Petr Herbrych

16. 03. 2025

Není kolikrát nic křehčího než lidská pověst. Zatímco v jeden moment může být člověk miláčkem národa a opěvovaným hrdinou, během krátké chvíle se pak jeho veřejný obraz snadno dostane na úplně druhou stranu. Kolikrát za to ani dotyčný nemůže, je zkrátka smeten vírem dějinných událostí. Vždyť o tom také za první republiky zpívali Jiří Voskovec a Jan Werich, že „život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře.‘‘ Smutné však je, že jak snadno se osoba onálepkuje negativním znaménkem, naopak těžko se pak tento mnohdy zjednodušující, nemístný, až hloupý úsudek o dotyčném smývá. Za příkladem nemusíme chodit příliš daleko. S blížícím se výročím nacistické okupace a ustanovení Protektorátu Čechy a Morava se hodí připomenout, jak se z opěvovaného hrdiny Jana Syrového stal v očích mnoha zrádce. Stačilo k tomu pouze pár dní v generálově jinak pestrém životě.

Krátký průlet Syrového životem

Generála Syrového můžeme bezesporu zařadit mezi nejvýznamnější třebíčské rodáky. Stačí si pouze uvědomit, že je to ze zdejšího regionu dosud jediný vzešlý předseda vlády, jeho jméno se za první republiky učily děti ve školách a sám generál s páskou přes oko se těšil ve společnosti velké popularitě. Pro nepříliš znalé se však hodí v krátkosti nastínit život generála Syrového před březnem 1939. V rodné Třebíči vychodil Syrový (narozen 24. ledna 1888) obecnou i měšťanskou školu a aktivně se také zapojil do činnosti místního Sokola. Po úspěšném splnění maturitní zkoušky na České vyšší průmyslové škole v Brně roku 1906 se živil jako stavební technik a právě tato profese jej zavála do Varšavy. Tehdy v carském Rusku zastihlo Syrového vypuknutí první světové války. Stavař z Třebíče odmítl navrátit se do rodné země a narukovat do rakouské armády, namísto toho se v září 1914 přihlásil do nově vznikající České družiny v Kyjevě.

Po bojích na východní frontě, kde mimo jiné Syrový v červenci 1917 přišel o pravé oko, se v červnu 1920 vrátil do Československa s hodností generála. Ověnčen válečnými úspěchy patřil jednooký generál za první republiky ke špičkám československé armády.
V roce 1926 se po francouzských velitelích stal vůbec prvním českým náčelníkem Hlavního štábu čs. armády, od roku 1933 byl generálním inspektorem čs. branné moci a od března do října 1926 zastával post ministra národní obrany v úřednické vládě Jana Černého. Dá se říci, že Syrový byl jakýmsi symbolem armády, národním hrdinou. Proto také občané v době zářijové krize 1938 s nadšením přivítali jeho jmenování předsedou vlády. Naděje na obranu republiky se zbraní v ruce však skončila podpisem Mnichovské dohody. Jednou z nejtěžších chvílí provedl Čechoslováky právě Syrový, jenž v čele vlády setrval až do 1. prosince 1938. Mimo to v krátkém intermezzu mezi abdikací Edvarda Beneše a zvolením Emila Háchy na něj coby ministerského předsedy připadly i některé z prezidentských údělů. Veřejně aktivní zůstal Syrový však nadále, ve vládě Rudolfa Berana zastával post ministra národní obrany. A to až do konce dubna 1939.

Jak je to s tou okupacína protektorátem?
Březen 1939 přinesl natolik turbulentní dění, že se někteří lidé mohou stěží vyznat ve spleti všech těch dat. Někteří kupříkladu ztotožňují 15. březen s okupací i zřízením protektorátů, do toho nám dále zasahují i Slováci se svým odtržením. Pro další kontext je proto podstatné přesně vymezit, jaký tedy byl sled událostí.

Z evropského hlediska je tím zásadním milníkem roku 1939 až začátek září a vypuknutí druhé světové války. Jak uvádí také mnozí historici, snadné to není ani s naším pojetím protektorátu. Nelze jednoduše říci, že 15. březen znamená přelom a novou dějinnou epochu. První měsíce protektorátu totiž v mnohém navazovaly na státní zřízení z druhé republiky. Už po Mnichovu se společnost stále silněji radikalizovala, chystala se první protižidovská opatření, kriticky se nahlíželo na prvorepublikové demokratické uspořádání, zjednodušil se politický systém a takový parlament se nescházel už od září 1938. Nelze opomenout ani kontinuitu politické reprezentace. Protektorát tak nebyl čistě importem zvenčí. S ohledem na zahraniční situaci je též na tomto místě vhodné zmínit, že okleštěná republika nedostala záruky nově vytyčených hranic a veškerá její politika musela být koordinována v souladu s politikou Hitlerova Německa. A aby toho nebylo málo, postupně sílily separatistické tendence Slovenska, jak jinak než za podpory Berlína.

Právě dění na Slovensku pak lze brát jako jistý počátek březnového dění. Jak Slováci, tak Karpatští Rusíni získali za druhé republiky autonomii, avšak jejich ambice mířily k úplné samostatnosti. Toho také náležitě využili němečtí politici k rozbití Česko-Slovenska. Že slovenští separatisté za zády ústřední vlády jednají s Němci, dobře věděly československé tajné služby a vojenská generalita. Vláda s prezidentem se po vyčkávání a zvažování možností nakonec rozhodla k razantnímu řešení. V noci z 9. na 10. března odvolal prezident vládu Jozefa Tisa a na Slovensku byl pod vedením generála Bedřicha Homoly vyhlášen výjimečný stav. Sesazeného Tisa si ale 13. března pozval do Berlína sám Hitler a sdělil mu následující: Buď se Slovensko osamostatní, nebo jej Německo ponechá svému osudu a Maďaři číhající na jižní hranici ať si dělají, co chtějí. Z Berlína proto Tiso zavolal na Slovensko a na 14. března svolal zasedání sněmu, na němž si slovenští poslanci odsouhlasili samostatnost. Zatímco se Slováci za zvuku písně Hej, Slované trhli, mířil téhož dne do Berlína prezident Hácha. Také jemu zde byly Hitlerem nabídnuty dva možné vývoje zbytku republiky – obsazení Německem v poklidu, nebo bude jakýkoliv odbor poražen, a to i za předpokladu bombardování Prahy. Po sérii výhružek český prezident souhlas s invazí a kapitulační listiny podepsal. Dne 15. března okolo šesté hodiny ranní následně započala okupace Čech, Moravy a Slezska. Ke zřízení Protektorátu Čechy a Morava došlo až druhého dne, kdy výnos Adolfu Hitlerovi v Praze přečetl německý ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop.

Role ministra Syrového
Jméno generála Syrového bývá především skloňováno v souvislosti s podzimem 1938 a jeho působností v čele vlády. Ovšem nejen mobilizace, Mnichov a druhá republika formovaly veřejný obraz tohoto „Žižky od Zborova‘‘. Ač ne přímo ústřední, ministr Syrový má svoji roli i ve výše zmíněných březnových událostech roku 1939. Jeho aktivita, respektive v některých případech spíše neaktivita, byla po druhé světové válce součástí trestního spisu Syrového. Společností ale kromě kolujících informací tehdy silně rezonovaly i dvě fotografie. Na jedné z nich si Syrový podává ruku s Hitlerem, na druhé zase na hradní recepci sedí s dalšími politiky ve společnosti Konrada Henleina. Jak to ale bývá, nic není tak jednoduché, jak se zdá.

Nebezpečí ze strany Německa a následná okupace
Po jmenování nového vládního kabinetu v čele s Rudolfem Beranem zůstal Syrový nadále ministrem národní obrany. Věnoval se tak čistě oblasti, která mu byla po celý život nejbližší. Sám Syrový se navíc sám za politika nepovažoval. Ani když předsedal vládě. Generálu Heliodoru Píkovi měl údajně sdělit, že si v politice připadá jako „nahý mezi trním‘‘. Dle přednosty právního odboru ministerstva národní obrany Jaroslava Vorla navrhl Syrového do čela vlády odstupující premiér Milan Hodža s tím, že „zabezpečí kontakt mezi nepolitickou vládou a politickou veřejností‘‘. Jednoduše řečeno, jednalo se o přechodné řešení. To také dosvědčil po válce již zde zmíněný Píka, kterému se Syrový svěřil, že se zavázal nečinit významná politická rozhodnutí, a nemá tak coby předseda vlády žádnou moc. Také na požadavky sudetoněmeckého politika Ernsta Kundta Syrový reagoval, že jeho úkolem je splnit podmínky Mnichovské dohody a další jednání budou až záležitostí politiků. Podobně tomu bylo i v Beranově vládě. Jak uvádí autoři nedávno vydané publikace o Syrovém (Jaroslav Rokoský, Karel Straka a Radim Chrást), k politickým debatám jej kolegové nezvali. Jeho primárním úkolem za druhé republiky byla reorganizace armády.

Coby ministr národní obrany ale Syrový disponoval tajnými informacemi. Že Němci začínají shromažďovat své útočné síly poblíž českých hranic, věděly už počátkem března samozřejmě zpravodajské služby. Vojenský útok ze strany Německa se podle pozdější výpovědi zpravodajce Františka Moravce nezdál Syrovému moc reálný.  „…Německo nemá důvodu podnikat nákladnou vojenskou akci proti českým zemím, poněvadž pražská vláda dělá stejně všechno, co si v Berlíně přejí,‘‘ zněl údajný názor Syrového. I tak ale ministr obrany tyto zprávy sděloval na vládě, ministr zahraničí František Chvalkovský však tyto informace bagatelizoval. Sám Syrový s ohledem na tehdejší stav armády zastával stanovisko, že vzniklá situace nemůže být řešena vojenským zásahem. Je to v celku logické. Plány případného konfliktu počítaly s případným ústupem na východ, po 14. březnu už ale republika byla nejen bez pohraničí a v něm vybudovaného opevnění, ale také bez Slovenska.

Když v Berlíně podepsal prezident Hácha Hitlerem předložené dokumenty, byl 15. března o druhé hodině ranní o situaci vyrozuměn také generál Syrový. Úkol pro ministra zněl jasně, ze strany armády nesmí být kladen odpor. Ten i tak byl nereálný a prezidentské rozkazy vláda splnila. Kromě splnění kapitulačního rozkazu se v souvislosti s okupací později Syrovému vytýkal prodej vojenského materiálu Německu. Marně dokazoval, že tehdejší spojenci o něj neměli zájem, případně že další jednání drhla. K otázce nezničení vojenského materiálu si stačí uvědomit jeden fakt. Pro představu, mezi telefonátem prezidenta Háchy a začátkem obsazování byl časový interval čtyři hodiny. Zničit za tu dobu více než 1500 letadel, 43 tisíc kulometů, 500 tanků a přes milion pušek nebylo možné provést.

Přitěžující okolnost: Fotografie s Hitlerem
Pověst Syrového utrpěla značné šrámy 16. března 1939, v den vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Vládní kabinet tehdy obdržel pozvánku na Pražský hrad, kde se měli čeští politici setkat s ministrem Ribbentropem. Setkání se tak zúčastnil i Syrový, na kterého tu však čekal ještě jeden člověk. „(…) Chvíli po mém příchodu dostavili se tam (na Hrad – pozn. autora) dva němečtí důstojníci, kteří se dotazovali po mně. Když jsem se přihlásil, vyzvali mne, abych šel s nimi. Bylo to provedeno takovou formou, že jsem měl dojem, že mě zatýkají,‘‘ pověděl po válce Syrový a po podrobném popisu celé události se dostal až k osudnému setkání: „Když jsem vstoupil do místnosti, zpozoroval jsem Hitlera, který stál v té chvíli u okna, obrácen čelem do místnosti. Kromě něho nepozoroval jsem, že by byl v místnosti někdo jiný přítomen. Důstojníci mě Hitlerovi představili. Týž mi podal ruku a prohlásil, že lituje, že k tomu došlo, čímž rozuměl okupaci, a že jako voják později pochopím, že k tomu dojíti muselo. Poté Hitler prohlásil, že pod jeho vládou se nám povede dobře. Poté mně opět podal ruku a přitom jsem pozoroval zablesknutí, jehož se používá při fotografování.‘‘ Ačkoliv ministr obrany nebyl o tomto setkání dopředu informován, s ohledem na jeho zrakovou indispozici ani nevěděl, že po jeho pravé straně někdo fotí, byl snímek následně využit k propagandistickým účelům. Druhá podobná fotografie je z recepce, kde se Syrovým a dalšími politiky sedí u jednoho stolu Konrad Henlein.

Fotografie s Hitlerem se ale nešířila pouze pomocí tisku, do povědomí veřejnosti ji uvedli také někteří Syrového bratři legionáři. Ti sami, bohužel neznalí okolnostmi vzniku, byli společnou fotkou Syrového s Hitlerem zaskočeni. Jistý Bohumil Hovora, plukovník ve výslužbě, později uvedl, že on sám nechal fotografii rozmnožit a šířil ji po svých známých.

Návštěvou Pražského hradu však turbulentní dny neskončily. Tři dny po vyhlášení Protektorátu, v neděli 19. března, se na Václavském náměstí konala pod dohledem generála Johanna Blaskowitze okázalá přehlídka německého vojska. Za účastí prezidenta, vlády a tím pádem i Syrového. Ten navíc po boku Blaskowitze o týden později položil věnec na hrob neznámého vojína na Staroměstském náměstí. Veškeré tyto akce třebíčský rodák absolvoval v československé uniformě, aby dal najevo oddanost republice. Vzdát hold neznámému vojínovi ve svých očích viděl jako uznání čs. branné moci ze strany Německa. Nic naplat, v očích mnoha tímto Syrový klesl.

Dny, které pošramotily pověst
Ačkoliv po celou dobu protektorátu zůstal Syrový v ústraní, změnilo pouhých pár dnů v březnu 1939 celkový pohled na jeho osobu. Jedno ze svědectví přinesl v roce 1946 Eduard Kotěšov, řidič generálova bratra a stavitele Ladislava Syrového: „…pamatuji, že si mi jeho manželka jednou stěžovala, že prý ho na ulici zastavil neznámý člověk, zeptal se zda je generál Syrový, a když kladně odpověděl, že si před ním odplivl a odešel.‘‘ Dokonce i spolubojovníci z legií posílali Syrovému nenávistné vzkazy, v nichž mu přáli smrt. Jistě, vedle těchto lidí se našli takoví, kteří si stále armádního generála cenili. Pověsti mu však nepřidala ani poválečná léta. Brzy po osvobození byl Syrový zatčen a v dubnu 1947 odsouzen ke dvaceti letům odnětí svobody. Až v posledních letech se podařilo alespoň částečně nálepku vlastizrádce z osoby Syrového strhnout.

--------------------------------------------------------------------------------

Při psaní článků byly čerpány informace z těchto zdrojů:
FIDLER, Jiří. 1999. Generálové legionáři. Books.
KELLER, Karel. 2003. Pokořený generál: (Jan Syrový 1888-1970). Moravský zemský archiv v Brně.
Národní archiv České republiky – fond Národní soud Praha, sign. TNS 1/47.
ROKOSKÝ, Jaroslav a STRAKA, Karel a CHRÁST, Radim, 2023. Armádní generál Jan
Syrový: jeden velký český osud. Polnička: Tváře
UHLÍŘ, Jan Boris. 2017. Protektorát Čechy a Morava 1939-1942: srdce Třetí říše. Ottovo nakladatelství