Petr Herbrych

28. 03. 2025

Když se v posledních vydáních bavíme o německé okupaci, zmiňujeme především po celé republice veřejně známá jména. Jednou přijde řeč na Jana Kubiše, následně na Ludvíka Svobodu, jindy zase například na Jana Syrového, Vladimíra Krajinu, Augustina Klimenta nebo Antonína Kalinu. Poněkud neprávem v pozadí však mohou být opomenutí hrdinové, kteří za své ideje zaplatili za protektorátu životem. Jejich jména jsou sice zvěčněna na pamětních deskách, v lidské paměti však bohužel místo kolikrát nemají. Jedním z takovýchto hrdinů je sokolský činovník Josef Čermák, který v únoru 1942 zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi.

Mravenčí prací vstříc poznání
Ačkoliv jméno Josefa Čermáka je pro budoucí generace v Třebíči uvedeno na pamětní desce věnované perzekuovaným sokolům na budově Pasáže a ve vestibulu někdejší hotelové školy (dnes Bráfovy akademie), není jeho osud široké veřejnosti bohužel příliš znám. Příběh byl dokonce dlouhá léta zahalen do neznáma i pro samotnou rodinu Čermákovu. Pomyslnou komnatu se pak rozhodl bádáním pootevřít Zbyněk Čermák, vnuk sokolského činovníka. Právě on se na nás obrátil s tímto tématem, kterému se úctyhodně ve svém volném čase od roku 2019 věnuje. „Přišlo mi, že je obrovská škoda, aby tento příběh válečného hrdiny tak nějak zcela upadl do zapomnění, a tak jsem se jej v posledních letech pokusil oprášit,‘‘ sdělil nám pan Zbyněk Čermák. Probírané téma bylo v jeho rodině po léta tabu. Jeho otec Jaromír Čermák, tedy syn sokola zahynulého v Osvětimi o tom bohužel nikdy nemluvil. Není také divu, v pouhých třech letech přišel vinou nacistické represe o tatínka. Až později se z této události snažil vypsat ve svém životopisu, ten však bohužel nikdy nedokončil. Pomyslné břímě v podobě poznání tak na sebe až v roce 2019 vzal už zmíněný Zbyněk Čermák. Za pomocí svého syna Petra v následujících letech zmapoval osud svého hrdinného předka. Pátrání ve Státním okresním archivu v Třebíči, Moravském zemském archivu v Brně, Vojenském historickém ústavu či dokonce v samotné Osvětimi mělo hlavní cíl. Aby jméno Josefa Čermáka nezakryl prach dějin. Právě jeho příběh v kontextu sokolského odboje vám nyní na následujících řádcích zprostředkujeme.

Sokolská myšlenka v neklidných dobách
„Bez sokolů by nebyly legie, bez legií by nebylo Československo,‘‘ pravil rok po vyhlášení samostatného československého státu jeho první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Sokolové nemají však zásluhy pouze na vzniku republiky, jak stojí v Masarykově citátu. Už po svém ustanovení v roce 1862 se spolek vedle zocelování tělesné zdatnosti zaměřoval především na probouzení českého národního cítění. I v dobách útlaku, nesvobody a válek pak byli především sokolové šiřiteli demokratických myšlenek. Sokolům však v jejich pestrém spolkovém životě nastavilo 20. století hned tři překážky – první světovou válku, okupaci a komunistický režim. Každá se spolku dotkla jiným způsobem. V době první světové války c. k. úřady zakázaly Sokol coby protivládní organizaci. Naopak po únoru 1948 sice spolek nadále existoval, avšak ve zcela jiném provedení. Pod hlavičkou Sokola byly sjednoceny veškeré tělovýchovné organizace, sokolští funkcionáři byli vylučováni, mnohdy vězněni a hlavní slovo měli a předními činiteli se stali komunisté. Nejtvrdší represe však přinesla okupace, respektive rok 1941. Už sami sokolové v prvních letech protektorátu cítili, že se pro ně samotné blíží chvíle kritické. Na valných hromadách i v těch menších vsích byly v úvodních proslovech starostů a dalších funkcionářů zdůrazňovány vážnosti doby. Kromě těch celosvětových i vážnosti pro sokolstvo. A ty také roku 1941 nastaly. Nejprve Karl Hermann Frank zastupující říšského protektora vydal 12. dubna 1941 dokument, který protektorátní vládě nařizoval pozastavit veškeré sokolské činnosti. Ještě téhož večera a zejména pak druhého dne, tedy 13. dubna, byl po celém protektorátu zajištěn sokolský majetek. Zajímavý je samotný způsob provedení, kterým nacističtí představitelé dosáhli k pozastavení Sokola. Převedení tohoto úkolu čistě na vládu v čele s generálem Aloisem Eliášem mělo u veřejnosti vzbudit dojem, že se jedná o iniciativu ze strany Čechů, nikoliv Říše. Svůj krok německá správa odůvodnila tím, že v řadách Sokola se nacházely „živly s nepřátelským postojem vůči Německu‘‘ účastnící se odboje.
Tvrdou ránu odboji a na čas konečnou i samotným sokolům ale uštědřil nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora 27. září 1941. Hlavní Heydrichův úkol v protektorátu spočíval ve vymýcení domácího odboje, čehož se také brzy po ustanovení zhostil. Už 28. září vyhlásil ve vybraných oblastech protektorátu stanné právo a rozjela se mohutná zatýkání. Tentýž den byli například popraveni generálové Josef Bílý a Hugo Vojta, v rukou gestapa skončil také ministerský předseda Alois Eliáš a v prvních dnech stanného práva stovky dalších vlastenců. Po čelních představitelích odboje se Heydrich zanedlouho vypořádal také se sokolským hnutím. Uprostřed noci ze 7. na 8. října byla okupační správou zahájena tzv. Akce Sokol, během které bylo zatčeno na 1500 významných sokolských představitelů a samotný spolek byl rozpuštěn. Proto je také 8. říjen dnes připomínám coby Památný den sokolstva.

Třebíčští sokolové v odboji
Zapojení sokolů do odboje bylo napříč Protektorátem Čechy a Morava různorodé. V rámci organizace Obec sokolská v odboji například sokolové udržovali zpravodajské spojení se západním exilem, zaměřovali se na propagandistickou činnost ve prospěch svobodného Československa, spolupracovali s jinými odbojovými organizacemi (Obrana národa, Politické ústředí) a též se mnohdy účastnili sabotážních akcí. Zejména díky jménu Jana Zelenky-Hajského jsou pak sokolové spojeni i se samotným atentátem na Heydricha. To však ale předbíháme naše ústřední téma. Pozadu s odbojem nebyli ani bratři sokolové z Třebíče. Ostatně těch se nacistické represe dotkly již v prvním roce okupace. Stačí si kupříkladu vzpomenout na starostu města Josefa Vaňka, který byl zatčen už 1. září 1939. V čem však spočívala odbojová činnost místních sokolů? Dá se předpokládat, že podobně jako jinde i v Třebíči se zaměřovali na utváření protiněmeckého veřejného mínění. Zkrátka jako po celou dobu trvání spolku šířili jeho členové národní a demokratické myšlenky. To ale není vše. Třebíčští sokolové tuto „utajenou“ osvětu doplnili také o zcela vážné přemýšlení nad budoucí podobou státu. Pod vedením Matěje Toufara, učitele a rodáka z Chlumu, se na půdorysu místní sokolské jednoty utvořila ilegální organizace, která měla údajně po konci války převzít vedení v regionu, zejména tedy určit jeho ekonomický rozvoj. Právě někdejší místostarosta jednoty v Třebíči a bankovní úředník Josef Čermák měl díky své erudici vést celé okresní hospodářství. Avšak on ani jeho bratři sokolové se šťastného momentu v podobě konce války nedočkali. Osudnými se jim stala výše představená Akce Sokol, po které skončili ve věznicích a koncentračních táborech. Život většiny z nich pak vyhasl vinou nacistů v období heydrichiády. Jednalo se například o zmíněného starostu jednoty Toufara († 24. 6. 1942), náčelníka a obchodníka Jana Kořínka († 17. 6. 1942), místonáčelníka a ředitele Živnostenské školy v Třebíči Jaroslava Jurenku († 16. 6. 1942), ředitele třebíčské měšťanky Emanuela Krajinu († 16. 6. 1942) a další. Někteří místní sokolové ale zemřeli ještě dříve, než vůbec došlo k zabití Heydricha. Většinou ne na popravištích, ale na následky jejich věznění. Jedním z nich byl například i Josef Čermák.

Silný příběh Josefa Čermáka
Mezi 167 obcemi, které se na Třebíčsku nacházejí, mohou Heraltice lehce zapadnout. Ostatně jako kterákoliv jiná obec. Jedna skupina si může tento městys spojit s dlouholetou hasičskou tradicí, druzí zase s dubnem 1951 a jeho rolí v babickém případu. Málokdo si ale bohužel může vzpomenout na místního rodáka Josefa Čermáka, hrdinného sokola zahynuvšího v Osvětimi.Přelom 19. a 20. století přinesl proměnu společnosti. Přece jen faktory jako rozvoj vědy a techniky, sílící národní cítění, rozkvět spolkového života a stále rostoucí sociální hnutí, čímž je tato doba doprovázena, nelze ve vývoji společnosti opomíjet. Jistou proměnou prošly také i ty nejmenší obce. Stačí se podívat na zmíněné Heraltice, jejichž počet obyvatel se v té době pohyboval pod pěti sty. Jen namátkou, v samém závěru 19. století zde vznikl hasičský sbor, divadelní spolek i spořitelna. Místní lidé zkrátka zažívali rozkvět spolkového života. Jedněmi z těch, kteří se z této doby těšili, byla také rodina Čermákova v domě č. p. 5 nedaleko kostela svatého Jiljí. Bednářskému mistru Josefu Čermákovi a jeho ženě Anastázii se v rozmezí let 1896 až 1911 narodilo šest dětí – Ludmila (*1896), Josef (*1900), Gabriela (*1903), Božena (*1905), Vladislav (*1907) a Oldřich (*1911). Málokdo by tehdy tušil, že se jejich druhý potomek, syn Josef, prostý chlapec z Heraltic, vryje svým hrdinstvím do historické paměti.

S životem Josefa Čermáka se však primárně pojí nikoliv jeho rodná obec, ale město Třebíč, kam se za první republiky přesunul za prací. Coby absolvent 1. obchodní akademie v Brně našel zaměstnání v třebíčské pobočce Moravské banky, která tehdy sídlila na Karlově náměstí. Ve městě se také usadil se svojí rodinou. Roku 1927 se oženil s Drahomírou Brabencovou a společně se jim v letech 1931 a 1938 narodili synové Vladivoj a Jaromír. Zajímavé je, jak se zde opět vrací stopa rodných Heraltic. Otcem Drahomíry byl totiž jistý František Brabenec, do roku 1927 řídící učitel heraltické školy. Nicméně zpět k Josefu Čermákovi. Ten se v Třebíči nevěnoval pouze úředničině a šťastné rodině. Rychle se též zapojil do místního spolkového dění. Svůj život heraltický rodák napevno spojil s organizací Sokol. Za první republiky patřil pan Čermák mezi přední tváře spolku ve zdejším regionu, a to coby místostarosta jednoty v Třebíči a člen předsednictva Župy plukovníka Švece. Mimo to ale nelze opomenout ani jeho nemalý podíl na vybudování Sokolského stadionu v Třebíči či jeho předsedání společnosti Apollo. Právě ta od roku 1930 provozovala kino Moravia ve Smrtelné ulici.

Věren sokolským hodnotám, jako jsou spravedlnost, vlastenectví a svoboda, se Josef Čermák zapojil do výše představeného odboje v Třebíči. Ilegální skupina však byla prozrazena, zároveň jejích členů se znatelně dotkly represe po Heydrichově nástupu. Onoho 8. října 1941 byl mezi patnácti sty zatčenými i právě Josef Čermák. Pro něj si gestapo přišlo přímo do jeho pracoviště, následně jej odvleklo domů, kde proběhla domovní prohlídka. „Tatínek, když ho odváděli, musel odnést i rádio. Pak ještě padlo několik typicky německých „komplimentů“, zavřely se dveře a to byl taky poslední okamžik v mém životě, kdy jsem spatřil svého tátu,” napsal v roce 1957 syn Jaromír Čermák. Z Třebíče následně zamířil místostarosta třebíčské jednoty na úřadovnu gestapa v Jihlavě, kde jej ještě párkrát navštívila jeho žena Drahomíra. Posledním místem pobytu v jeho rodné vlasti však byla na přelomu let 1941 a 1942 brněnská věznice. Odtud jej pak 30. ledna 1942 převezli do koncentračního tábora v Osvětimi. Na listině k Čermákovu transportu stálo vše vypovídající slovní spojení „návrat nežádoucí“. Jedním z nástrojů kteréhokoliv totalitního režimu je dehumanizace člověka. Dotyčný kromě svých základních práv a svobod ztratí i občanské jméno. Tak tomu bylo i v případě námi probírané osobnosti. Někdejší bankovní úředník už v Osvětimi nebyl Josef Čermák, ale vězeň číslo 26226. Hrůzy největšího vyhlazovacího tábora však nesledoval dlouho. Už ke dni 14. února byl zaevidován v osvětimské nemocniční knize a tři dny na to zemřel.

Příčina úmrtí odkryta o téměř osm dekád později
Po zatčení svého muže zůstala Drahomíra Čermáková se svými dvěma syny Jaromírem a Vladivojem v domě číslo 116 na Jungmanově ulici sama. Společně tedy s nejistotou ohledně osudu manžela Josefa. Ta skončila v únoru 1942, kdy rodina obdržela telegram o úmrtí Josefa Čermáka. „Byly mi tenkrát  3 roky pryč a nechápal jsem dobře, co se vlastně děje a teprve později jsem poznal, jak krutá byla skutečnost. (…) 17. února pak přišel telegram oznamující jeho smrt. Jaká byla? To jsme se již nikdy nedozvěděli. Byla to jediná událost, kterou se válka přímo dotkla naší rodiny. Jediná, a přece tak hrozná. Zůstali jsme s maminkou a bráchou sami a na tátu tu zbyla jen vzpomínka…,‘‘ zapsal si o patnáct let později syn Jaromír Čermák. Těžko představitelný moment pro celou rodinu. Až o téměř osmdesát let později se podařilo zmapovat závěr života hrdinného třebíčského sokola.

Za své hrdinství obdržel Josef Čermák v roce 1945 Válečný kříž in memoriam. Jediné, co však nadále rodina o svém hrdinném předkovi věděla, bylo datum úmrtí. Rodina sice chodila vzpomínat na Josefa Čermáka na třebíčský hřbitov, kde je jeho jméno uvedeno na rodinné hrobce, jinak se ale o tématu nemluvilo. Tabu prolomil až svým bádáním vnuk Zbyněk Čermák se svým synem Petrem. Ti se mimo jiné dostali k cenným archivním materiálům z Osvětimi, díky kterým se objasnilo úmrtí jejich předka. Dle táborové nemocniční knihy zemřel na zápal plic. Tuto zjištěnou informaci mohou Čermákovi bez přehánění označit za malý zázrak. Spousta knih a dokumentů z koncentračních táborů byla zničena v roce 1945. Nemocniční kniha, v níž byly informace o úmrtí Josefa Čermáka, však zůstala zachována. Rodina se navíc dostala i k poněkud citlivým materiálům v podobě vězeňských fotografií. „Přiznám, se, že u toho mě trochu polilo horko, že takové fotky dosud nikdo u nás v rodině neviděl,” sdělil nám Zbyněk Čermák. I přes tento smutný moment se ale může on sám i jeho rodina těšit z krásného pocitu poznání. Přece jen obětavou prací se podařilo poodkrýt příběh třebíčského sokola a hrdiny, jehož jméno by nemělo být zapomenuto.