---

Některá historická témata se ve veřejném prostoru objevují každým rokem, i když zrovna neslaví zakulacená výročí. Většinou se jedná o tak významné skutky a události, které si zaslouží neustále omílat, připomínat a slavit. Jedním z takovýchto témat by si jistě zasloužila být i Charta 77. Skupina statečných se na přelomu let 1976 a 1977 rozhodla plnit své občanské povinnosti, upozornit na porušování lidských práv a svobod, a tím pomoci změnit společnost k lepšímu. A to i za cenu vzdát se svého komfortu, pokud tedy nějaký ještě měli, své kariéry, svých snů.

Přelomové Helsinky roku 1975
Než se však dostaneme na přelom let 1976 a 1977, k samotné Chartě 77 a reakci komunistického režimu, je třeba se pro celkový kontext přesunout na pole celosvětové politiky. Po poměrně vyostřených 50. a 60. letech mezi Západem a Východem nastala od roku 1969 tzv. politika détente, tedy uvolnění vztahů mezi znepřátelenými tábory. V této době také státy, ať již patřily do jednoho či druhého bloku, ucítily potřebu usednout k jednacímu stolu a definovat jisté podmínky soužití. Významnou událostí je zde Konference o bezpečnosti spolupráce v Evropě, jejíž Závěrečný akt podepsalo pětatřicet států 1. srpna 1975 ve finských Helsinkách. Co tento dokument přinesl podstatného? Na jedné straně je zde důležité finální potvrzení územních změn v Evropě po druhé světové válce, a tím pádem i stvrzení rozdělené Evropy do dvou bloků, které dělila hranice západního a východního Německa. Vedle záležitostí hospodářské spolupráce, deklarování míru je třeba v souvislosti s pozdějším dění v Československu zmínit přijatý třetí koš, který se věnoval lidským právům. Vše, co bylo v Helsinkách roku 1975 potvrzeno, si Československo navíc v březnu 1976 přijalo do své vlastní legislativy. Včetně dodržování lidských práv a svobod.

Proč neplníte, k čemu jste se zavázali?
Právě na body Závěrečného aktu a jejich zveřejnění do Sbírky zákonů reagovala Charta 77. V socialistickém Československu probíhaly po čas roku 1976 zatýkání a výslechy členů skupiny The Plastic People of the Universe, což vyústilo v zářijový politický proces. Samozřejmě se jednalo o soudní zřízení zcela vykonstruované, ve kterém byly potlačeny základní lidské svobody, a v komunistických kriminálech tak nadále seděli političtí vězni. Avšak Československo přece v Helsinkách potvrdilo, že bude lidská práva a svobody respektovat. Autoři a signatáři Charty 77 tak přišli s legitimním dotazem. Proč, soudruzi, neplníte něco, k čemu jste se zavázali? „Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu,‘‘ stojí v Prohlášení Charty 77 publikovaném na Nový rok 1977, které končí těmito slovy: „Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.‘‘ Že režim skutečně potlačuje lidská práva a nějakou chvíli potrvá, než občané Československa budou žít jako svobodní lidé, ihned pocítili samotní tvůrci a první signatáři Charty. Známá je tříkrálová automobilová honička Státní bezpečnosti s hercem Pavlem Landovským, který společně s Václavem Havlem a Ludvíkem Vaculíkem rozváželi po Praze prohlášení Charty a manifest chtěli dopravit také na Federální shromáždění. V dalších týdnech pak řada signatářů čelila potupné šikaně a kupříkladu přišla o svá zaměstnání. Lidé jako Pavel Landovský a Pavel Kohout byli v rámci Akce Asanace donuceni emigrovat, například Václav Havel, Jiří Dientsbier a Václav Benda skončili ve vězení a jeden z prvních chartistických mluvčích Jan Patočka po výslechu u Státní bezpečnosti prodělal mrtvici a zemřel.

Chartisté se se svým prohlášením však oficiálně nedefinovali jako politická organizace a opozice vůči režimu. Prohlášením chtěli jeho tvůrci sdělit, že vládnoucí režim nedodržuje své vlastní zákony, zejména v otázce lidských práv a svobod. Tato myšlenka spojila mnoho rozličných lidí – underground, inteligenci, vyloučené komunisty, katolíky. Tito lidé měli především za cíl upozorňovat na nezákonné jednání a porušování základních práv a svobod, ne přímou konfrontaci s režimem a jeho svržení. Vždyť přece každý jednotlivec má nejen vlastní práva a svobody, ale i povinnosti vůči společnosti. Je proto občanskou povinností na veškerá bezpráví upozornit. Jak také později napsal Václav Benda, každý občan má morální závazek podílet se na nápravě politických věcí. Vládnoucí garnitura žádný dialog nehodlala připustit.

Paralelní polis
Signatáři Charty se proto ocitli na okraji tehdejší společnosti. Mnohdy bez zaměstnání a finančních prostředků. Bez uznání ve svém oboru. Toho se jim zaslouženě dostalo až po roce 1989. Jelikož chartistům nebylo umožněno veřejné vystupování, ať již v prostředí uměleckém, politickém či akademickém, nebylo jim a jejím rodinným příslušníkům umožněno studovat, vznikala zde od konce 70. let druhá společnost. Vedle oficiální společenské linie, ve které vycházelo Rudé právo, zpívala Helena Vondráčková, v televizi jako prodavačka Anna Holubová vystupovala Jiřina Švorcová a na školách se přednášelo o marxismu-leninismu, se rozvíjela druhá kultura. V paralelním polis, jak ji nazval už zde zmíněný Benda, probíhaly bytové semináře, vycházely samizdatové noviny i knižní tituly a pro alespoň částečný oddech perzekuovaných vystupovali režimem zavržení umělci. „Nicméně Charta 77 musí pochopitelně i nadále plnit svůj nejvlastnější úkol: sledovat případy závažného porušování lidských práv, upozorňovat na ně a přinášet podněty k nápravě,‘‘ definoval stěžejní bod chodu paralelního polis Benda.

Protiakce režimu, v hlavní roli umělci
Jelikož se komunistickému režimu nepodařilo zabránit šíření Prohlášení, bylo třeba se proti této akci „nepřátel socialismu‘‘ ostře ohradit. Největší propagandistické kampaně proti Chartě se uskutečnily na přelomu ledna a února 1977. Do dnešních dnů se pro ně vžil zastřešující pojem Anticharta. Nejprve se 28. ledna uskutečnilo v Národním divadle setkání ikon, které k tehdejšímu národu promlouvaly z televizních obrazovek a divadelních prken. Podpisem prohlášení Československého výboru umělců, kterého se tu ujala herečka Švorcová, zde umělci vyjádřili loajalitu režimu a odsoudili činnost Charty. Mnohdy tak činnost svých dřívějších kolegů. Obdobné setkání zpěváků, hudebníků a bavičů o týden později proběhlo v pražském Divadle hudby. Manifestační protiakce se ale netýkala pouze celebrit, ale také umělců z menších divadel. Ti kolikrát dostali prohlášení k podpisu společně s výplatní páskou. Také v uměleckém světě se ale našli lidé, kteří nepodlehli a i s vidinou ohrožení své kariéry dokument nepodepsali. Kupříkladu tak statečně učinil umělecký soubor Divadla na provázku v Brně, v jehož řadách už tehdy byli i třebíčští rodáci Jiří Pecha a Miroslav Donutil.

Co na to Jiskra?
Občané Československa se tehdy s přímým zněním Charty setkali pouze v malé míře. Především se jednalo o blízké kolem již podepsaných odvážlivců, o jejich rodiny, kamarády a vůbec okruh disentu. Ovšem i v těch nejmenších vsích lidé měli tušení, že nějaké prohlášení vzniklo a koluje společností. Tyto informace však zprostředkovávaly straně podřízená média, a tak onen mediální obraz Charty byl značně pokřiven. Rudé právo chartisty nazývalo ztroskotanci, samozvanci, sluhy a agenty imperialismu, trockisty, sionisty a obdobnými nálepkami. Pozadu ale nezůstala ani třebíčská Jiskra.
Zatímco Rudé právo přišlo s článkem o ztroskotancích a samozvancích již 12. ledna, Jiskra se v tento den zabývala především nedožitými osmdesátinami Bedřicha Václavka. Až o týden později přinesli redaktoři na titulní stránce text o Chartě, jejíž signatáře nazvali po vzoru Rudého práva. „Tvůrci pamfletu, nazvaného Charta 77, kteří se zpronevěřili zejména v letech 1968-1969, ale i v únoru 1948, zájmům naší vlasti i dělnické třídy, jsou ve své zášti vůči socialismu schopni udělat cokoliv. V hanopise Charta 77 se snaží zpochybňovat výsledky budování naší republiky a revoluční vymoženosti lidu, kterých bylo dosaženo pod vedením KSČ,‘‘ dočetli se lidé na Třebíčsku 19. ledna. Co je však v textu podstatné, je výzva okresní mírové konference a OV Národní fronty, aby veřejnost posílala rezoluce odsuzující Chartu. Přece jen důležitým pilířem propagandy je odkaz na veřejné mínění. Následující týdny byla tedy zveřejňována jednotlivá uskupení, sem tam i s citacemi, která prohlášení chartistů odsoudila. Jako jedni z prvních to byla zemědělská družstva v Jemnici a Koutech, účtárna družstva v Želetavě, zaměstnanci zemědělského odborného učiliště v Třebíči nebo stařečští komunisté. K nim se pak přidaly desítky dalších rezolucí, namátkou například brigáda socialistické práce z JZD Předín, opravárenské dílny JZD Šebkovice, socialistický svaz mládeže z Římova, Bytex Náměšť, Dětský domov Budkov nebo TJ Sokol Vícenice. Mnohdy však tito lidé ale nevěděli, že tvůrci pouze upozorňují na stále trvající nespravedlnost a porušování vlastních zákonů.

Třebíčští chartisté
Ačkoliv si někteří lidí myslí, že Charta byla jen a pouze záležitostí „pražských elit‘‘, není tomu tak. Ano, s dokumentem se pojí především jména jako Havel, Patočka, Kriegel, Kubišová, Landovský, Dientsbier a další, avšak i ve zdejším regionu se našli odvážní lidé, kteří svůj souhlas s Prohlášením stvrdili svým podpisem.

Již prvního únorového dne, tedy měsíc po jejím publikování, podepsal Chartu někdejší učitel na třebíčské ekonomce Josef Vydrář. Ten v době podpisu Charty již byl důchodcem, o své učitelské zaměstnání už navíc tento silně věřící člověk a v roce 1968 aktivní člen Klubu angažovaných nestraníků přišel počátkem 70. let. V červnu 1977 se pak podpisový arch Charty 77 rozšířil o elektroúdržbáře Františka Sklenáře. Ten také od města získal v roce 2014 Cenu města Třebíče za své demokratické postoje. Lze také na tomto místě zmínit fotografa Michaela Duse z Oslavičky, krátce také zaměstnance třebíčského muzea. Ten Chartu podepsal v březnu 1989 ve věku sedmadvaceti let. V seznamu signatářů Charty však jméno Dus nenaleznete jen u Michaela. Známé čtenářům může být jméno jeho otce Jana Duse, evangelického kněze a taktéž chartisty.

Téměř devatenáct set hrdinů
Všech téměř tisíc devět set signatářů, kteří se se zněním Prohlášení Charty 77 ztotožnili, si zaslouží značnou pozornost a především uznání a poklonu za neskonalou odvahu. Svým činem totiž sledovali ne své vlastní zájmy, ale nápravu věcí veřejných a tím pádem zlepšení života všech občanů Československa. To i za cenu toho, že téměř třináct let jejich životů nebylo pohádkových. Tito lidé se vzdali pohodlí, klidu a svých kariér, aby pomohli společnosti.