Obec Radonín se nachází přibližně 16 kilometrů severozápadně od Třebíče. Žije zde 88 obyvatel (2024). Za hranicemi obce leží několik více než šestsetmetrových vrchů, a to např. Pístovec (614 m) – Brtnice, Hliniště (656 m) – Kněžice, Salátův kopec (661 m) – Zašovice a Velká hora (614 m) – Číchov. Kousek od ní, rovněž v katastru sousedního Číchova, se potom nachází zřícenina hradu Střeliště, který zanikl někdy v průběhu 15. století.
Z hradu zbyly do dnešních dnů jen ochranné valy. Radonínem protéká stejnojmenný potok, který u Bransouz ústí do řeky Jihlavy. Na samém pomezí obce Radonín s městem Brtnice leží rybník Fišovec a nedaleko od něj se hezkou procházkou dostanete ke krásné výklenkové kapličce sv. Trojice. V katastru obce se rovněž nachází přírodní památka Na kopaninách. Důvodem vyhlášení ochrany bylo zachování vegetace kritický ohrožené rostliny – hořečku mnohotvarého českého na opuštěných obecních pastvinách a kosených lukách. Část přírodní památky se potýká s invazí náletových dřevin. Při troše štěstí zde uvidíte čile pobíhat i ještěrku obecnou. Rovněž zde můžete spatřit i užovku hladkou, kterou si lze snadno splést s naším jediným jedovatým hadem zmijí obecnou. Nejstarší dochovaná písemná zmínka o Radoníně pochází z roku 1224. Na začátku 15. století byla ves připomínána jako opuštěný statek, který byl společně s Valčí a Krahulovem darován markrabětem Joštem Janu Hovorkovi z Hartvíkovic.
Po jeho smrti se manželka Jana Hovorky spojila se Smilem z Heraltic a Adamem Mikulou z Račic, jelikož potřebovala ochranu před Hynkem z Pacova. Ten si činil nárok na pozemky po Hovorkovi. Markrabě Jošt však v roce 1409 rozhodl, že statky připadnou Mikuláši z Mochova. Po roce 1437 Radonín zakoupili pánové z Náramče. Na konci 15. století se obec stala součástí brtnického panství. Tou dobou spravoval Brtnici rod Valdštejnů. Ti ji vlastnili až do roku 1662, kdy se novým správcem brtnického panství stal rod Collaltů. Historie školství v Radoníně sahá do roku 1852, kdy byla ve vsi zřízena první škola. Z roku 1871 pochází návesní kaplička a v roce 1921 byla založena obecní knihovna. V průběhu 19. a 20. století Radonín spadal pod správu obcí Zašovice a Přibyslavice. Po roce 1990 se ves osamostatnila. Miroslav Hedbávný, autor knihy Pověsti Třebíčska, uvádí pověst o divoženkách na Bílé skále. Před mnoha lety měly divoženky skrýši ve vysoké skále stojící u potoka poblíž cesty z Radonína do Bransouz. Divoženky nebyly zlé a lidem pomáhaly. Proto jim lidé na blízkých polích o žních nechávali více roztroušených klásků na chléb. Tu a tam se však našli lidé, kteří divoženkám záviděli. V Radoníně mezi ně patřila jedna lakomá selka. Selka měla na nedalekém kopci Bukovci kus pole.
Vždy po žních poručila čeládce pole uklidit tak, aby divoženkám na něm nezbyl ani klásek. Jednoho dne šla selka do Bransouz ke svým příbuzným. Chtěla se naobědvat až na návštěvě. Příbuzní ji znali, a tak jí nic k jídlu nenabídli. I tak se zdržela až do tmy. Když se vracela domů, byl měsíc v úplňku a hezky ji svítil na cestu. Už se blížila k Bílé skále. Na skále byl rozdělán oheň a divoženky zrovna pojídaly čerstvě upečený chléb. Lakomá selka je nepoznala, ony ji však hned. Jedna se nad selkou vztyčila a řekla: „ Víme, že máš velký hlad, ale nemysli si, že my tvoji lakotu neznáme. Nikdy jsi nám na svém poli nenechala ani klásek.“ Selka strachy ztuhla a divoženka pokračovala dál: „Až do dneška jsme každého kolemjdoucího pohostily, ty však nedostaneš nic! Běž a buď ráda, že tě trestáme jen takto mírně.“ Selka vzala nohy na ramena a cestou do Radonína si svou lakotu rozmyslela. K čeládce se poté začala chovat lépe a divoženkám na svém poli vždy nějaký klásek nechávala. V příštím díle Toulek po Třebíčsku zavítáme do obce Zárubice.
Pavel Janega
