---

Ke komu společnost obvykle vzhlíží? Jsou to silní političtí lídři, úspěšní a zlatem ověnčení sportovci, nebo hrdinové, ať již dnů dnešních či minulých? Pravděpodobně záleží na každém jedinci. Zatímco zatvrzelý partajník ať už jakéhokoliv subjektu může vidět onen morální kompas v rétoricky zdatném politikovi, mladší generace pak třeba právě u sportovců či umělců a někdo se rád ve svých vzorech vrací do minulosti. V církevním prostředí jsou důkazem a vzorem pevného morálního ukotvení osoby svaté a blahoslavené. Jistě, téměř každý si v této souvislosti vzpomene na světce typu svatého Václava a svaté Ludmily, tedy na svaté ze starších dějin. Kanonizační proces se ale netýká pouze této etapy dějin, u Svatého stolce se momentálně projednávají i případy z poměrně nedávné minulosti. Kupříkladu již léta se řeší, zda dojde k blahořeční dvojice kněží popravených komunistickým režimem Václava Drboly a Jana Buly. Brzy tak možná bude mít Třebíčsko svoji dvojici blahořečených.

Katolická církev, jedna z ideových nepřátel komunistů
Než se však dostaneme k současnosti, je důležité se vrátit na přelom 40. a 50. let a lehce se dotknout dobového kontextu. Důležitým nástrojem komunistické moci byla silná propaganda, kterou lze rozdělit na dva typy. Pozitivní se týkala připomínání zásluh komunistů a Sovětského svazu na porážce nacistů a dále pomocí této porážky komunisté připomínali svůj boj za rovnost ve společnosti v podobě pozemkové reformy a znárodnění podniků. Naopak negativní propagandistická kampaň se vedla ve znamení souboje my versus oni a hledání ideových nepřátel. Vedle ostatních politických stran, velkých podnikatelů a živnostníků, účastníků západního odboje a dalších vyrazili komunisté do boje i proti katolické církvi. Samotný Vatikán byl totiž zařazen mezi ony imperiální země a osočován, že prostřednictvím kněží nabádá věřící, aby překáželi budování socialismu. Konfrontace vládnoucí komunistické strany s církví doznala mnoha podob – uzavření mužských i ženských řeholních řádů, perzekuce církevních představitelů, ostrá proticírkevní rétorika, ale i postupné chátrání až kolikrát i zánik mnoha kostelů a kaplí. Ukázkových příkladů ostré proticírkevní propagandy v médiích pak lze nalézt zejména na přelomu 40. a 50. let hned několik, neznámější však je filmový dokument o číhošťském zázraku Běda tomu, skrze něhož přichází pohoršení, či nevybíravé útoky na vysoké církevní hodnostáře a kněží v dobovém tisku. Ve druhém případě nemusíme ani chodit příliš daleko, stačí nahlédnout do Rudého práva věnující se soudním procesům po střelbě v Babicích. V textech o kněžích Františku Pařilovi, Václavu Drbolovi a Janu Bulovi se kupříkladu psalo o tom, jak Vatikán žehná babickým vrahům, bohoslužby byly nazývány coby pláštíky zločinů a negativnímu hodnocení se nevyhnuli ani sami kněží. Babická fara je oproti krásné vísce Babice líčena jako stavba s tlustými zdmi, ponurým tichem a sám Drbola označen za nenávistného muže. Farář Pařil popsán zase jako nahrbený muž s jezuitskou tváří a připodobněn k protektorátnímu prezidentu Emilu Háchovi. O knězi Bulovi se zase píše jako o vlku v rouše beránčím a o pomahači vrahů. Jak procesy, které doprovázela i tato nenávistná kampaň, dopadly, je veřejnosti známé.

Justiční vražda trojice kněží a jejich připomínka
Působení Ladislava Malého ve zdejším regionu od února do července 1951, které skončilo třemi mrtvými funkcionáři KSČ v babické škole, skvěle posloužilo režimu pro vypořádání se se svými ideovými nepřáteli. V osmi soudních procesech od července 1951 do února 1953 stanulo před soudem celkem sto šest osob. Velcí sedláci, živnostníci, činovníci lidové strany a lidé hluboce věřící, kněží. Zkrátka osoby, které nebyly novému rudému režimu příliš nakloněni. Mezi jedenácti vynesenými rozsudky smrti byly také tři pro místní duchovní – P. Václava Drbolu z Babic, P. Františka Pařila z Horního Újezdu a P. Jana Bulu z Rokytnice nad Rokytnou. První dva zmínění si rozsudek vyslechli hned dvanáct dní po střelbě v babické škole a za vinu jim byla kladena podpora činnosti skupiny Malého. Součástí prvního soudního líčení měl být také administrátor rokytnické farnosti P. Bula, kterého bezpečnost zajistila již v závěru dubna 1951. Jeho však samotné špičky ÚV KSČ přesunuly až do druhého soudního procesu, který se uskutečnil 13. až 15. listopadu 1951 v třebíčském kině Moravia. Přesunutí Buly do další skupiny, jejíž hlavní tváří se stal, mělo za cíl udržet i po žních veřejnou a mediální pozornost nad celým případem.
Fary v Babicích, Horním Újezdě a Rokytnici tak vinou této smutné kapitoly našich dějin „zdobí‘‘ hliněné tabulky se jmény a základními informacemi o jednotlivých kněžích. Ty sem byly přidány Ústavem pro studium totalitních režimů v rámci projektu Poslední adresa, který připomíná osudy popravených v komunistickém režimu. Trojice kněží se totiž zpět do svých farností už nevrátila. Nejstarší z nich, P. František Pařil (1911-1951), dříve působil například v Boskovicích, Třebíči nebo Tasově, až se v roce 1948 stal knězem v Horním Újezdě. V prvním soudním procesu byl shledán vinným za podporu údajné teroristické organizace a 3. srpna 1951 na dvoře jihlavské věznice oběšen. Podobně skončil život i P. Václavu Drbolovi (1912-1951), jenž před svým příchodem do Babic v roce 1950 vykonával kněžskou službu ve Slavkově, Čučicích a Bučovicích. Život P. Jana Buly (1920-1952), rodáka z Lukova u Moravských Budějovic, kaplana a později administrátora rokytnické farnosti, vyhasl 20. května 1952.
Ovšem okolí kostela a fary v Babicích a Rokytnici dále doplňují bronzové busty popravených kněží Drboly a Buly. Tato dvojice se po pádu komunistického režimu dočkala nejen plné rehabilitace a připomínky ve svých působištích, ale též kanonizačního řízení, tedy možnosti prohlášení za blahoslavené. Zatímco v souvislosti s tzv. případem Babice skončil na popravišti život tří kněží, proces beatifikace se týkal a týká pouze Drboly a Buly. Konkrétní důvody, proč ne i kněze Pařila, není známo. V dřívějších vyjádřeních představitelů biskupství se uvádí, že oproti zmíněné dvojici nebyla u Pařila v přísných pravidlech kanonizačního řízení přímo doložena mučednická smrt.

Jak vůbec probíhá kanonizační proces?
Kanonizace neboli svatořečení je ale zdlouhavý a několik let se táhnoucí proces. Není divu, než církev prohlásí dotyčného za svatého, je třeba vše pečlivě zvážit, zjistit potřebné informace a svědectví a velmi podrobně zmapovat život adeptů na blahořečení, případně svatořečení. Samotné řízení se dělí na několik fází. První část se odehrává v církevní diecézi, v níž daný člověk zemřel. V rámci diecéze se nashromáždí a prostuduje potřebné množství dokumentů, které podepřou ctnosti dotyčného a následně o celé věci rozhodne biskup. Ten však o věci nejedná sám, ale návrhy konzultuje s biskupskou konferencí, Kongregací pro blahořečení a svatořečení a zkoumání musí též schválit Svatý stolec. V diecézi probíhají výslechy svědků, pečlivě se zkoumá život probírané osoby, a to za účasti odborných kruhů, například historiků. Pokud se jedná o mučedníky, zkoumá se jejich smrt, motivace pronásledovatele, v našem případě komunistického režimu. Osoba, u níž bylo zahájeno kanonizační řízení a dosud nebylo ukončeno ani získání titulem blahoslavený, získá označení služebník Boží.
Pokud se nenajdou žádné námitky, pokračuje řízení dál, již ale ve Vatikánu. Zde je případ opět podroben kritickému zkoumání v čele s relátorem. Ten za pomoci postulátora, tedy osoby pověřené shromážděním podkladů, připraví podrobný dokument o služebnících Božích. Tento dokument, tzv. positio posléze prostudují historické a teologické komise, a pokud se k němu vyjádří kladně, následuje rozhodnutí Svatého stolce v čele s papežem Františkem.
Dokončení druhého stupně řízení je prohlášení dotyčného za blahoslaveného. Díky tomuto označení lze blahoslaveného prosit za přímluvu, lze mu zasvětit kostel, kapli či oltář, zasvěcení však musí schválit Vatikán. Nelze také opomenout, že blahoslavení mají svůj vlastní den v církevním kalendáři. Pokud je u projednávané osoby doložena mučednická smrt, jak je tomu v případě kněží Drboly a Buly, není k blahořečení zapotřebí zázrak. To je však v případě ve třetí a závěrečné fázi kanonizace, u svatořečení. Za platný zázrak se kupříkladu považuje uzdravení ze smrtelné nemoci v závěrečnému stadiu po přímluvě u blahoslaveného.

Případ kněží z babických procesů
Počátek kanonizačního řízení dvou místních kněží spadá do doby před dvaceti lety. Na podzim roku 2003 zaujali biskupové z Moravy a Čech kladné stanovisko k přípravě beatifikace P. Buly. K zahájení samotného řízení došlo v březnu 2004. K rokytnickému knězi se případ P. Drboly připojil až později, a to v letech 2010 a 2011. Ke spojení kanonizačního řízení obou kněží došlo v roce 2011 na základě dekretu tehdejšího brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho. Závěrem roku 2015 pak byla diecézní fáze beatifikačního řízení ukončena, o necelé dva roky její platnost potvrdila Kongregace pro blahořečení a svatořečení, a mohlo se tak přistoupit do druhé fáze řízení.

V případě duchovních Buly a Drboly byl postulátorem kanonizačního řízení jmenován doktor Maria Cristina Bresciani, administrátorem doktor monsignor Karel Orlita. Po letech projednávání u Svatého stolce se k případu před dvěma lety kladně vyjádřila komise historiků a dle posledních informací, které momentálně z Biskupství brněnského máme, čeká řízení služebníků Božích Václava Drboly a Jana Buly v dohledné době závěrečná komisionální fáze. Po ní by pak řízení zamířilo ke kardinálům a samotnému papeži. Nezbývá tedy než doufat, že i odsud vzejde kladné vyřízení a brzy se dočkáme prvních blahoslavených z našeho regionu. Ač ztracený život už nikdo nevrátí, byl by tento církevní akt jakýmsi zadostiučiněním a možná též symbolickou a poslední tečkou za místním děním z počátku 50. let.