Ve veřejném prostoru se neustále šermuje s nejrůznějšími historickými označeními, které člověku umožní onálepkovat svého protivníka a poměrně snadno jej tímto pošpinit. To pak lítají pojmy jako neomarxisté nebo fašisté. Společnost má tato slova uvnitř sebe zakořeněné s negativní konotací, a je tak jasné, že vyvolají emoce. Možná ne v takové míře u neomarxistů a komunistů, zde se jistě naskytnou lidé, kteří jsou na to bohužel hrdí, že jimi jsou. Za to fašista, ten vždy vzbudí nevoli. Ač se s Třebíčskem může mnoha lidem pojit v souvislosti s první republikou především levicové dělnické hnutí, i zde měli českoslovenští fašisté ambice být silným politickým uskupením. Ač jejich aktivita nebyla tak velká jako u organizací kupříkladu na jižní Moravě, svoji spojitost má Třebíčsko také s nezdařilým pučem v roce 1933. Právě od útoku na Židenická kasárna uplynulo v závěru ledna dvaadevadesát let.
Co je to fašismus?
Co se vůbec pod pojmy fašismus a fašista skrývá? Vynecháme-li rostoucí a čím dál vyhraněnější nacionalismus v 19. století, tak za samým počátkem fašismu se musíme pomyslně přesunout na Apeninský poloostrov, do Itálie po první světové válce. V době vyčerpané společnosti a státních hospodářstvích po válečném konfliktu ustanovil Benito Mussolini v březnu 1919 Svaz italských spolubojovníků, italsky Fasci d’Italiani di Combattimento. Právě ony svazky (fasci) daly název celému politickému směru. Italští fašisté už od svých počátků slibovali návrat velikosti Itálie z dob starověkého Říma, vyznačovali se vypjatým nacionalismem, zdůrazňovali modernitu a mladou dravost, byli silně militantní a deklarovali korporativní uspořádání státu, zemědělskou reformu a sebevědomý stát se silným vůdcem v čele. Popularita fašismu v Itálii rostla, ovšem hvězdná chvíle Mussoliniho a jeho černých košilí nastala v říjnu 1922. Zatímco v Československu probíhaly 28. října téhož roku oslavy čtvrtého výročí od vzniku samostatného státu, fašisté v čele se svým ducem Benitem vypochodovali z Neapole na Řím, ke králi Viktoru Emanuelu III. Ten pod vším tím tlakem a nebezpečím krveprolití jmenoval Mussoliniho ministerským předsedou, díky čemuž se fašistům snadno otevřela vrátka pro absolutní uchopení moci – reforma volebního zákona, likvidace opozice, potlačení svobody, zatýkání, teror.
Jak křupavé pečivo upekl v pomyslné peci jménem Italské království autoritativní režim. Z něj si pak vzaly inspiraci i další evropské státy. Kapitolou samo o sobě je dění v Německu, nelze ale ani v letech následujících opomenout Maďarsko, Polsko, Španělsko, Rakousko. Další autoritáři, ovšem levicového střihu, již od roku 1917 drželi v rukou Rusko, respektive od roku 1922 Sovětský svaz. Československo se svojí pluralitní demokracií se tak hrdě nazývalo ostrovem demokracie v Evropě. Ovšem ani zdejší prostředí neminuly snahy otočit politickým kormidlem ostře vpravo.
Českoslovenští fašisté: Proti všem!
Jisté prvopočátky československého fašismu se objevily brzy po Mussoliniho pochodu na Řím a jeho jmenování premiérem na přelomu let 1922 a 1923. Jedním z prvních pravicových uskupení bylo hnutí Červenobílých, které na sebe upozornilo mohutnou antikomunistickou manifestací po atentátu na ministra financí Aloise Rašína. Mezi další krajně pravicové subjekty se dále řadily Národní hnutí, na Moravě Hanácká republika či uskupení Českoslovenští fašisté. Ovšem takováto rozdrobenost znamenala, že se jednotlivé subjekty netěšily větší, masovější podpoře. Bylo proto zapotřebí je všechny sjednotit pod jednu organizaci. K tomu došlo až počátkem roku 1926. Na svátek svatého Valentýna se v Praze za účasti tří stovek delegátů uskutečnil sjezd tuzemských fašistů a o měsíc později se všechny existující organizace sdružily pod nově vzniklou Národní obec fašistickou (NOF).
U prvorepublikových fašistů však nastává problém se samotným pojmem a jeho vymezení. Spousta lidí si pod označením „českoslovenští fašisté‘‘ představí pozdější kolaboranty, kteří se zhlédli v autoritativním režimu a inklinovali k nacistickému Německu. Ano, někteří členové se pak v dalším desetiletí po okupaci jednoduše adaptovali do nových podmínek. Nelze však zobecňovat a dělat rovnítko mezi NOF a kupříkladu Hitlerovými stoupenci, jak si mnozí myslí. Kupříkladu takový Radola Gajda se za protektorátu zapojil do odboje. Chceme-li pojednávat o prvorepublikových fašistech, bavíme se o silných národovcích, kteří byli protibolševičtí, protiněmečtí i protimaďarští, mnohdy silně panslavističtí (ovšem za předpokladu, že v Rusku nepovládnou bolševici). Ostatně takovéto pozice zastávali i mnozí politici jiné pravicové strany – Národní demokracie. Českoslovenští fašisté se obdobně jako jejich zahraniční kolegové vyznačovali silnou militantní rétorikou, lehkým antisemitismem a bojem proti stávajícímu demokratickému zřízení. Jejich touhou bylo stavovské uspořádání státu v čele se silným vůdcem. Jaro roku 1926 sice přineslo sjednocení fašistických organizací pod jednu ústřední, avšak silný vůdce stále scházel. Ten přišel až o pár měsíců později a nevědomky tomu napomohl i prezident Tomáš Garrigue Masaryk a jeho okolí.
Modla jménem Radola
Vůdcem československých fašistů, který se měl potažmo stát i čelním představitelem celého Československa, se hned na začátku roku 1927 stal legionář Radola Gajda. Jak se tak stalo, že se z uznávaného vojáka a donedávna ještě náčelníka hlavního štábu československé armády stal předseda NOF? Vždyť přece vojáci neměli ani volební právo, natož aby se aktivně politicky angažovali.
Po bojích na východní frontě první světové války byl generál Gajda jedním z čelních představitelů armády. V roce 1924 se stal členem jejího hlavního štábu. Poté, co generál Jan Syrový zasedl v úřednické vládě Jana Černého, dokonce v březnu 1926 zaujal místo náčelníka hlavního štábu. Tato životní etapa však neměla dlouhého trvání. V sousedním Polsku proběhl v květnu 1926 převrat, po kterém se premiérem a de facto autoritářem stal maršál Józef Pilsudski. Dění za hranicemi sledovala s jistou obavou i politická reprezentace u nás. Veřejností se totiž šířily spekulace, že na červencový sokolský sjezd plánují českoslovenští fašisté puč, s nímž bylo často spojováno Gajdovo jméno. Tomuto „Lvu ze Sibiře‘‘ ale vojenskou kariéru zničilo něco jiného. Generál Gajda byl obviněn ze špionáže pro Sovětský svaz, s jehož představiteli měl udržovat stálý kontakt už od svého návratu z Rusi. S ohledem na šířící se zprávy o možném puči se toto obvinění Hradu poměrně šiklo, proto se také v případě angažoval prezident Masaryk. Ačkoliv se vznesená obvinění neprokázala, byl Gajda poslán do výsluhy a degradován na vojína. Tím se mu však otevřela cesta k politickému angažmá. Předseda NOF Gajda zasedal v lavicích Poslanecké sněmovny Národního shromáždění v letech
1929-1931 a 1935-1939. Ač fašisté operovali s vlastní myšlenkou státního uspořádání, a i sám Gajda velkými osobními ambicemi, získat moc se československým fašistům nezdařilo. A to ani v kritických letech 1938 a 1939.
Nepříliš zdařilá agitace na Třebíčsku
Politickou terminologií se hodí zeptat, kde zejména byla hlavní členská a voličská základna NOF. Historik Tomáš Pasák ve své práci o českém fašismu uvádí, že na Moravě vycházela silná podpora především z okresů jižní Moravy, přesněji z Kyjovska, Vyškovska, Tišnovska a Moravskokrumlovska. V tomto geografickém rozložení tak není příliš divu, že jedny z větších základen NOF zde na Třebíčsku byly v jeho východní části. Tedy v sousedství s jižní Moravou.
Podrobná hlášení o jednotlivých fašistických organizacích přinášel kromě četnických stanic i Okresní úřad v Třebíči. Zajímavá jsou kupříkladu jeho hlášení z počátku 30. let. Jedna z početnějších fašistických organizací se nacházela v Mohelně. Pod vedením jistého rolnického syna Stanislava Macháta zde v roce 1932 bylo pod hlavičkou NOF organizováno osmadvacet občanů. Místní fašisté se dokonce rozhodli zorganizovat mohutný tábor lidu, kde měl promluvit i sám Gajda, z nařízení okresního hejtmana však byla tato událost zrušena. V nedalekém Kramolíně v témže roce čítala místní buňka osmadvacet fašistů, které vedl tesař Ludvík Ležák. Zde se navíc NOF těšila z úspěchu v komunálních volbách. Fašisté tu kandidovali pospolu s agrárníky, díky čemuž získali čtyřčlenné zastoupení v zastupitelstvu. Aktivitu se snažili fašisté vyvíjet také například v Kralicích, Jinošově, Opatově nebo v obcích poblíž Římova. Jak ale dokazují dobové zprávy, až na pár výjimek zde fašisté za první republiky moc nepochodili. Agitační schůze lidé navštěvovali především ze zvědavosti, v mnoha případech náhodou. Kolikrát se také stalo, že se návštěvníci po čas schůze raději zvedli a šli na zajímavější místo, třeba do kina nebo na ples. Četníci z Kojetic dokonce přívržence NOF popsali coby nespokojence, zadlužence a zkrachovalé existence, co očekávají, že se jim po výhře fašistů bude dařit lépe. To dokládá také incident právě z Kojetic, který se udál v květnu 1935. V tu dobu se zde konala agitační schůze fašistů z Římova a Opatova, kterou ale narušili nespokojení občané. „Vy chcete hospodařit ve státě a nedovedete hospodařit na Vašim mlýnku na Vískách,‘‘ poznamenal na adresu fašistů kojetický starosta Chromý, jak uvádí zpráva zdejší stanice.
Jak však tehdy taková kampaň fašistů v místním regionu probíhala, přináší sdělení Prezidia zemského úřadu v Brně všem okresním hejtmanům: „Nejúčinnější způsob Klenky (zemský organizátor NOF – pozn. redakce) spočívá v tom, že ukazuje a nabízí ke koupi fotografie Gajdy. Na jedné z nich je Gajda vyobrazen se všemi svými řády a vyznamenáními, na druhé v okamžiku, kdy předává prapor II. divisi. Při nabízení Gajdových fotografií Klenka povídá o tom, že u nás může jenom Gajda udělat pořádek, že je stále nevinně žalářován, protože ohrožuje posice vládních stran a jich představitelů. Klenka slibuje svým posluchačům místa ve státní službě, jakmile se u nás fašismus dostane k moci.‘‘ Vůdce Gajda se dokonce účastnil několika schůzí, slyšení i veselic pod patronací NOF na Třebíčsku. Ne vždy se však stalo, že si lidé vyslechli proslov známého generála. Například na důvěrné schůzi činovníků NOF z Třebíčska 21. srpna 1933 tři stovky účastníků přivítal svým proslovem stavitel František Světlík z Rokytnice, ke Gajdově řeči už ale nedošlo. Schůze byla třebíčskými četníky rozpuštěna. Ve výše uvedené zprávě Prezidia se nachází i zajímavá informace o tom, že sám generál Gajda při návštěvě regionu nocuje v Římově. Ona totiž zdejší organizace byla skutečně specifická.
Nezdařený puč s místní stopou
Ačkoliv místní organizace NOF v obci Římov vznikla v listopadu 1932, brzy po svém vzniku na sebe upoutala pozornost bezpečnostních orgánů. A to kvůli Židenickému puči. Za první republiky politické strany běžně pořádaly plesy, taneční zábavy a kulturní akce pro veřejnost a jedna taková tancovačka po veřejné schůzi NOF se uskutečnila 15. ledna 1933 v Římově. Běžné veselí však svojí účastí „zpestřil‘‘ bývalý armádní důstojník Ladislav Kobsinek. Ten měl místní činovníky zasvětit do plánů na chystaný státní puč. Jak stojí ve Zprávě o zatčení Četnické stanice Kojetice, Kobsinek k římovským občanům údajně pronesl: „Víte, jak se se zbraněmi zachází, všecko je připraveno, až vám dáme pokyn, tak se začne.‘‘ Po politických diskusích ale měl hlavní představitel převratu říci: „Nazdar, bratři, teď nechme politiku politikou a každý nějakou tu Nanynku do náruče!‘‘
Činnost československých fašistů ve 20. a 30. letech ale v mnohém připomínala spíše tragikomické představení. Podobně tomu bylo i u plánovaného státního puče, k němuž mělo dojít v noci z 21. na 22. ledna 1933. Po obsazení Svatoplukových kasáren v brněnských Židenicích měli fašisté získat pod kontrolu Moravu, následně po vzoru Mussoliniho napochodovat do Prahy a nastolit fašistický režim. Jak naivně plán zní, tak také skončil. Ačkoliv organizátor akce Kobsinek na římovské tancovačce o této akci hovořil a očekávala se z Třebíčska vysoká účast, do přepadení se zapojil pouze jeden jediný místní fašista – rotmistr ve výslužbě František Nedvědický. Kasárna se však před fašisty podařilo uchránit, obdobně jako demokratický režim v Československu. V souvislosti s Židenickým pučem skončilo před soudem následně šedesát sedm osob. Vedle samotných Kobsinka a Gajdy i občané Římova. Zmíněný Nedvědický byl za přímou účast nejprve odsouzen na tři roky, po opětovném projednání se trest zvýšil na osm let. Deset jeho spoluobčanů vinil soud za neohlášení plánovaného trestného činu, ti však byli do měsíce propuštěni.
„Republika je jako vykradená chajda, zachrání ji Radola Gajda,‘‘ znělo heslo NOF. Na Třebíčsku však pohltilo jen hrstku občanů. Zde se nadále mohli spolehnout jiní. Levicové subjekty, lidovci a agrárníci.
Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Cinner, Martin. Fašismus, nacismus – vznik, poslání a příčiny pádu v jednotlivých zemích. 2012. Bakalářská práce na Katedře politologie a mezinárodních vztahů na Vysoké škole CEVRO Institut.
ČECHURA, Jaroslav a kol. 2000. Historie českých spiknutí. Akropolis.
KLIMEK, Antonín. 1995. Vítěz, který prohrál: generál Radola Gajda. Paseka.
PASÁK, Tomáš a PASÁKOVÁ, Jana. 1999. Český fašismus 1922-1945 a kolaborace 1939-1945: [nejobsáhlejší studie]. Práh
Státní okresní archiv Třebíč, fond Okresní úřad Třebíč, inv. č. 605, karton 62 (Evidence fašistického hnutí
ŠULCOVÁ, Štěpánka. 2012. Národní obec fašistická v politickém systému První republiky. Diplomová práce na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
