání několikrát zmiňovaného Reicina. Díky zásahu Sovětů byl hrdina války ale držen ve vězení pouze několik týdnů. Zato Reicin skončil na popravišti. Po propuštění byl Svoboda nadále poslancem, zároveň aktivně vypomáhal v zemědělském družstvě v rodném Hroznatíně. K postupnému návratu zpět do prestižnějších funkcí dopomohly hrdinovi dvou světových válek jeho vztahy se Sovětským svazem, respektive s jeho čelním představitelem Nikitou Chruščovem. Ten krátce poté, co se stal 1. tajemníkem KSSS, navštívil Československo a při své návštěvě se mimo jiné ptal na svého známého Svobodu. Bylo jasné, že člověk s takovýmito kontakty nesmí být „uklizen‘‘ na malé vesnici. Jednalo se přece o významného maršála a oblíbence Sovětů. Po konci tvrdého počátku 50. let a změně politického směru se začal Svoboda postupně vracet do aktivního veřejného života a stal se členem předsednictva Národního shromáždění. Mimo své poslanecké funkce se Svoboda od poloviny 50. let věnoval tomu, co mu bylo nebližší, a to vojenství. Stal se náčelníkem Vojenské akademie Klementa Gottwalda a zasedal též ve Svazu protifašistických bojovníků.

Hvězdný osmašedesátý
Opětovný návrat na výsluní přineslo Svobodovi pražské jaro v roce 1968. Když na úřad prezidenta ČSSR rezignoval Antonín Novotný, vyrojilo se hned několik možných adeptů na post hlavy státu. Ač v úvahu připadali například Čestmír Císař, Josef Srmkovský, Laco Novomeský nebo Jiří Hanzelka, rozhodlo se nakonec ÚV KSČ a její tajemník Alexander Dubček pro generála Svobodu. Postava Svobody totiž byla vhodným symbolem, který mohl společnost spojovat. V jeho příběhu se totiž nachází hned několik rolí. Legionář, prvorepublikový voják, hrdina druhé světové války, komunista, vězeň 50. let. Nelze ani opomenout vazby se Sovětským svazem. Předposledního březnového dne 1968 je tedy Svoboda zvolen Národním shromážděním prezidentem republiky. Bylo to vůbec poprvé, co prezidentská volba proběhla tajně, poprvé navíc neměl komunistický prezident onen dělnický původ. Armádní generál Svoboda patřil společně s dalšími mezi hlavní tváře pražského jara. Ovšem nad jarním Československem se postupně začalo smrákat. Oněmi mraky byly státy Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.

Po invazi vojsk v noci z 20. na 21. srpna 1968 Svoboda nejprve odmítl jmenovat dělnicko-rolnickou vládu s konzervativním komunistou Aloisem Indrou v čele a sám se společně s Gustavem Husákem vydal do Moskvy za internovanými reformisty. Od 23. do 26. srpna zde probíhalo jednání mezi představiteli Sovětského svazu a Československa, jehož výsledkem byl tzv. Moskevský protokol, kapitulující dokument stvrzující obsazení země. Na tom, že jej svým podpisem stvrdili i českoslovenští politici, kromě Františka Kriegla, měl podíl i tlak prezidenta Svobody. Na druhou stranu se ale Svobodovi povedlo dostat do vlasti všechny členy delegace.

Ušpinění normalizací
Po roce 1968 už Svobodův příběh tak hrdinný a velkolepý není. Jako prezident spolupodepsal například nechvalně známý pendrekový zákon. Na jeho výkonu funkce měl čím dál větší vliv i jeho vysoký věk a s ním spjaté zdravotní problémy. Hlavní tváří politiky a nastupující normalizace se stal nový tajemník KSČ Gustav Husák, prezident pouze opět nečinně přihlížel veškerému dění po srpnu 1968. Roku 1973 byl Svoboda znovuzvolen prezidentem republiky, a to i přes stále se horšící zdravotní stav. Dokonce i prezidentský slib za něj musel být přečten a rojily se i fámy, že Svoboda v úřadu prezidenta zemřel. Chatrné zdraví doprovázené mozkovými příhodami či plicní embolií přece jen vynutilo předčasné ukončení prezidentského mandátu. Speciálně pro tento případ byl v roce 1975 přijat nový ústavní zákon, na základě kterého mohlo Národní shromáždění zvolit nového prezidenta, pokud stávající nemůže déle než rok vykonávat svůj úřad. Generál Ludvík Svoboda zemřel čtyři roky po odchodu z nejvyšší politické funkce, 20. září 1979.

Závěrem jedno malé zamyšlení
Generál Svoboda má zcela nezpochybnitelné zásluhy z bojů na východní frontě v obou světových válkách. Tomu všechna čest, zdaleka ne všichni oplývali takovou statečností a vlastenectvím. Ovšem na Svobodu nelze nahlížet pouze jako na hrdinného vojáka. Kontroverzní jsou jeho role v samém konci války, nástupu komunistického režimu, v roce 1968 a nastupující normalizaci. Se zajímavým tvrzením přišel v červnovém rozhovoru pro Mladou frontu DNES historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslav Rokoský. Ten pronesl, že je zcela zřejmý nepoměr v nahlížení na historické osobnosti, které byly součástí národních krizí a tragédií. Zatímco například generál Jan Syrový skončil po roce 1945 ve vězení a dodnes na něj někteří nahlíží jako na vlastizrádce a viníka Mnichova, postavy jako jsou Alexandr Dubček či právě Ludvík Svoboda má společnost tendence obhajovat. To oni ne, to všechno vojska Varšavské smlouvy a konzervativní křídlo KSČ. Ovšem i oni stáli u národní tragédie, v tomto případě v roce 1968 a celkově je jejich role v celém období komunismu nejednoznačná, respektive v některých momentech přímo kontroverzní. Je docela zajímavé, jak se k vlastní minulosti hlásíme my sami. Nejen zde v Třebíči a jejím okolí, ale vlastně po celé republice najdeme busty, pomníky, náměstí, ulice, školy a další připomínky věnované generálu Ludvíku Svobodovi. Oproti tomu se na další významné osobnosti zapomíná. Například zde v tisku na již několikrát probíraného Syrového. V jeho rodné Třebíči se nachází jedna pamětní deska. Jinou připomínku bychom stěží nalezli po celé republice. Smeknout zde patří Dobřichovicím, které se k této osobě hrdě přihlásily v roce 2021 a generálu Syrovému navrátily zpět čestné občanství. Je třeba se na historické postavy dívat z mnoha úhlů pohledu, ne je zcela glorifikovat nebo zavrhnout. To platí i pro prezidenta Svobodu, kterého dodnes většina vidí pouze jako válečného hrdinu.

Při psaní tohoto článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
FIDLER, Jiří. 2023. Symbol Ludvík Svoboda (1895-1979). Euromedia Group
KLUSÁKOVÁ – SVOBODOVÁ, Zoe. 2005. Ludvík Svoboda – životopis. KATOS CZ
Medailonek Ludvíka Svobody na webu Totalita.cz – totalita.cz
Medailonek Ludvíka Svobody na webu Vlády České republiky – vláda.gov.cz
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2023. Přepište dějiny potřetí. Jota