Petr Herbrych

01. 03. 2025

Symbolem únorových dní roku 1948 je bezesporu Klement Gottwald. Pokud bychom na tuto událost nahlíželi jako na tragický film, další přední role by zde měli prezident Edvard Beneš, politici Petr Zenkl, Prokop Drtina, Hubert Ripka, Jan Šrámek, Bohumil Laušman a vysocí představitelé komunistické strany. Zastíněni těmito velkými jmény tak mohou z paměti lehce vypadnout „dělníci revoluce‘‘, kteří se na převzetí moci podíleli na úrovních podniků, obcí, okresů a krajů, i samozřejmě jejich odpůrci. Z historického hlediska tak nejsou zajímavé pouze události ve vysoké politice. Jak takové absolutní uchopení moci do rukou KSČ probíhalo například v našem regionu? A jak ony slavné události viděli později sami jejich aktéři?

Předzvěst února
Společenské pnutí v druhé polovině 40. let se neneslo pouze ve vládních kruzích a ve vysokých patrech politiky. Atmosféra začala pozvolna houstnout i na úrovních podniků, obcí a okresů. Zajímavé jsou dobové reálie v celém Jihlavském kraji, kde mezi volebními zisky komunistů a lidovců roku 1946 není zas takový rozdíl, jako například v jiných krajích. Komunisté tu zvítězili se ziskem 38,6 %, druzí lidovci čítali 32 %. Opomeneme-li Slovensko, které zcela ovládla Demokratická strana, menší rozdíl než v Jihlavském kraji byl pouze v Brněnském a Olomouckém, ve Zlínském dokonce strana lidová (ČSL) zvítězila. V Jihlavském kraji tak máte historicky dva „politické a názorové světy‘‘. Na jedné straně silně věřící obyvatelstvo, povětšinou rolníci a voliči lidovců, na straně druhé dělnictvo zastávající levicové myšlenky, reprezentované po druhé světové válce především komunisty. To samozřejmě platí i pro Třebíčsko. Jak se postupně začala radikalizovat vysoká politika, přenesly se tyto šarvátky i do nižších pater. Například v prvních poválečných volbách bylo v Třebíči pořadové číslo 1, které měli komunisté, přemalováváno na číslo 4 národních socialistů. Politické bojůvky pokračovaly i nadále, až nastal onen únor 1948.

Akční výbory jdou na scénu
Kde jinde hledat centra dění „proletářské revoluce‘‘ než v dělnických prostředích, tedy ve velkých továrnách. Zde se dle vzpomínek pamětníků odehrávaly hlavní události, zde se ustanovovaly ozbrojené složky a první akční výbory a odsud vycházely jedny z předních postav dění. Během svého projevu 21. února 1948 na Staroměstském náměstí vyzval Klement Gottwald k vytváření organizací nazvaných coby Akční výbory Národní fronty (AV NF). Jednalo se o orgány, které brzy po Gottwaldově výzvě začaly vznikat v samosprávných celcích i na pracovištích, a jejich úkol byl jasně daný. Akční výbory měly danou instituci prověřit, očistit ji od „nekalých živlů‘‘, a plně tak předat pod vliv komunistů a jim nakloněných osob. Po výzvě předsedy vlády vznikly takovéto výbory i v Třebíči a v Moravských Budějovicích. O něco pozadu však byli komunisté v Náměšti nad Oslavou, kde se AV NF ustanovil až 27. února 1948. Akční výbory a jejich členové byli hlavními představiteli převzetí moci v jednotlivých městech a obcích. Jejich činnost však pokračovala i po ukončení vládní krize. Přece jen dosadit na vedoucí pozice ty politicky správné lidi a ideové nepřátele odsunout dalo pořádnou porci práce. „Ještě poslední zbytečky těch, kteří se ukázali v historických okamžicích národa nepřáteli společných zájmů a lidově demokratického zřízení a kteří veřejně neb skrytě sympatizovali s reakcí, ať již v závodě u své práce, nebo mimo závod, byli vyměněni a někteří propuštěni. Akční výbor měl plné ruce práce a zasahoval na všech možných místech závodu,‘‘ vzpomínal na dění v Borovině Eduard Trnka, pozdější člen ÚV KSČ. Tato proměna by však nešla bez tlaku. Tím v tomto případě byly masové demonstrace a ozbrojené dělnictvo.

Kdo nám dá zbraně?
„A kdo nám dá zbraně? No přece strana, když bude potřeba.‘‘ Nejeden čtenář jistě pozná, že se jedná o úryvek z propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana. Přesněji z páté epizody Hon na lišku, zasazené do února 1948. Ačkoliv tvůrci seriálu velmi často dokázali skutečnost otočit k obrazu svému, scéna z továrny se ale zdá býti realitě a atmosféře mezi členy KSČ blízká.

Zbraně ve svých rukou měli dělníci již po druhé světové válce, tehdy však bylo jejich úkolem střežit samotné továrny. Během vládní krize ale komunisté naznali, že je třeba dělnickou třídu vyzbrojit více. Vznikem Lidových milicí, nelegální stranické armády, tak vedle hlučných manifestací přichází další nástroj, jak dospět k vytyčenému cíli. Do továrenského komplexu v Borovině dorazila první výzbroj už počátkem února. Dle vzpomínek výše zmíněného Trnky se jednalo o balení 300 pistolí se dvěma zásobníky a náboje. Pověření členové byli o této zásilce informování a před ostatními ji kamuflovali tím, že se jedná o konzervy masa pro závodní radu. Aby objemná balení nebudila pozornost, byly pistole následně roztříděny do krabic na boty a zamčeny do skříně. Od 21. února pak nově zformované milice čekaly v pohotovosti na zásah. V takovém podniku Dekva byla situace dle pánů Františka Roupce a Jana Šalamouna následující: „V únorových dnech jsme žili ve velkém napětí. Rozhlas se pouštěl do dílen a sledovali jsme vývoj vládní krize. Členové jednotky LM čekali neustále v pohotovosti na signál. Signální světla byla ve všech dílnách na čelních stěnách. Byl to pozůstatek z okupace, kdy se jimi ohlašoval letecký nálet.‘‘

Co ale v tuto dobu činily v zákonech ukotvené bezpečnostní složky? Jak chytrým krokem bylo získat do pomyslných rudých pařátů ministerstvo vnitra, ukázaly právě únorové dny roku 1948. Bezpečnostní orgány by přece měli sloužit státu a jeho občanům bez ohledu na to, kdo stojí v jeho čele. Ať už komunista, sociální demokrat, národní socialista nebo lidovec. To však zcela neplatí pro osmačtyřicátý, což dokládají i slova některých někdejších činovníků SNB. Bezpečnostní aparát dle nich stál na straně komunistů, jelikož společně s dělníky byli připraveni zažehnout případnou „buržoazní revoluci‘‘ a neopakovat rok 1920. Dá se tak s nadsázkou říci, že v této době nám sice funguje Sbor národní bezpečnosti, avšak jen pro část národa.
Hrdí účastníci sjezdu
Důležitým mezníkem v únorové krizi je sjezd závodních rad a skupin Revolučního odborové hnutí 22. února v Průmyslovém paláci v Praze. Sjezdu se účastnilo k osmi tisícům odborářů z celého Československa, ke kterým zde promluvili jak „táta dělníků‘‘ a odborový předák Zápotocký, tak předseda vlády Gottwald. Výsledek sjezdu v podobě rezoluce byl pomyslným větrem do plachet rudé lodi s vlajkou KSČ. Delegáti sjezdu vyjádřili plný souhlas s komunistickými cíli, požadovali přijetí demise ministrů a na 24. února vyhlásili hodinovou generální stávku. Komunisté tak měli ve svých rukou cenný argument, že jednají v zájmu lidu. Kromě zbraní užitečný nátlakový prostředek.

Sjezdu se hrdě účastnila i delegace z místních továren. Z Boroviny do Prahy zamířilo devět delegátů, z UP závodů jeden, ze závodů Devátého května čtyři a po jednom zástupci také z Moravských Budějovic a Bohušic. „Ve vagoně cestou do Okříšek nebylo moc teplo. Netopilo se. Zato v rychlíku ze Znojma na Prahu bylo příjemně. Soudruzi železničáři hned na nádraží v Okříškách nám sdělovali, že vlak vytopili, abychom na sjezd nepřijeli promrzlí,‘‘ popsal později tento den Jaroslav Mejzlík. Právě citovaný Mejzlík po návratu do Třebíče referoval v Borovině 25. února o průběhu sjezdu a jeho usnesení, v UP závodech zase účastník sjezdu Alois Herman. Ač Prahu tehdy svíral mráz, pro všechny vyslané delegáty se jednalo o nezapomenutelný zážitek, k němuž se později stále hrdě hlásili.

V čele s později zasloužilými soudruhy
Jistě každé větší město, potažmo okres a kraj, mají své ústřední postavy února 1948. Zde v Třebíči jí nepochybně je Karel Kliment. Bratři Klimentové jsou sami o sobě zajímavými osobnostmi, které v budoucnu zaslouží samostatný článek. Zatímco starší Augustin (1889-1953) se po první válce angažoval v dělnickém hnutí, byl jedním z představitelů generální stávky roku 1920 v Třebíči a spoluzakládal místní komunistickou buňku, mladší Karel (1897-1983) hlasitě do místních dějin na straně KSČ promluvil v roce 1948. Ta Třebíč má ale štěstí na levicové politiky, že?

Někdejší sociální demokrat Karel Kliment se ihned po vzniku KSČ zapojil po vzoru svého staršího bratra do struktur nové strany. Víra v komunistickou ideologii dostala Karla za protektorátu do rukou gestapa a vězení, jelikož byl tajemníkem ilegální organizace KSČ v Olomouci. Dlouholetému straníkovi se dostalo zásluh po konci druhé světové války. Volby roku 1946 přinesly vítězství komunistů, kterým v prvních poválečných volbách důvěřovali více než 2,2 milionů voličů. Po hrůzách války a traumatu z Mnichova byla tehdy levice dnešními slovy trendy. Tato nálada a výsledky voleb vynesly Karla Klimenta do Národního shromáždění za Jihlavský kraj. Pozice mladšího z Klimentů byla tehdy na značném vzestupu. Když se stal poslancem, ustanovili jej spolustraníci coby předsedu Krajského výboru KSČ pro Jihlavský kraj, působil též v okresním výboru a až do roku 1954 zastával poslanecký mandát. Na tři roky mezi lety 1957 a 1960 byl dokonce předsedou MNV Třebíč. Jak také poznamenal Okresní výbor KSČ  Třebíč 28. září 1962 ku příležitosti Klimentových pětašedesátých narozenin: „Celý jeho život je spjat s bojem dělnické třídy a strany za lepší život pracujícího lidu.‘‘

Během vládní krize patřil Karel Kliment mezi přední komunistické řečníky agitující mezi dělníky na podporu přijetí demise demokratických ministrů. Masy však Kliment burcoval už před únorovými událostmi, a to prostřednictvím svých novinových článků. Kupříkladu 4. ledna 1948 v textu o tom, jaký bude nový rok, napsal: „V roce 1848 byl zrazen český lid vlivnou šlechtou. Za sto let poté stojíme před rozhodnutím neméně významným a důležitým, které vtiskne pečeť státu a životu na dlouhá desetiletí.‘‘ Tím rozhodnutím zde Kliment myslí, že má národ na výběr dvě cesty – tu socialistickou reprezentovanou 9. květnem a Košickým vládním programem, nebo zpátečnickou plnou obav. K vykročení na první zmíněnou cestu pak mladší z Klimentů dopomohl během vládní krize svými proslovy k dělnictvu v místním kraji.

Nejednalo se ale pouze o Klimenta. Hojně zmiňován nejen v únoru 1948, ale i po tři následující dekády je také František Hons z Předína (1904-1974). Podobně jako Kliment, i Hons nosíval rudou stranickou knížku už za první republiky. Vyučený truhlář vstoupil do KSČ ve svých dvaceti letech, posun na společenském žebříčku však přišel až po válce. Během únorových dnů patřil taktéž mezi přední řečníky v třebíčských továrnách a následně stanul v čele AV v Třebíči. Značného uznání od svých spolustraníků se mu dostalo také v pozdějších letech. Roku 1952 se na čtrnáct let stal členem Ústředního výboru strany, do vyšších struktur pak opětovně nakoukl za normalizace. Od roku 1971 až do své smrti v roce 1974 zasedal ve Sněmovně národů Federálního shromáždění.

A co demokraté?
V novinových článcích vracejících se později k únoru 1948 i ideologicky zabarvené literatuře se často píše o protiakcích demokratických politiků. Že by v blížících se volbách na konci května mohli skončit jako první na pásce, si vážně mysleli národní socialisté. Ti také disponovali výraznými postavami typu Zenkla, Drtiny, Krajiny a dalších, ale také silným mediálním domem Melantrich. Právě sto výtisků Svobodného slova, tiskoviny národních socialistů, s protikomunistickým obsahem se v únoru šířilo mezi třebíčským dělnictvem. Marná snaha, ti nadále zůstali z většiny věrni komunistické straně. I mezi národními socialisty se ale rychle našli takoví, kteří brzy po změně poměrů opustili své původní ideály a převlékli kabát. Některé stranické knížky někdejších členů ČSNS bývaly dokonce v podnicích vystavovány. Řady komunistů se brzy také rozšířily o sociální demokraty, jejichž strana se v červnu 1948 s KSČ sloučila.

Členství ve straně bylo vůbec tehdy velmi žádané. Údajně se po 25. únoru v Borovině do strany přihlásilo nad 250 nových členů. Rozšiřování členské základy však bylo znát už od samého počátku roku 1948, nikoliv pouze po přijetí demise. Například v celém Jihlavském kraji vstoupilo za pouhý leden 1128 nových členů, přičemž Třebíč a její okolí je v tomto čísle zastoupena 212 komunisty, Moravskobudějovicko zase 99.

Je důležité v tomto případě připomenout, že zde na Třebíčsku, obdobně jako po celé Moravě, si vedle komunistů tradičně drželi silné pozice lidovci. V mnoha oblastech je tomu také i dodnes. Proto je tedy jasné, že členové a sympatizanti lidové strany nezůstali během vládní krize ani zde na Třebíčsku nečinně sedět se zalomenýma rukama. V literatuře se píše, že členové ČSL uspořádali 24. února v sále Besedy v Moravských Budějovicích protikomunistické shromáždění, kde návštěvníky upozorňovali na chyby komunistických ministrů. Zejména tedy na Moravskobudějovicku zemědělského rázu silně rezonovala kritika zemědělských zákonů ministra Júlia Ďuriše. Shromáždění měli být údajně přítomni i poslanci Cyril Charvát a Rostislav Sochorec. Druhý jmenovaný se však zúčastnit nemohl. Státní bezpečnost už delší dobu poslance Sochorce sledovala, viděla v něm pro komunisty znepřátelenou osobu, a tak jej také už 23. února zatkla. O lidoveckém poslanci se hovoří jako o první oběti komunistického režimu, jeho je smrt je však zahalena řadou otazníků. Dle oficiální zprávy se Sochorec 13. května 1948 oběsil na ručníku v Psychiatrické nemocnici v brněnských Černovicích, kam byl vinou svých depresí z vazby v Bartolomějské ulici převezen. Verze o dobrovolném odchodu ze světa však zpochybnila pozdější vyšetřování.

Komunisté si došlápli i na prvého výše zmíněného poslance za stranu lidovou. Poslanec Ústavodárného Národního shromáždění za Jihlavský kraj a velkomeziříčský rodák Cyril Charvát sice dokončil svůj mandát do květnových voleb 1948, z veřejného života pak následně zmizel. Alespoň tedy oficiálně. I po odchodu z Národního shromáždění se scházel se svými bývalými kolegy, ať už s těmi, co zůstali v republice, nebo s těmi uprchlými na Západ. Také pro něj si však StB v lednu 1949 na nemocniční lůžko přišla a v listopadu téhož roku jej prokuratura odsoudila společně s dalšími politiky k doživotí. Znovu na svobodě se Charvát octil po prezidentské amnestii v roce 1960.

Dva uvedení lidovci nebyli jediní perzekuovaní demokratičtí politici. Vzpomeňme například na Vladimíra Krajinu, generálního tajemníka národních socialistů, který naštěstí před obdobným osudem stihl emigrovat. Ne poslanců, ale mnoha řadových lidovců a katolíků se pak silně dotkly represe s nastupující kolektivizací na přelomu 40. a 50. let.

............................

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:

BAJER, Pavel. 2010. Únor 1948 na Jihlavsku.
Magisterská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Jiskra – týdeník OV KSČ a ONV v Třebíči. 1962, 1968, 1978, 1988.
Kapitoly z dějin KSČ na Třebíčsku 1921-1981. Západomoravské muzeum v Třebíči. 1981.
KAPLAN, Karel. 1997. Pět kapitol o únoru. Doplněk
MATYÁŠOVÁ, Gabriela. 2017. Bratři Klimentové a Třebíč ve 20. století.
Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
MATYSOVÁ, Lenka. 2013. Život v Třebíči v letech 1939-1954.
Diplomová práce na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity
Tep Boroviny – Noviny pracujících ZGK v Třebíči, vyznamenané Za zásluhy o výstavbu. 1968.
Totalita.cz
Vítězný únor na Třebíčsku: Ze vzpomínek a úvah současníků 1948-1978.
Západomoravské muzeum v Třebíči. 1977.