Jak jsme již zmínili v první letošním čísle, rok 2025 je plný mnoha výročí, které si zaslouží ve veřejném prostoru připomínat. Hned zkraje roku je jím bezesporu i výročí básníka a rodáka z Mastníka Jana Zahradníčka, od jehož narození uplyne 17. ledna sto dvacet let. Ku příležitosti tohoto kulatého výročí se zde proto sluší se alespoň v krátkosti ohlédnout za zajímavým životem a tvorbou jednoho z předních básníků 20. století.
Úraz, který jej doprovázel po celý život
Obec Mastník s dvěma sty obyvateli může být pro běžného občana České republiky méně známá. Avšak ve svých učebnicích české literatury na ni narazil snad téměř každý. Právě zde, v podhůří Kání a Horní hory se 17. ledna 1905 narodil jeden z předních tuzemských básníků a hlavní představitel katolicky orientované poezie Jan Zahradníček. Malý chlapec byl tři dny po svém narození pokřtěn coby Jan Alois a patronem se dítku stal svatý Jan Zlatoústý. Konstantinopolský světec, jehož socha navíc stojí tři kilometry od Zahradníčkova rodiště, pak doprovázel Jana po následující léta života. Latinský přídomek patrona – Chrystonom – nadaný Jan využíval později jako svůj pseudonym. O tom však až na jiném místě.
Rodičům Tomášovi a Antonii Zahradníčkovým, malým mastnickým rolníkům, se celkem narodilo sedmnáct dětí. Ovšem osud šťastnému rodinnému životu nepřál. Pět dětí se narodilo mrtvých a z celkového počtu se dospělosti dožilo pouze sedm potomků. Nešťastné chvíle však postihly i samotného Jana, nikoliv pouze jeho sourozence. V pouhých dvou letech spadl z výšky ze stodoly, vinou čehož došlo k trvalému poškození páteře, hrudního koše a vzniku plicního srdce. Spekuluje se však, zda šlo o následky úrazu z dětství, či o rodovou indispozici.
Léta 1911 až 1919 přinesla mnoho významných dějinných milníků. Od voleb do Říšské rady roku 1911 přes první světovou válku až po ustanovení samostatného československého státu. Veškeré tyto a další události, které zásadně ovlivnily směřování Evropy
a světa po celé 20. století, sledoval Zahradníček coby mladý chlapec z prostor školy v sousední Starči. Ač si rodiče dříve pohrávali s myšlenkou, že se z jejich syna stane po absolvování povinné školní docházky krejčí, vydal se Jan nakonec na další studijní dráhu. Roku 1919 úspěšně složil doplňující zkoušky do sekundy Gymnázia Třebíč. Velké přičinění, že i otec s tímto krokem nakonec souhlasil, měl soused Zahradníčkových, nádražák Čermák. Na třebíčském gymnáziu se pod již zmíněným pseudonymem Chrysostom zapojil do literární činnosti studentů, kromě českého jazyka se zde nadchl také do biologie. Důkazem v tomto může být jím zhotovený propracovaný herbář. Ten v závěru gymnazijních studií Zahradníček prodal za více než dva tisíce korun. Získané peníze následně mastnický rodák vložil do svých dalších studií.
Osudová setkání v Praze
Po maturitě roku 1926 mířily Zahradníčkovy kroky do Prahy, přesněji na Filozofickou fakultu Karlovy Univerzity. Student germanistiky, filozofie, dějin českého umění, estetiky, literatury a cizích jazyků se již v tuto dobu mohl pyšnit literárními zkušenostmi. A to nejen díky gymnazijnímu časopisu. Z Třebíče kupříkladu přispíval do studentského časopisu vydávaného v hlavním městě, do budoucna jej jistě také ovlivnilo setkání s Otokarem Březinou. Dá se ale říci, že osudová setkání přineslo až vysokoškolské studium. Koncem 20. let se seznámil s literárním kritikem Bedřichem Fučíkem, Milošem Doležalem, Rudolfem Černým a dalšími redaktory revue Tvar, mimo to i kupříkladu s básníkem Františkem Halasem a naskytla se mu také možnost spolupráce s tiskařem Josefem Floriánem ze Staré Říše.
Éra první republiky je ve veřejné paměti spojována především se zlatým věkem vzkvétajícího průmyslu, s obrázkem prezidenta Masaryka s dětmi a v poezii zejména se surrealismem a hravým poetismem symbolizovaným Vítězslavem Nezvalem. Je třeba ale také pro kontext doplnit, že již od vzniku republiky nasadili někteří přední politici velmi ostrý proticírkevní tón. Katolickou církev mnozí stále viděli jako jeden z opěrných bodů někdejší monarchie, jako instituci zastaralou, a snažili se tak omezit její moc ve státě. Jistým symbolem sporu Masarykova státu a církve je známá Marmaggiho aféra.
Výše zmíněným představám o společnosti a básnické tvorbě první republiky se ale vymyká skupina katolických autorů. Jejich díla nejsou primárně radostné hrátky se slovy, které čtenáři vykouzlí úsměv na tváří, ale jsou hluboce procítěná, nábožensky orientovaná. Vedle Jakuba Demla, Jaroslava Durycha, Bohuslava Reynka sem samozřejmě spadá i zde probíraný Jan Zahradníček. Rodák z Mastníka se nenadchl pro bohémský život dle Nezvalova Edisona v „bárech na Vltavě‘‘.
Jak stojí v posledním Almanachu Gymnázia Třebíč, Zahradníček byl Nezvalovým protipólem po lidské i umělecké stránce. Zahradníčkova díla jako Pokušení smrti (1930), Návrat (1931), Jeřáby (1933) či Pozdravení Slunci (1937) nejsou však totožná. Zatímco na samém počátku vtiskl Zahradníček básním smutek, melancholičnost a jakousi bolest a utrpení člověka, v dalších pak víra v Boha přináší naději a celkovou radost z bytí. Pojítkem je však pevné náboženské ukotvení. Literární historik Martin C. Putna však Zahradníčkovu tvorbu nenazývá jako poezii katolickou, nýbrž spiritualistickou. Dle něj se spiritualistická poezie neobrací pouze na katolíky, ale na širokou veřejnost, autoři nejsou pouze katolíci a zároveň komunikují i s jinými uměleckými směry.
Šok roku osmatřicátého a protektorátní hrdinství
Podpis Mnichovské dohody a období druhé republiky otřásly tehdejší společností. Včetně Janem Zahradníčkem. Od roku 1937 bydlícího nikoliv v Praze, ale u svého švagra, kněze Jana Dokulila v Uhřínově na Žďársku. Za druhé republiky se vyskytla skupina obyvatel, kteří se se sentimentem ohlíželi za monarchií a hledali příčiny, proč veškeré dění vyústilo v druhou republiku. Také Zahradníček reagoval na tehdejší dění. Odstup hranic byl pro něj zradou západu, zároveň však nešetřil kritikou prvorepublikových politiků, že se plně oprostili od křesťanských tradic. „Co zbývá? Vrátit se ke kameni, který zavrhli stavitelé z roku osmnáctého, ke koruně svatého Václava, vyzdvihnout ji z ponížení, které se na ní ukládá prachem nezájmu, a nahradit jí bolestnou ztrátu roku tohoto věrností a oddaností, vyjádřenou i ústavně.
Ale dříve, než se začne s touto přestavbou, je třeba vyřídit dvě otázky, které nevyřešeny by potměšile hatily všechno naše úsilí: otázku židovskou a s ní spojený problém zednářských lóží,“ stojí v textu Pláč koruny svatováclavské. Kritici Zahradníčka a dříve i komunistický režim velmi často tuto pasáž básníkova života využíval k jeho diskreditaci. Mnozí jej vinou toho označovali za klerofašistu, později za reakcionáře. Nicméně jeho hrdinské skutky za protektorátu hovoří zcela jinak. S knězem Janem Dokulilem poskytl úkryt manželce a dceři Ludvíka Svobody a dalším pronásledovaným. Za to se mu také po válce dostalo čestného uznání.Aktivní byl Zahradníček i co se tvůrčí práce týče. Od roku 1940 redigoval časopis Akord, do této doby například spadají díla jako Žalm roku dvaačtyřicátého (1942), Pod bičem milostným (1944), básněmi Advent, Cestou k jesličkám a Koleda přispěl také do Českých Vánoc (1941).
Tragédie života
Rok 1945 s sebou přinesl naději, a to nejen v konci války. Po letech sevření v drápech říšské orlice se mohli občané svobodně nadechnout, Zahradníček se k tomu v roce pětačtyřicátém navíc v Uhřínově oženil s Marii Bradáčovou. Už tehdy však začaly levicové síly na Zahradníčka a další katolické autory ostře útočit. Po převzetí úplné státní moci komunisty vysvitla manželům Zahradníčkovým na smrákající obloze tři slunce. V roce 1948 se jim narodil syn Jan Jakub, o dva roky později dcera Zdislava Marie a v roce 1951 dcera Klára. Následující roky však již radostné nebyly. V polovině června 1951 zatkla bezpečnost Zahradníčka a následně jej v procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsoudila na třináct let vězení. Ve dvou soudních procesech, v Praze a Brně, stanuli před soudem někdejší politici agrární strany společně s katolickou inteligencí.
Ti měli ve spolupráci s USA a Mezinárodní selskou unií údajně chystat státní převrat, na jehož konci by vznikla federace Československa, Rakouska, Maďarska a Rumunska na bázi pravicového stavovského státu. Zcela smyšlené obvinění se kromě Zahradníčka týkalo například středoškolského učitele Josefa Kepka, prvorepublikových politiků Antonína Chloupka a Vlastimila Klímy, literárního kritika Bedřicha Fučíka, básníka Václava Renče, historika Zdeňka Kalistu a dalších.
Básníkovo uvěznění nebylo v této době bohužel jedinou tragédií v rodině Zahradníčkových. V září 1956 se manželka s dětmi otrávila houbami, přičemž obě dcery tento incident nepřežily. Díky Vítězslavu Nezvalovi se uvězněný básník mohl alespoň účastnit pohřbu svých dětí a být na chvíli v třebíčské nemocnici pospolu se svojí manželkou a synem. Na tuto tragickou událost reaguje v díle Čtyři léta. V tomtéž roce zasáhla do Zahradníčkova života i přímluva dalšího básníka, a to Jaroslava Seiferta, díky čemuž se odsouzení zkrátilo z třinácti na devět let. Po vězeňských zkušenostech z Brna, Znojma, Pankráce, Mírova a Leopoldova byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn. S podlomeným zdravým ale půl roku po propuštění, 7. října 1960, zemřel.
Čtyři léta
(úryvek z díla, v němž básník reaguje na smrt svých malých dcer)
Čtyři léta
A vrací se zase jejich den.
Jen ony se nevracejí ze své cesty nohama napřed přes práh domu
napodobujíce dospělé mrtvé, jak rády tak napodobovaly dospělé živé.
Čtyřikrát rozploutí zašumělo a studený, opotřebovaný a kalný sníh
byl vystřídán vonným a křehkým růžovým závojem přes ramena jabloní.
Čtyřikrát trávník se zazelenal a zrudl zase,
čtyřikrát, vždy jinak, vždy hlouběji zmodraly hlasy ptáků
držících jarní večer nad vrbami Vysočiny, žita vymetala a dozrála
a byla svezena a fábory stébel na stromech podle cest
povívají v podzimním ránu a jabloně počtvrté sklánějí se
pod svou tíhou v sadech a podle cest, jen ony se nevracejí.
