Petr Herbrych

před 12 hodinami

Období Protektorátu Čechy a Morava nabízí k bližšímu zkoumání mnoho témat. Politika, odboj domácí i zahraniční, každodenní život či poněkud citlivá témata kolaborace a udavačství. Oblíbeným a vyhledávaným tématem jsou ale příběhy hrdinů, ke kterým můžeme jako společnost vzhlížet. Těmi nejznámějšími jsou u nás jistě parašutisté z krypty kostela svatých Cyrila a Metoděje. Ovšem nejen oni položili svoji životní oběť na pomyslný oltář národa. Kruté nacistické represe po Heydrichově smrti se dotkly i lidí, kteří se „provinili‘‘ pouze příbuzenským vztahem s některým z výsadkářů či jen drobnou pomocí v podobě nabídnutého přespání. Tak jako Anna Valčíková, dříve Ležáková, původem z Kladerub nad Oslavou.

Krok proti vzpurným Čechům
Nacistickému Německu se sice v letech 1938 a 1939 podařilo zničit prvorepublikové Československo, co se však příliš nedařilo, bylo úplné podmanění obyvatel Protektorátu Čechy a Morava. Ač se našli takoví, kteří brzy opustili demokratické myšlenky a plně přešli na stranu okupantů, velká část národa dávala veřejně najevo svůj nesouhlas s tehdejší situací. Nejednalo se ale pouze o velká shromáždění a manifestační akce. Protiněmecký postoj vyjadřovali i ti nejprostší občané například bojkotem veřejné dopravy i německého tisku. Dělníci v protektorátních továrnách se zase řídili heslem Pracuj pomalu, aby alespoň krátce pozdrželi výrobu zbraní směřujících do Říše. Anebo také úmyslně vyráběli zmetky.

Vedle těchto „menších‘‘ protiněmeckých akcí se ale brzy po okupaci formovaly také odbojové organizace – Politické ústředí, Obrana národa, petiční výbor Věrni zůstaneme (od roku 1940 tyto tři sjednoceny pod ÚVOD – Ústřední vedení odboje domácího) a ilegální organizace komunistů. Jejich hrdinní příslušníci například udržovali kontakt mezi odbojem domácím a zahraničním, prováděli sabotážní akce v protektorátních zbrojovkách, formovali protiněmecké veřejné mínění a také pomáhali politikům a vojákům emigrovat do zahraničí. Zdejší odboj ale začal v roce 1941 přerůstat přes hlavu samotným Němcům. Bylo zapotřebí poslat do Protektorátu někoho, kdo si se vzpurností Čechů dokáže poradit. Právě takového člověka viděl Adolf Hitler v chladnokrevném šermíři, šéfovi německé policie a tehdejším prezidentu Interpolu Reinhardu Heydrichovi.

Heydrichův teror a reakce exilu
První říšský protektor Konstantin von Neurath byl tedy poslán na zdravotní dovolenou a 27. října se zastupujícím říšským protektorem stal zmíněný generál policie a SS. Symbolicky na den svátého Václava vyhlásil Heydrich stanné právo, čímž započaly zatýkání a popravy. Hustá síť protektorátního odboje byla brzy rozmetána, v rukou nacistů skončil život významných čs. armádních činitelů. Tato skutečnost tak donutila exilovou vláda a zpravodajskou službu k razantnímu kroku v podobě odvetné akce. Složky exilového ministerstva obrany začaly plánovat atentát na jedny z předních nacistických exponentů v Protektorátu, aby dle slov historika Eduarda Stehlíka ukázaly, „že kdokoliv z nich může být kdykoliv pohnán k zodpovědnosti za spáchané zločiny‘‘. Coby datum akce byl symbolicky stanoven 28. říjen 1941, za oběti buď K. H. Frank nebo Heydrich. Celá operace dostala název Anthropoid a úkolem byli pověřeni Karel Svoboda a Jozef Gabčík. Nicméně z původního plánu muselo být zanedlouho opuštěno. První vybraný výsadkář se zranil při cvičném seskoku padákem, a jeho úkol tak připadl na Jana Kubiše, u Gabčíka ještě chtěli jeho nadřízení pokračovat s výcvikem střelby. Tím se akce protáhla až do konce roku. Na území Protektorátu Čechy a Morava byli Gabčík s Kubišem vysazeni 29. prosince 1941.

Mezi lety 1941 a 1945 bylo exilovým ministerstvem obrany připraveno nad třicet výsadků, nejznámější jsou ale právě ty jedny z prvních vysazené na samém konci roku 1941. Společně s výsadkem Anthropoid seskočili do protektorátu i parašutisté ze skupiny Silver A a Silver B (…jak zpíval Jan Vyčítal, „véčkem zdraví ruka z paluby…‘‘). Ač byl výsadek Silver A tvořen trojicí nadporučík Alfréd Bartoš, rotmistr Josef Valčík a četař Jiří Potůček, v povědomí lidí je nejvíce ukotven druhý zmíněný voják. Jméno Josefa Valčíka je totiž často skloňováno se samotným atentátem a zároveň se jedná o padlého bojovníka z krypty. Nicméně činnost Silver A byla hodnocena jako velmi zdařilá nikoliv předně díky zabití Heydricha. Primárním úkolem tria Bartoš, Valčík a Potůček bylo, aby za pomocí vysílačky Libuše navázali spojení s Londýnem. Informace o dění v Protektorátu a zde působícím odboji bylo přerušeno po razantním nástupu zastupujícího říšského protektora Heydricha. Nejdůležitější poslání v podobě spojení s exilem se již 15. ledna 1942 podařilo splnit. V následujících týdnech pak měli výsadkáři za úkol zahájit opětovné budování husté zpravodajské sítě, spolupracovat s domácím odbojem a v neposlední řadě pak koordinovat činnost dalších výsadků. Od dubna už ale skupina Silver A, jejíž základnou byla oblast Pardubicka, působila bez Valčíka. Jeho totožnost byla prozrazena, a tak se přesunul přes rodnou Moravu do Prahy. Zde se brzy napojil na výsadky Anthropoid a Out Distance a účastnil se příprav samotného atentátu.

Krev za krev
Po zvažování možností, na jakém místě by k útoku na Heydricha mohlo dojít, byla vybrána ostrá zatáčka v Praze-Libni. Právě tudy totiž vůz s říšským protektorem, který navzdory bezpečnostním opatřením nebyl krytý, projížděl z Heydrichova sídla v Panenských Břežanech směrem na Hrad. Tím osudným dnem se stala středa 27. května 1942. Spíše než o osudném dni je možné hovořit o osudném momentu, osudných vteřinách. Jak ve své studii o přípravě atentátu napsal renomovaný historik Eduard Stehlík, jednalo se o skutečný okamžik, otázka přibližně dvaceti vteřin. Provedení akce je široké veřejnosti známé, ať už díky literatuře, muzejním výstavám či prostřednictvím filmů jako Atentát (1964) a Anthropoid (2016). Není tak třeba ji blíže popisovat. Dlouhá léta je tradováno, že informaci o blížícím se vozidle získali Gabčík a Kubiš díky lesku z Valčíkova zrcátka. Tuto legendu ostatně přiživil také zmíněný film Jiřího Sequense z 60. let. Avšak bádání historiků Valčíkovu osobní účast na atentátu zpochybňují. Je třeba si nejprve uvědomit, že gestapo už od jara znalo Valčíkovu identitu, a tak by přímá účast takto povědomé tváře mohla být pro celou akci příliš riskantní. Navíc čím méně osob se takového velkolepého činu přímo účastní, tím pro jeho průběh lépe.

Ihned po útoku na Heydricha započali nacisté s krvavou odplatou. Už 27. května vyhlásila protektorátní správa stanné právo a bylo zakázáno opouštět Prahu. Po celém Protektorátu pak začaly domovní prohlídky, zatýkání a popravy. Počet popravených v prvních týdnech po akci přesáhl cifru 1500, přičemž jména popravených byla veřejně hlášena v rozhlasech a vylepována na vývěskách. Lidé se tak kupříkladu mohli dočíst o smrti jejich blízkých, nebo i národu známých jmen jako Vladislav Vančura, Alois Eliáš nebo Evžen Rošický. Po celém světě pak silně rezonovaly příběhy obcí Lidic a Ležáků. Represe tzv. heydrichiády se silně dotkly také našeho regionu. Nejen však v souvislosti s rodinou Jana Kubiše.

Příběh nevinné oběti z Kladerub nad Oslavou
Kromě Jana Kubiše se spojitost Třebíčska s útokem na Heydricha a následnou odplatou ze strany Němců týká i dalšího z parašutistů, který po statečném boji 18. června 1942 zahynul v kryptě pravoslavného kostela svatých Cyrila a Metoděje. Tím je zde už zmíněný Josef Valčík, plukovník in memoriam.

Na samý úvod tohoto příběhu se ale musíme pomyslně přesunout z pražské Resslovy ulice a června 1942 do Kladerub nad Oslavou o více než tři dekády dříve. Dodnes je v krajinné paměti Náměšťska zcela viditelný odkaz šlechtického rodu Haugwitzů, kteří Náměšť a její okolí od konce 18. století vlastnili. Součástí náměšťského velkostatku byla i nepříliš velká obec Kladeruby nad Oslavou. Zdejší stavení s čísly 21 a 22 stojící v sousedství obory byly na počátku 20. století ve vlastnictví samotného hraběte Jindřicha Haugwitze a bydliště v nich nalezli panští hospodářští pracovníci. Kupříkladu ještě před první světovou válkou, roku 1910, zde v jednom domě žil revírník Karel Schwéda s rodinou, o něco těsněji však bylo ve vedlejší usedlosti s číslem jednadvacet. Zde kromě šafáře Jana Vlašína  a jeho blízkých žily i početné čeledínské rodiny Křivánků, Dvořáků, Randů a Ležáků. O něco blíže však k poslednímu zmíněnému rodu. Čeledín Josef Ležák (*17. září 1884) a jeho žena Antonie (*8. února 1883) se společně s jejich prvním potomkem Vincencem (*31. prosince 1908) těšili zkraje roku 1911 z dalšího přírustku do jejich rodiny. Dne 11. ledna 1911 přivítali na svět dívku, které dali jméno Anna. Než však Annino dětství na pozadí velké války a prvních let nově vzniklého Československa je však pro další dění podstatnější přesunout se až do roku 1934.

V květnu roku 1934 byl Tomáš Garrigue Masaryk počtvrté zvolen prezidentem Československé republiky, zásadní dění se událo v sousedním Německu. Zde byl už rok u moci Adolf Hitler a svůj vliv si na přelomu června a července upevnil známou Nocí dlouhých nožů. To však ale na Moravě Anna Ležáková ještě netušila, že právě v Německu počínající dění přinese později do její rodiny utrpení. Naopak si užívá radostné životní události, když si 1. července 1934 bere za muže jistého Emila Valčíka (*18. září 1909) ze Smoliny u Valašských Klobouků. Provdání do velké rodiny Valčíků se ale rodačce po okupaci stane osudným. Jak čtenář jistě tuší, ve výčtu šesti Emilových sourozenců je i výše zmíněný Josef Valčík. Ten už v srpnu 1939 uprchl z Protektorátu, roku následujícího se účastnil bojů ve Francii a následně zakotvil ve Velké Británii. Do své rodné vlasti se na přelomu let 1941 a 1942 navrátil, avšak v utajení a pod jménem Miroslav Šolc.

Ačkoliv uprchlí českoslovenští vojáci se kvůli zvýšenému riziku dopadení nesměli vracet ke svým rodinám, Valčík se i přesto se svými nejbližšími setkal. V polovině ledna nenavázal pouze radiotelegrafické spojení s Londýnem, ale také dopisní s rodinou. Tehdy zaslal dopis své matce, v němž mimo jiné poprosil bratra o schůzku na přelomu ledna a února. O něco blíže svým blízkým však byl Josef Valčík počátkem jara 1942. Když po dekonspiraci už podporučík Valčík zjistil, že oblast Pardubicka už pro něj není bezpečná, odebral se na rodnou Moravu. Chvíli strávil také v Brně, respektive v bytě domu číslo 71 na tehdejší ulici Karla Wawry (dnes Havlíčkova ulice). Zde totiž od roku 1936 žili právě manželé Emil a Anna Valčíkovi. Už od počátku roku tak byli bratři Valčíkové ve spojení, počátkem jara i v přímém kontaktu. Než se z moravského úkrytu vypravil výsadkář Valčík do Prahy, kde se připojil k dalším odbojovým skupinám, chtěl ještě počátkem dubna 1942 navštívit svého bratra. Nedočkal se. V tu chvíli Valčíkovi nebyli doma, a tak člen výsadku Silver A nalezl nocleh v nedaleké mlékárně Josefa Dvořáka. Bratři Valčíkovi se už nikdy neshledali. Zatímco mladší Josef zemřel v kryptě 18. června 1942, už o tři dny dříve si pro staršího Emila i jeho choť Annu přišlo gestapo.

Odplata na nevinných lidech
Nacisté se za smrt Heydricha mstili nejen na spolupracovnících odboje, ale také na nevinných lidech – rodinných příslušnících parašutistů. Manželé Valčíkovi byli zatčeni už 15. června 1942. Tedy ještě před samotným udáním parašutistů jejich kolegou Karlem Čurdou a bojem v kryptě. Gestapu se už ale v tu dobu podařilo zjistit kontaktní adresy výsadku Silver A. Rozsáhlá síť odboje tak začala být opět ničena. V biografii historika Petra Kubánka o Josefu Valčíkovi se píše, že se Emil Valčík před zatčením utekl skrýt do brněnského Wilsonova lesa. Jeho láska k rodině mu však nedala a se strachem o svoji ženu Annu a tříletého syna Lubomíra se navrátil zpět do bytu. Životy rodinných příslušníků a spolupracovníků hrdinných parašutistů skončily hromadně 24. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Kronika obce Kladeruby nad Oslavou popisuje období heydrichiády a smutný závěr života své rodačky následovně: „Zatčeny byly všechny spřízněné osoby až do sešvagření, ať už měly na atentátu účast, či nikoliv. Odtud se již nikdo nevrátil. Nevinnou obětí stala se také rodačka z naší obce Anna Valčíková, roz. Ležáková. Atentátu se totiž zúčastnil její švagr Josef Valčík.

Ona i její manžel Emil Valčík, ačkoliv oba nevinní odvezeni byli do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde oba zahynuli. Chlapec jménem Lubomír, kterému byly 4 roky a který nebyl odvezen zároveň s rodiči jen náhodou, byl pak vychováván u svého strýce Vincence Ležáka v Kladerubech č. 57.‘‘ Malý Lubomír tak v útlém věku přišel o to nejcennější, vlastní rodiče. Jména manželů Emila a Anny Valčíkových jsou dnes zvěčněna například na památníku u pravoslavného kostela v Resslově ulici v Praze, jejich osud také od roku 2022 připomínají kameny zmizelých před jejich posledním bydlištěm na brněnské Havlíčkově ulici.

Mnoho odkazů Třebíčska
Likvidace Heydricha není pouze onen osudný okamžik v libeňské zatáčce dne 27. května 1942. Jedná se o spleť událostí, v níž se objevuje nespočet jmen. Výrazné zastoupení pak v celé události má Třebíčsko. Jen namátkou Jan Kubiš a jeho rodina, sestry Marie a Ludmila Kovárnikovy, kněz František Samek v Nehvizdech nebo právě Anna Valčíková. Podobných hrdinů a nevinných obětí bychom ale jistě nalezli daleko více.

Podělte se také o zajímavý příběh
Není pro autora lepší vizitkou, než když mu na texty reagují ti, pro které jsou určeny. Ať už se čtenáři obrací s prosbou o dovysvětlení konkrétní informace (pokud je toho samozřejmě autor schopen), či když sami přichází se zajímavými náměty. Zvláště pak druhý způsob odezvy se v posledních týdnech uchytil. Kupříkladu na dnešní téma nás navedl pan Marek Ševčík z Kladerub nad Oslavou. Ten se tématem zabývá nejen s ohledem na své místo bydliště, ale i rodinné vazby. Dědeček pana Ševčíka, pan František Hulín, byl totiž dobrým přítelem výše zmíněného krejčího Vincence Ležáka, jenž se po zatčení Valčíků staral o jejich syna Lubomíra.

Nelze také nezmínit, že právě pan Ševčík kupříkladu právě o informace o manželech Valčíkových rozšířil databázi vzdělávacího webu Internetová encyklopedie dějin Brna. Pokud i vy máte ve své rodině nebo ve své obci zajímavý příběh, o který byste se rádi podělili, neváhejte se ozvat.

Při psaní článku byly čerpány informace z těchto zdrojů:
Internetové encyklopedie dějin Brna – encyklopedie.brna.cz
JELÍNEK, Zdeněk. 1992. Operace Silver A. Naše vojsko.
Kronika obce Kladeruby nad Oslavou
STEHLÍK, Eduard. 2017. Jan Kubiš: 
Nezastaví mne ani to nejhorší…Tváře
Sčítací operáty z roku 1910, obec Kladeruby nad Oslavou 
(digitalizováno na webu mza.cz)