---

OKŘÍŠKY – Když jsem doma svým dětem položila kontrolní otázku, kdo je to platnéř, netušily. A netušilo ani mladší osazenstvo naší redakce. Platnéř se věnoval výrobě zbrojí. Jeho práce zajišťovala bojovníkům bezpečí, chránila těla v boji. Od kovářů se platnéři začali oddělovat ve 13. století. Vyráběly se přilby, puklice, rukavice a díly, které chránily ramena, kolena, lokty. Od konce 14. století vytvářeli platnéři celé zbroje. Největší modernizaci vždy přinášelo období válek. K práci se používala kladiva a kovadliny a další nástroje. Platnéřské řemeslo časem téměř vymizelo. Může za to průmyslová revoluce a pokrok. Přišlo mi líto, že se tato řemeslná dovednost z povědomí mladých lidí vytrácí, a proto jsem se za jedním platnéřským mistrem vydala, abych vám jeho práci mohla přiblížit.

Zbroje po vytepání chránící těla bojovníků vyráběli odedávna kováři. Poptávka po zbraních a zbrojích se však zvyšovala a záhy se objevili specializovaní řemeslníci, kteří vyráběli jen zbraně nebo určité části zbroje. Z kovářů se stali mečíři, helméři, pasíři, brníři a platnéři.
Platnéřských výrobků nebývalo zprvu mnoho. Kováři vyráběli většinou pouze přilby a puklice na štít, zatímco zbylé části těla chránila drátěná brnění nebo kůže. Plátových součástí zbroje však postupně přibývalo a začaly se vyrábět nejrůznější kryty ramen, loktů, kolen a rukavic. Ve čtrnáctém století nakonec celoplátové turnajové zbroje pokrývaly celý povrch rytířova těla.

Dávní platnéři k výrobě zbrojí používali především měkkou ocel s nízkým obsahem uhlíku, se kterou se dobře pracovalo za tepla i za studena. Materiál dodaný ve formě bochánků nebo hřiven musel platnéř vykovat, vytepat, začistit a nakonec snýtovat do potřebného tvaru. Platnéři své výrobky vyráběli v podobně vybavených dílnách jako kováři. Jejich základními nástroji byly také kovadliny a kladiva. Ta byla ovšem mnohdy speciální a platnéři si je vyráběli přímo na míru.

Výrobní postupy středověkých platnéřů zmizely společně s dávnými mistry. Dnešní pokračovatelé musejí přicházet s vlastními postupy, které vycházejí ze základů umění kovářů, zámečníků i klempířů. Většina nástrojů ani technologií se však od středověku nezměnila.

V drtivé většině času se jedná o ruční práci. Mistrem platnéřského řemesla je i Mojmír Vrtal z Okříšek. Svoji dílnu má v pronajatých prostorách v sousedství železničního nádraží, kde případným hlukem ze své výroby nikoho neruší. „Odmala jsem jezdíval s rodiči po zámcích a hradech. Bratr začal šermovat ve skupině historického šermu a já se k němu časem přidal. Vyučil jsem se zámečníkem. Je to práce s kovem a k platnéřství to má docela blízko. Naučil jsem se základy a pak jsem začal různé věci zkoušet formou pokus omyl,“ popisuje mistr platnéř. Mezi zámečnictvím a platnéřstvím je samozřejmě docela velký rozdíl. Co se týká zámečnické práce, dostanete do ruky výkres a uděláte jeden kus jako druhý. V platnéřském řemesle se vše dělá po kuse, individuálně, podle zakázky, zákazníkovi na míru. Byť se laikovi může na první pohled zdát kus jako kus, vždy se jedná o originál.
O zakázky nemá Mojmír Vrtal nouzi. Zákazník ideálně osobně přijede, vybere si zbroj, případně doloží snímky nebo si vybere v katalogu. A pak přichází na řadu platnéřská „krejčovina“. K tomu, aby zbroj skvěle seděla, je potřeba vzít míry. A pak vznikne šablona. „Jde o to, aby zbroj pasovala, nikde netlačila. Když je připravený polotovar, zákazník přijede na zkoušku. Přiměřením se pak zkontroluje, jak vše sedí. Případně se označí, kde je potřeba více zabrat,“ říká Mojmír Vrtal. V rámci návštěvy v dílně se domluví systém zavěšení, podoba pantů či finální lemy. Počet návštěv v dílně se liší podle přístupu zákazníka a vzdálenosti, odkud je.

Doba výroby záleží na složitosti zbroje a také na použitém materiálu. Dá se vyrobit za jeden, ale také tři měsíce. Většinou má platnéřský mistr rozpracovaných několik zakázek najednou. Dnes se u něj čekací doba na příjem zakázky pohybuje okolo dvou let. Dva roky dopředu tedy nemá o práci nouzi. Za třicet let, co se platnéřství věnuje, vytvořil už několik desítek zbrojí. O nějaké paušální době výroby či ceně nemůže být řeč. Vše se odvíjí od kvality použitého materiálu a technologie. Někteří zákazníci si rádi připlatí za ruční výrobu dobovou technologií. Například výroba střeleckého šišáku zabere díky moderním postupům deset až dvanáct hodin práce a vyjde cirka na pět tisíc korun. Stejná přilba se ovšem klasickými postupy dá vyrobit z jednoho kusu plechu za 55 hodin. Při výrobě se Mojmír Vrtal inspiruje fotografiemi, iluminacemi, v rámci návštěv muzeí i výstav. Existuje i tematická odborná literatura a k výstavám zbrojí bývá vydáván profesionálně nafocený katalog s uvedenými detaily, rozměry, váhou a podrobným rozkreslením.

Ne vždy tvoří objednávky pouze pro skupiny historického šermu. V jeho dílně vznikla například replika středové poklice z římského štítu pro německé muzeum. „Toto je skutečný nález a takto byla poklice dokreslena. Na základě toho jsem vyrobil kopii,“ ukazuje nám podrobný plánek řezu Mojmír Vrtal.
Největší výzvou pro něj byla spolupráce s majitelem muzea kuriozit v Belgii. „Zákazník za mnou jezdil osm let. Sehnal si podklady z patentových úřadů a vyráběl jsem pro něj patentované věci, které nikdy nikdo předtím nevyrobil. Jednalo se například o lékařskou ortézu z knihy ze 17. století. Tehdejší lékaři měli představu, že do toho člověka zavřou a budou ho pomocí šroubů narovnávat. Podle výkresů jsem vyrobil jeden kus. Pro stejné muzeum jsem vytvořil termooblek se žaluzií či potápěčský zvon. V průběhu zakázky mi zákazník zavolal, že se dohodl s belgickou televizí, že jeho funkčnost vyzkouší na jezeře, Musel být tedy vodotěsný. Zavřeli tam člověka a ponořili ho do vody a fungovalo to,“ vypráví platnéř.

Ne vše se dnes dělá ručně. Pro ulehčení práce používá Mojmír Vrtal vlastnoručně sestrojený buchar poháněný elektromotorem. K ruce má elektrické brusky a občas si vypomůže i svárem. Ve své podstatě i ve středověku si řemeslníci snažili těžkou práci ulehčit, například pomocí vodního hamru. Během práce vznikají na plechu nerovnosti, které je potřeba vyhladit. Plech se srovnává, brousí a následně leští, mnohdy až do zrcadlového lesku. Železo koroduje a lidský pot je agresivní. V místech, kde se na rozdělanou práci sahá holýma rukama, velmi rychle vzniká rez. „Během práce to nevadí. Přebrousí se to, vyleští se filcovými kotouči, použijí se brusné pasty. Zákazník dostane také radu, jak se o zbroj starat, jaký systém údržby je vhodný, jaký olej má použít,“ ujišťuje platnéř. Přesto se stává, že čas od času někdo přiveze rezavou zbroj, kterou třeba rok nepoužil. „Bohužel i takový je přístup lidí. Taková zbroj se musí rozebrat, vybrousit zvenku, vybrousit zevnitř, znova natřít a sesadit,“ popisuje.

Svoji práci obvykle pozná na první pohled. Podle detailů, ale také drobné značky, kterou svá díla signuje. Sám si vyrábí také polstrování, kožené prvky a další doplňky. Jak sám říká, od pondělí do soboty je v dílně, na neděli si bere šití domů.

Odběrateli zbrojí jsou zákazníci z celého Česka, ale hlavně ze zahraničí (Slovensko, Lotyšsko, Polsko, Německo, Rakousko, Itálie, Holandsko, Španělsko, Belgie, Francie). Skupin historického šermu a milovníků historie je hodně. Mojmír Vrtal rozhodně není z cechu jediný. Platnéřů je docela dost, ale kvalitních výrobců jako šafránu. „Víme o sobě navzájem. Před některými mistry mám respekt. V Čechách nás jsou možná i desítky. Jsou takoví, kteří tvoří od začátku výhradně pro zahraniční trh. Já jezdím s kamarádem do Itálie, Španělska, Německa, Holandska a dalších zemí na různé akce, kde je velká koncentrace lidí, kteří se o zbroj zajímají. Jsou to různé události typu rekonstrukcí historických bitev, oslavy významných výročí bojů, vítězství, historické jarmarky a podobně. Tam získávám kontakty a budoucí zakázky. Kdybych nešermoval, tak bych se na platnéřinu vůbec nedal. Potřebuji vědět, jak se v tom člověk umí pohybovat, co ta zbroj dokáže,“ prozrazuje platnéřský mistr. Jeho dílnu zdobí jedna z jeho soukromých kompletních zbrojí o váze 32 kilogramů, v níž ještě před pár lety dokázal udělat kotrmelec. „No kotrmelec, byl to spíš takový parakotoul přes rameno,“ směje se. To bylo ještě za doby aktivní činnosti SHŠ (skupina historického šermu) Marilyn z Okříšek. Toto seskupení si lidé vybavují především v souvislosti s pořádáním historických bitev na Rokštejně a později také v Okříškách.

Skupina historického šermu dnes existuje už jen na papíře. Láska k téměř zapomenutému řemeslu ale přetrvává dodnes. Prvotní koníček se Mojmíru Vrtalovi stal obživou. Bez tolerantní rodiny by se ovšem neobešel. „Rodina si zvykla. Na začátku jezdívali se mnou. Dcera ale propadla cukrařině. Když má možnost, jezdí se mnou do zahraničí a vypomáhá s překladem,“ říká mistr platnéř. Sám sebe považuje za staromilce. „Žiju svou prací, historickou dobou, rozumím si s kladivem, moderní technologie mi nic neříkají.“
Foto HoN: Martina Dědková Chromá