ROKYTNICE NAD ROKYTNOU/ARÁBIE – Celkem čtyři medaile, zlatou a stříbrnou v individuálních disciplínách a další zlatou a stříbrnou z týmových závodů přivezla domů hasička Kateřina Vodičková z SDH Rokytnice nad Rokytnou. Byla tak velmi úspěšnou závodnicí v nejtvrdším hasičském sportu (TFA) na prestižních světových závodech v Saúdské Arábii.
Soutěže, která je obdobou Světových hasičských her, se ve dnech 4. – 9. března zúčastnilo 110 závodníků 25 různých národů z celého světa. A kromě toho i 180 hasičů z řad civilní obrany a místních společností Saúdské Arábie. Soutěž Aramco Firefighter Challenge je pořádána od roku 2007 společností Saudi Aramco, jež je největším světovým producentem ropy a disponuje více než 55 hasičskými stanicemi po celé Saúdské Arábii. Zpočátku nenápadná sportovní událost se vyvinula ve významnou sportovní akci, která se v roce 2022 poprvé otevřela i zahraničním závodníkům. Letos ji na stadionu sledovalo kolem 80 000 diváků.
Na závodníky čekaly v průběhu týdne celkem tři náročné závody. Čtyřúsekové TFA složené z disciplín – tahání hadic, jejich smotání, kaiser box, přesun 75kg figuríny na 70 m, tunel, 3m bariéra, výstup na lešení se 40kg závažím, vytažení 25kg závaží a výběh do 10. patra. Dále závodníci absolvovali – Stair run challenge, tedy výběh do schodů v plné hasičské výstroji i výzbroji (zásahový oblek, zásahová obuv, zásahová přilba, dýchací přístroj), kdy závodník vybíhal celkem 360 schodů. A týmový závod štafeta TFA.
Kateřina Vodičková z SDH Rokytnice byla úspěšnou členkou šestičlenné reprezentace (tři muži a tři ženy) České republiky. Po návratu z Arabského poloostrova ochotně poskytla rozhovor Horáckým novinám.
Jak proběhly vaše poslední týdny a dny na Moravě před odjezdem do Saúdské Arábie?
Bylo to poměrně hektické. Musela jsem vše o trochu více plánovat a skloubit tréninky s běžným pracovním a rodinným životem. Také jsem byla nucena pozměnit svoji přípravu, protože pro mě to byl závod v podstatě v půlce zimní přípravy. Takže jsem do ní musela zařadit už i tréninky na trati, se kterými obvykle začínám v půlce března nebo v dubnu.
Kde jste v ty poslední dny před závodem trénovala?
Převážně v Rokytnici na trati, ale také na schodech v Třebíči nebo ve fitku ve Hvězdoňovicích.
Kdy jste odlétali?
Do Prahy jsme odjížděli v pátek 1. března ráno kolem 8. hodiny. Sešli jsme se na letišti celá výprava a pak už jsme společně odlétali v 15 hodin jedním letem s přestupem v Istanbulu až do Saúdské Arábie. Cíl byl ve městě Dammám, kde jsme díky časovému posunu přistáli v sobotu asi ve dvě hodiny ráno. Dammám je pro zajímavost sedmé největší město Saúdské Arábie s 903000 obyvateli ležící u Perského zálivu na hranici s Bahrajnem. Ale my jsme směřovali do města Al-Khobar, kde byl náš hotel.
S ostatními členy družstva jste se znala?
Ano, potkáváme se přes sezonu pravidelně. Byli jsme spolu vlastně už v Portugalsku na světových hasičských hrách v roce 2022. Na základě našich tehdejších výkonů jsme dostali jmenovitou pozvánku do Saúdské Arábie.
Kdo všechno byl ve vaší výpravě?
Jmenovitě: Josef Černíček – SDH Jestřabí a Lucie Bůbelová – SDH Veselá ze Zlínského kraje, Petra Čaganová – SDH Nižní Lhoty z Moravskoslezského kraje, Michal Brousil – HZS ÚO Písek z Jihočeského kraje, Antonín Rendl – SDH Česká Kubice z Plzeňského kraje a moje maličkost reprezentující SDH Rokytnice nad Rokytnou.
A co realizační tým – vedoucí, trenéři, psychologové, masér, svačinář, na ty jste zapomněla.
Bohužel nezapomněla. Nikoho takového jsme neměli, každý z nás byl sám sobě trenérem, masérem, manažerem a nakonec i překladatelem. Ostatně, jako na jakýchkoliv jiných závodech, kterých se v zahraničí zúčastňujeme. V České republice je hasičská reprezentace složená pouze z profesionálních hasičů a my jsme až na jednoho člena výpravy všichni dobrovolní hasiči. Takže jsme si od sjednoceného reprezentačního oblečení, přes dopravu na letiště až po komunikaci s organizátory závodu zařizovali všechno sami.
Nešťastníci, čekal vás alespoň někdo na letišti v Arábii?
Ano, tam na nás čekali přímo organizátoři soutěže, a dokonce měli cedulky s našimi jmény. Z Istanbulu s námi letěli tureckou aerolinkou také Brazilci a Američani, takže si nás delegace pořadatelů soutěže na letišti vyzvedla celým autobusem a převezli nás přímo na hotel. Celkem pak přilétli závodníci 25 národů – z Brazílie, USA, Velké Británie, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Turecka, Kolumbie, Jihoafrické republiky, Jižní Koreje, Estonska atd. A třeba i jeden Polák.
A na hotelu?
Při příjezdu asi ve čtyři hodiny ráno nás čekala delegátka, která nám sdělila základní informace a rozdala karty od pokojů. Každý jsme dostali obrovský pokoj jen pro sebe, byl to opravdu luxus. Z hlediska saúdské pohostinnosti bylo všechno nádherné. Když jsem přišla na pokoj, byl tam pro mě připravený velký čokoládový zákusek s logem závodu, mísa plná ovoce, ale hlavně tam na mě čekalo sportovní oblečení, tedy bunda, kalhoty, tři trička, kšiltovka a batoh, a to všechno s mým jménem v barvách České republiky! Obdobně dostali oblečení i reprezentanti všech ostatních zemí, aby nástup a zahájení soutěže byly náležitě jednotné a reprezentativní. To oblečení nám všem zůstalo a mohli jsme si je odvézt domů. Takže pořadatelé se o nás starali až neuvěřitelně.
Kde vzali Saúdové vaše tělesné míry pro švadleny, které vám šily oblečení?
Ty jsme sdělovali už přímo při registraci na závod, stejně jako údaje pro objednání letenek, které byly také hrazené společností Aramco.
Jak vypadal harmonogram po příletu?
My jsme přiletěli v sobotu ráno a další závodníci přilétali ještě i v neděli. Takže první oficiální zahajovací večeře byla až v pondělí. Program jsme měli hned po příletu nadupaný zajímavými turistickými výlety a řadou společenských akcí. Absolvovali jsme třeba i tříhodinový výlet v terénních autech do písečných dun, prohlídku národního kulturního centra Ithra (kde se vlastně závodilo ve výběhu do schodů) nebo oběd na slunné pláži. A pak nás samozřejmě čekaly také hasičské závody.
Zaměřme se na ty závody.
Předcházelo jim profesionální focení a natáčení spotů ve studiu v hotelu, kde jsme byli ubytováni. Spoty pak běžely na obrovských obrazovkách, třeba když jsem šla na trať. V neděli odpoledne jsme se pak jeli podívat na stadion. Saúdové ho rychle postavili doslova na zelené louce, tedy na obrovské betonové ploše.
Bylo to pod širým nebem?
Ano, celý areál (tzv. Dhahran Expo) připomínal obrovské výstaviště asi s šesti zónami a v jedné z nich bylo i samotné hřiště, kde jsme závodili. Kolem celého jeho obvodu byly tribuny pro diváky. Byla tam postavena desetipatrová lešenářská věž, na které se běžel čtvrtý úsek TFA a také sekce, kde závodili místní hasiči ve vyprošťování osob z havarovaných vozidel nebo v řízení hasičského auta. Byla tam třeba i obrovská kuchyně, kde se soutěžilo v hasičském vaření, nebo sekce pro děti. To byla také obrovská budova, která vypadala jako hasičská stanice. Tam se děti mohly obléci do zásahových oděvů a jet na zásah. Přesněji, nasedly do malého hasičského auta a jely hasit hořící dům, což byla filmová animace, při které oheň pohasínal, když ho trefily proudem vody. Další modelovou situací byly třeba stromy s figurkami koťátek, které děti jezdily zachraňovat. No, něco neuvěřitelného!
Jaké bylo zázemí pro sportovce?
Obrovské. Měli jsme přípravný stan, zdravotnický stan a stan pro registraci. Před závodem se musel každý závodník registrovat a absolvovat zdravotní prohlídku ve zdravotnickém stanu, kde nám měřili tlak a saturaci kyslíku. V přípravném stanu byla i posilovna, kde jsme se rozcvičovali a chystali k závodu. Čili perfektní profesionální přístup.
První závod nás čekal v pondělí ráno, což byl zmíněný výběh do schodů v plné polní, v nádherné stavbě Ithra, tedy mimo vykouzlený stadion. Já jsem běžela hned jako první, takže jsem vstávala v 3.45 a odjížděla autobusem od hotelu ve 4.30 hodin.
Neuvěřitelné.
Bylo to docela bolavé, po letu letadlem, celodenním výletu do pouště a minimální aklimatizaci. Startovala jsem coby závodnice druhé nejmladší kategorie hned jako první v šest hodin. Vybíhalo se ze třetího patra a běželo se do 16. a tří čtvrtin patra dalšího. Jedno patro mělo ale ze začátku tři podesty, potom čtyři a nakonec pět. Takže pro nás závodníky to bylo úplně zmatečné. Přesně jsem věděla jen to, že běžím 360 schodů, ale počítat každý schod se opravdu nedalo. Takže jsem se zprvu při výběhu šetřila, protože bylo potřeba dobře rozložit síly s tím, že na maximum poběžím až v posledních třech patrech – a najednou byl v naprostém tichu cíl, přičemž já jsem v tom zmatku zabočila ještě na další podestu! Vyhrála jsem sice svou věkovou kategorii, ale v souhrnném hodnocení 23 závodnic z celého světa bez rozdílu věku mi bronz utekl o dvě sekundy. Byla jsem pátá.
Hanba pořadatelům! Neoznačit náležitě cíl!?
Vzala jsem si z toho velké ponaučení, že příště se vždycky za každou cenu musím jít na závodech podívat, kde je opravdu cíl, což tady jsem vzhledem k brzkému startu zkrátka nestihla.
Takže příště, až zase poletíte do Arábie vybíhat schody nějakého mrakodrapu, už budete vědět co a jak.
(smích). Určitě, to už budu vědět i spoustu dalších věcí.
Co se po tomto úvodním závodu dělo dál?
Teprve po něm jsme měli oficiální zahajovací večeři celé soutěže v obrovském sále jedné krásné restaurace. Přítomno bylo i představenstvo firmy Aramco a realizační tým soutěže a po zahajovacích proslovech byly vyhlášeny i výsledky prvního závodu.
A oficiální slavnostní zahájení soutěží?
To proběhlo až další den, tedy v úterý, na stadionu. Bylo to podobné jako při olympiádě. Reprezentanti jednotlivých zemí vcházeli světelným tunelem na stadion. Všichni jsme měli vlajky a na sobě právě zmíněné sportovní oblečení v barvách své země. Do arény pak vběhl hasič s ohněm, který ho předal dalšímu hasičovi a takto si ho předávali až do 10. patra věže, kde pak poslední hasič pozvedl oheň nad hlavu. Přítomni byli samozřejmě i nejvyšší představitelé Saúdské Arábie. My, zástupci České republiky, jsme stáli přímo před nimi, protože jméno naší země je prakticky na začátku abecedy. Zahájení to bylo po všech stránkách krásné. Večer se pak závodilo v TFA štafetách.
Vím, že štafety v TFA mohou mít různou podobu.
Přesně tak. Klasická TFA štafeta spočívala v tom, že každá země vybrala čtyři své nejlepší zástupce a čtyř úseková TFA trať je rozdělena mezi čtyři závodníky, kdy každý z nich absolvuje jeden z úseků. Soutěžilo se ve štafetách v kategoriích mužů, ale také ve štafetě mix – dva chlapi, dvě ženy, tam se řadila i naše štafeta. A nejzábavnější asi byla štafeta mix zemí – dvě ženy a dva muži různých národností.
Do jaké štafety jste byla nasazena vy?
Já jsem běžela čtvrtý úsek naší národní štafety, což byl zase výběh do desátého patra. Tentokrát už to bylo ale na věž přímo na stadionu. A kupodivu mi to docela sedlo. Skončili jsme druzí, předběhli nás o dvě sekundy Brazilci. Musím sportovně přiznat, že Brazilci jsou v této disciplině špička. Navíc jsou to vojenští hasiči, takže je to i jejich povolání. A hlavně spolu neustále trénují za výborných podmínek. Ostatně, většina našich soupeřů byli hasiči z povolání. Je to kontrast k faktu, že do loňského roku u nás v České republice žena u profesionálních hasičů nepůsobila. Z toho zjištění byli naši soupeři i pořadatelé závodů hodně překvapeni.
Smíšená štafeta mužů a žen různých národů, to musela být docela legrace.
Máte pravdu, ten poslední druh štafet, to byla docela sranda. Kolegyně Lucka, co neběžela naši českou štafetu, běžela s Kolumbijcem, Norem a závodníkem ze Saúdské Arábie. A stalo se, že ona už byla nachystaná odstartovat a najednou kolem ní prošel onen Nor – a byl v civilu. Tak začala gestikulovat rukama nohama, že už se má běžet závod, ať se jde jako oblékat. Nor se rychle začal chystat a – stihl to. Ale pak ještě přiběhl Kolumbijec, že vůbec nemá své věci, protože mu ztratili kufr na letišti! Tak jsme mu narychlo sháněli zásahový oděv, který měl omotaný gafou, protože mu byl velký, helmu, boty i rukavice, aby ta štafeta mohla vůbec běžet. No, sranda.
A další den, tedy ve středu, vás už čekal pro vás osobně asi nejdůležitější závod, tedy individuální TFA.
Ano, přesně tak. Bylo to vše strašně náročné, protože ze zahájení a soutěží úterního dne jsme na hotel přijeli v jednu hodinu po půlnoci. Musela jsem si ještě rozmasírovat nohy, připravit věci na závodní den, a hlavně se po celém dni konečně najíst. Takže jsem šla spát ve středu asi až o půl třetí.
Ten závod, se konal vlastně až jako poslední z celých hasičských soutěží v Saúdské Arábii.
Ano, individuální TFA bylo posledním závodem. A pro mě vlastně třetím náročným závodem během tří dnů. Zase jsem běžela jako nejmladší první. Takže opět to bylo takové, že jsem nevěděla, jaká ta trať je, na co si dát pozor. Byla jsem takový pokusný králík – a taky se mi to trošku vymstilo, ale chybami se člověk učí. Každopádně tu trať jsem si maximálně užila už jen tím, že každý závodník vcházel do arény se světelným a dýmovým efektem a hráli mu jím dopředu zvolenou hudbu. U mě padla volba na švédskou skupinu Sabaton, která mi je velkým parťákem při trénincích. Šla jsem na start kolem páté hodiny odpoledne, kdy už zapadalo sluníčko, což tomu nástupu dodávalo ještě kouzelnější atmosféru.
Ale získala jste individuální stříbro. A protože jste byli jako Česká republika nejúspěšnější zemí, tak jste vlastně v součtu umístění celý ten závod v Saúdské Arábii vyhráli.
Je to tak. Z nás, šesti závodníků z Česka, každý domů dovezl minimálně jednu medaili.
A vy tedy čtyři: dvě zlaté a dvě stříbrné.
Ano, ale musím říct, že jsem především šťastná, že jsem mohla být součástí takové akce, kde se setkali nejtvrdší hasiči z celého světa. I když nebyl můj výkon dle představ, tu zkušenost a zážitek už mi nikdo nevezme. Podívat se do Saúdské Arábie, soutěžit na jednom stadionu s mistry světa, to bylo obrovské a rozhodně vzpomínka na celý život.
Celou tu soutěž beru jako úžasný zážitek v tom, že se nejtvrdší hasiči a hasičky z celého světa setkali na jednom místě. Prostě nejtvrdší hasiči, NEJ závodníci na jednom stadionu. Nejzvučnější jména, jména, které jsem do té doby jen sledovala na sociálních sítích nebo někde na videích. Díky této události už nejsme jen soutěžící, ale hlavně přátelé. Navzájem se sledujeme na sociálních sítích, komunikujeme spolu, jak se kdo připravuje, na jaké závody, kdo pojede, jak se kdo má. Jsme jako jedna velká rodina.
Takže jste si na sociálních sítích vytvořili i svoji nejtvrdší bublinu.
Přesně tak, i ta bublina musí být nejtvrdší, když jsme nejtvrdší (smích). Tím, že jsme všichni závodníci, tak víme, co náš sport a příprava na něj obnáší. Člověk si díky tomu s kolegy může povídat, jako bychom se znali řadu let. To je pro každého přínosem. V září nás čekají Světové hasičské hry v Dánsku, tak už se těším na další setkání a určitě opět krásný zážitek.
Tak mě tak napadá, do letadla si může vzít člověk zavazadlo těžké jen do 30 kilogramů. České výpravě s tolika velkými zlatými medailemi musely při návratu z Arábie domů pořádně ztěžknout kufry.
(Smích). Je pravda, že při odletu ze Saúdské Arábie jsme měli s váhou kufru docela problém. Moje zavazadlo vážilo 30 kilogramů a 800 gramů, celník už se díval poněkud nedůvěřivě, ale prošla jsem. Ale byly tam závodníci, co například pytel se špinavým prádlem museli vzít jako příruční zavazadlo nebo třeba letěli v zásahových botách, to teda byl i můj plán B, ale naštěstí ho nebylo třeba (smích). Takže strach, jestli se s těmi medailemi nakonec opravdu vrátíme domů, byl docela na místě. V Praze na letišti na nás v pondělí ráno čekali kamarádi s vlajkami, pivem a transparenty: Vítejte doma, šampioni! Nikdo z nás závodníků takové uvítání nečekal a bylo to od nich moc hezké a dojemné.
Blahopřeji vám k dalším sportovním úspěchům v TFA a děkuji za rozhovor.
Foto: Archiv Kateřiny Vodičkové
