Tak nám už v první třetině jara přišlo rovnou tropické léto. A bylo to hned znát i na silnicích. Ano, první dubnový víkend byl také víkendem nadupaných motocyklů a jezdců za jejich řídítky. Krásně svítící sluníčko způsobilo, že motorkáři po zimě houfně vyrazili do kraje. Bylo jich najednou všude plno, nablýskané stroje jednotlivě, ve dvojicích i větších skupinách jsme mohli vidět projíždět okresním městem i malými vesničkami.
Dunivé mašiny se svými jezdci na zádech každou chvíli rušily klid víkendových dní, a dávaly tak občanstvu jednoznačně vědět – kdo je tu pánem. A tak jsme opět byli svědky všeho, co k motorkářské vášni patří – věčně módní černé převažující na kapotách i kožených oblecích jezdců, jen občas vypointované křiklavě červenými či dokonce duhovými nástřiky některých motorek. A hlavně nechyběl chrom, silnice byly plné pochromovaných trubek jako symbolu nespoutané rychlosti. To vše korunovaly nápisy Aprilia, Ducati, Yamaha, Honda, Suzuki, Guzzi, BMW, Kawasaki a především Harley Davidson! Hle, demonstrace testosteronu, nezadržitelné síly a rychlosti…
Dnes už je docela dobře známo, že motorkáři tvoří jeden z důležitých kmenů městské subkultury. Subkultura motorkářů je nejen ve světě, ale i v ČR po roce 1989 poměrně velká. Zajímavá je i věkovým rozpětím. Za řídítky motorek můžete spatřit holobrádky i muže s bílými vousy, kteří už dávno oslavili abrahámoviny. Jejich filozofii lze vystihnout různými hesly, např. Žij, abys jezdil – jezdi, abys žil, Jezdím jen tak rychle, jak můj anděl strážný umí létat, Lepší být v šest na místě, než v půl šestý v márnici, Co neubrzdíš, to neukecáš, Život je krátký, ale díky motorkám může být krásný. Další hesla také praví: Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti, Spal gumu, ne duši, Uvidíme se v pekle, Levný gumy ti vydrží do smrti, Řidič má být veselý a jízda svižná, Plná čára není zeď… Ze všech těchto pořekadel vyplývá, že smyslem lidského života může být samotná jízda na motorce bez dalších účelů. Ona touha užít si život bez ohledu na politické zřízení, sociální zázemí a jiné, pro ostatní lidi důležité faktory.
A tak si můžeme položit otázku: Kdo vlastně je motorkář? Teoreticky bychom každého jezdce na jednostopém vozidle mohli považovat za motorkáře, ale bylo by to stejně neurčité a zavádějící, jako považovat každého řidiče automobilu za fandu do aut.
Motorkář není jen majitel, případně řidič motocyklu, motorkář se nepozná ani podle množství ujetých kilometrů, dopravních přestupků či maximální dosažené rychlosti. Pravý motorkář jezdí kvůli samotnému prožitku z jízdy, buď samostatně, nebo s přáteli a je jedno, kolik mu je let, na čem jezdí nebo jak vypadá. Pravý motorkář neřeší, zda kolega jezdí na výrobku řadícím se do kategorie veteránů, či nejnovějším modelu, na kterém sotva zaschl lak.
Mezi motorkáři jsou lidé stejní jako ve většinové společnosti. Najdeme mezi nimi jedince dodržující i porušující platné předpisy stejně jako ostatní účastnící silničního provozu. Máme prý věřit tomu, že většina z motorkářů předpisy dodržuje a jezdí tak, aby neohrožovali ani sebe ani okolí.
Co se ticha týče, nebuďme na motorkáře přísní až přespříliš. Budapešťská organizace Svět sluchu nedávno kladla obyvatelům maďarského hlavního města otázku: Byl jsi už dnes potichu? A ukázalo se, že ticho, které se dá krájet, vadí. Lidem prý ruch vlastně vyhovuje. Své o tom vědí na nejtišším místě světa, v anechoické komoře v Orfield v americkém Minneapolisu, která pohlcuje 99,99 % zvuku. Dobrovolníci v ní vydrží jen pár desítek minut. Absolutní ticho je totiž k nevydržení a brzy se dostaví halucinace.
Ano, první dubnovou neděli nádherný slunečný den města, městečka i vesnice na Třebíčsku zalilo slunečné sváteční ticho. To nepříjemné ticho se pro někoho velmi příjemně dalo dobře krájet – dunivým burácením motorů motorek.
Ilustrační foto: Archiv HoN Arnošt Pacola
