---

S nástupem března jistě každý vyhlíží příchod jara. Komu by se také toto roční období nelíbilo. Svět kolem nás rozkvétá, prosvětlené dny se natahují, živí tvorové překypují aktivitou. Ačkoliv astronomické jaro začíná až 20. března, roku 1968 začalo o několik týdnů dříve. Tehdy také poněkud pošmourná společnost lehce rozkvétala  a bujela větší aktivitou. Po potemnělých dvou předchozích dekádách začalo v této době mnohým do životů prosvítat světélko naděje. Naděje na uvolnění stávajících poměrů v Československu. Hovoříme o známém a nepříliš dlouhém pražském jaru.

Nejen pražská záležitost
Ačkoliv na obrodný proces z první poloviny roku 1968 může být nahlíženo jako na záležitost hlavního města, není tomu tak. Ono pražské jaro se dotklo i jednotlivých okresů. Jednání strany na konci roku 1967 vyvrcholené lednovým plénem a volbou Alexandra Dubčeka do čela KSČ sledovali také straníci a běžní lidé po celé republice. O jakémsi uvolnění si přece špitali i v těch menších městech a obcích. Dokladem toho, jak se vysoká politika promítá i do nižších pater, jsou pak například okresní konference strany, které právě v první polovině března napříč Československem probíhaly. Okresní funkcionáři v nich mnohdy reagovali na aktuální společenské změny a debaty sem tam přiživili něčím dříve nemyslitelným. Vlastním názorem, i když nadále ne razantně a jasně řečeným. Také stránky třebíčské Jiskry v té době plnily zprávy o „demokratizaci společnosti‘‘, o směřování strany a státu nebo právě o okresní konferenci a názorech místních komunistů. Jaro tak nezaválo jen v Praze, ale i na jihozápadní Moravě. 

Třebíčské jaro
Počátek pražského jara nelze stanovit na leden 1968, jeho zrod je potřeba hledat už na samém počátku 60. let. Zásadní dění však přinesl konec roku 1967 a první polovina roku následujícího. Personální obměna, reformy, uvolnění poměrů. To vše pod heslem „socialismus s lidskou tváří‘‘ přinášelo občanům vyhlídky světlejších zítřků. Tento trend se pochopitelně dostal i do třebíčského prostředí. Autoři publikace Kapitoly z dějin KSČ na Třebíčsku tuto dějinnou etapu uvedli následovně: „…právě v této době začal uzrávat i v třebíčské okresní organizaci KSČ problém rostoucího počtu členů, kteří politicky nepracovali, neobhajovali a neuskutečňovali politiku strany v každodenním životě.‘‘ Dle nich se tehdy začaly dít věci pozoruhodné, pro nás však v dnešní době běžné. 

A to, že se začala namísto třídního původu upřednostňovat odbornost a znalosti. Holt do popředí se už nedostávali pouze zatvrzelí komunisté, ale lidé dané oblasti skutečně znalí. „Pod termíny demokratizace, progresivní linie vývoje, socialismus s lidskou tváří začali exponenti pravicového oportunismu ovlivňovat ideologický úsek a sdělovací  prostředky (včetně okresních novin Jiskra),‘‘ stojí ve zmíněné knížce. 

Nutno však podotknout, že se jedná o úryvky z publikace vyšlé v roce 1978, tedy za hluboké normalizace. Situaci z jara 1968 nám mohou přiblížit články a rozhovory z výše zmíněné třebíčské Jiskry, která se politické situaci na okrese věnovala. Ač dle pozdějších sdělení byla i ona „ovlivňována pravicovými oportunisty‘‘.

Členům nebyla vždy říkána pravda…
Okresní konference KSČ na Třebíčsku připadla na víkend 9. a 10. března a s ohledem na dění v Praze byla očekávána jako historická událost. Na základě dobových textů lze usoudit, že se zde rozhodně soudruzi po ramenech nepoplácávali. „Dozvídáme se, že nám, členům strany, nebyla vždy říkána pravda,‘‘ pronesla na konferenci Eva Hrušková ze Závodů Gustava Klimenta. Je jasné, na jakou dějinnou etapu řečnice upozorňovala. Tato slova si v sále Tělovýchovné jednoty Jiskra vyslechlo 459 delegátů konference, kteří měli mandát zastupovat 15 a půl tisíce komunistů z Třebíčska. Výše uvedená slova však nebyla jedinou zde řečenou kritikou. Ve zprávě funkcionářů se dokonce otevřelo také téma nedostatkového zboží, kdy „nemají naši občané možnost koupit v našich prodejnách zboží, o které mají zájem.‘‘ 

V sále se dokonce našli i takoví, kteří přispěchali s receptem, jak straně pomoci. Na příkladu obce Přibyslavice jednu možnost představil Jaromír Hons. „Vybíráme nejschopnější lidi a navrhujeme je do různých funkcí. Když pak lidi vidí, že pro ně něco děláme, přicházejí sami se svými návrhy nebo alespoň s ochotou pomoci,‘‘ přiblížil Hons zvelebování vlastní obce. Ani tato vlídná slova však neměla takový ohlas jako všudypřítomná kritika dřívějších poměrů a vzývání nového směřování strany. Svěží jarní vítr tak zavál i v Třebíči. Zatímco však na konci března se na Pražském hradě uskuteční novinka v podobě první tajné volby komunistického prezidenta, na třebíčské konferenci se rozhodlo, že se nadále bude hlasovat tajně. Obdobně jako před dvěma lety i v březnu 1968 byl vedoucím tajemníkem OV KSČ zvolen Josef Korvas. „Lidé, kteří důvěru členů strany zklamali, zvláště funkcionáři, nemají morálního práva zůstávati i nadále v těch funkcích, které nezvládli,‘‘ ostře podotkl znovuzvolený tajemník. 

Splnění role tisku
Konferenci se již tři dny před jejím konáním poměrně rozsáhle věnovali redaktoři Jiskry. Ti vybraným delegátům sjezdu položili pět otázek, díky čemuž se mohl čtenář seznámit s názory straníků na aktuální společenskou situaci. Ve spleti všech těch personálních změn, nařízení a vůbec převratných událostí by se kupříkladu občané malých vsí těžko vyznali. Média tak v této době, ostatně jako kdykoliv jindy, hrála důležitou roli při formování veřejného mínění. Jiskra také už v březnu 1968 zvyšovala své náklady a dle slov redaktorů se remitenda, tedy počet vrácených výtisků, rovnala nule. Poněkud pichlavě redaktor Zeman poznamenal, že v posledních týdnech se noviny zařadily mezi úzkoprofilové zboží. Ještě aby ne, poptávka po kritickém nahlížení na minulost a otevřených diskusích byla velká.

Zpátky však ke zmíněným rozhovorům s delegáty okresní konference. Před jejím konáním byli zpovídání tři její účastníci – poslankyně, členka ÚV KSČ a dělnice Závodů Gustava Klimenta Ludmila Kopecká, redaktorka Tepu Boroviny Ilona Vostalová a ředitel Střední všeobecně vzdělávací školy v Třebíči Josef Raček. Co je zajímavé a pro tuto dobu příznačné, je upřímnost odpovědí. Žádné lakování na růžovo, žádné argumentování budovatelskými čísly. Zpovídaní připouští nedostatky, uznávají chyby minulosti, a strana teď proto musí získat nazpět ztracenou důvěru lidí. Kupříkladu dle poslankyně Kopecké se po lednovém plénu konečně vidí skutečnost taková, jaká opravdu je. Nutno však podotknout, že tato žena už od roku 1954 zasedala v Národním shromáždění, a onu skutečnost tak sama pomáhala šířit. Možná i pod tíhou jejího letitého veřejného fungování jsou její odpovědi dosti strohé. Zato Vostalová a Raček, ti byli více sdělní. Oba upozorňují na špatnou informovanost mezi členy KSČ a oba se vrací ke stěžejnímu dění z počátku roku. Sesazení prezidenta Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, a tím tedy rozdělení vrcholných politických funkcí mezi vícero osob kvitují jako správný krok. Optimisticky však na závěr vyznívá ředitel Raček: „Řekli jsme si, že je třeba stranu posílit mladými lidmi. Zaměřili jsme se na studenty, kteří chtějí studovat učitelství. Získali jsme 22 nových členů KSČ.‘‘ Zisk nových kádrů nebyl náhodou, jaro 1968 se neslo ve znamení naděje, ačkoliv byla stěží dosažitelná.

Že se po letech začala plnit úloha tisku, dokazují už právě březnová vydání Jiskry. Její stránky obsahovaly ankety s veřejnými činiteli, kteří ztratili ostych napřímo se vyjádřit k politické situaci. Dokonce si mohli čtenáři přečíst názory, že by demokratizační proces v Třebíči mohl být ještě dál. Jedním ze zastánců takového názoru byl i odborný pracovník Osvětového domu Bedřicha Václavka Jiří Zvěřina: „Podle mého názoru vlna obrodného demokratizačního procesu nezasáhla Třebíč v dostatečné míře. Přitom jde o proces vpravdě historický pro celý národ. Třebíč – město bohatých revolučních tradic jako by nezachytilo okamžik nástupu boje proti konzervatismu a dogmatismu.‘‘ Ovšem ne všichni zpovídaní brali rozhovory vážně. Tajemník Socialistické akademie Alois Hlaváč například na otázku, jaké je Třebíčsko těchto dní, odpověděl, že pěkné jako každé jaro. Otázku, zda se bouře diskusí nepřehoupla i do okresního města, zareagoval: „Žádnou bouřku jsem letos ještě nezpozoroval, i když meteorologové již mají své předpovědi.‘‘ Na závěr však sdělil, proč takto odpovídal. „Pokud moje odpovědi připomínají reakci příslušných okresních orgánů a činitelů (včetně Jiskry) na to, o co dnes jde, pak je to v pořádku,‘‘ poznamenal Hlaváč. 

Ani tehdy třaskavá témata uvnitř Jiskry nechyběla. Major Bohumil Bušek z útvaru 8010 v Náměšti nad Oslavou se prostřednictvím tisku vyjádřil k aféře „semínkového generála‘‘ Jana Šejny. Jak je možné, že na vysokých místech sedí nekvalifikovaní a nevzdělaní lidé? Tázal se major s poukazem na v tu dobu již uprchlého Šejnu. Třebíčští lidovci zase deklarovali své požadavky v podobě rehabilitace jejich členů, navrácení církevních majetků i uznání náboženské výchovy na školách. Věřící občané jsou jedním z ukazatelů cest k demokracii, je proto důležité uspokojit jejich potřeby, argumentovali členové ČSL. Tématem podněcujícím k diskusi byly ale také rehabilitace politických vězňů, čímž mnohým svitla naděje na nápravu nedávných křivd.
 
Otevření starých ran
Jaro roku 1968 přineslo oproti těm předchozím mnohé novinky. Zrušením cenzury se začaly v tisku objevovat dříve nemyslitelné texty, vznikly nové politické subjekty jako KAN a K231, manifest Dva tisíce slov přinesl přímočarou 
a ostrou kritiku komunistického režimu a také se otevřely staré rány v podobě politických procesů z 50. let.

První pokusy o revizi politických procesů přišly již na konci 50. a v počátku 60. let, kdy vznikly Barákova, Kolderova a Barnabitská komise. Čím dál větší pozornost se ale na dění předchozí dekády začala stáčet v době pražského jara. Zejména snahy nově vzniklého Klubu 231 vedly k tomu, že byl 25. června 1968 Národním shromážděním přijat zákon č. 82/1968 o soudní rehabilitaci.

Samo Třebíčsko a Moravskobudějovicko bylo těmito událostmi silně postiženo. Dle Jiřího Ellingera a jeho studie Babické soudní procesy zamířilo po čas let 1968 a 1969 k soudu deset žádostí na přezkoumání prvního soudního babického procesu. Ovšem příjezd tanků s bílými pruhy a nastupující normalizace veškeré tyto snahy zastavily. Co se však nezastavilo, byly rozsáhlé debaty mezi místními lidmi, jak to celé tehdy vlastně bylo. Tyto diskuse během pražského jara přiživil i známý redaktor Sláva Volný. Ten objížděl s mikrofonem v ruce rodiny perzekuovaných a svými rozhovory pořádně rozčeřil vody spekulací. „Smutnou stránkou věci je pak interpretace babické tragédie spojená s obdivem k „hrdinům‘‘, kteří proti budovatelům socialismu na vesnici neváhali použít zbraně. V této věci se na Třebíčsku exponovali i propagátor pražského jara Sláva Volný, stejně jako členové tehdejšího K 231,‘‘ bylo později na „krizová léta‘‘ nahlíženo. Inu, diskuse nakonec utnuta bez výsledku. Na ten si musela veřejnost počkat dalších dvacet  let.  

__________________________________________________

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

ČAPKA, František. 2010. Dějiny zemí Koruny české. Libri.
ELLINGER, Jiří. 2001. Babické soudní procesy. In: Západní Morava: Vlastivědný sborník. Muzejní a vlastivědná společnost v Brně.
Kapitoly z dějin KSČ na Třebíčsku 1921-1981. Západomoravské muzeum v Třebíči. 1981.
KAPLAN, Karel. 1993. Československo v letech 1967-1969. SPN – Státní pedagogické nakladatelství.
Jiskra – týdeník OV KSČ a ONV v Třebíči. 1968.
STEHLÍK, Michal a GROMAN, Martin. 2021. Přepište dějiny. Jota.
Totalita.cz