TŘEBÍČ (juh) - Každý rok projíždí 14 zrekonstruovaných vagonů Legiovlaku celou Českou republikou, aby zejména mladé generaci přinesly svědectví o tom, co byly České legie a jak vznikala Československá republika. Skvělá replika legionářského vlaku z období let 1918-1920 je velmi zdařilá a umožňuje nám ponořit se do této převratné doby, kdy se psaly dějiny.
Legiovlak vyjíždí od roku 2015 vždy po jiné trase, do jiných stanic. Itinerář se mění tak, aby postupně navštívil co nejvíce míst. Původně byl Legiovlak součástí projektu Legie 100 a byl plánován na pět let. Protože se však ukázalo, že to byl dobrý nápad, jezdí již devátou sezonu. A neprojíždí jen Českou republiku, ale celé bývalé Československo. V Třebíči jsme ho mohli navštívit na podzim roku 2017.
Majitelem a provozovatelem vlaku je Československá obec legionářská a může fungovat především díky majoritní podpoře Ministerstva národní obrany ČR. Muži v legionářských uniformách, kteří se ve vlaku a kolem vlaku pohybují a podávají vyčerpávající výklad, jsou viditelnou součástí týmu, který se o vlak stará. To znamená, že opravují, restaurují a doplňují exponáty. Legiovlak se stal jejich životem i domovem. A to doslova. Obsluha vlaku se skládá ze dvou pětičlenných posádek průvodců, které se po celou sezonu střídají. Ve vlaku pracují i spí, což vyžaduje velké nadšení. Občas zaskočí i brigádník, ale vzhledem k vysoké odbornosti, kterou posádky musí mít, to není jen tak. Posádky totiž provádějí nejen průvodcovskou práci, ale i údržbu vozů, což zahrnuje drobné zámečnické a truhlářské práce. Tím pádem znají vlak téměř do každého detailu.
„Což je důležité, protože každá železniční stanice má svá specifika, kterým se musíme přizpůsobit. Stavíme schody, taháme elektriku, budujeme dřevěné přechody, jako třeba tady v Třebíči, kde část soupravy stojí u rampy. A do toho provádíme i archivní práce, protože v naší soupravě máme počítač s databází legionářů,“ popisuje zajímavou, pestrou, ale zároveň náročnou práci Jiří Müller, vystudovaný archeolog, kterého jsme v legionářské uniformě zastihli v jednom z vagonů. „Návštěvníci nám často nosí ukázat různé předměty po svých předcích. My se je snažíme zdokumentovat a doplňujeme je do naší databáze. Takže jsme i dokumentátoři. Je toho hodně. Když jsem to počítal, jsem v Legiovlaku více než doma.“
Doba, kdy není souprava na trati, není moc dlouhá. Ale nějaký oddech a pořádnou rekonstrukci přece jen potřebuje. Vlak i posádka. Depo má v Dolní Lipce nedaleko Králíků. Tam je vlak odstaven větší část prosince a leden, únor a březen. Bez exponátů. Ty jsou odvezeny do Prahy, kde se na nich provádějí patřičné konzervátorské práce a údržba. Ale Legiovlak je převážnou dobu v provozu, takže od dubna až do prvního týdne v prosinci putuje po České republice i Slovensku.
Nyní je přívětivé počasí, ale to je spíš výjimka. V létě je často vedro, v zimě mrzne. A vagony jsou opravdu replikami vagonů starých 100 let. „Máme to podobně jako ti legionáři,“ popisuje nám s úsměvem svou práci průvodce Jiří. „Komfortně je v tomto vlaku tak 14 dní na jaře a 14 dní na podzim. V zimě je tam stejná zima jako venku a v létě naopak třeba 40stupňové vedro. V loňském roce, když byla kalamita, jsme měli ve vagonech minus 12, po kolena sněhu a z vagonů nám visely metrové rampouchy. Prostě Sibiř. Není to práce pro lidi z cukru. Musíme se umět o sebe postarat. Naše bydlení je ale pohodlnější, než měli legionáři. To je pravda. Na konci vlaku jsou dva zelené vagony, z nichž jeden slouží jako dílna a druhý jako ubytovací vůz. A tam máme takové vymoženosti jako je lednička nebo rychlovarná konvice,“ usmívá se průvodce. „V noci je však třeba vlak hlídat, takže máme i noční služby. To ale už nejsme v uniformách, ale v civilu. Při tom nám pomáhají moderní technologie, jako je kamerový systém, pohybová čidla a tak podobně.“
Za dobu své existence prochází vlak neustálým vývojem. Když byl v Třebíči naposledy, bylo vagonů třináct. V průběhu minulé sezony přibyl tmavošedý vagon. Je jiný než ostatní. Neobsahuje stálou expozici, ale výstavy se tam mění. Nyní vypráví o vzniku Československa. Ještě v letošním roce by tam měla být výstava letošních kulatých výročí našeho druhého odboje.
Itinerář nádraží, která hodlá Legiovlak navštívit, dávají posádky dohromady v zimě. Řídí se žádostmi, které dostávají především od měst, obcí a spolků, které ten rok pořádají nějakou vzpomínkovou akci a náš vlak se tam hodí. „Cestu plánujeme tak, abychom navštívili města, kde jsme ještě nebyli, nebo kde od naší poslední návštěvy uplynula dlouhá doba, a byli jsme zajímaví pro další generaci školáků. Tak je to třeba v případě Třebíče. Plány jsou ale jedna věc a skutečnost druhá. Vše záleží na tom, v jakém stavu je železnice. Změny v plánu přinášejí výluky, opravy nebo přímo havárie. I cesta do Třebíče byla nečekaně dobrodružná. Přívalové deště v Jincích způsobily, že trať byla zavalena zeminou. Plánovaný odjezd se opozdil, takže do Třebíče dorazili v noci a expozici připravovali do ranních hodin. Vlastní lokomotivu Legiovlak nemá, a tak si nasmlouvává stroje Českých drah, ČD Cargo nebo soukromých subjektů. Jsme rádi, když nás táhne parní lokomotiva 431.032 Ventilovka z muzea historických strojů v Žamberku, která funguje v depu v Dolní Lipce jako my. Občas si půjčujeme historické lokomotivy z Železničního muzea v Lužné u Rakovníka,“ popisuje nám vznik cestovního kalendáře průvodce Jiří.
Legiovlak je vlastně takový stroj času, který nás přenese do dob, kdy naše legie ovládaly Transsibiřskou magistrálu, získaly si pozornost a uznání světa a významně se zasloužily o vznik samostatného československého státu. Zanedlouho začne čas dovolených a Češi vyrazí na cesty. Legiovlak může být zajímavou zastávkou a třeba i důvodem k úpravě prázdninové trasy. Příští zastávka vlaku je v Hevlíně, kde bude stát od 11. do 16. června.
Foto HoN: Jan Uher
