Petr Herbrych

23. 01. 2025

V úvodním historickém článku letošního roku jsme vyzvali naše čtenáře, ať se s námi, respektive prostřednictvím tisku s širokou veřejností, podělí o zajímavý příběh z dějin. Ať už jich samých, jejich rodin nebo známých. Dějiny totiž nejsou pouze o velké politice, válkách, územních změnách a všech těch slavných osobnostech. Každá převratná událost se vždy dotkne i nejběžnějších lidí. Právě na příbězích „prosťáčků‘‘ z malých vsích lze pak ukázkově promítat, co s sebou daná doba přinesla. Historii tak můžeme poznat poměrně jednoduše prostřednictvím našich sousedů, jejich činů a vzpomínek. Díky tomu, že se například jedná o lidi, které známé, o místa, ve kterých se pohybujeme, pak pro nás může být studium dějin o něco přijatelnější. Toto pozitivum však získá pomyslnou nadstavbu tím, když pomoci studia lokálních dějin a výpovědí pamětníků můžeme představit společnosti poněkud opomenuté osobnosti. Tak je tomu kupříkladu u hrdiny Jana Doležala z Horních Heřmanic.

Návštěva u neteře Ludvíka Svobody
Na naši výzvu z prvního čísla roku 2025 se nám brzy prostřednictvím své dcery ozvala paní Ludmila Eichlerová z Budišova. Ráda by se podělila o příběh svého předka, bratrance jejího tatínka, Jana Doležala, který svým hrdinstvím uchránil její rodinu a desítky dalších od smrti v koncentračních táborech. Paní Eichlerová je totiž neteří armádního generála a prezidenta Ludvíka Svobody, její otec František Nejedlý byl generálův nevlastní bratr. Znalým v této souvislosti hned na první dobrou dojde, zač hrozilo rodinám ze severovýchodu Třebíčska v protektorátu nebezpečí. K tomu se zde však dostaneme podrobněji až za chvíli.

Ve svém domě nás přivítala usměvavá paní s hlavou plnou vzpomínek a s pořádným zájmem o historii své rodiny. To ostatně také dosvědčovaly na stole nachystané knihy o Ludvíku Svobodovi a alba rodinných fotografií. Zvláště fotografické snímky stály za prohlédnutí. Na jedné z nich jsou například zachyceni manželé Nejedlí i se svojí pětiletou dcerou Ludmilou, tedy paní Eichlerovou, a matka generála Svobody při čtení novinového článku o generálových 50. narozeninách v roce 1945. Na dalších stránkách je například návštěva paní Eichlerové na Pražském hradě u svého strýce nebo jedna z posledních fotek Ludvíka Svobody ve svém rodném kraji. Krásnou památkou jsou bezesporu také knihy se Svobodovým věnováním. „Lidušce Eichlerové – Nejedlé a její rodině na upomínku a z vděčnosti jejímu otci, který se zasloužil o záchranu života mé manželky a dcery v době pronásledování něm. fašisty. – generál Svoboda, strýc. Hroznatín, 5. 3. 1964,‘‘ má paní Eichlerová napsáno v knize Z Buzuluku do Prahy. Příběh, se kterým se chtěla podělit, se sice týká rodiny Svobodových, ovšem hlavní roli zde hraje jiný příbuzný. Jedná se o Jana Doležala (1919-1944) z Horních Heřmanic.

Mise parašutistů a ukrývání Svobodových
Pro začátek celého děje se ale musíme přesunout na Kroměřížsko roku 1941. Zde, přesněji nedaleko malé vsi Dřínov, v noci z 9. na 10. září 1941 přistáli parašutisté vůbec prvního výsadku na území Protektorátu Čechy a Morava. Čtveřice parašutistů z výsadku S1/R byla do okupované vlasti vyslána ze Sovětského svazů misí Československé armády s cílem navázat spojení mezi odboji a provádět sabotážní akce na protektorátním průmyslu. Mise se však začala komplikovat od samého počátku. Každý z parašutistů dopadl na jiném místě, kromě toho se kvůli nalezenému padáku a části výzbroje vydalo gestapo po stopách výsadkářů. Parašutisté si mimo svých rodin začali budovat hustou síť kontaktů, u kterých se před okupační správou skrývali. Jeden z úkrytů nalezli i v Kroměříži u Ireny Svobodové, manželky prvorepublikového důstojníka Ludvíka Svobody. Ta navíc výsadku pomohla i s uschováním vysílacího zařízení. Gestapo ale brzy získalo o parašutistech potřebné informace a z důvodu vlastního bezpečí se musela Irena Svobodova se svými dětmi přesunout z Kroměříže na jiné místo. Tím se stal rodný region jejího muže.

První úkryt nalezla Irena s dětmi v samotném Hroznatíně. Po krátké zástavce u Svobodovy matky a jeho bratra Františka Nejedlého se v této vsi schovali u Ludvíkovy sestry Marie Hladké. Bylo však jasné, že ve Svobodově rodišti nebude příliš bezpečno a prvním, u koho gestapo zabouchá na vrata, bude právě nejbližší rodina. Díky obětavosti Hladké i později zmíněného Doležala se Irena s dcerou Zoe přesunula ke Kotačkům do Nového Telečkova. Skrytým domovem se pro matku a dceru Svobodovi stal Nový Telečkov až do jara 1943, než se přesunuly do Džbánic nedaleko Moravského Krumlova.

Jak chytrý to byl krok ukázalo následující dění, kdy gestapo skutečně zavítalo do Hroznatína a nejbližší rodinu Svobodových podrobilo krutému výslechu. „Pak doopravdy přišli gestapáci do naší rodiny a začali vyslýchat. Ptali se na tetu Svobodovou, ale tatínek vše zapřel. Při vyslýchání jej zbili do krve, nás šest dětí zavřeli do pokoje, abychom to neviděli. Tatínka tam mlátili a pak začali vyslýchat a on furt říkal, že nic neví. Maminku taky zbili. Za nějaký čas opět přijeli a tatínka odvezli do Kounicových kolejí, i tady ale furt tvrdil, že nic neví. I tak ho tu ale až do konce války nechali,‘‘ vzpomíná na tyto chvíle paní Ludmila Eichlerová z Budišova.

Hrdinství Jana Doležala
O ukrytých Ireně a Zoe Svobodových v Novém Telečkově věděl Svobodův a Nejedlého bratranec Jan Doležal, jehož sestra byla u Kotačků provdána. Mladý Doležal obstarával ukrytým ženám nejen jídlo, ale i informace. Dle vzpomínek Ireny Svobodové například její dceři Zoe právě on sdělil, že její bratr Miroslav i strýcové z matčiny strany zahynuli rukou nacistů. Lví podíl měl také na přesunu rodiny z Nového Telečkova do Džbánic na jižní Moravě. Ženám obstaral falešné doklady a zajistil také dopravu do jejich cíle. I poté, co Irena se Zoe nalezly skrýš ve Džbánicích, udržoval s nimi Doležal nadále kontakt. Ovšem o tom, s kým se Doležal schází a jaké má informace, bohužel věděl i někdo jiný, který hodlal situace využít ve svůj prospěch.

Rodinní příslušníci bojovníků proti nacismu za hranicemi byli po čas protektorátu internováni ve Svatobořicích nedaleko Kyjova. Podobně tomu bylo i v případě rodiny Ludvíka Svobody. Jeden ze vzdálených příbuzných se rozhodl pomocí svých informací dostat právě z tohoto internačního tábora svoji manželku. Ač jméno příbuzného je nám známo, ani generál Svoboda jej ve svých pamětech později neuváděl, a tak se toho budeme držet i v tomto článku. Onen příbuzný naivně přikývl na nabídku gestapa, že jsou ochotni mu manželku z internace propustit, musí jim ale na oplátku říct, kde se nachází Irena Svobodová s dcerou Zoe. Nedomyslel však, že sice by možná získal zpět ženu, nicméně desítky dalších rodin a příbuzných by tímto připravil o to nejcennější, co každý člověk má. O lidský život. Onen vzdálený příbuzný netušil, kde se ženy Svobodovy nachází. Věděl ale, kdo o tom moc dobře ví. Nejmenovaný muž tak pohrozil Doležalovi, ať mu to poví, nebo jej v opačném případě sám udá gestapu. Že by vyzrazením úkrytu přišly o život nejen Irena se Zoe, ale i plno rodin ze severovýchodu Třebíčska, si byl Doležal vědom. Informace nesdělil. Ani příbuznému, ani posléze gestapu. To jej zatklo 17. srpna 1943, kdy na kraji Horních Heřmanic sklízel s rodiči a sourozenci oves. Na jihlavském gestapu podstoupil Doležal kruté mučení, a dokonce se zde setkal s nejmenovaným příbuzným. Ten měl před gestapem i udaným Doležalem dosvědčit, že on doopravdy ví, kde se ženy ukrývají. Mlčením hrdina z Horních Heřmanic zachránil život desítkám rodin, ten svůj však ne. Zahynul 5. června 1944 v koncentračním táboře Mauthausen. „Všechny nás tímto Jenda Doležal zachránil. Kdyby promluvil, skončili bychom v plynu, vyvraždění a Hroznatín třeba jako Lidice. Takový to byl hrdina,‘‘ vzpomíná na svého příbuzného Eichlerová.

Alespoň symbolicky se Doležal po válce vrátil zpět na místo, kde se naposledy viděl se svými rodiči. Na počest nezlomného hrdiny byl na kraji Horních Heřmanic z iniciativy Františka Doležala, Janova otce, odhalen kamenný pomník s pamětní deskou. Na ní až dodnes pod Janovou fotkou a základními informacemi stojí příznačný citát „Nezradils – zemřels, abychom žili.‘‘ Pomníček hrdiny je poměrně prostý. Ovšem tak si žádala doba. Jak pověděla paní Eichlerová, komunistický režim tehdy nedovolil, aby na něm byl kříž. S jistou nadějí tak vzhlíží do budoucích let, že se její hrdinný předek dočká větší připomínky.

Co se ale stalo s oním udavačem z řad široké rodiny? Podobně jako jiným, i jemu po osvobození hrozil trest za jeho čin. K nejvyššímu však, jak se tedy alespoň vypráví, i díky samotné rodině nedošlo. „Z doslechu vím, že jeden z příbuzných, který byl internován ve Svatobořicích, byl kněz. Byl po válce taky pozván na soud (s nejmenovaným příbuzným – pozn. redakce) a zde měl prohlásit, aby trest nechali na Bohu. Druhá verze zase je, že byl u soudu i strýc Svoboda a že říkal, že on mu život nedal, tak mu ho ani nebude brát,‘‘ pověděla neteř Ludvíka Svobody.

I přes mučení nevyzradil Jan Doležal (1919-1944) z Horních Heřmanic, kde se Irena Svobodová s dcerou Zoe ukrývají. Svým mlčením tak zachránil od smrti desítky rodin z Hroznatína, Nového Telečkova, Horních Heřmanic či Džbánic. Foto: Archiv Ludmily Eichlerové

Oběť široké rodiny generála Svobody
Perzekuce ze strany německé okupační správy postihla širokou přízeň generála Svobody. Už výše byl kromě Františka Nejedlého vězněného v Kounicových kolejích zmíněn osud prvorozeného syna Miroslava. Jej zatklo gestapo již v listopadu 1941 a byl odsouzen za spolupráci z vysazenými parašutisty. Život Miroslava Svobody vyhasl v Mauthausenu v březnu 1942. Pouhé dva měsíce před dovršením věku dospělosti. Podobný osud o dva měsíce později bohužel potkal Eduarda a Jaroslava Stratilovy, bratry Ireny Svobodové. Společně s nimi byla v listopadu 1941 zatčena také Anežka Stratilová, matka Ireny, Eduarda a Jaroslava. Ta zemřela krátce před koncem druhé světové války, 30. března 1945 v Ravensbrücku.

Další rána po roce 1948
Pokud by si někdo myslel, že osvobozením skončily rodině veškeré útrapy, byl na omylu. Když byl na počátku 50. let generál Svoboda zatčen a na několik týdnů uvězněn, využili soudruzi z Třebíčska této situace k perzekuci jeho vlastní rodiny. Svobodova matka se svým synem Františkem a jeho rodinou, byli označeni za kulaky a z rodinného statku z Hroznatína vystěhováni. Jako mnohé další i tyto lidi tak v pouhé jedné dekádě silně postihly dva totalitní režimy.

Opomenutí hrdinové
V souvislosti s druhým odbojem rezonují ve společnosti především jména známých hrdinů. Hlavně se jedná o sedmičku parašutistů z krypty kostela svatých Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici, dále například o trojici Balabán-Mašín-Morávek nebo o ministerského předsedy Aloise Eliáše. Příklad Jana Doležala z Horních Heřmanic nám však ukazuje, že nezlomných hrdinů nalezneme v naší společnosti více. Ačkoliv jsou mnohdy opomenuti. I přesto nám ale dokazují, že ani v těžkých dobách se někteří lidé nepodrobili totalitnímu režimu a statečně se mu vzepřeli.

Kromě fotografií má paní Ludmila Eichlerová vzácnou památku na svého strýce Ludvíka Svobodu v podobě věnování v knize Z Buzuluku do Prahy. Foto: Archiv Ludmily Eichlerové