Čím je Třebíč lákává pro širokou veřejnost a čím se opravdu může pyšnit, je poutavá historie. Tu zde můžeme ostatně sledovat i my každým dnem. Mohutná svatoprokopská bazilika s přilehlým zámkem, židovská čtvrť, unikátní stavby, ulice a náměstí odkazující na významné postavy místních dějin. Je zajímavé, že například při takové krátké procházce centrem města jako bychom pomyslně procházeli třemi náboženskými vyznáními. Od křesťanské baziliky a třebíčského zámku, který dříve býval klášterem benediktýnů, se přes náměstí bratrského šlechtice Karla staršího ze Žerotína dostaneme do židovského města. Zastavíme-li se v blízkosti řeky, může leckoho napadnout, kdo byl onen Žerotín, jehož jméno nese jedno z třebíčských náměstí a další jeho připomínky nalezneme napříč celou Moravou. V roce 2024 plném výročí jako by se poněkud zapomnělo zmínit právě tohoto významného moravského šlechtice, který svým politickým talentem a umem předčil mnohé své dobové vrstevníky. Právě od narození Karla staršího ze Žerotína uplyne 14. září 460 let.

Pokud se chceme podívat na Karla staršího ze Žerotína, pohledů se nabízí hned několik. Kromě velkého Moravana a schopného politika bývá leckde označován za toho, kdo „zradil‘‘ druhé stavovské povstání. Historik Tomáš Knoz v něm například vidí zdejšího dona Quijota, který se kolikrát v již předem prohraném boji hrdě bil za své ideály. S Třebíčí se Karel starší ze Žerotína pojí prostřednictvím své čtvrté ženy Kateřiny z Valdštejna. Díky sňatku s ní roku 1614 rozšířil už tak své rozsáhlé portfolio panství o Třebíč, s jejímž správcovstvím až do roku 1628 vypomáhal. V době 460. výročí od Žerotínova narození se ale tuto postavu, která svou činností zanechala odkaz na celé Moravě, hodí připomenout i zde na stránkách regionálního tisku.

Aristokrat se zahraniční zkušeností
První zmínka o rodu Žerotínů byla dříve datována k roku 1195 a dle dokumentu měl být jistý Bluda z rodu Žerotínů přítomen u zakládání louckého kláštera. Jak se ale později ukázalo, jednalo se o falzum a první zmínka o Bludovi se objevuje až v roce 1200. Někteří ale mohou za počátek šlechtického rodu Žerotínů brát rok 1478, kdy byl rod povýšen do panského stavu. Pro naše potřeby je ale podstatné se přesunout do druhé poloviny 16. století. V této době získal někdejší pán z okolí Nového Jičína Jan ze Žerotína dědictvím i koupí do vlastnictví sídla na západní Moravě, jako Rosice, Náměšť a Kralice nad Oslavou. S posledním uvedeným je vhodné zmínit, že roku 1578 sem nechal z Ivančic Jan přemístit bratrskou tiskárnu a o rok později zde byl zhotoven výtisk všem známé Bible kralické, první do češtiny kompletně přeložené bible z původních jazyků. Právě probíranému Janu ze Žerotína a jeho choti Marianě z Boskovic se 14. září 1564 narodil syn Karel. Podobně jako dalším šlechtickým dětem i jemu bylo dáno náležitého vzdělání, o které se postarali především učenci Jednoty bratrské z otcova dvora. Velkou zkušeností však Karlovi ze Žerotína byl jeho pobyt za hranicemi zemí Koruny české. Jako mladý strávil období od konce 70. let do počátku 90. let v Itálii a Francii a za novými vědomostmi se vydal například do Basileje, Londýna, Paříže a Orleáns. Zajímavé je, že při své návštěvě Paříže v letech 1591 až 1592 se chtěl mladý Karel zapojit do pomoci francouzskému králi Jindřichu IV. Navarrskému a hugenotům proti katolíkům. To mu ostatně také bylo později v rodné vlasti připomínáno.

Dvě tváře života v rodné zemi
Rodinné zázemí, bratrská víra, zkušenosti z evropských měst a světový rozhled byly skvělými základy pro hvězdnou kariéru Karla staršího ze Žerotína. Na rodnou Moravu se tehdy třicetiletý Žerotín navrátil roku 1594. Nabité zkušenosti v kombinaci s kontakty s moravským zemským hejtmanem a zároveň strýcem Fridrichem ze Žerotína a Petrem Vokem z Rožmberka vynesly Karla do funkce přísedícího zemského soudu. Tento post již sice s sebou nesl jistou společenskou prestiž, stále však bylo možné stoupat vzhůru. Této skutečnosti si byly vědomy i katolické kruhy, které řečeno  dnešními slovy zahájili proti Karlovi negativní kampaň. V rámci ní se připomínala Karlova podpora francouzských hugenotů a také se šířily zvěsti o možném spiknutí Žerotína s falckým kurfiřtem Fridrichem IV., vyznavačem luteránství. Zároveň si také Karel starší ze Žerotína na jednom císařských banketů znepřátelil Rudolfa II., když odmítl úvodní přípitek na Rudolfovu počest a byl obviněn z urážky císařského majestátu. Veškerá obvinění proti němu vznesená ale dokázal skvělý rétor Karel starší ze Žerotína pomyslně smést ze soudního stolu.

Žerotín tak byl na samém počátku 17. století velmi váženým pánem, ovšem tato část Karlova života s sebou nenesla pouze slávu a s ní spojené radosti, ale také pořádné trable v soukromém životě. S druhou manželkou Eliškou Krajířovou z Krajku museli oželet narození již zemřelé dcery, roku 1600 umřela sama Eliška a půl roku po ní i syn Bedřich. Do třetího manželství vstoupil Karel čtyři roky po smrti první ženy. Sňatkem mezi Karlem starším ze Žerotína a Kateřinou Annou z Valdštejna došlo na zámku v Rosicích roku 1604 k propojení dvou významných šlechtických rodů s bratrskou konfesí. Zde je třeba zmínit, že Kateřina Anna byla sestrou Albrechta z Valdštejna, pozdějšího významného vojevůdce z třicetileté války. Ovšem i třetí žena nebyla po Karlově boku příliš dlouho a již v roce 1605 zemřela. Konečné štěstí našel Karel starší ze Žerotína po boku Kateřiny z Valdštejna, vzdálené příbuzné své třetí ženy a vdovy po Karlovu příteli Smilu Osovském z Doubravice. Právě ve vlastnictví rodu Osovských z Doubravice byla Třebíč od roku 1556 a po Smilově smrti připadlo město Kateřině z Valdštejna, která jej chtěla zachovat pro svůj rod. Žerotín tak coby Kateřinin manžel sice vypomáhal se správou třebíčského panství, nečinil si na něj vlastnický nárok.

Vůdčí hlas Moravy
Už coby přísedící zemského soudu se Žerotín těšil pověsti významného šlechtice, jehož slovo mělo v moravské zemi velkou váhu. Už roku 1605 se společně se svým švagrem Albrechtem z Valdštejna výrazně zapojil do povstání sedmihradského knížete Štěpána Bočkaje. Zatímco Albrecht přímo za Habsburky proti povstalcům a Turkům bojoval, na Karla se obrátil sám Bočkaj s nabídkou možného spojenectví mezi Uhry a Moravou, ale neúspěšně.

Ovšem Karel starší ze Žerotína se stal také aktérem bratrského sporu mezi Rudolfem II. a Matyášem o císařskou korunu. Jak bylo řečeno, již od samého počátku 17. století byly vztahy mezi Karlem a císařem Rudolfem na bodu mrazu, a není tak divu, že se Žerotín v tomto sporu postavil na stranu Matyáše. Právě z iniciativy Karla staršího ze Žerotína se koncem roku 1607 uskutečnilo na zámku v Rosicích setkání Matyášových podporovatelů z Moravy, Rakouska i Uher. V následujících týdnech podepsaly rakouské a uherské stavy s arcivévodou Matyášem memorandum, dle kterého se Matyáš stal panovníkem personální unie zemí rakouských a uherských. Za řekou Moravou tyto kroky sledovaly právě stoupenci protirudolfínského křídla v popředí s Karlem starším ze Žerotína a Karlem z Lichetnštejna. Moravští stavové následně provedli rekonstrukci své politické reprezentace a vyslovili souhlas k připojení k rakousko-uherské konfederaci. Tento bratrský konflikt vedl až k podpisu tzv. Libeňského míru v roce 1608, kterým se dělila vláda v monarchii. Zatímco Rudolfovi II. zůstaly pod správou Čechy, Lužice a Slezsko, Matyáš se stal vládcem konfederace Horních a Dolních Rakous, Uher a Moravy. Tímto aktem byla tedy Morava vyňata ze svazku zemí Koruny české a spojena s rakouskými zeměmi a Uhry v personální unii. Za to Matyáš Moravanům přiznal náboženská práva a svobody, které až o rok později stvrdil pro Čechy i Rudolf II. v rámci jeho Majestátu. Díky příklonu k Matyášovi tak moravská politická reprezentace dosáhla například toho, že mnohé vysoké úřady byly obsazeny nekatolíky. Zároveň přišla i změna na postu moravského zemského hejtmana, které neobsadil nikdo jiný než Karel starší ze Žerotína. Tuto funkci zastával až do roku 1615, kdy byl na vlastní žádost uvolněn a nahrazen Ladislavem z Lobkovic.

Jazýček na vahách stavovského povstání
I přes to, že již Žerotín od roku 1615 nezastával vrcholné politické funkce, mělo jeho slovo nadále velkou váhu. Příkladem může být dění za druhého stavovského povstání a samotného počátku třicetileté války (1618-1621). Po třetí pražské defenestraci se na Žerotína obrátili například Jindřich Matyáš Thurn a Václav Budovec z Budova, představitelé stavovské opozice, aby se i Morava vzepřela císaři. Ovšem s požadavkem podpory přišla také sama Vídeň, a moravská obec se tak stala žádaným spojencem, oním pomyslným jazýčkem na vahách. Morava nakonec v tomto konfliktu deklarovala svoji neutralitu, navíc přes své území umožnila přechod císařské armády a část zemské hotovosti přešla do služeb Vídně. Celou akci českých stavů považoval Žerotín, ač nekatolík, od samého začátku za chybu a snažil se mezi oběma stranami nalézt kompromis, aniž by muselo docházet k násilí.
Změna v politice Moravy ale nastala na jaře 1619. Stavovské vojsko nejprve přebral Karlův příbuzný a jeden ze členů protihabsburské opozice Ladislav Velen ze Žerotína. V květnu pak přišel přetřes politický, kdy zemi nově vedlo direktorium. Navíc dříve vlivným osobám včetně Karla staršího ze Žerotína bylo nařízeno domácí vězení. Život někdejšího zemského hejtmana se zde dokonce ocitl zcela na hraně. Při zatýkání byl společně s dalšími obviněn ze zrady a dokonce jej povstalci táhli k oknům Zemského domu v Brně. Nezbývalo tak mnoho a i Žerotín mohl následovat osud Viléma Slavaty z Chlumu a Jaroslava Bořity z Martinic, které z oken Pražského hradu shodili v květnu 1618.

Po Bílé hoře se ale začal rozpadat i moravský odboj. Na olomouckém sněmu v listopadu 1620 se do vedení dostalo zpět umírněné křídlo. Jeho zástupci se v čele s Karlem starším ze Žerotína vydali do Vídně vyjednávat záležitosti ohledně uznání Ferdinanda II. za císaře.

Sbohem, Moravo
Po porážce stavovské opozice nastaly pro nekatolíky v zemích Koruny české zlé časy. Poté, co bylo roku 1627 vydáno Obnovené zřízení zemské v Čechách a o rok později na Moravě, nabízely se členům protestantských církví dvě varianty. Návrat ke katolictví, nebo odchod do exilu. Císař Ferdinand II. si ale byl vědom, jaké renomé má po celé Moravě Karel starší ze Žerotína, a tak mu předložil vstřícnou nabídku, že i přes vydaná nařízení může v zemi zůstat. Zřejmě císař spoléhal na to, že si ho na svou stranu získá pro dobré veřejné mínění. Někdejší moravský zemský hejtman však nabídku odmítl a odjel do Vratislavi. Jak ale vypořádat majetkové záležitosti? Zde se především vyplatila již dřívější známost Karla s Albrechtem z Valdštejna. Právě Valdštejn zprostředkoval Žerotínovi kontakt na Jana Křtitele z Verdenberka, jemuž byly prodány Náměšť, Rosice a Troubsko. Jak bylo uvedeno, Třebíč patřila Žerotínově čtvrté ženě, a tak i nadále zůstala v držení Valdštejnů. V závěru svého života využil Karel starší ze Žerotína výjimku Ferdinanda II., aby mohl navštívit svoji rodnou zemi. Poslední dny strávil v Přerově, kde také 9. října 1634 zemřel.