TŘEBÍČ / LA MANCHE - La Manche, 32 kilometrů široká úžina mezi Francií a Velkou Británií. Pro někoho jen místo na mapě, pro plavce především velká výzva. Slaná voda, která štípe do očí a která dokáže z minuty na minutu změnit teplotu z šestnácti stupňů na devět, voda, která v sobě skrývá spoustu nástrah v podobě medúz nebo vysokých vln. Tisíce plavců se pokoušelo zdolat živel, ale statistiky jsou nelítostné a jen ti nejzdatnější se mohou postavit na druhém břehu. Bohužel, jak už to v současnosti u sportu bývá, nestačí na přípravu na plavecký Mount Everest pouze tvrdý trénink a odhodlání, ale je potřeba i pěkný balík peněz, jehož výše sahá ke 200 tisícům korun. Osmnácti českým plavcům se kanál La Manche podařilo pokořit. Nejznámější z nich je František Venclovský, který proslul svojí první větou po překonání výzvy - Já su tak ščastné. Minulý týden 13. srpna zdolala kanál La Maneche Andrea Klementová, jako třinácté ženě v pořadí se to podařilo v čase 13 hodin a 58 minut. Její první slova byla: „Zasraný medúzy!“. Horácké noviny díky naší kolegyni a zároveň také sestře Andrey Petře Klementové zprostředkovaly živé vysílání z celé přeplavby. Díky tomu mohla být veřejnost přímo u toho. S Andreou a Petrou jsme si povídali bezprostředně po jejich návratu do Česka.
Uvědomuješ si už, co se stalo?
Andrea: A tak to nic není, ne?
Jaké to bylo, postavit se po čtrnácti hodinách na vlastní nohy?
Andrea: To mi moc nešlo, byla jsem ráda, že bylo na břehu zábradlí a měla jsem se čeho chytit.
Co tvoje obávané medúzy?
Andrea: Bylo jich tam dost. Během celé přeplavby jsem je sem tam viděla v hloubce pod sebou. Ale ke konci jich byla celá hejna.
Jaké to je, když tě během plavání medúza požahá?
Andrea: Mě by ani nevadilo to žahání. Mě vadí i kapr. Hnusný je celkově, když tam se mnou něco plave. Jedna mě trošku žahla, ale mohlo to být asi horší. Asi to nebyly ty nejhorší druhy.
Jak to pálí? Třeba jako kopřiva?
Andrea: Asi trochu víc. Ale to už byl skoro konec, když mě žahla, tehdy mi to už bylo asi jedno. Tam jsem to už moc nevnímala.
Východ slunce nad La Manche.
Svěřila ses, že jsi zvracela téměř každé krmení. To jsi téměř nic neudržela v žaludku a jela jsi nadoraz. Na videu to ale není vůbec vidět.
Andrea: Zvracela jsem pod vodou.
Netušila jsi, jak dlouho poplaveš. Jaký byl harmonogram na jídlo a pití? Jak to bylo načasováno a měli jste možnost si to vyzkoušet?
Andrea: Bylo to rozpočítáno, měla jsem asi 24 krmení. Ve výsledku to bylo asi jedno, když jsem všechno vyzvracela. Měla jsem tam ionťáky, energetické gely, občas banán. Bylo to i tím, jak to bylo hodně rychlé a neměla čas to pokousat, hlatala jsem to a pak jsem to vyhodila. A co jsem nevyhodila, to jsem vyplivla. Plavat a kousat pod vodou to nešlo.
Petra: Nejdřív jsme jí hodně dávali právě banán, ale viděli jsme, že ten jde všechen ven. Pak jsme jí začali dávat výživu. Jednou jsme zkusili i proteinovou tyčinku, ale ta byla moc tvrdá. To už na mě volala, že tu už nechce. Pak jsem ji míchala ionťák s výživou. Všechno bylo v jednom, abychom neztráceli čas. Vždycky jsem to ochutnávala. Kupodivu to bylo chuťově dobrý.
U živého vysílání jsme s kolegy vedli diskuzi. Šlo nám o volbu písniček. Peťa ti pouštěla písničky z repráčku na boku lodi. Jednu chvíli se zdálo, že jsi hodně unavená a chvíli na to z repráku zněla písnička od Mirai Když nemůžeš přidej víc… Byla to náhoda a byla právě na playlistu nebo jste ji zařadili v tu chvíli schválně?
Petra: Jo jo, dala jsem ji tam schválně. V pondělí jsme si mysleli, že Anďa poplave až ve středu nebo možná taky až v sobotu. Proto jsme se vydali na výlet. Večer najednou telefonát, že v noci vyplouváme. Neměli jsme nic nachystaného, ušli jsme asi dvanáct kilometrů, skoro vůbec nespala. Jediné, co měla Anďa nachystaného, byl speciální playlist La Manche na Spotify. Měla tam písničky, které chtěla pouštět. Byly tam i úplné blbosti, ale kolikrát bylo vidět, že se i začala smát.
Čtrnáct hodin si byla prakticky sama se svými myšlenkami. Těch chvilek, kdy jsi mohla něco říct, bylo velmi málo. Co všechno se ti honilo hlavou?
Andrea: Chtěla jsem si s nimi vždycky něco povídat, ale oni nechtěli. Byla jsem ale hodně blízko lodi, takže jsem pořád viděla, co dělají, že tam jsou, ale pokecat jsem si nemohla.
A písničky, co ti pouštěli, jsi slyšela?
Andrea: Slyšela jsem toho jen hodně málo. Musela jsem vždycky hodně zvednout hlavu, abych se tak jako naladila a pak už jsem si musela zbytek zpívat sama. To jsem si tak říkala, jo, teď tady hrajou tohle...
| Andrea Klementová jako 13. Češka překonala La Manche Čas: 13 hodin a 58 minut Délka plavby: 45 kilometrů Průměrná tepová frekvence: 134 tepů Počet plaveckých záběrů: 42 tisíc Celkem spálila: 7 600 kcal |
Když máš tuhle výzvu šťastně za sebou, myslíš, že se dá na něco takového připravit? I přes všechen trénink, jaký byl střet s realitou?
Andrea: Buď to dáš, anebo nedáš. Dá se na to připravovat – dálkové plavání, krmení. Ale samotná přeplavba je úplně jiná.
Už jen ty obrovské vlny. Když byla kamera na stativu a mířila na tebe, vůbec to nevypadalo tak strašně, jaké to v reálu bylo. Pak když kamera zabrala loď, teprve bylo vidět, jak to s vámi se všemi houpe.
Petra: Kolikrát jsem se i bála, že loď zavalí, jak nás unášel proud. Lodivod ji opakovaně chválil, jak skvěle plave vedle lodi. Mnozí plavci s tím mají problém, plavou moc daleko nebo jsou pozadu. Jendu chvíli ji i loď před velkými vlnami kryla. Anďa plavala vedle lodi a měla trochu zábranu, že ji to tak nesmetlo.
Andrea: No ale ty vlny od lodi mi šly do huby! (Smích)
Ze záběrů bylo patrné, že jsi plavala hodně blízko. Muselo to být náročné a dost možná i trochu nebezpečné…
Petra: Anďa byla pořád pod kontrolou rozhodčího i obou lodivodů. Pořád ji sledovali, stačilo, abych jim třeba na chvíli clonila ve výhledu na ni, a hned mě žádali, ať se posunu. Museli ji mít celou dobu na očích.
Na motorovém člunu do cíle s tebou plul rozhodčí?
Andrea: To byl druhý lodivod.
Těsně po doplavbě.
A kdo garantoval, že jsi skutečně doplavala?
Andrea: Plave se pod asociací, a to je na tom celém to nejdražší. Pluli se mnou dva lodivodové a rozhodčí. Ti pak zaručí oficiální záznam pod asociací.
Ty jsi plavala s lodí Sea Leopard. Takových lodí je víc?
Andrea: V ten den se chystaly k vyplutí čtyři lodě. Je jich ale asi víc, nevypluly všechny, protože nebyly dobré podmínky.
Petra: Zároveň s Anďou vypluly další tři. Jedna holčina to ve štafetě vzdala, v polovině to ukončili. Pak ještě doplaval sólo jeden kluk a další štafeta.
Čtyři za den? To tam takhle pořád frčí jedna přeplavba za druhou?
Andrea: Spíš jen přes prázdniny. Teď mají frmol.
Na přeplavbu je potřeba si rezervovat dopředu termín. Existuje také doba, která je pro přeplavbu vhodnější, kvůli teplotě vody, proudům, celkově stálosti počasí.
Plave se od června do konce září. Nejvhodnější je polovina srpna. Okrajové termíny v červnu a září většinou využívají štafety, protože ty nepotřebují tak ideální podmínky.
Tak trochu záhadou je nám muž na francouzském pobřeží, který tě natočil ve chvíli doplavby. Dokonce znal i tvoje jméno.
Andrea: To jsem taky koukala! Když vylezete z vody v cizí zemi a tam na vás chlápek zvolá: Andrea!
Petra: Prý byl v kontaktu s lodivodem. Jinak je to místní pán, nadšenec, který sleduje přeplavby a chodí takhle vítat ty, kterým se přeplavba povede.
A jak jste se vlastně k tomu videu dostali?
Petra: Na sociálních sítích existuje skupina plavců přes kanál La Manche. V Česku o Andree věděli a přes sociální sítě se dostalo až k nám.
Jak je to se samotnou přeplavbou? Musí se vyplouvat z konkrétní pláže a doplout taky na jedno konkrétní místo?
Andrea: Začátek je vždy z jedné pláže. Kam se doplouvá, není vždy úplně stejné. Plavci se snaží doplavat na mys Gris Nez (česky Šedý nos).
Takový výkon si zaslouží odměnu - překvapení od rodiny Klementových.
Téměř od začátku přeplavby tě trápily urputné bolesti ramene. Tak jak je na tom tvoje levé rameno teď?
Andrea: Rameno mě pořád bolí, ale to se rozhýbe. Kdyby mě to rameno nebolelo, mohla jsem být daleko rychlejší. Chvílemi jsem tu ruku úplně vláčila. Opakovaně jsem si říkala o léky od bolesti, ale stejně jsem je vyzvracela.
Peťa: Trenér Andi občas měřil i tempa záběrů. Ke konci jsme viděli, že jí síly dochází, bylo to poznat i na tempu. Pak jsme ji začali povzbuzovat a bylo vidět že hodně zrychlila.
Andrea: To bylo proto, že jsem si myslela, že už tam budeme, a ona to ve výsledku byla další hodina.
Ke konci už asi plave hlavně hlava, která to nevzdá…
Andrea: Tam jsem na to rameno už kašlala. Měla jsem pocit, že se mi snad vykloubí. Řekla bych, je to asi tak 60 ku 40. Šedesát procent je hlava, čtyřicet fyzická příprava.
Napadlo tě během přeplavby, byť na malý okamžik, že to vzdáš?
Andrea: Ne, to ne. Ale jednu chvíli jsem si myslela, že do konce chybí už jen tak hodina, a ony to byly další tři.
Petra: I pro nás na lodi to bylo hrozný. Kdykoliv jsme ji krmili, tak lodivodové nás honili ať pospícháme, že jedeme dál. My jsme pak křičeli na Andreu ať plave, ať přidá. Ke konci byly silné proudy a rozhodčí nám radil ať dáme do povzbuzování všechno, že musí Anďa přidat, protože by nás mohl proud odnést jinam, že to má kousek a musí máknout.
Byly chvíle, kdy ses začala často dívat dopředu? Kdy už bylo vidět pobřeží?
Andrea: Věděla jsem, že se blíží pobřeží, ale neviděla jsem ho. Kdykoliv jsem zvedla hlavu, šla vlna. Nestihla jsem zaostřit, jak blízko to už je.
…Pak ti trenér začal nadávat, ať se nekoukáš. Ono to asi není moc motivující, když jsi relativně blízko a máš pocit, že se vůbec nepřibližuješ?
Andrea: Před dalším krmením mi řekl, že je poslední. Jedla jsem každou půlhodinu, takže jsem si myslela, že už budu v cíli. Zrychlila jsem. Jenže pak bylo další krmení a další a další. Nejdřív jsem se tomu divila, ale pak jsem to přestala řešit.
Měla jsi už možnost si přečíst všechny ty komentáře na sociálních sítích, slova podpory, obdivu a gratulace?
Andrea: Snažila jsem se. Bylo toho opravdu hodně. Chtěla bych si přečíst i všechny komentáře, jsou moc pěkný. Snažila jsem se, ale bylo toho tolik! Tak aspoň na zprávy jsem odpověděla.
Co říkáš na všechnu tu popularitu?
Andrea: Nejradši bych si vypla telefon. Ani Instagram jsem nechtěla. Mám teď spoustu žádostí na trénování. Peníze prý nejsou problém. Mám nabídky i na besedy. Osobně mi telefonicky popřál i starosta Pavel Pacal. Taky živé vysílání mělo velký úspěch. Hned v noci koukalo asi čtrnáct lidí. Přes den jich valem přibývalo.
Petra: Živě přeplavbu snad ještě nikdy nikdo nevysílal. Zpětně plavci zveřejňují útržky videí na svých sociálních sítích, ale ten moment, že to lidé mohli online zažívat, to bylo poprvé. Tak sledovaná přeplavba ještě v Česku nebyla.
Takže jsi byla třináctá žena, která kanál přeplavala…
Petra: To zjistil plavecký svaz a zveřejnil to na internetu. Ani jsme to netušili.
Andrea: No ale mohla jsem mít 13 hodin a 13 minut. (smích)
A co pohár? Tušila jsi, že nějaký dostaneš?
Andrea: Ne, to bylo překvapení. Jak jsem byla oteklá, jako okurka, tak jsem ho sotva viděla. Ale jo, je moc hezkej!
Jaké budou další mety? Už máš něco v hlavě?
Andrea: Možnosti jsou. To musím promyslet. Ale spíš to musí přijít samo.
Foto: Petra Klementová
Doprovodný tým Andrey. Zleva: Jakub Kačerovský, Andrea Klementová, trenér Petr Cvrček, sestra Petra Klementová a Jakub Valníček.
Společná fotografie s lodivody.
