Redakce

25. 05. 2024.

8116

Šestiletá holčička s aktovkou na zádech jako odvážná školačka sama uprostřed lesa na cestě do školy z Mollova mlýna pod Koněšínem. Tento motiv se mi promítl před očima při čtení článku v minulém čísle Horáckých novin o třebíčském větrném mlýnu.

S radostí jsem si jej přečetla a zavzpomínala na časy strávené ve vodním mlýně, na dětství a mládí uprostřed malebného údolí na řece Jihlavě. V 50. a 60. letech minulého století se kolem mlýna postavilo asi třicet chat. První chaty zde stály už dokonce ve 30. letech. Víkendy a prázdniny jsem trávila společně se staršími bratry a dětmi z chat, věnovali jsme se sportu, houbaření, rybaření, hráli jsme šachy, karty, scházeli jsme se u táboráků. Uprostřed 60. let jsme tvořili partu až třiceti mladších či starších dětí. Na první pohled to bylo velice romantické, druhý pohled byl pro nás ze mlýna už ne tak idylický – život na samotě, práce kolem zemědělství, daleko pěšky do školy za každého počasí, cesta lesem i za tmy.

V r. 1929 byl mlýn zmodernizován, instalovala se turbína, vyrobená elektřina byla vedena i do chat. Dobu mletí jsem už nezažila, znám to jen z vyprávění. V našem mlýně se mlelo nepřetržitě až do r. 1951. Otec často vzpomínal, že se během války do mlýna sjížděli sedláci ze širokého okolí. V našem mlýně dožili dva krajánci, což byli potulní mlynáři nabízející své služby. Přišli k nám na konci druhé světové války, patrně z Čech. Nezbytnou místností každého mlýna byla šalanda, jež bezprostředně sousedila s technickou částí. Zde měl otec a jeho předkové vlastně kancelář. Dodnes uchováváme v garáži stůl, který stával v šalandě, a určitě i razítko z doby, kdy otec provozoval mlynářskou živnost.

Předkové z otcovy strany přišli na naše území na konci 18. st. z Francie, mlýn pod Koněšínem koupili ve druhé polovině 19. století. Mnozí mlynáři byli i v době nevolnické svobodní, často se věnovali písmáctví, děti posílali na studia. Samozřejmě se kromě mlynářství živili i zemědělstvím, k mlýnům patřily pozemky, k obživě sloužila mnohde i pila. U nás jsme si z pily vytvořili kulturní stánek pro večerní setkávání s chataři.

V souvislosti s letošním mistrovstvím světa se mi vybaví březen 1969 a zápasy s Rusy. Tehdy se sešlo v naší velké kuchyni na třicet fanoušků z chat a sledování hokeje v televizi se stalo protestem proti okupaci. I obě dvě výhry československého mužstva v poměru 2:0 a 4:3 jsou pro pamětníky nezapomenutelné.

V lednu 1976 jsme museli mlýn nadobro opustit, na jaře v roce 1977 se napouštěla přehrada. Ještě deset let po vystěhování jsem mívala živý sen – vracím se ze školy domů, najednou se ocitnu pod vodou, ale přesto vcházím do velké kuchyně. Dnes by mlýn sloužil spíše rekreaci než stálému bydlení. Obytná i mlýnská část byla velká, prostorná, elektřinu jsme si vyráběli sami, hned po válce rodiče instalovali vodovod. Studnu vykopali v lese na druhé straně řeky ve stráni, voda tekla samospádem. Trubky byly vedeny pod řekou, neboť v roce 1947 trápilo Československo velké sucho, řeka údajně téměř vyschla. Vodovod využívá dosud jedna z chat, která nebyla zatopena.

Těší mě nadšenci, jako je pan Doubek, již udržují zašlou slávu mlynářství. Já a už jen jeden žijící bratr a potomci chatařů od Mollova mlýna mohou jen nostalgicky vzpomínat na zajímavý, třebaže i drsný život.

Jarmila Abrahamová