Petr Herbrych

před 6 hodinami

Závěr minulého týdne patřil Tomáši Garriguu Masarykovi. Ačkoliv se po celé České republice konaly nejrůznější vzpomínkové akce ku příležitosti 175. výročí od narození prvního československého prezidenta, svým rozsahem mohly jen stěží překonat velkolepé oslavy z doby první republiky. 

V čele nově vzniklé republiky sice stanul prezident, veřejnost ale v mnohém navázala na monarchii a Masaryka uctívala jako císaře. Jak velké oblibě se „tatíček Masaryk‘‘ po čas první republiky těšil, dosvědčují nejen velkolepé oslavy jeho narozenin, ale též dobové záběry. Například slavnou fotografii Masaryka s malinkou dívenkou v kroji, dosud žijící devětadevadesátiletou paní Evou Haňákovou, má v povědomí snad téměř každý. Zajímavý pohled do mentality občanů menších vsí, jak oni sami uznávali prezidenta Osvoboditele, nám však přinášejí kroniky obecní a školní. Příkladem nám zde mohou být třeba ty ze Štěměch a Předína. 

Rok 1928 není přímo plný historických událostí. Pokud by se měla vypíchnout zřejmě ta nejdůležitější, tak je to podpis Briand-Kellogova paktu. V něm se státy zavázaly, že v případě mezinárodních sporů se zřeknou války jako možného prostředku řešení. Třebíčsko však s nástupem léta tohoto roku žilo jinou událostí. Očekával se totiž příjezd prezidenta Masaryka. Už od začátku června se Štěměchy, jak uvádí místní kronika, připravovaly na prezidentské putování jihozápadní Moravou. Místní občané natěšeni na příjezd prvního československého prezidenta upravovali okolí svých domů, a celá obec se tak díky tomu zahalila do slavnostní hávu. Stromy nezdobily pouze rozkvetlé větve, ale i barevné pentle a k uvítání prezidenta vytvořil štěměšský lid dvě brány s nápisy Buď zdráv! a Buď vítán! Onen slavný okamžik, který se pro další generace udržel i v místní kronice, pak nastal 13. června zhruba o půl jedenácté dopoledne.

Zatímco u pomníku padlých držel čestnou stráž ruský legionář Antonín Dokulil, jak patníky byly po okrajích cest rozesety stovky zvědavců čekajících na prezidenta. Do obce ale nejprve dorazil třebíčský vrchní rada politické správy Navrátil a přihlížejícím sdělil, že prezident republiky jede ve třetím voze. Po chvíli čekání se netrpěliví občané všech věkových kategorií dočkali. Prezident Masaryk skutečně dorazil do jejich obce. „Nepopsatelné pohnutí zmocnilo se všech diváků a mnohým z nich při spatření stařičkého, avšak dosud svěžího Osvoboditele bezděky vstoupily slzy do očí, slzy radosti, že spatřily toho, o němž tolik krásného slýchávali. Na hřímavé „Na zdar“ odpovídal pan president úsměvem a pokynem ruky,‘‘ zapsal kronikář Jonáš. Ne pro všechny byl ale červen 1928 veselý. Ačkoliv první týdny tohoto měsíce se ve Štěměchách nesly především ve znamení příprav, tři dny před Masarykovým příjezdem se musel místní hasičský sbor vypořádat s požárem, jenž poničil tři stavení. Vyhořelých domů na samém konci obce si také všimla kolona aut. U jednoho ze spálenišť nejprve zastavil rada Navrátil a jedné z nejvíce postižených požárem, paní Šabacké, předal dar v podobě čtyř tisíc korun od prezidenta Masaryka. „A tu obdarovaná vdova obešla auto pana presidenta, vzala pana prezidenta za ruku, chtějíc mu ji políbiti. Pan president však zjevným posunkem a slovy „Nechte, nechte“, díky odmítl,‘‘ stojí  v obecní kronice. Jelikož další osoby, které požár taktéž zasáhl, nebyly přítomny, poslal prezident Masaryk každému dva tisíce prostřednictvím štěměšského starosty.

V sousedním Předíně se uvítání prezidenta ujala především škola. Také zde si dali kantoři a jejich žáci s přípravami na průjezd prezidentské kolony pořádně záležet. Není divu, jistě byli všichni nedočkaví, že uvidí onoho fousatého státníka, kterého doposud znali pouze ze známek a publikací. Ku příležitosti této akce tak společně vyzdobili budovu školy tak, že její vstup lemovaly věnce a prapory, okna dále zdobilo rozkvetlé kvítí. Nad přilehlou křižovatkou navíc vztyčili bránu s nápisem Pravda vítězí. Předín, perleťářská obec, vtiskla do samotného přivítání prezidenta kus svého ducha. Prezidentův citát byl totiž vyšit z modrých a červených knoflíků. Když se blížil čas Masarykova příjezdu, volného místa kolem cesty by člověk stěží pohledal. Mezi patnácti sty přihlížejícími se nacházeli lidé nejen  z Předína, ale i Opatova, Kněžic, Dlouhé Brtnice a Brtničky. Obdobně jako ve Štěměchách i v Předíně Masaryk vystoupil z vozu, aby se pozdravil  s místními lidmi v čele s tehdejším starostou Václavem Čechem. Žákyně předínské školy Leopolda Veselá a Květa Votavová obdarovaly Masaryka kyticí a perleťovou žábkou s prezidentovou podobiznou.

Ve školní kronice je pak závěr návštěvy popsán těmito slovy: „Pan president poděkoval jemu (starostovi Předína – pozn. redakce) i dětem a podal jim ruku. Zapsal se pak do pamětní knihy obce předínské a opatovské, jakož i do farní kroniky a pokračoval v cestě.‘‘
Jak je vidno, úcta k prvnímu československému prezidentovi byla všudypřítomná. Není to však záležitostí pouze minulých let. I v dnešní době nás prezident Masaryk doprovází. Jeho jméno nalezneme ve veřejném prostoru v podobě názvů náměstí, ulic a institucí. V sobě zakotvené bychom měli ale také mít Masarykem zastávané hodnoty a jeho stále aktuální citáty. Jak například říkal ve známém satirickém seriálu lobbista Tonda Blaník: „Nebát se, nelhat, nekrást…To říkám taky…‘‘ A skutečně by tomu tak mělo být.