NOVÝ TELEČKOV - Když Horácké noviny začínaly o Ondřeji Zmeškalovi psát, byl to v podstatě skoro neznámý mladý muž, který ve dvaceti letech oslepl. Byl nesmírně statečný a odhodlaný vzdorovat své indispozici. Cestou ze tmy se pro něj stal sport. Když přišel kamarád Lukáš s nabídkou: „Ondro, co kdybychom spolu začali běhat? Třeba jednou doběhneme až na olympiádu!“ pomyslel jsem si, že se zbláznil… Říká o úplných začátcích svého nevidomého sportování Ondra.
Statečný a odhodlaný je Ondra pořád. A právě díky těmto základním vlastnostem dosáhl toho, o čem snil jako malý kluk. Jak o sobě sám říká, je všestranný sportovec, spisovatel a inspirativní řečník. Především je ale bojovník. Tím se už narodil.
Vypravili jsme se za ním do jeho rodného Nového Telečkova a v podstatě chvíli před jeho odjezdem do Itálie za závody si u kuchyňského stolu povídali.
Ty máš teď za sebou velice zajímavé a náročné závody v zahraničí. Co to bylo za závody?
Byly to závody horských kol v Chorvatsku. Jmenují se 4Islands MTB Croatia, protože se jedou na čtyřech ostrovech. Čtyři etapy na čtyřech ostrovech plus prolog. Jsou to ostrovy Krk, Cres, Lošinj a Rab. Určitě jsou velice krásné, ale zároveň také drsné. Závod je kvalifikačním závodem na finále konané v jižní Africe.
Kdy se závod jel?
V úterý 16. dubna začínal prolog, kde jsme si vyjeli pořadí. Na trať nás pouštěli po půl minutě, byl to pěkný hukot. Vlastní závod měl dohromady 272 kilometrů a celkové stoupání bylo více než 6 000 metrů. Zdolali jsme to na tandemovém kole s trasérem Markem Peterkou. Byl to nářez. Je to náročná trasa i pro normální horské kolo. Ale my samozřejmě jeli na tandemu. Někdy se tam sotva vešel. Doslova. Jsme také první handicapovaný tým na světě, který tento závod, jež patří k nejnáročnějším etapovým závodům horských kol, dokončil. Bylo to 20. dubna.
Jakou ty máš vlastně sportovní sezonu? Kdy končí a kdy začíná?
Ani nezačíná, ani nekončí. Pořád je co dělat. Každý závod je vlastní přípravou na další výzvu. Ale co se týká třeba léta a triatlonu, tak sezona už začala. Přípravný závod byl půlmaraton v Praze začátkem dubna. Dá se říct, že tam jsem sezonu začal. Pokračoval jsem na závodu v Chorvatsku a teď jedeme na první letošní triatlonový závod do Itálie. Bude to poloviční Iron man, což znamená, že budeme plavat 1,9 km, 90 km na kole a zakončíme to během 21 km dlouhé trasy. V jednom zátahu.
Jsi velmi všestranný sportovec. Jaký sport je ten hlavní?
Ten hlavní je samozřejmě triatlon. A k tomu si přidávám doplňující závody, které jsou pro mě zajímavé. Tím myslím třeba ten pražský půlmaraton nebo závod v Chorvatsku. Celé to snažení by nám mělo umožnit startovat na závodech Cape Epic v Jihoafrické republice v příštím roce. Je to takové Tour de France, akorát v terénu.
Jak vypadá tvůj tréninkový plán?
Trénuji každý den. Střídám bazén, posilovnu, běh, kolo. To spíš kratší a intenzivnější. O víkendu spíš vytrvalost. Třeba tří- nebo čtyřhodinové štreky. Jde o to, ke kterému závodu mě Luboš Bílek směřuje. Je to jeden z nejlepších trenérů na světě a v České republice určitě. Trénoval třeba Sebastiana Kienleho… Nyní žije ve Švýcarsku. Dostali jsme se k sobě přes jednoho triatlonistu. Oslovil jsem ho a poprosil, jestli by mě pomohl s tréninkem… Dohodli jsme se a já jsem šťastnej, protože cítím, že mě opravdu někam posunuje.
A zbytek je na tobě. Na tvé vůli a odhodlání, na tvé morálce. Ale pak potřebuješ ještě nějaké pomocníky na trať, do bazénu a tak.
Přesně tak to je. Trasér Marek Peterka, který se mnou byl na Epiku v Chorvatsku, se mnou závodí, maraton se mnou zase běžel přednosta kardiologie Petr Toušek. Plavání trenuji na Laguně, kde se mnou trénuje Radka Štanclová nebo partnerka. Běh i cyklistika se dá trénovat i na trenažéru nebo v Třebíči na stadionu na oválu se mnou běhá Karel Konečný. A dal jsem se i na klasické lyžování, takže nelenoším a jsem v reprezentaci. Snažím se.
Když tě tak poslouchám, nemohu se nezeptat. Chystáš se na olympiádu?
Řešíme nějaké možnosti, uvidíme. Ještě řešíme nějaké světové poháry, ale není to jen tak. Snad se dostaneme na „svěťák“ ve Francii v polovině června, ale to se člověk dozví tři týdny před startem, jestli jede, nebo ne. A na základě toho, jak dopadnu tam, kolik nasbírám bodů, se uvidí. Je to velice náročný podnik a skoro se bojím o tom mluvit. Hrozně se to za ta léta posunulo a tady v Čechách jsme proti světu zaspali dobu. Nejen v triatlonu. Ve všech oblastech. Vedení paralympijského výboru se změnilo, ale to nejde dohnat mávnutím proutku. Ale věřím tomu, protože to nadšení je tam veliké.
Jak se vaše postižení zohledňuje při závodech?
Jsme rozškatulkovaní do kategorií B1, B2, B3 podle toho, kolik zbytkového zraku kdo má. Já jsem B1, což znamená, že nevidím vůbec. A dostanu fóra při startu 3 minuty. Jestli je to spravedlivé, nebo není, nemohu soudit, ale je to tak. Je to o úhlu pohledu.
Kde si stojíš v celosvětové konkurenci?
Jsem v polovině, což znamená padesátý. A na olympiádu jede deset nejlepších.
Teď se chystáš do Itálie. Jaké tam máš ambice?
Je to jako vždycky. Zajet co nejlepší čas. A je to příprava na světový pohár ve Francii a další extrémní triatlon, který nás čeká v polovině června v Rakousku. Tam to bude opravdu velice náročné. Kromě toho závod u nás Czechman triatlon, to je také poloviční Iron man. Přehledně je to na mých stránkách v záložce Závody. A dostal jsem nabídku startovat na maratonu v New Yorku… Uvidíme, jak to všechno dopadne.
Když mě to tak vyjmenováváš, je jasné, že je to všechno velice finančně náročné. Jak to máš se sponzory?
To je samozřejmě neustálé aktivní vyhledávání firem, kterým přijde zajímavá myšlenka propagování světa handicapovaných. Aby lidé věděli, že když se něco stane, svět nekončí a dá se vymyslet, dělat a dokázat spousta věcí. Ale stává se i to, že si mě někdo všimne v médiích a můj příběh ho osloví natolik, že se ozve sám.
Tento rozhovor proběhl 30. dubna. Právě teď je Ondra v Itálii na CHALLENGE CESENATICO. Nám nezbývá než držet palce a Ondřeje sledovat.
