TŘEBÍČ - Třebíčskou koordinátorku dobrovolníků a Tříkrálové sbírky Martu Valovou jsme zastihli první únorový víkend v prostorách kina, kde organizovala promítání filmu pro koledníky. Řeč byla o letošním ročníku sbírky i o provozu dobrovolnického centra zaměřeného na pomoc lidem v sociální oblasti.
Popíšete nám, jak každoročně probíhají přípravy na Tříkrálovou sbírku?
Pro překvapení mnohých se Tříkrálová sbírka chystá v průběhu celého roku. Začíná to objednávkou materiálu pro koledníky, čištěním pokladniček. Pokračuje se přípravou písemných podkladů, pečetěním pokladniček. Poté se osloví místní asistenti, starostové obcí a do Vánoc se rozvezou pokladničky. V lednu sbírka včetně doprovodných akcí proběhne. Do konce měsíce pak musí být vše rozpečetěno a spočítáno. V únoru se promítá kino jako poděkování koledníkům a já zpracovávám veškerou administrativu. Pak přípravy začínají zase nanovo.
Jaký byl letošní výtěžek za Oblastní charitu Třebíč?
Výtěžek na celém Třebíčsku je téměř o 250 tisíc vyšší než v loňském roce, přesáhl hranici 4 milionů. Konkrétně je to 4 074 788 korun. Jedná se o krásnou částku, kterou jsme nečekali. Jsme za ni moc vděční a věříme, že jde o projev důvěry v naši práci, kterou děláme. Bez Tříkrálové sbírky by mnohý charitní projekt vůbec neprošel. Na charitě se mi líbí, že se opravdu nebojí jít pomáhat i tam, kde ostatní příspěvkové organizace končí. Mám na mysli lidi bez domova, závislé, po výkonu trestu… Proto jeden z projektů, který se primárně dotuje z Tříkrálové sbírky, je Charitní záchranná síť. Do ní spadají například lidé, kteří se ocitli v akutní finanční nouzi a sociální dávky nejsou dostatečné pro běžné přežití.
Jak dlouho v našem městě funguje dobrovolnické centrum?
Dobrovolnické centrum v předloňském roce oslavilo 20 let. Za mých předchůdců se udělal velký kus práce. Je vybudovaná krásná databáze dobrovolníků, na které se dá obracet. A i když se lidé obměňují, tak zde dobrovolnictví má své místo. S každým dobrovolníkem se domlouváme na záměru činnosti a hodnotíme i jeho časové možnos-ti. Nutno podotknout, že jde většinou o zaměstnané lidi, kteří mají dost svých aktivit, a i přesto najdou v dobrovolnictví smysl. Každého, kdo sebere tu odvahu a jde do toho, obdivuji.
Co všechno se v rámci centra realizuje?
Primárně dobrovolníci pomáhají v našich službách. Nejvíce ve stacionářích Úsměv a Domovinka nebo v Rané péči či v rámci sociální rehabilitace Paprsek naděje. Dále vysíláme dobrovolníky do jiných organizací, například třebíčských domovů pro seniory. Nově jsme po období covidu obnovili i vysílání do nemocnice.
Jedním z charitních projektů spadajících pod centrum je Šatník na Polance. Ten je plně v režii 10 dobrovolnic, což je obdivuhodné. Většinou seniorky tam přijímají a rozdělují zboží a pomáhají lidem vyhledávat to, co aktuálně potřebují. Jedná se skutečně o velmi potřebný projekt.
Další náš program se jme-nuje PRISON WINGS (pozn. red.: v překladu Vězeňská křídla). Jde o dopisování dobrovolníků s lidmi ve vězení. Zde jsme navázáni na naši službu AL PASO, která pracuje s lidmi po výkonu trestu. Pracovníci navštěvují věznice, pořádají besedy s vězni, propagují své služby a nabízí právě i možnost dopisování. A zájem ze strany vězňů je velký. Aktuálně jsme na 11 dopisovacích dvojicích a stále hledáme nové dobrovolníky.
Realizujeme i sousedskou pomoc. Za osamocenými lidmi může přijít dobrovolník popovídat si, dát si kávu, zahrát nějakou hru nebo přečíst knížku. Tahle služba krásně doplňuje pečovatelskou službu.
Dále realizujeme projekt Pleteme deky pro potřebné. Ceníme si na něm toho, že do něj můžeme zapojit i ty, kteří chtějí druhým pomáhat, ale už toho tolik nezvládnou. Plete pro nás například jedna paní upoutaná na invalidní vozíček. Pokaždé, když mi předává tašku čtverců, říká: „To je každé ráno můj rituál a cítím se potřebná.“ Nesmíme ale zapomenout ani na sbírky, ať už Tříkrálovou nebo Koláč pro hospic, kde by to bez dobrovolníků vůbec nešlo.
Kolik dobrovolníků aktuálně třebíčská charita eviduje? Po-třebujete rozšířit jejich řady?
Pravidelných dobrovolníků, kteří nezištně pracují každý měsíc, máme v současnosti 41, což je opravdu pěkné číslo. V rámci pořádání a organizaci jednorázových akcí se loni zapojilo 83 dobrovolníků. Co se týče sbírek, evidujeme 550 vedoucích skupin a s dalšími koledníky se dostáváme až ke 2 000 lidí.
Jinak dostatek dobrovolníků není nikdy. Moc rádi přivítáme další zájemce do našich služeb, projektu PRISON WINGS nebo je vyšleme i do jiných organizací, kde jsou za ně moc rádi. Mohlo bych jich tedy klidně být jednou nebo dvakrát tolik.
Co by správný dobrovolník měl splňovat?
Jediná věc, kterou opravdu musí mít, je touha pomáhat a všechno ostatní už není tak důležité. Pro nás i pro klienty je každá hodina dobrá.
Jaký typ klienta přítomnost dobrovolníka nejvíce ocení?
Určitě lidé osamocení. I když například senioři žijí v určité skupině, tak osamocenost je mnohdy trápí. Časové možnosti pečujících nebo rodiny umožňují zaměřit se na péči o tělo, avšak času jen tak na popovídání už se tolik nedostává. Pravda je, že dobrovolníci si tento typ klienta většinou sami vytipují.
Co psychická náročnost činnosti?
Kvůli tomu, že dobrovolníci většinou přichází z jiných než pomáhajících profesí, se někdy setkáme se situací, kdy si úplně nenastaví mantinely, aby se jich osudy klientů nedotýkaly příliš. Na druhou stranu dobrovolnickou činnost nevykonávají denně, takže zde vzniká i určitý prostor pro rehabilitaci. Ale náročná činnost to rozhodně je, současně i radostná.
Jakých ohlasů se vám od klientů dostává?
Ohlasy jsou vždy kladné. Za necelé 2 roky, co zde pracuji, jsem se nesetkala s tím, že by někdo byl nespokojený s přístupem dobrovolníka nebo se skutečností, že za ním vůbec někdo chodí. Z počátku u mnohých bývá ostych. Musí se znovu s někým seznamovat, pustit si ho do života. Chce to tedy oboustrannou velkou odvahu. Ale stojí to za to a vždy jsou obě strany rády, že se setkaly.
Proč myslíte, že lidé v dnešní době chtějí nezištně pomáhat?
Myslím si, že stejně jako za dob minulých je pro lidi důležitá sounáležitost s druhými. A pořád ve společnosti zůstává jakási citlivost vůči potřebám, osamocenosti jiných a těch, kteří neměli v životě takové štěstí. Jsem z vesnice, a tak vím, že touha pomáhat a dělat věci zadarmo je v lidech zakódovaná. Vezměte si dobrovolné hasiče, maminkovské akce pro děti, práci farníků nebo jiné spolkové činnosti. To všechno pořád frčí a je to přitom dobrovolnická činnost. Proto si myslím, že potřeba pomáhat je v nás hluboce zakořeněná.
Jak byste namotivovala případné zájemce, kteří práci dobrovolníka zvažují?
Já bych je namotivovala větou jedné naší dobrovolnice, která na otázku, co ji dobrovolnictví přináší, odpověděla: „Být dobrovolníkem znamená dělat radost druhým i sobě.“ A my si tento výrok dali i jako heslo našeho propagačního letáčku. Protože o tom to celé je.
Lucie Málková
