TŘEBÍČ (juh)- Navzdory svému věku je devatenáctiletá Eva Spekhorst poměrně známá osoba. Díky České televizi, DVTV a několika dalším podcastovým platformám ji znají nejen v rodné Třebíči, ale v podstatě celé České republice. A protože její vášní a výjimečností je znalost takřka padesáti jazyků, zná ji asi i spousta lidí po celém světě. Po maturitě na Pražském humanitním gymnáziu začala studovat informatiku a orientální archeologii ve Freiburgu. Nyní má za sebou první rok studia a praxi při vykopávkách v Iráku, ke kterým se ještě dostaneme. Na její cestě ke znalosti více jazyků jí asi pomohli rodiče. Maminka je sice Češka, ale tatínek Holanďan. Doma se tudíž hovořilo česky i německy a k tomu se postupně přidávala angličtina, francouzština, holandština…
S Evou jsme se potkali skutečně na skok, když si před odjezdem do zahraničí vyřizovala potřebná lékařská vyšetření. Místo k rozhovoru nám poskytla autobusová zastávka před poliklinikou. Protože se s Evou známe od jejích útlých let, budeme si tykat.
Začněme klasickou otázkou. Kolik jazyků nyní ovládáš?
Myslím, že mohu říct 48. Teď jsem se sice začala učit kurdštinu, ale u té nemohu prohlásit, že ji ovládám. Takže 48.
Začala jsi studovat v zahraničí dva náročné předměty. Máš ještě čas na nějaké koníčky kromě jazyků?
Ano. Maluji, hraji na kytaru, sólový zpěv, taekwondo… Koukám, že toho je docela dost. Jo a taky si dělám deníček. Formou fotokoláží, samolepek a tak. Klasicky nůžky, papír. To je asi můj hlavní koníček. Poctivě, každý den.
Kde na to bereš čas?
Sama nevím.
Ta tvoje vášeň pro jazyky se musela někde vzít. Co rodiče, kolik umí jazyků?
Mamka česky, německy a anglicky a táta holandsky, německy, anglicky, česky, francouzsky a začal se učit norsky.
Takže taky vášeň?
Nějak si přede mnou posteskl, že se nudí. Tak jsem mu poradila, aby se začal učit nějaký jazyk. Tři sta dní pak dělal poctivě norštinu na Duolingu.
Když jsme u toho, co na Duolingo říkáš?
Někdy nemám jinou možnost. Například i finština je tam skvělá. A jsou tam i vymírající a málo známé jazyky, což cením.
Jakou metodu výuky jazyků používáš? A myslíš si, že tvoje metoda je použitelná i pro ostatní?
Rozhodně ano a je hrozně jednoduchá. Používají ji všechna miminka. Mimino také nemluví po čtrnácti dnech. Když se tedy rozhodnu učit nějaký jazyk, tři měsíce ho jenom poslouchám. Vůbec neřeším, že tomu nerozumím. Udělám si čas, abych se koukla na film, poslechla si podcast a tak. Tři měsíce prostě musím jazyk každý den slyšet. Po té době už to můj mozek pasivně nabere. Sice neumím mluvit a nerozumím tomu, ale až se začnu učit, tak gramatika je naprosto přirozená a nemusím se do toho vůbec nutit, protože struktury už jsem si naposlouchala. Když se učím, občas mám pocit, tohle mně zní nějak divně. Koukni na to a opravdu. Učila bych se to blbě, ale moje uši mě na to upozorní, protože to mají naposlouchané. I nová slova mně do hlavy padají rychle, protože už jsem je před tím slýchávala.
Teď jsem byla tři měsíce v Iráku v Kurdistánu a učila jsem se kurdsky. Probíhalo to tak, že jsem se pokoušela mluvit s Liwa, což byl takový náš archeologický „taťulda“. Jednou, když jsem o pauze odpočívala, se mě zeptal: „Kolik hodin jsi spala?“ Já jsem rozuměla KOLIK…SPALA? Pochopitelně mně docvaklo, že chybějící slovo je hodina, nebo čas. A tak povídám „heft“ (sedm). Je to jednoduché, takhle to prostě funguje. Nová slovíčka padají do mezer a učení není takový nucený, což fakt nemám ráda.
Prý vidíš jazyky barevně. Jde to nějak popsat?
Naštěstí to není tak, že když někdo promluví německy, všechno zmodrá. To ne. Nevidím to fyzicky. Je to jen v mozku, ale vnímám to zcela jasně. Je to, jako bys nalil barvu do vody a klackem to různě míchal. Některé slovo je silnější, některé slabší.
Dočetl jsem se, že této schopnosti se říká synestezie a míchat se mohou různé vjemy. A není to údajně tak výjimečné, jak by se mohlo zdát. Znáš někoho dalšího? A vidíte jazyky stejně?
Jasně, taťka! A s ním to vidím stejně. Mamka zase vidí barevně hudbu, ale jazyky ne. Cizího však neznám nikoho.
Napadá mě, proč se vlastně ty jazyky učíš? Nepředpokládám, že je to z touhy dostat se do Guinessovy knihy rekordů.
To určitě ne. Jednoduše řečeno je to pro mě cesta k srdci.
K vlastnímu, nebo tomu druhému?
K oběma. Můžu dát další příklad s kurdštinou. Jak jsem se postupně lepšila, měnil se i přístup lidí ke mně. Byli čím dál více otevření a přátelští, a i já vnímám jejich kulturu tak nějak niterněji, než když jsem s nimi mluvila jen anglicky. Někdy to bylo až dojemné. Ke garáži, kde jsem zpracovávala vykopané nálezy, za mnou někdy chodily roztomilé holčičky v šatičkách. S nimi jsem si pilovala svoji kurdštinu pětiletého dítěte. Ze začátku se mé kurdštině hrozně smály a opravdu ze mě měly legraci. Děti jsou úžasně upřímné a ony si mě doslova vychutnávaly. Ale když přišel odjezd, obestoupily mě, objaly a nechtěly za žádnou cenu pustit. Tak jsem jim musela slíbit, že se za nimi zase vrátím.
Čím tě tak láká Blízký východ?
Je to kolébka civilizace. Fascinuje mě, že jsem měla to štěstí a dostala se do jeskyně 12 tisíc let staré. Už ta cesta k ní! Plahočili jsme se 600 výškových metrů mezi kaktusy a křovím ve čtyřicetistupňovém vedru, a když jsme tam stáli a užívali si ten pocit, povídá náš profesor: „Tak to není ona…“ Tak jsme vyrazili dál a napodruhé to dali. A tentokrát jsme si ten pocit, že na tomto místě stáli lidé už před několika tisíci lety, užili doopravdy. Tam to prostě všechno začalo.
Jaká konkrétně byla tvoje práce na vykopávkách?
Já jsem přímo nekopala, ale zpracovávala nálezy. Konkrétně keramické střepy. Měla jsem v ruce střep starý čtyři tisíce let! To je velmi zvláštní pocit. Lidská ruka tu věc používala před takovými věky, pak se někde válela v zapomenutí a nyní ji mám v ruce já. To se nedá snadno popsat. Já se zabýbala Mitanni kulturou, kterou opravdu zbožňuji.
Máš už představu, kam směřuješ? Jestli se vrátíš do Česka a budeš bádat u nás, nebo sníš o práci na Blízkém východě a budeš se pohybovat v období, kdy u nás byly jen neprostupné hvozdy? V Třebíči teď probíhají vykopávky okolo sv. Martina a tam se pohybují v 12. a 13. století. Uvažuješ i o takové archeologii?
Určitě ne. Moc se omlouvám, ale ne. Třebíč miluji z celého srdce, vždy tu budu doma a budu se sem vracet, ale láká mě něco jiného. Já budu poletovat někde v Mezopotámii. Zamilovala jsem se do Kurdistánu, do tamější kultury a určitě tam budu směřovat i dál.
Můžeš na závěr jen krátce popsat svoji první praxi? Abychom měli ucelenější představu o tom, kde a co jsi vlastně dělala.
Byla jsem v pětičlenném týmu Muqable, což je osídlení, které leží v Iráckém Kurdistánu: Byla jsem tam se svou profesorkou Ivanou Puljiz a naším úkolem bylo zkoumání evoluce keramiky. Jak se rozvíjela, měnila, jak z toho můžeme zjistit, kdy skončila jedna forma a začala druhá… Bylo to opravdu doslova napínavé.
Jak už jsem říkala, my jsme neprováděli aktivní vykopávky, ale zpracovávali materiál, který tam byl z prací v letech 2019 až 2022. Zpracovali jsme 95 banánových krabic, 22 000 střepů a bylo to absolutně fantastické. Ale někdy jsem byla tak unavená, že mě na nohách drželo jenom kafe. Kromě toho jsme ale měli různé exkurze do Sulaimaniyya, Erbilu, viděli jsme vykopávky v Bassetki, Bestansuru a Yasin Tepe.
Vykopávky, kde jsem zpracovávala střepy, budou příští rok pokračovat, a to už budu doufám kopat. Rozhodně se tam hodlám pořád vracet, protože mám pocit, že kus mě zůstal v Kurdistánu.
Tři měsíce v poušti jsou hodně. Jak jsi po takové době prožívala návrat do naší civilizace?
Ještě pořád prožívám kulturní šok. Včera jsem stála v kuchyni u kohoutku a mamka mně říká, tak si napusť tu vodu… A já nad tím dřezem minutu stála a říkám si, opravdu můžu? A ve sprše už nemusím mít semknuté rty a dávat úzkostlivý pozor, aby se ani kapka nedostala do pusy. A můžu jíst maso! Česká kuchyně je prostě perfektní. Co si budeme povídat?
To, že máme dostatek vody, je naprosto úžasné. Tam jsme se museli velmi dobře rozmýšlet, jak to dělat, abychom měli vodu na pití, do kuchyně, na sprchu, na záchod…
Myslím, že mě to trvale změnilo. Aby voda netekla zbytečně, hlídám i při čištění zubů. Vzpomínám si, jak jsem jednou byla opravdu extrémně unavená, nic se mně nechtělo dělat… Jednoho kolegy Kurda jsem zeptala, jestli je šťastný. A on mně odpověděl: „Jsem zdravý, moje rodina je zdravá, svítí slunce, proč bych neměl být šťastný.“ A v tom to je. To je jejich mentalita. Ukázal mně, že život je tak šťastný, jak si ho uděláme. Stačí si vážit malých věcí. Máme vodu, dobré jídlo, super počasí, fajn lidi kolem sebe, máme kde spát, a to je vše, co potřebujeme ke štěstí. Tři měsíce jsem žila s věcmi z jednoho kufru a najednou jsem zjistila, že mně to bohatě stačí. Hlavně zdraví, to je asi to nejdůležitější.
Děkuji za rozhovor.
Foto: archiv Evy Spekhorst
