Je krásným zvykem, že návsi, náměstí, nádvoří zámků a další veřejné prostory ozdobí ve vánočním čase betlémy. Malé i veliké a z nejrůznějších materiálů. A je ctižádostí každé obce, aby ten její betlém byl jedinečný, zvláštní, nezaměnitelný, zkrátka jenom její. Naštěstí jsme národem nejen muzikantů a kutilů, ale také zručných řemeslníků a umělců, pro které je zhotovení takového díla lákavou výzvou. Někdy si město či vesnice zadá vyhotovení betlému u umělce odjinud, někdo má to štěstí, že ho má mezi sebou. Pro Koněšín je takovým štěstím keramička Jana Fučíková. Vydali jsme se do Koněšína, betlém si prohlédli a paní Fučíkovou navštívili.
Betlém, který jste vytvořila, je nejen krásný, ale vyžaduje i značnou zručnost a zkušenost. Vždyť figury Marie a Josefa jsou vysoké 110 cm! Co už máte jako výtvarnice a keramička za sebou? A vezměte to klidně zeširoka.
Hlínu a bláto jsem milovala od malička asi jako většina dětí. Všechny děti se rády matlají v blátě a cachtají v kalužinách. Ale mně láska k hlíně zůstala. Když to řeknu trošku nadneseně, hlína ke mně mluvila. Nevěděla jsem proč. To jsem se dozvěděla až později. Do Koněšína jsem se přivdala z nedalekého Třesova, ale jak se ukázalo, kořeny zde mám. Prababička pracovala v místní cihelně a babička se tam i narodila. Příští rok jí bude devadesát, ale jako malá holka tam pomáhala a s nadšením šlapala hlínu, aby byla dobře uhnětená a byly z ní kvalitní cihly. A také si s chutí modelovala figurky. Takže mi došlo, že hlínu máme asi v genech a moje koněšínské kořeny jsou hliněné.
I já jsem si už jako malá holka ráda modelovala figurky a pamatuji si, jak mně nakukali, že za Třesovem bývala cihelna a že je tam dobrá hlína. Vzala jsem si svoji kárku a pro hlínu se vypravila. A opravdu jsem tam dobrou hlínu našla. Nevzpomínám si, že by mě někdo modelovat a posléze výrobky vypalovat učil. Dělala jsem to nějak podvědomě a maminka byla trpělivá a laskavá, když jsem svoje výtvory dávala do kamen nebo jindy venku do ohniště. Učila jsem se metodou pokus omyl a hrozně mě to bavilo.
A jak jste z takového dětského hraní přešla ke skutečnému tvoření?
Když jsem si měla vybrat střední školu, nezaváhala jsem ani chviličku a přihlásila se na Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni. Tam jsem se teprve začala rozvíjet a od té doby mě keramika provází nepřetržitě. Po studiích jsem byla postupně zaměstnána ve dvou keramických dílnách a tam nasbírala nějaké zkušenosti. Pak jsem se do toho pustila sama a letos už podnikám čtrnáct let.
Když se ohlédnete za svou dosavadní tvorbou. Jak se vyvíjí? Dá se to nějak popsat?
Když člověk začne podnikat, musí jet na výkon. To jinak nejde. A pak, když se nějak uvedete a zajedete, musíte ten výkon držet. Nemůžete mít prázdný krám, musíte přicházet s něčím novým, rozšiřovat sortiment, přicházet s novými nápady a překvapeními, aby měli lidé důvod se vracet a být zvědaví. To je řemeslo a platí to asi úplně všude.
A nyní jsem právě v období, kdy jsem si řekla, že si musím udělat čas na vlastní tvorbu a umělecké puzení. Že když se ráno vzbudím a mám touhu něco zkusit, pustím se do toho. Čím dál víc se vracím k modelování a tvorbě postav. Baví mě tvořit obličeje. S hlínou si opravdu povídám a vždy jsem zvědavá, koho potkám, kdo na mě vykoukne. To nechávám na hlíně a na intuici. Nejdu do toho s přesnou představou o výsledku. Spíš se zvědavostí. A to mě na tom velmi baví. A úplně stejné to mám s malováním. To jsem snad na dvacet let odložila a teď se k němu velmi ráda vracím. Dříve jsem malovala převážně krajinu a kytice, nyní před plátno usedám se zvědavostí. Užívám si to.
Jak si vás ale lidé najdou? Máte dílnu a obchůdek, ale tady vás asi moc lidí nenajde?
Nenajde. To je bohužel pravda. Ale byla bych ráda, kdyby jo. Momentálně si tvořím vlastní e-shop a jsem k nalezení i na Fleru. Jinak by to nešlo. Tam nabízím zahradní keramiku, která je pochopitelně mrazuodolná, vysoce pálená a můžu se i pochlubit oceněním Vysočina regionální produkt. V nabídce mám v podstatě všechno, co si umíte představit. Nejrůznější květináče, pítka, krmítka, lampy, koule, ba i kočárky, které se do romantických zahrad hodí. Můj sortiment má přes pět set druhů, takže se dá říct, že si můžete vymyslet prakticky cokoli.
Kdyby se za mnou chtěl někdo do krámku vypravit, stačí dávat pozor a vyrazit po hliněné cestě za kostelem podél hřbitovní zdi. Ta vás dovede až k nám. Hlína zkrátka vede k hlíně. Mapy na Seznamu vás zavedou úplně jinam až na kraj Koněšína, kde se objevilo stejné číslo, jako máme my. Kupodivu mapy od Google to vědí správně.
Kde se inspirujete? Vaše květináče i další kousky jsou často obsypány květy…
V přírodě. Miluji květiny a rostliny vůbec a zdobení květinami a šípkovými růžemi jsem začala používat už před 25 lety na střední škole. Do květináčů jsem se pustila, protože jsem neměla květináče pro svoje vlastní rostliny. A pak přišli kamarádi, kterým se moje keramika líbila, někteří si jí vybavili celou zahradu. Rostlinám se v ní velmi dobře daří. Nejraději mám již zmíněné růže. Možná proto, že moje druhá prababička se jmenovala Růženka.
Říkala jste, že si hodláte více dělat radost a méně pracovat na zahradní keramice. Jak bude vaše radost vypadat?
Chci více sochařit, tvořit postavy a obličeje na základě svého vnitřního uměleckého puzení – třeba anděly nejrůznějších velikostí od malinkých po životní velikost. Zajímají mě sedící, stojící i tančící ženy třeba i z 20. let, busty, reliéfy a hlavně obličeje. Uvidím, kam mě to zavede. Baví mě stále se něco nového učit, a tak stále studuji anatomii, sochařství a různé techniky malby. Ráda bych svou tvorbu i zase více vystavovala, zúčastnila jsem se dosud 25 společných výstav a ráda bych v tom pokračovala a jednou třeba uspořádala i vlastní výstavu.
Mnoho umělců bývá zaměstnáno a u toho tvoří. Já beru jako svoje zaměstnání tvorbu zahradní keramiky a u toho tvořím své sochy, protože to už je pro mě opravdu umělecká tvorba, kterou nejsem schopná a ani nechci dělat v sériích.
Moc ráda bych více výrobků prodala právě u sebe v obchůdku, který mě moc baví plnit a kde je opravdu velký výběr keramiky, odpadlo by tím balení a poštovné. A také je úplně něco jiného výrobky vidět na vlastní oči, vzít si je do ruky, pohladit je… než vybírat z fotografií na internetu.
Pořád se pídím po nějakých vašich zdrojích, inspiraci a podobně. A nemůžu z vás nic dostat. Navštěvujete třeba nějaké další keramiky a sbíráte nápady?
Přesně tomuhle se právě snažím vyhnout. Hodně kreslím, dělám si náčrtky, inspiraci hledám uvnitř sebe. A jak jsem říkala, v přírodě. Letos k mojí dílně přiletěl největší noční motýl Evropy – martináč hrušňový, který je velmi vzácný, a tak jsem na jeho počest začala tvořit i více keramiky zdobené právě motýly. Inspirace u jiných keramiků se v podstatě tak trochu bojím, protože bych měla pocit, že svýma rukama dělám cizí věci. A to nechci. Zmizel by ten vztah, chcete-li kouzlo, které u svých výtvorů cítím. A o to bych se vážně nechtěla připravit.
Dobře, chápu. A jak tedy probíhala tvorba betlému, kvůli kterému jsem za vámi přijel?
Tak to byla zakázka od obce, která zněla vytvořit betlém. Mně tam byla dána svoboda, že ho mohu vytvořit podle toho, jak to cítím, a to je pro mě u tvorby vždy velmi důležité. Nejdříve jsem si postavy rozkreslila, aby byly správně zachovány proporce, potom jsem si načrtla plán, podle kterého jsem postavy vytvářela a sestavovala. Část je dělaná na hrnčířském kruhu a část je modelovaná. Marie i Josef jsou sestaveni ze dvou částí, které jsou spojeny speciálními zámky, které jsem vymyslela, aby šly postavy rozkládat i skládat. Modelování a sochaření obličejů to už jde mimo mě, to nechávám na tom nahoře, obličeje tvořím zcela z hlavy bez předlohy.
Jak se takové sochy dělají, jste se naučila ve škole?
Ne, to už musí každý sám. Je to stejné, jako když jsem byla malá holka, formou pokus omyl. Ale myslím si, že pro to mám určité nadání. Baví mě vymýšlet nejrůznější nové postupy a díky tomu jsem dokázala vytvořit postavu 160 cm vysokou a brousím si zuby na 2 metry.
Ještě bychom se mohli lehce dotknout vašeho malování a kreslení.
Je to taková moje autoterapie, která mně přináší úžasnou radost. Nejsou na prodej. Tvořím je proto, abych v sobě osvobodila umělce, kterého ve mně během let různé zážitky utiskovaly.
Tvořila jste kromě toho velkého betlému nějaké další předměty s vánoční tematikou?
V podstatě ne. Koněšínský betlém jsem tvořila půl roku, takže tak dlouho už žiji Vánocemi. Ty betlémy jsou totiž nyní dva. Dělala jsem to tak proto, abych měla pojistku, kdyby se něco pokazilo. To člověk nikdy neví. Takže mám nyní ještě jeden betlém, který je zdobený růžemi, je vyřezávaný a postavy jsou 135 cm vysoké. Marie je sestavena ze tří částí a Josef ze dvou. Třeba ta větší část sukně u Josefa vážila zamokra čtyřicet kilo. A to už byla pěkná hokna. I tento betlém je k vidění, a to u mě v dílně-obchůdku.
A jak tráví Vánoce u Fučíků? Dáte si od hlíny pokoj?
Kdepak. Svoji milou hlínu ve vánoční čas nemohu opustit. Máme se rády. Vánoční klid, odpočinek a relaxace, to je pro mě chvíle, kdy si hlínu vezmu třeba i k pohádkám a modelují si pro radost. Vznikají pěkné figurky, ze kterých mají radost moji blízcí.
Foto HoN: Jan Uher
a archiv Jany Fučíkové
