TŘEBÍČ (doz) - Městská knihovna v Třebíči přivítala 3. dubna ve svém přednáškovém sále cestovatelku, spisovatelku a především dobrodruha Martinu Merisi. Martina Merisi se vydala na cestu Pyrenejemi, Novým Zélandem a s kamarádkou jako první na světě překonaly 1330 kilometrů dlouhou cestu divokou přírodou Tádžikistánu. O svém dobrodružství skrze Pyreneje (přirozená hranice mezi Španělskem a Francií) napsala knihu Duše na cestách – Moje GR 11 aneb Trochu jiná love story. Dle jejích slov kniha s duší psaná srdcem. Jejím největším přáním již od malička bylo cestovat po světě a dělat lidem radost.
Projekt původně vznikl jako potřeba pomáhat lidem. Potřeba překonat strach, najít svou vlastní svobodu, která pro každého znamená něco jiného. „Moje svoboda bylo o překonání vlastních strachů. Chtěla jsem vědět, kde mohu být, když změním ulice, ve kterých žiji, “ uvedla Martina Merisi. „Moje cesta za svobodou byla o tom, zjistit kým můžu být, když se vydám někam jinam.” První cesta Martini Merisi vedla právě Pyrenejemi, převážně podél španělských hranic. Vybrala si trasu GR 11.
GR 11 je vysokohorská trasa o délce 840 kilometrů. Od západu na východ protíná španělské Pyreneje i řadu národních parků. Martina Merisi na trase strávila celých 43 dní. Svou cestu začínala na pobřeží Atlantiku, pokračovala přes národní parky Aragonu, katalánská jezera i hornatou Andorru. „Měla jsem spoustu času na to, abych si srovnala všechno v hlavě. Na začátku trasy v Baskicku jsem však bojovala s velkým strachem. Byla jsem sama v hornaté přírodě a telefon mi neustále hlásil varování o blížících se bouřkách,” vzpomíná.
Většina lidí se na toto dobrodružství vydá v červnu nebo v červenci. Martina Merisi však vyrazila koncem srpna a pokračovala v průběhu září. V tomto období jsou Pyreneje známé rozsáhlými a dlouhotrvajícími bouřkami. Odborníci tedy doporučují mít s sebou jako součást základní výbavy kvalitní stan, pevné boty a spacák do nízkých teplot. Martina stan však měla až napodruhé, kdy se do Pyrenejí vrátila. Na svém prvním putování objevila v tuto chvíli přístřešek, kam alespoň částečně nepršelo. „Jsem vášnivá fotografka. V první chvíli jsem byla nadšená z blížící se bouřky a temnoty, kterou s sebou přináší. Byla jsem unešená měnícím se světlem. Po 45 minutách mi došlo, že bouřka se opravdu blíží a měla bych se někam uklidit. Našla jsem přístřešek, kde jsem strávila dalších pět hodin.” Pyreneje umí člověka vytrestat, ale zároveň dokážou odkrýt přírodu a všechny její krásy.
První část trasy strávila tedy Martina Merisi sama obklopená krajinou, volně se pohybujícími se koňmi, ovcemi a další divokou zvěří. Její nejoblíbenější částí dne se staly večery. Rozbalit si spacák, později tedy stan, na místě s krásným výhledem, uvařit si dobrou večeři v plynovém vařiči a soustředit se na to tady a teď. „Co k těm dalekým cestám ještě patří, tak je bezdůvodná radost. Zažíváte drobné radosti, necháváte starosti za sebou.” uvádí Martina Merisi. Mezi její největší radosti na cestách patřily také kamínky ve tvaru srdce neboli pro místní takzvaná pyrenejská měna, či ostružiny aneb, jak jim říká Martina, zpomalovací pruhy.
Na cestách však potkala i řadu v nynější době již přátel, se kterými část své trasy putovala. „Sdílíte spolu radosti, starosti, nepřízeň počasí, stavy totálního vyčerpání, ale i nezapomenutelné vzpomínky,” vzpomíná na tyto chvíle s radostným úsměvem. „Necestuji někam, protože je tam tráva zelenější, jezera modřejší a hory vyšší, ale cestuji za lidmi.” Svou první trasu překonala s jedním párem bot, 20kilovým batohem a touhou zažít dobrodružství, které bude moct poději vyprávět.
Foto HoN: Dominika Zichová
