TŘEBÍČ (mad) – Pracovníci Muzea Vysočiny a společnosti Archaia Brno prováděli v letech 2023 až 2024 v ploše Martinského náměstí a jeho přilehlých ulic záchranný archeologický výzkum. Během 10 měsíců došlo k mnoha objevům, které spolu s předchozím výzkumem na Karlově náměstí významně posunuly pohled na nejstarší historii města a jeho tehdejších obyvatel. S prvními výsledky jejich práce se veřejnost může už nyní seznámit prostřednictvím nově otevřené expozice Komnata života a smrti, která byla instalována v městské věži na Martinském náměstí.
Návrší, na kterém dnes stojí kostel sv. Martina s městskou věží, bylo v minulosti mnohem výraznější než dnes. Staletí lidské činnosti původně členitý terén změnilo a zarovnalo. Snad již v druhé polovině 12. století, nejpozději na jeho konci, byla zdejší vyvýšená skalnatá plošina vybrána ke stavbě kostela. O jeho podobně nevíme prozatím zhola nic, nepřímo jej však dokládají hroby nalezené severně od dnešního presbytáře. Jedná se o doklad fungování křesťanského hřbitova, který již v této době nemohl být založen mimo posvěcenou půdu.
„Tušíme, že kostel sv. Martina nemá jenom svoji gotickou a barokní podobu, ale že ve svých zdech skrývá nejstarší románskou fázi, o které se dosud vůbec nic nevědělo,“ připustil archeolog Aleš Hoch z Muzea Vysočiny Jihlava.
Středověcí lidé byli – jako všichni ostatní v této době - pohřbíváni v dřevěných rakvích s hlavou orientovanou na západ. Protože hroby neobsahovaly žádné milodary, byli vybraní jedinci podrobeni radiokarbonovému datováni. Díky této metodě víme, že nejstarší část pohřebiště spadá do časového rozpětí 2. poloviny 12. až 1. třetiny 13. století.
První písemná zmínka spojitelná s prostorem dnešního Martinského náměstí pochází z roku 1225. Jedná se o listinu, ve které opat třebíčského kláštera Lukáš mění s markraběnkou Heilwidou ze Znojma jistou Horku a dnes již zaniklé osady Kosovice a Arklebice za pozemky v Oslavanech. A právě se zmíněnou Horkou lze podle všeho ztotožnit panský dvorec odkrytý v okolí kostela sv. Martina.
K další změně dochází v polovině 13. století, kdy definitivně zaniká opevnění kolem kostela zasypáním příkopu. Mělká prohlubeň, která zde vznikla, byla poté postupně zanášena odpadem a místy i využívána k provozu řemesel spojených s ohněm či k trávení volného času ve formě her.
Po polovině 13. století dochází k výstavbě gotického kostela, ze kterého se do současnosti dochoval pouze presbytář. Blízké okolí kostela dál funguje jako hřbitov, který je někdy po roce 1300 ohrazen masivní kamennou zdí. V době, kdy město ještě nemělo opravdové hradby, mohla takováto zeď sloužit v čase ohrožení jako útočiště.
Vlastní kamenná hradba s bránou byla zachycena v ústí ulice Hasskova do Masarykova náměstí. Z nejstarší fáze spojované s povolením Karla IV. z roku 1335 se dochoval pouze základ silné kamenné zdi. V době, kdy město ještě nemělo opravdové hradby, mohla takováto zeď sloužit v čase ohrožení jako útočiště. Z pozdější přestavby, kladené do 2. poloviny 15. století, přežil na svém původním místě průjezd pro vozy ohraničený dvěma odrazníky, úzký průchod pro pěší, základ hradby, vyzděný příkop a pravděpodobně i pozůstatek po dvouramenném padacím mostu - tzv. vlčí jáma.
V poslední třetině 13. století dochází k zásadní přestavbě zdejší rozsáhlé trhové osady na město. Tento akt, opět iniciovaný tehdejším opatem kláštera, zasáhl zcela jistě i dnešní Martinské náměstí, avšak jakékoliv stopy po této zásadní událostí se nám na většině zkoumané plochy nedochovaly. Až po této události začínají v prostoru mezi kostelem a dnešní farou s navazujícím domem č. p. 88 na Hasskově ulici vznikat odpadní vrstvy uzavřené vždy v různé časové etapě kamenným štětováním. Nejstarší z těchto cest vznikla již na přelomu 13. a 14. století, nejmladší v 1. polovině 20. století.
Severně od kostela sv. Martina došlo během stavebních prací k odkrytí části původního středověkého hřbitova. Pomyslné okno do života středověkých obyvatel Třebíče nám tak dnes paradoxně přináší jejich smrt.
V životě jako ve smrti
V éře vrcholného středověku (od 13. století dále) se zemřelí lidé pohřbívali již výhradně do posvěcené půdy v okolí kostela oddělené od světa živých plotem či zdí. V rámci tohoto ohraničení platilo právo azylu a celý areál hřbitova sloužil nezřídka jako společenské místo, shromažďovali se zde lidé za různými účely, uzavíraly se obchody, pásl dobytek, hrály si děti, pobývali žebráci, prostitutky a další lidé na okraji tehdejší společnosti. Za hřbitovní zdí byli naopak pohřbívání lidé vyloučení ze společnosti, jinověrci, popravení, zavraždění, sebevrazi, cizinci, tuláci, nepokřtěné děti aj.
Zemřelí byli pochováváni podle svého sociálního postavení a stavu za života (bohatí, chudí, děti, rodina apod.). Do hrobů byli ukládání v drtivé většině bez milodarů, hlavou k západu, do prosté či upravené jámy, na dřevěné desce nebo v rakvi. Hroby mohly být na povrchu ponechány bez označení, s nízkým rovem nebo s náhrobním kamenem.
S ostatky zemřelých se z dnešního pohledu nezacházelo vždy pietně a starší hroby byly často narušovány. Takovéto chování bylo zcela běžný jev vynucený nedostatečnou kapacitou hřbitovních areálů a je doložen i v Třebíči. Sebrané kosti se ukládaly do jam či zděných kostnic, nebo byly ponechány na místě, pokud novému hrobu překážela jen část starší kostry.
Záchranný archeologický výzkum na Martinském náměstí odkryl téměř 330 hrobů v různém stádiu dochování. Pohřbíváno zde bylo v dlouhém časovém rozpětí od průběhu 12. do konce 16. století. V rámci areálu bylo možné rozeznat oblast nejstarších hrobů, spojených s dobou před vznikem města (12. až 1. pol. 13. století), prostor s převažujícím výskytem dětských kosterních pozůstatků, změnu orientace těl (S-J) v nejmladší fázi existence hřbitova (16. století) či anomální pohřby společensky vyloučených jedinců za hřbitovní zdí.
Když kosti vyprávějí…
„Na základě současných moderních metod jsme díky odkrytým kostrám schopni říct něco o životě i o smrti středověkých obyvatel Třebíče. Není to finální podoba, protože výzkum nám skončil na jaře a těch ostatků je spousta, takže jsme zatím vybrali čtyři nejzajímavější jedince. Inspirovali jsme se podobným projektem v anglickém Oxfordu, kde také vybrali z tamních hřbitovů několik nejzajímavějších jedinců a vyskládali jejich životní příběh na základě současné moderní vědy. Pokusili jsme se o to samé,“ uvedl k nově otevřené expozici Aleš Hoch.
K rozvinutí životních příběhů byly vybrány ostatky jednoho muže, jedné ženy a dvou dětí, které nemají určitelné pohlaví. „Během podzimu doplníme expozici o další etapu, která bude také nesmírně zajímavá. Troufám si tvrdit, že jsme zde narazili na tehdejší vyděděnce, jestli se jedná o popravené lidí zatím nevíme, vzorky jsou na analýzách,“ podotkl archeolog.
Za gotickou ohradní zdí se podařilo najít tři jedince a něco málo uložených lebek a poházených kostí. Ti jedinci byli pohřbení anomálně. „Můžeme spekulovat o tom, že se jednalo o popravené. Každopádně byli nějakým způsobem zmasakrováni. Měli oddělené nohy, ruce, jeden z nich byl pohřbený obličejem dolů do hlíny v tureckém sedu, další byl zavalen kameny, třetí byl v takové zvláštní milosrdné poloze, jeho chodidla byla oddělená a uložená mezi holeněmi. Velice pravděpodobně se takto zacházelo s popravenými. Nelze ale vyloučit, že měli lidé strach z návratu nemrtvých. Ve středověku se jim neříkalo upíři, říkali jim strigy, čarodějnice a podobně. Právě pohřbívání obličejem dolů je toho typickým příkladem. Stejně tak zavalování kameny či useknutí chodidel,“ popsal záhadné pozůstatky Hoch. Ve všech třech případech šlo o muže ve věku pravděpodobně okolo čtyřiceti let.
V rámci hřbitova byla nalezena ještě jedna samostatná lebka. Jednalo se o staršího muže a ten dostal pravděpodobně mečem či sekerou do hlavy. Rozsáhlé poranění se mu zhojilo a kupodivu jej přežil I tato zajímavá lebka bude vystavena. Tito jedinci budou teprve podrobeni důkladné analýze, ale už nyní je jasné, že se poprava nesetkává v čase s existencí třebíčské šibenice v dnešních Nových Dvorech. Neví se, kde se v té době popravovalo, ani jakým způsobem probíhaly soudy.
Bernard, Jáchym, Hana a Miluška
První čtvery pozůstatky jsou alespoň částečně popsány. Kostra muže byla nalezena bez hlavy, o tu přišel v době baroka, když se dělaly schody. Archeologové mu pracovně říkali bezhlavý jezdec. „Je datován v průběhu 14. století, na kyčlích a na nohách měl kovové přezky, což byla součást rozloženého oděvu. Bylo mu kolem čtyřiceti let, měl artrózu,“ popsal kostru muže, jemuž později dal s kolegy jméno Bernard, archeolog Aleš Hoch.
Během archeologických vykopávek byl odkryt v rámci hřbitova dětský okrsek. Jednalo se o část směrem k věži. Nacházely se zde i hromadné dětské hroby až s dvaceti jedinci na sobě. „Vybrali jsme tyto dva, protože se jedná pravděpodobně o sourozence. Nedá se určit jejich pohlaví. Měli překřížené ruce, což se občas dělávalo. Oba zemřeli pravděpodobně ve stejný čas. Měli hodně zkažené zuby. Starší z dětí trpělo po nějakou dobu podvýživou. Děti žily někdy ve třináctém století,“ uvedl k vystaveným dětským ostatkům Hoch. Dětské kostry si pro sebe pracovně pojmenovali Jáchym (starší) a Hana (mladší).
Poslední z koster patří Milušce. Ta byla nesmírně zajímavá tím, co se jí stalo. Jedná se o ženu ve věku asi třiceti let. Byla matkou, na pánvi má poporodní znaky. Má nehezky přeraženou stehenní kost, která ji srostla ošklivě přes sebe. „Trpěla záněty, silnou bolestí. Je neuvěřitelné, že to přežila. Noha se jí tím zkrátila o šest centimetrů. Přežila to alespoň dočasně. Na horních pažích měla silně vyvinuto svalstvo – silnější kosti, buď manuálně pracovala nebo je to od berlí. Měla rovněž velmi zkažené zuby. Asi byla i hodně nehezká. Kolega antropolog říkal, že měla docela výrazný orlí nos. Musela mít rodinu, která se o ni starala. Zranění mohlo vzniknout od kopnutí koněm nebo ho způsobil náraz kolem vozu. Tato žena zažila pravděpodobně éru husitů,“ přiblížil archeolog. Ani jedno z těl nebylo uloženo v rakvi.
Další průzkum ještě probíhá. V závěru bude vystaveno deset nejzajímavějších kosterních ostatků. Archeologové se pokusí rozklíčovat, kde se narodili, odkud pocházeli, jakou prací se živili, co jedli…
V Třebíči se podařila úžasná věc. Výsledky archeologického bádání jsou zveřejněné a prostřednictvím stálých výstav se s nimi může seznámit široká veřejnost. Což nebývá zcela běžné. „Jsme tady schopni výsledky výzkumu prezentovat veřejnosti. A nezůstávají jen u nás v depozitáři. Neděláme pouze vědu pro vědu, ale děláme ji pro lidi,“ pochvaluje si Aleš Hoch.
Komnata života a smrti bude přístupná v otevírací době městské věže, tedy v květnu a říjnu o víkendech a svátcích a v hlavní sezóně od června do září denně. Vždy v čase 10:00 - 12:00, 12:30 - 17:00. Vstupné bude zahrnovat vstup do komnaty a zároveň i výstup na věž. Plné vstupné je 50 korun, snížené 30 korun. Slavnostní otevření nové expozice bylo ve středu 10. července 2024 v 15 hodin.
Foto HoN: Martina Dědková Chromá
