Petr Herbrych

23. 03. 2025

Rok 1939 změnil zásadním způsobem život nejen v minulém čísle vzpomínanému generálu Janu Syrovému. Německá okupace, zřízení Protektorátu Čechy a Morava a necelého půl roku na to začátek druhé světové války se brzy promítly do života mnoha veřejně aktivních činitelů, kteří zkrátka nebyli protektorátní správě po chuti. Zatímco jedni se už po Mnichovu či brzy po okupaci odhodlali k emigraci, druzí zase ve své rodné vlasti setrvali a odhodlaně s totalitním režimem zápolili. To se také týká osobností z Třebíčska. 

Známé příběhy v místní paměti
Přijde-li řeč na okupaci či druhou světovou válku, veřejný prostor se v našem prostředí zaplní především jmény Jana Kubiše a Ludvíka Svobody. Ještě aby ne, oba jsou nositeli velkého hrdinství. Zabití Reinharda Heydricha je jedinou úspěšnou vojenskou akcí za druhé světové války, při které zemřel jeden z nejvyšších představitelů třetí říše. Navíc i díky Kubišově činu došlo v srpnu a září 1942 k oduznání Mnichovské dohody ze strany Velké Británie a Francie a díky tomu bylo po válce Československo obnoveno v předmnichovských hranicích. Zatímco parašutista Kubiš může symbolizovat západní odboj, v osobě Ludvíka Svobody je pak ztělesněno odhodlání československých vojáků na východní frontě.  Opomenout se nesmí také samotná oběť Svobodovy rodiny a jeho blízkých. 

Mimo rodáků z Hroznatína a Dolních Vilémovic se v souvislosti s válkou dá hovořit také o bratrech Krajinových, kdy starší Emanuel sloužil za války u Britského královského letectva a mladšího Vladimíra si státní tajemník Karl Hermann Frank držel coby osobního vězně. Avšak tyto osudy již byly na těchto stránkách zmapovány v předchozích týdnech. Zajímavou kapitolou pak jsou například třebíčští letci či popravení činovníci Sokola. Téměř každá obec na Třebíčsku si s sebou z této doby jistě nese poutavý příběh. Někde to může být popravený legionář, jinde citlivé téma udavačství, dalších vsí se zase mohly citelně dotknout poslední dny války. V dnešním vydání se ale podíváme na postavy veřejně známé. Na tváře komunistické strany. 

Třebíč, město dělnických tradic
Jak bývalo v tisku a publikacích za minulého režimu  s pýchou uváděno, Třebíč  a její okolí je městem zažitých revolučních tradic. Tomu tak  i skutečně bylo. Když ve druhé polovině 19. století začalo sílit levicové dělnické hnutí, jedno ze svých moravských center nalezlo v Třebíči. Zápal pro prosazování sociálních reforem zde vydržel po následující desetiletí, i po roce 1918. Radost ze vzniku samostatného československého státu doprovázela obtížná sociální situace. Válečný konflikt se odrazil na nedostatku potravin, nový stát čelil problémům s exportem, s čímž také souvisí nárust nezaměstnaných. Nepřívětivé časy pak přinesly růst politických preferencí sociální demokracie. Ta se však v roce 1920 rozštěpila na pravé křídlo a marxistickou levici. Po boji o Lidový dům a následné generální stávce tento vnitrostranický spor dospěl až ke vzniku Komunistické strany Československa v květnu 1921. Ačkoliv byli komunisté po celé období první republiky opoziční stranou a zejména po roce 1929 plně ve vleku Moskvy, její popularitu nelze zanedbávat. Ve volbách do Národního shromáždění v roce 1925 získali komunisté nad 913 tisíc hlasů a obsadili druhé místo za prvními agrárníky, o deset let později jim důvěřovalo nad 849 tisíc občanů.

Velké podpoře se komunisté těšili také v Třebíči. V dubnu 1925 zde se ziskem 2 490 hlasů a 30,8 % vyhráli obecní volby a lídr komunistů Augustin Kliment, o němž bude ještě níže řeč, se stal starostou Třebíče. Klimentovo působení na radnici však nemělo dlouhého trvání. Ještě v září téhož roku musel z rozhodnutí soudu za osobní účast na generální stávce v roce 1920 nastoupit k několikaměsíčnímu arestu, a pozbyl tak svůj zastupitelský mandát. Komunistům se mezi Třebíčany i tak stále dařilo. Obecní volby v roce 1927 vyhráli, v letech 1931 a 1938 se umístili na třetím a druhém místě. Komunistická činnost ale byla bezpečnostními orgány ostře sledována, mnohdy ani nebyla její shromáždění úřady umožněna. Známým jménem v místních strukturách KSČ je zde obuvník z Kočičiny Antonín Kalina. 

Ovšem na druhorepublikové obloze začala rudá záře brzy vyhasínat. Ještě než se zjednodušil politický systém a koncem listopadu 1938 vznikly pouze dvě hlavní politické stany – Strana národní jednoty a Strana práce – byla už v říjnu 1938 oficiálně zastavena činnost KSČ. Někteří její členové se odhodlali k emigraci, jiní přešli do ilegality. Ač už za druhé republiky byla komunistická činnost stíhána, větší útrapy nastaly členům až za okupace, což ostatně dokládají osudy místních komunistů. 

Dožití v Moskvě ve službách Kominterny

Je-li vůbec řeč o levicovém hnutí, nelze snad začít nikým jiným než Bohumírem Šmeralem. Ten sice na rozdíl od později zmíněných pánů nepatřil čistě mezi tváře dělnického hnutí na Třebíčsku, jeho pole působnosti daleko přesáhlo místo jeho rodiště. Sociální demokrat už z dob rakouské monarchie a předválečný poslanec Říšské rady stál v roce 1921 u vzniku KSČ. Ač nikdy nebyl předsedou komunistů, patřil právník z Třebíče mezi hlavní tváře strany. Ovšem až do bolševizace strany v roce 1929, kdy ji plně převzali Klement Gottwald a spol. Nevděk za dosažené činy cítí kolikrát i dnes otcové zakladatelé politických stran a jinak tomu nebylo ani u Šmerala. Vnitřní opozice ve straně jej kritizovala za neúplný rozchod se sociální demokracií a za pojetí konstruktivní opozice vůči demokratickému Československu. I přesto byl ale Šmeral nadále členem KSČ, do roku 1929 poslancem a posléze mezi lety 1935 a 1938 senátorem. Primárně se však nevěnoval domácí politice, na to tu měla strana jiné kádry s ostrými lokty. Zkušený politik a zakladatel KSČ se dal plně do služeb Kominterny, levicové mezinárodní organizace. S nadsázkou se tak dá říci, že byl jakýmsi misionářem komunismu. 

V roce 1928 jej Kominterna coby vedoucího její delegace vyslala řešit krizi mezi mongolskými komunisty a i ve 30. letech pendloval mezi rodnou vlastí, Sovětským svazem, Berlínem a Blízkým a Středním Východem. Ve druhé polovině 30. let se začal Šmeral opět aktivně zapojovat do tuzemského dění. Není divu, že jakožto senátor, člen ÚV KSČ a zastánce obrany republiky v roce 1938 už 15. listopadu zamířil na Moskvu. Těžce nemocný Šmeral pokračoval v práci pro Kominternu a 8. května 1941 v Moskvě umřel. Tedy v době, kdy Sovětský svaz byl stále spojencem nacistického Německa. 

Nevydařený útěk po boku Zápotockého

Krátkodobý starosta Třebíče a od roku 1929 poslanec Národního shromáždění opustil počátkem 30. let rodné město a zamířil na Ostravsko. Zde se Klimentovi rychle podařilo zaplout do struktur levicového hnutí a kupříkladu s Antonínem Zápotockým se aktivně zapojil do organizace místních dělnických stávek. Hvězda Augustina Klimenta stoupala vzhůru. O tom svědčí jeho účast na pařížském Mezinárodním protifašistickém sjezdu, o dva roky později obhajoba poslaneckého mandátu či ustanovení krajským tajemníkem KSČ v roce 1938. Když byla za druhé republiky rozpuštěna komunistická strana, mnozí její činovníci včetně Klimenta přešli do ilegality a alespoň skrytě zůstali politicky aktivní. Komunisté se v utajení scházeli, udržovali zpravodajské spojení s Kominternou, uchovávali stranické dokumenty, šířili informace prostřednictvím ilegálně vydávaného tisku a také pomáhali svým členům k emigraci. Ne všem se však podařilo  z Česko-Slovenska, respektive později z Protektorátu Čechy a Morava prchnout.

Plán na útěk přes Polsko do Sovětského svazu se kupříkladu nevyvedl trojici Antonín Zápotocký, Augustin Kliment a Jaromír Dolanský.  Ti byli při pokusu o emigraci 10. dubna 1939 zatčeni a převezeni do ostravské věznice, posléze na Pankrác. Se zajímavou informací ale v uplynulých měsících přišel historik Michal Stehlík, který se životem Zápotockého zabývá. Německá strana měla Sovětům v srpnu 1939 nabídnout, že pokud Zápotockému, Klimentovi a Dolanskému udělí sovětské občanství, propustí je do jejich země. Nabídku však představitelé SSSR nepřijali a léta války pak všichni zmínění strávili v koncentračních táborech. Kliment v Dachau, Zápotocký s Dolanským v Sachsenhausenu. Odsud se však po osvobození navrátili zpět do Československa a odstartovaly své velké politické kariéry.

Z mluvčího dělníků úspěšným podnikatelem

Rozdílný je případ Otty Rydla, který se podobně jako Kliment zapojil do generální stávky v roce 1920. Rodák z Hodic u Třeště poznal Třebíč během svým gymnaziálních studií, následně se zde usadil díky zisku zaměstnání. Sociální demokrat Rydlo se však kromě práce ředitele místního konzumního družstva ale věnoval také politickým otázkám, a to jako redaktor na stránkách Jiskry. V době generální stávky se stal mluvčí Dělnické rady v Třebíči a ze své pozice vyzval dělníky k pozastavení práce a obsazení elektrárny. Vinou toho jej také bezpečnostní orgány zatkly, po dvou měsících ve vězení se však vrátil mezi dělníky coby hrdina. Na rozdíl od dvou předchozích politiků nebyl Rydlo straníkem po zbytek života.

Ač po ustanovení strany usedl v ÚV KSČ, roku 1929 byl ze strany vyloučen. Impuls šel jednak z nového vedení strany, jednak i od samotného Rydla. Dle jeho slov z roku 1929 mu stranickou aktivitu neumožňoval zdravotní stav a nové zaměstnání. Rodák z Hodic si ve druhé polovině 20. let doplnil vzdělání na pražské Lékařské fakultě a stal se farmakologem. Za lékárenským pultem strávil Rydlo i léta německé okupace, ačkoliv tiše podporoval odbojovou činnost. Například roku 1920 získal v Praze koncesi na výrobu léčiv a v roce 1942 zřídil v Hovězí léčebný ústav. I tak byl ale někdejší mluvčí dělníků za protektorátu krátce vězněn, přesněji čtyři měsíce, avšak údajně vinou drobných přestupků ve svém podnikání, nikoliv za někdejší angažovanost.

Dvojice historiků Eduard Kubů a Jiří Šouša, kteří se Rydlovi věnovali, přičítají jeho zajímavou sociální proměnu těmto prvkům: „Za prvé: úspěšně se vřadil do stavovského prostředí farmaceutů, lékárníků i výrobců léků. Za druhé: v oboru podniká, je zaměstnavatelem, ale současně i zaměstnancem, a to na několika pozicích. (…) 

Z chudého proletáře se stal majitelem rodinné vilky č. 1802 na Smíchově (…) Rydlo napjal veškeré své síly a nesporné schopnosti ve prospěch nových životních cílů, když ty staré, tak horlivě obhospodařované, zcela opustil. Ke své seberealizaci je již nepotřeboval. Symptomatickou je přitom snaha o úřední zahlazení všech odsouzení, jež ho spojovala s minulostí.‘‘ Zato druhá polovina života přinesla Rydlovi větší útrapy.  Zatímco jeho dávný druh Kliment se po válce těšil z politických funkcí, úspěšný lékárník čelil ze strany režimu perzekuci.

Dříve političtí protivníci, posléze  spoluvězni 

Okupaci Čech, Moravy a Slezska 15. března 1939 bezprostředně pocítil obuvník, někdejší radní a komunistický aktivista Antonín Kalina. Společně s historickými zeměmi Koruny české se německé správě dostaly do rukou  i veškeré seznamy vojenských důstojníků, sokolů, ale také komunistů. V soupisu nepřátel Říše stálo i jméno třebíčského komunisty Antonína Kaliny, toho času vůdčího představitele místní ilegální organizace KSČ. Jako další tehdy nepohodlné osoby zamířil i on nejprve do místních věznic a následně do koncentračního tábora. 

U Kaliny se do konce září 1939 jednalo o Dachau a následně až do konce války o Buchenwald. Právě s druhým místem se pojí známé Kalinovo hrdinství při záchraně židovských dětí z bloku číslo 66 a pomoc táborové odbojové organizaci. Zajímavé však v souvislosti s ním je, kam až nečekaně mohou vést cesty života. Na třebíčské radnici stáli Kalina a třebíčský starosta Josef Vaněk proti sobě mnohdy v opozici, v Buchenwaldu se situace zcela změnila. Zde komunista a národní socialista stáli na jedné straně, oba byli vězni nacistů. 

Na počátku stejné smýšlení, na konci rozdílné osudy
Čtveřici představených osobností sice může primárně pojit na počátku stejné ideové smýšlení, jejich následné osudy jsou ale vzápětí velice rozdílné. Zatímco Šmeral se nedožil ani toho, kdy se ze Sovětského svazu a Německa stali nepřátelé a protivníci na válečné frontě, následující trojice pak po roce 1945 představuje rozličné životní příběhy. Z Klimenta se po roce 1948 stává ministr, naopak Rydlo je ze strany režimu perzekuován. Hrdina z Buchenwaldu se pak bez větší pozornosti o své činy dožívá roku 1990. Jeho příběh se pak naplno otevírá až v novém tisíciletí. 

Použité fotografie: Bohumír Šmeral – Databáze poslanců (databaze-poslancu.cz), Gustav Kliment – Databáze poslanců (databaze-poslancu.cz), Otto Rydlo – Vlastivědný sborník Třeště a okolí 01/2007, Antonín Kalina (Visit Třebíč – visittrebic.eu).

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
GELANDAUER, Jan. 1986. Bohumír Šmeral: 1914-1941. Svoboda. 
CHYTKOVÁ, Aneta. 2020. Vliv obecních voleb na vývoj komunistické strany v Třebíči 
v meziválečném období. Bakalářská práce na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.
KODEŠ, Jiří. 1986. Gustav Kliment. Práce.
KUBŮ, Eduard a ŠOUŠA, Jiří. 2019. Člověk ve víru proměn společnosti a režimů. Socializace, identita, krize identity, resocializace. Otto Rydlo – funkcionář komunistické strany, žurnalista, podnikatel a politický vězeň (1896–1974). In: Paginae historiae: sborník Národního archivu. 
Národní archiv.
MATYÁŠOVÁ, Gabriela. 2017. Bratři Klimentové a Třebíč ve 20. století. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. 
MOTL, Stanislav. 2013. Děti Antonína Kaliny: Příběh českého vězně, jehož odvaha překonala 
sílu smrti. Rybka Publisher.
Muzejní spolek v Třešti. 2007. Vlastivědný sborník Třeště a okolí, 01/2007.
Státní okresní archiv Třebíč – fond Okresní úřad Třebíč I., inv. č. 604, kar. 61 
(Evidence komunistického hnutí).
Ústav pro studium totalitních režimů – ustr.cz