Arnošt Pacola

20. 04. 2024

JAROMĚŘICE NAD ROKYTNOU – Pohybem na samé hranici zázraku nazval farář jaroměřické římskokatolické farnosti Tomáš Holcner průběh rekonstrukce, záchrany a obnovy kostela svaté Markéty v Jaroměřicích nad Rokytnou. Zázrak se stal, kostel je dnes vnímám jako jedna z barokních perel Kraje Vysočina. S páterem Holcnerem jsme si v letošním předvelikonočním čase povídali o průběhu onoho zázraku.

Pane faráři, děkuji vám i za čtenáře Horáckých novin za podíl na záchraně chrámu, což letos v březnu ocenilo i jaroměřické městské zastupitelstvo, když vám předalo list čestného občanství města. O postupu prací na záchraně kostela v letech 2019 - 22 jsme průběžně informovali i na stránkách Horáckých novin.
Jsem rád, že jste pomohli veřejnost seznámit s tím, co zajímavého, významného a úžasného se v Jaroměřicích děje při opravě barokní perly Vysočiny.

Začněme pohledem do historie vašeho kněžství. Když jste se dozvěděl, že budete přeložen ze Žďárska do Jaroměřic, věděl jste už, do čeho jdete? Myslím tím, že jdete do situace, kdy váš nový kostel, tedy chrám sv. Markéty v Jaroměřicích, je v havarijním stavebně-technickém stavu a že mu hrozí třeba i zřícení jeho dřevěné klenby? Nebo to poznání přišlo až po vašem příchodu do Jaroměřic?
Já jsem před tím působil v Křižanově, kde jsem měl za sebou několik roků docela intenzivní služby a práce s opravou dvou far, dvou kostelů a vybudováním památníku svaté Zdislavy z akademické dílny Mistra sochaře Olivy. A když jsem se s lidmi v Křižanově loučil, tak mi říkali – pane faráři, vy jste se tady tak nadřel, prosím vás, běžte si tam do Jaroměřic odpočnout. Ti lidé vůbec netušili, co říkají.

Odešel jste do Jaroměřic s neznalosti situace kolem stavu kostela?
Tak úplně to nebylo, protože jsem samozřejmě něco málo věděl. Byl přede mnou úkol, abych v Jaroměřicích dokončil třeba opravu kostelních varhan. A měl jsem také informaci, že Ministerstvo pro místní rozvoj vypisuje nějaký dotační program na rekonstrukci kostela a je i v zájmu Brněnského biskupství, aby se využilo možnosti čerpat tyto dotační peníze.

Takže jste nastoupil jako nový farář, který se tak říkajíc stěhuje do nové rodiny.
Já vždycky říkám, že stěhování kněží, je situace, kdy musíte pro tu starou farnost, odkud odcházíte, tak trochu zemřít. Na novém působišti pak přicházíte do úplně nových situací – noví lidé, nové bydlení, nové vize, které do té nové farnosti chcete vnést. A to samozřejmě s sebou nese i určité obavy, jak vás nová farnost přijme, jak budou na mě noví lidé reagovat? Nemáte tady žádné přátele nebo kamarády. Seznamujete se s vedením obce, řediteli škol a podobně. A samozřejmě, podstatná je místní komunita farníků, která nového faráře hodnotí a přijímá do svého společenství. To s sebou nese i fakt, že najednou začnete objevovat, že je potřeba něco poopravit, vylepšit. A tak vám jednoho dne generální vikář biskupství sdělí i to, jaká je teď situace s havarijním stavem kostela.

Zjistil jste, že odpočinek po působení v Křižanově vás v Jaroměřicích nečeká.
Já jsem si mezi tím samozřejmě už kostel prošel, takže jsem na vlastní oči viděl destruktivní stav jeho kopule. Samozřejmě na začátku svého nového působení řešíte coby farář mnoho nejrůznějších věcí. Bylo mi ale jasné, že pokud nevyužijeme těch milionů a šance, kterou máme, tak v příštích letech už žádné podobné dotační programy nebudou.

Někdy se takovým situacím říká: Berte, nebo nechte být.
A to se vlastně naplnilo. Kdybychom řekli – počkáme ještě rok či dva, než si to všechno dobře promyslím, tak by možnost čerpat dotace pominula. Případný finanční spolupodíl jen pěti procent k evropské dotaci by se zvýšil na mnohem vyšší částku a už by to financování nebylo možné.

Říká se také, že připraveným štěstí přeje.
Neskromně řeknu, že jsem byl připraven na všechno. Přestože s opravami kostelů nějaké zkušenosti mám, věděl jsem, že oprava jaroměřického kostela bude něco naprosto unikátního a přinese mnoho výzev v mnoha směrech. Takže když jsme opravu kostela začali, začali jsme ji tím, že jsme jako farnost sestavili i modlitbu za zdar našeho díla. Celou situaci se záchranou chrámu jsem se snažil vystavět na principu zázraku. Vždyť když se nad tou situací zamyslíte z ryze technického, stavařského hlediska, pohybovali jsme se na hraně zázraku. Ale nakonec se tu klenbu a tím i celý kostel podařilo zachránit.

V lidských silách je sice mnoho věcí řešitelných, ale…
…samozřejmě je možné velice urychlit stavební řízení, přípravu projektové dokumentace, výběrové řízení na dodavatelskou firmu, to všechno se na vás hrne v nové farnosti – a jde to na hraně zázraku.

To vám věřím, vždyť víme, jak to dnes v Česku ve stavebnictví chodí, i drobní stavebníci rodinných domů se potýkají s neuvěřitelnou byrokracií a průtahy.
S odstupem času mám o to větší radost i z reakcí farníků, kteří najednou ode mě, coby nového faráře, slyšeli: Ať se nebojíme, že někde seženeme deset potřebných milionů spolupodílu farnosti k těm 95 milionům z Evropské unie. To jsou cifry, které jsou pro obyčejné lidi na malém městě zcela mimo realitu. Možná si v duchu kladli otázku, jestli se ten pan farář nezbláznil, když mluví o takových finančních částkách. A možná si i říkali - dokáže vůbec něco takového, vždyť mi ho vlastně vůbec neznáme?!

Jaroměřičtí vás zatížili velkou důvěrou, že to dobře dopadne.
Z takové důvěry mám velkou radost. Snažil jsem se do všech záležitostí s rekonstrukcí a záchranou chrámu opravdu hlouběji ponořit, chodil jsem na všechny kontrolní dny, snažil se spolupracovat i se zaměstnanci Brněnského biskupství, s vítěznou dodavatelskou firmou, se stavebním dozorem, projektantem, zkrátka s celým realizačním týmem. Celá ta obrovská stavba opravdu nestála na jednom člověku. Ale o to více jsem si zpětně uvědomil, že celý tým a jeho úsilí stálo na zázraku Boží milosti. Toho jsme byli svědky. Dnes můžeme říct, že pánbůh nám mnoho požehnal. Kostel máme opravený a nejsme zadlužení. A ještě nám pánbůh požehnal tím, že z milodarů od soukromých dárců jsme získali i další finance na pořízení nového úžasného mobiliáře kostela z dílny akademického sochaře Otmara Olivy.

Svým novodobým vybavením, souznícím s barokní architekturou, se jaroměřický kostel sv. Markéty stal naprosto výjimečným místem na Vysočině.
Přesně tak.

Už v průběhu záchrany kostela jste také hovořil a psal o tom, že ve výsledku nechcete, aby se kostel stal uzavřenou muzeální záležitostí. Že do zachráněného kostela budou moci lidé i mimo bohoslužby přijít posedět, pomodlit se, meditovat. Že i průvodcovská služba by měla lidem umožnit nahlédnout do prostor chrámu, kam se třeba ani naši předkové nikdy podívat nemohli. Kostel má za sebou první průvodcovskou sezonu. Jak ji hodnotíte?
Hodnotím to realitou, kterou jsem prožil. A opět to byl zázrak. Když začínáte uvažovat o průvodcovské službě, říkáte si – musíme na ni někoho zaměstnat. Budeme mít na jeho mzdu? Zjistíte také, že jeden člověk je málo, musíte nabrat brigádníky. A zase si říkáte - jsme schopni je zaplatit z výnosu průvodcovské služby? A vůbec – navštíví ten kostel někdo, když byl tři roky odstaven z běžného provozu? A stal se zázrak, náš kostel v roce 2023 navštívilo přes deset tisíc lidí, kteří prošli jeho turistický okruh. V kostele bylo také několik překrásných koncertů. Z toho mám velkou radost.

Jaroměřický farní kostel je v zásadě vnímán dvojím způsobem. Na jedné straně je to kulturní památka a cenný příklad špičkové barokní architektury, ale z hlediska věřících a vás jako duchovního otce je to samozřejmě především příbytek Boha mezi lidmi.
Musím říct, že průvodci turistů za pouhý jeden rok udělali úžasnou službu. Protože jsou to většinou věřící a schopní mladí lidé, tak kostel ukazují nejenom jako historickou stavbu a památku, ale poukazují i na jeho účel, pro který byl postaven. A tím účelem je setkání člověka a Boha. Takže i v rámci průvodcovství návštěvníkům nabízíme i možnost, aby v kostele načerpali něco, co v běžném životě třeba ani nevnímáme. Něco výjimečného - povzbuzení pro svůj život.

Propojení krásné architektury s výtvarným uměním a hudbou.
Přesně tak, každá skupinka návštěvníků má na závěr prohlídky kostela kratičký varhanní koncert, během něhož mohou lidé spočinout v rozjímání. Mám zkušenost, zaznamenanou třeba i v knize návštěv, že lidé odcházejí velice spokojeni. Že to opravdu není jen standardní prohlídka památky s množstvím historických dat a spoustou jmen dávno a dávno zemřelých lidí.

Nejde tedy jen o uměnovědný výklad, nabízíte poněkud hlubší prožitek.
Ten prožitek může znamenat, že člověk na daném místě může pochopit, že život má smysl, že pánbůh nás má rád a že krása architektury a umění opravdu plodí vnitřní klid. Já mám z takto vnímané průvodcovské služby velkou radost. Neudělali jsme z kostela jen muzeálně památkářskou záležitost. Myslím si, že právě i nové vnitřní vybavení kostela z dílny současného sochařského Mistra Otmara Olivy dodalo kostelu současný život. Odehrává se tam liturgie, tedy setkání Boha a člověka tím nejtajnějším způsobem. To znamená, že v našem kostele lidé z farnosti opravdu žijí.

Po třech letech oprav se dokonce změnily i některé dispozice chrámu, je v něm třeba i dětská kaple. A uživatelský prostor pro farnost byl také rozšířen o jižní oratoř a krásnou venkovní terasu s výhledem do zámecké zahrady.
Je to tak, třeba po mši svaté mohou lidé vyjít na terasu, pohovořit tam se svými přáteli, s lidmi, kteří řeší také nějaké své osobní životní situace. Setkávají se tam třeba i rodiče, kteří si navzájem sdělují radosti a bolesti se svými dětmi. Zkrátka mohou navzájem sdílet svůj život. Jsem rád, že se prostředí našeho kostela stává živou církví, živým společenstvím. Krásu umění kolem nás skutečně potřebujeme všichni, protože krása kultivuje. Kostel nám i prostřednictvím své obnovené krásy může pomoci znovu se nadechnout do života. Ten zachráněný kostel nás opravdu vnitřně proměnil. A z toho mám velkou radost, že naše jaroměřická farnost dnes opravdu žije.

Děkuji za rozhovor
Foto: HoN Arnošt Pacola