Jan Uher

04. 03. 2024

TŘEBÍČ - Minulý týden navštívila Třebíč a její okolí Danuše Nerudová společně s Janem Farským. Coby lídři kandidátky Starostové a osobnosti pro Evropu se setkali s občany, aby jim představili svoje názory a vize. Podařilo se nám je zastihnout v Zimní kavárně v Jaroměřicích a bývalou kandidátku na prezidentku jsme požádali o rozhovor.

Jste profesorka, bývalá rektorka Mendelovy univerzity, kandidovala jste na prezidentku. Nyní usilujete o zvolení do Evropského parlamentu. Znamená to, že už jste školství úplně pověsila na hřebík?
Ale tak to není. Já jsem ze školství nikdy úplně neodešla. Takovým mým tajemstvím je, že i během své prezidentské kampaně jsem přednášela na vysoké škole. Mí studenti pro mě byla podobná kotva jako rodina. Díky nim jsem mohla vystupovat z toho rozjetého rychlíku, kterým prezidentské volby byly. Myslím, že takové kotvy člověk potřebuje. Nechci se nikdy vzdát akademické půdy, protože je to kontakt s mladými lidmi. Hrozně jim fandím a velice mě zajímá, jaký mají názor na svět. Je pro nás důležité vědět, z jaké perspektivy se dívají na problém tohoto světa. Není přece jen můj pohled. Výuku neberu jako jednostranný, ale oboustranný proces. Občas si i na přednáškách najdeme pět, deset minut a bavíme se o nějakých aktuálních tématech. To je pro mě nesmírně obohacující. Na univerzitě přednáším i teď a počítám s tím, že kdybych byla zvolena, vyšetřím si alespoň 2 hodiny týdně na to, abych je mohla trávit se svými studenty.

Jako profesorka, a při kampani na prezidentku se to ukázalo také, máte vztah k mladým. Věříte jim a spoléháte na ně. Máte představu – nápady – jak je vtáhnout do veřejného života, neřkuli politiky?
Snad ano. Mladá generace je charakteristická tím, že se pro věc umí hrozně rychle nadchnout. Umí být velmi nesmírně angažovaná. Když však svých cílů nedosáhne v krátkém čase, nadšení stejně rychle opadá. A to je to, čemu se nyní snažím věnovat. Cítila jsem, že během mé prezidentské kampaně viděli, že někdo hovoří o jejich problémech, že se za ně bije, že jsou slyšet. Věděla jsem, že ta témata mně nemohou přinést politické body, ale považovala jsem za důležité je otevírat a přinášet do veřejného prostoru. Tato jejich vlastnost ale není negativní. Jsou takoví a my všichni jsme takoví byli také. Obrovské nadšení se prostě nikdy nedá vydržet dlouhou dobu. Když jsem odstoupila z volební kampaně na prezidenta, měla jsem obavy, aby nepropadli frustraci, že to všechno k ničemu nebylo. Proto jsem podmiňovala svoji podporu Petru Pavlovi tím, že bude s tématy mladých dál pracovat, že mladí budou slyšet. A jsem ráda, že i ve svém novoročním projevu měl velkou část věnovanou mladým. Apeloval na politiky, aby se mladé generaci začali věnovat, aby začali řešit jejich témata. S panem prezidentem nyní spolupracujeme a mělo by se to odrazit v konferenci, kterou chystáme na podzim tohoto roku pro mladé na Pražském hradě, která by měla řešit témata mladé generace. Jedním z takových témat je duševní zdraví, nedostupnost bydlení, obavy ze změny klimatu… Nemají to jednoduché.

Tato témata jsou mými tématy v kampani do Evropského parlamentu. Není totiž pravda, že EU by pro mladé nemohla nic udělat. Právě naopak. EU pro mladé musí dělat daleko víc. Pro mě je to obrovské a silné téma. Pokud budu zvolená, prosadím to, aby bylo na program Erasmus věnováno tolik peněz, aby každý středoškolák měl možnost vycestovat do zahraničí. Protože to jsou zkušenosti, které jsou k nezaplacení. Vidět, jak se žije jinde, sbírat zkušenosti a pak se vrátit domů. Protože přes všechno, na co nadáváme a co nám vadí, se tady žije opravdu dobře.

Podle všeho je pro vás rodinný život velice důležitý. Jak to vidíte v případě vašeho zvolení. To nebude jednoduché.
Je mně jasné, že bude velice těžké sladit kalendáře. Mému staršímu synovi bude 18 let, čeká ho maturita a potom snad nějaká univerzita. Mladší je na osmiletém gymnáziu a ten bude mámu ještě hodně potřebovat. Budu se proto maximálně snažit sladit časový plán tak, abych byla nejen dobrou europoslankyní, ale zůstala i dobrou mámou. Snadné to však nebude, to je nám všem jasné. Ale podporu rodiny mám.

Můžete nějak srovnat svoje školní léta a školu svých synů? Kam školství pokročilo či ukročilo?
To se srovnává špatně. Každá škola je jiná, každá je něčím specifická. Přiznám se, že svoje děti jsem nedala na státní školu právě proto, že se úplně neztotožňuji se způsobem výuky z dob Marie Terezie, která na celé řadě škol dosud probíhá. Z takové školy si děti odnášejí encyklopedické znalosti, které jsou ovšem v běžném životě naprosto nepoužitelné, a neodnášejí si schopnosti, které jsou pro tento svět důležité, jako je třeba schopnost kriticky myslet, pracovat v týmu, mít odvahu hledat nová řešení…

Takže mé hodnocení z pohledu mých dětí je dobré. Mají projektovou výuku, některé předměty probíhají v němčině, stírají se hranice mezi jednotlivými předměty, jak je to běžné třeba ve Finsku. Trápí mě, že to není ve všech školách. Neříkám, že takto nemůže pracovat i škola státní, ale není to pravidlem. Takový přístup je náročnější i pro učitele, ale výsledky za to stojí.

Odlehčeme trošku téma. Zajímá mě váš vztah k Vysočině a třeba i konkrétně k Třebíčsku.
Vysočinu znám dobře a mám ji hluboko v srdci. Prožila jsem tu totiž celé dětství. Veškeré prázdniny jsem s dědečkem a babičkou trávila na chatě nedaleko Náměště nad Oslavou. Když Vysočinu postihla kůrovcová kalamita a místa, kde jsem jako dítě běhala v hlubokých lesích a stavěla si schovávačky a bunkry, byla najednou pustá jako měsíční krajina, málem jsem  brečela. Vysočina hraje v mém životě důležitou roli a láska k ní mě nikdy nepřešla. Proto, když jsme se s manželem rozhodli pořídit si chalupu, hledali jsme primárně na Vysočině. Ale posunuli jsme se trošku výš a koupili si starou faru v Telecím u Poličky.

Vy nebo snad ještě víc váš manžel jste prý milovnicí domácího chleba?
To bylo tak. Když přišel covid, naše rodina se na chalupu přestěhovala. Dva roky jsme tedy na Vysočině bydleli. Fara sice neleží na samotě, ale Telecí je dlouhé 6 kilometrů a moc obyvatel tam nežije. A abychom tam úplně nezblbli, začal manžel péct chleba. A protože je to fara, kterou jsme zrekonstruovali do původní podoby, začali jsme tomu chlebu říkat Chleba z fary.

Jaký je váš vztah ke sportu, případně ke skautingu?
Skautka jsem sice nikdy nebyla, ale dědeček nás vedl způsobem, který se skautské výchově velmi podobá. Dědeček byl učitelem v Mikulově, ale rád maloval. Jako děti nás bral k Jasenici, kde je to krásné, a učaroval mu tamní dřevěný kostelíček nad vesnicí. Dědeček nás k soužití s přírodou a její ochraně láskyplně vedl. Ale organizovaná jsem nikdy nebyla. A sport? Odjakživa chodíme hodně na výlety, lezeme po horách, a když skončila prezidentská kampaň, začala jsem běhat. Takže ano, sportuji.

Hodně jsme si vykládali o mladých a jejich budoucnosti. Velkou část naší společnosti však představují senioři. Jakou úlohu ve zdravé společnosti by měli hrát oni? Myslíte si, že by se mělo něco změnit?
Pro mě stáří představuje neuvěřitelnou studnici zkušeností, které jsou často naprosto unikátní. Už jako rektorka univerzity jsem si uvědomovala, že jsou to dvě generace, mezi kterými politická garnitura hloubí příkopy. Proto jsme na univerzitě založili takzvanou mezigenerační univerzitu, kdy do lavic se svými vnuky zasedali babičky a dědečci. A pokaždé se probírala nějaká aktuální témata. Pro mě bylo velkým zadostiučiněním, když při promoci prvního běhu mně jedna babička říkala, že to bylo úžasné, protože se naučila mluvit se svým vnukem a začala chápat jeho perspektivu. Pro mě je mezigenerační dialog nesmírně důležitý proto, aby mladá generace vnímala potřeby té starší a senioři se neuzavírali do sebe, ale chápali, že svět je proměnný a mění se. Často slýcháme, že mladí jsou líní a nechce se jim pracovat. Já mám ale jinou zkušenost. Mladí nechtějí jen tak nějakou brigádu. Nechtějí třeba vkládat bezmyšlenkovitě papíry do kopírky. Oni chtějí získávat zkušenosti, něco se naučit. A já si myslím, že to je dobře, že je to tak v pořádku. To přece není lenost. A proto je potřeba komunikovat a zajímat se o potřeby a pohnutky těch ostatních. Ani jedni by neměli mít pocit, že jsou otloukánci a žije se nám tu špatně. Já jako máma si přeji, aby se moje děti měly lépe než já, a jsem ochotna pro to něco udělat, něco obětovat. Moji rodiče to měli také tak.

Jaké jsou podle vás nejaktuálnější úkoly Evropského parlamentu?
Myslím si, že je to jasné. Je to bezpečnost. Přála bych si, aby Evropa byla bezpečná nejen pro nás, ale i pro naše děti. A aby to tak bylo, musí udělat spoustu změn. Na mysli mám například migraci, kterou naprosto nezvládla, a musí se začít bránit. Musíme rozlišovat migraci, kdy lidé prchají před válkou, tam platí mezinárodní konvence a jako Češi se nemáme za co stydět. Ukázalo se, že se umíme postarat a srdce máme otevřená. Pak je ale migrace nelegální, ekonomická, a s tou se musí Evropa rázně vypořádat. Když vidíme obrázky z Londýna nebo Berlína, vidíme, že tohle je špatně. Našeho blahobytu jsme dosáhli díky tomu, že zde máme nějakou kulturu a akceptujeme určitá pravidla. A když tu někdo s námi chce žít, musí naši kulturu přijmout a dodržovat stejná pravidla jako my. A zejména se podílet na tom blahobytu, což jinými slovy znamená pracovat. A to jsou pro mě nepřekročitelné hranice, které když zcela jasně nevyznačíme a nebudeme důsledně vyžadovat jejich dodržování, nedopadne to dobře. Myslím si, že historie nás o tom již poučila. Barbarské nájezdy na Evropu už tu byly. Když budeme neurčití a otálet, můžeme mít solidní problém.

Druhým úkolem je ochrana krajiny. Zelená transformace, ze které mají lidé velký strach, byla velice špatně komunikovaná. Smrskla se na spalovací motory, které však tvoří jen asi jedno procento problému. A zrovna Vysočina je oblast, které se to velice týká. Já si přeji, abychom sázeli daleko více lesů, než sázíme, a to je podle mě obnova krajiny. Sázení lesů nad běžný rámec. Práce s vodními toky a zadržování vody v krajině. Chalupa, o které už byla řeč, leží v Pardubickém kraji a ten je velice suchý a řada lidí tam nemá vodu ve studni. Přála bych si, abychom přestali hospodařit tak, že drancujeme půdu, a místo chemických hnojiv používali organická. Musíme podporovat a umožňovat biodiverzitu atd. A to všechno je zelená dohoda. O tom se vůbec nebavíme a spousta malých a středních zemědělců s těmito pravidly hospodaří, ale válcují je velcí, kteří nic nedodržují.

Podívejme se z okna. Je únor a venku je 10 stupňů nad nulou. Sněhu napadlo dost, ale roztál během tří dnů. Klimatická změna jsou právě tyto extrémy. A my se musíme naučit jim přizpůsobit. Třetí téma je mládí. Evropa musí být mladá.

A přesto přese všechno jsem optimista. Znám mnoho malých farem, kde hospodaří děti těch, kterým komunisté jejich půdu ukradli. Byla jsem rektorkou na Zemědělské a lesnické fakultě Mendelovy univerzity a ty děti tam studovaly a studují a nyní hospodaří a další budou hospodařit. Prostě jim věřím.

Když tak mluvíme o zemědělství a krajině, právě nyní hýbou sdělovacími prostředky protesty zemědělců. Traktory blokují města a často slyšíme hesla, která se zemědělstvím moc nesouvisí. A ti malí zemědělci, o kterých jste hovořila, říkají, že jim byl protest ukraden…
Myslím si, že je dobře, že ministr zemědělství ustoupil od dotací a stropování, které navrhoval. My musíme skutečně podporovat malé a střední podniky. Dnes a denně vidíme, jak nakynuli ti velcí, které jsme léta dotacemi podporovali a kteří nám to nyní vracejí tak, že neúměrně zdražují potraviny víc než inflace. Region rozvíjí malý zemědělec, který má vztah k místu i půdě, hospodaří udržitelným způsobem, protože je to jeho půda. Stačí se podívat na letecké snímky krajiny. Hranice mezi Českou republikou a třeba Rakouskem jsou vidět na první pohled i více než třicet let po revoluci. Velikost políček v Rakousku a lánů u nás je na první pohled jasná. A naštěstí už se ví, že zdravá krajina je pestrá krajina, a ne obrovské lány monokultur. Zde se léta dotace ohýbaly ve prospěch těch velkých a je třeba to napravit.

Kdy bychom měli zavést euro?
Tehdy, až z něho lidé nebudou mít strach. To znamená, až se nám podaří vysvětlit, že pro malou zemi v srdci Evropy je ekonomicky lepší a strategičtější mít stejnou měnu jako státy okolo. To ale nelze silou. Lidé ho musí chtít. Nejdříve je nutné vést diskuzi, a to se konečně děje. Je potřeba vysvětlit, že zavedení eura není měnová reforma.

Jaké je podle vás místo Ukrajiny na mapě Evropy po válce?
Ukrajina rozhodně patří do Evropské unie, ale musí splnit všechny podmínky, které musely splnit ostatní státy. Ale do unie rozhodně patří a věřím tomu, že to tak bude.

Děkuji za rozhovor.
Foto HoN: Jan Uher